Čtenářský denník ->
:: Obsah čtenářského denníku( celkem:208)
|
|
|
|
|
Sova Antonín (1864-1928)
Narodil se v jihočeském Pacově v učitelské hudební rodině. Vystudoval práva. Po většinu následujících let pracoval jako úředník a knihovník (Městská knihovna v Praze). Přispíval do Ottova slovníku naučného. Jeho básnické počátky se objevily v časopise Lumír. Sova psal poezii impresionistickou, přírodní i společenskou. Sbírky: Z mého kraje, Soucit a vzdor, Vybouřené smutky, Květy intimních nálad, Ještě jednou se vrátíme, Dobrodružství odvahy, Básně nesobeckého srdce, Realistické sloky, Zlomená duše, Theodoru Mommsenovi, Krvácející bratrství, Drsná láska, Údolí nového království, Naděje i bolesti, Za člověkem, Rozjímání i na večerní, Básníkovo jaro, Hovory věcí. Prozaik Sova napsal: Balada o jednom člověku a jeho radostech (později v Knihách baladických), veršovaná báchorka O vysvobození prince Jirky, O milování, lásce a zradě, povídky a menší črty, Pankrác Budecius, kantor, Koloběh starostí, Výpravy chudých, Ivův román, Tóma Bojar.
Soucit a vzdor – tato sbírka bývá stavěna mezi dvě Sovova tvůrčí období – mezi poezií revoltující a proti sociální nerovnosti a poezii vzpomínkovou, intimní. Autor se snaží vymanit se ze zmatečného chaosu své doby. Obrací se proto k přírodě. Nesetrvává zde však v pouhém klidu. Příroda mu poskytuje prostor pro hlubší smyslové vnímání. Z předchozího rozčarování se mu dostává jistoty, utišení, víry v sebe a svou sílu. V lůnu krajiny získává energii a chuť něco nového vykonat. Sova vnímá přírodní detaily s velkou pozorností. Citlivě sleduje i její drobná zákoutí:
„Skrz listí střemchy dech v slunečno proudí mdle,
a stíny v údolí jsou vláhou prochladlé,
tou vláhou hlinitou, již s vůní dýchá zem!
Lesk slídy jiskřivý se z roklí láme ven.“ (Vycházka)
Básník hledá nové síly, aby se lépe rozhlédl v patosu doby. V tom vidí přínos, jak pomoci svou osobou lidstvu. Chce však kromě jiných pozitivních hodnot přinést řád a zastavit rebelství.
Vybouřené smutky – sbírka spolu se Zlomenou duší, představují Sovu revoltujícího proti sociálním nerovnostem, špatným krokům buržoazní společnosti. Formou meditativní lyriky poukazuje na války a revoluce, jimiž počínala nová doba. Verše jsou oproštěné od prvků dekadence. Sova ale neupouští od symbolů a lehce vizionářského tónu. Vybouřenými smutky líčí svůj vztah k soudobé společnosti. Jak bylo již naznačeno, Sova mísí sen a skutečnost. Nikdy však ale neužívá symbolu jako náhrady za realitu. Bouří se proti společnosti, jejím krizím, zklamáním a nedostatkům.
„O srdcích krásných s údery věčně radostnými
kázat chtěl na rozcestí setkavších se věků.
Ve vlastním domě však nikdy se potom nesetkal s nimi:
Zůstal mu úžas zrazené důvěry ke člověku.“ (Zrazený snem)
Z mého kraje – tato sbírka zachytila Sovu jako dovedného poetického básníka. Autor se ve vzpomínkách vrací do táborských končin. Verše věnuje svému dětství, mládí, příhodám, které se staly jemu i jiným lidem. Sova zachycuje obraz Táborska věrně i s jeho chudobou a prostotou. Některé slovní obraty působí proto až věcně a stručně. Přesto však básník odhaluje své duševní napětí. Krajina a lidské osudy přesně spočívají ve vymezeném čase, rozpínají se v určitém prostředí a prožívají i místní tradice. Sova dal přednost objektivním výrazům před citlivou dekorativností slov:
„Když brambor mísa se stolu se kouří,
kyselé mléko k tomu připíjí se,
kraj večerní se oknem v jizbu chmouří,
hlav pitvorný stín v ploše stěny tmí se.
Cinkají lžíce v drsné vtipy chasy,
Mech voní za okny a z chlévů vedle
Krav táhlý bukot zní…“ (V chalupě)
|
|
|
| | |
|
