Úvodní strana
Osobnosti ->
:: Počet všech osobností v databázi ( celkem:9824)
1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12  

Edith Piaf  ( 11. 10. 1915)

Povolání: zpěvačka

Zemřela francouzská šansoniérka a zpěvačka Edith Piaf. Vlastním jménem Edith Giovanna de Gassion. Před hospodou U Zelené krysy postávala podivná dvojice. Pouliční vyžilý artista a hubená nehezká holčička s vypouklým čelem. Otec Louis Gassion a jeho dcera Edith Giovanna. Když se sešlo dost lidí, začalo soukromé představení. On chodil po rukou, ona vybírala do klobouku peníze a nakonec všem zazpívala. Bylo jí devět a nikdo netušil, že z pařížské pouliční zpěvačky se stane Edith Piaf, první dáma francouzského šansonu. Edith byla opravdu dítětem ulice. Narodila se 19. prosince 1915 pod pouliční lucernou u hospody, kde její maminka zpívala pod uměleckým jménem Lina Marsa. O holčičku se nejdřív "starala" babička-alkoholička z matčiny strany, která jí nastavovala pití červeným vínem, posléze převzala péči druhá babička, posluhovačka v nevěstinci. Dobrosrdečná madam i všechny slečny malou Edith zbožňovaly, a když zjistily, že je skoro slepá, podnikly s ní cestu do poutního místa Lisieux ke svaté Terezičce. Sedmileté dívce se jako zázrakem vrátil zrak, a tak zanedlouho mohla vystupovat s otcem na pařížských ulicích. V patnácti otci utekla, dala se dohromady s nevlastní sestrou Simone zvanou Momonka a společně si vydělávaly zpíváním po ulicích. Jednou si jí tam všiml Louis Leplée, majitel kabaretu Gerny, a Edith měla první angažmá. Tak se zrodila "la mome piaf", holka - vrabčák, umělecké jméno, které podle Lepléeho vystihovalo její povahu i vzhled. Skutečnou umělkyni z ní však udělal až její první impresário Raymon Asso. Hned na začátku ji stanovil podmínky: musí vynechat alkohol a muže a přestat se stýkat s podivnými týpky z Pigalle, Naučil divošku z ulice jíst příborem, psal pro ni písničky a byl jejím milencem. Měl ji rád jako své dílo a ona ho poslouchala. Když ji prosadil do tehdy nejslavnější scény svého druhu, varieté A.B.C., Edith si našla jiného. Hned její první galavečer pro ni znamenal zásadní obrat v životě. Druhý den totiž noviny napsaly: Na scéně A.B.C. se zrodila velká zpěvačka. Edith Piaf nebyla žádná krasavice. Měřila jen 147 centimetrů a připomínala spíše přestárlé dítě, ale její vášnivý a drsný hlas měl kouzelnou moc nad lidskými city. Kdo ji slyšel, chtěl s ní plakat, trpět a milovat. Zpívala (a také žila), jako by měla zítra zemřít. Navíc vyzařovala takové fluidum, že lidé v její přítomnosti měli pocit, že žijí intenzivněji. To vše jako magnet přitahovalo muže a ona bez nich nedovedla žít. Střídala jednoho za druhým, ale skoro ke všem se chovala panovačně až tyransky. Zažil to i Yves Montand, z něhož změnou image a správným výběrem repertoáru "vyrobila" pěveckou hvězdu. Jejich domácnost však byla plná žárlivých scén, při nichž dokonce létaly facky. Pak přišel na řadu Charles Aznavour a spousta jiných, později slavných zpěváků. Tím pravým kterého zbožňovala byl Marcel Cerdan, mistr světa v boxu ve střední váze z roku 1948. Dobře si rozuměli, protože plachý hromotluk s něžnou duší byl stejně jednoduchý jako ona. Edith mu pletla ošklivé svetry a on tvrdil, že jsou nádherné a hlavně teplé. Její hlas ho uváděl v úžas. Nedovedl pochopit, jak může tak drobná žena mít tak silný hlas, a rád se podrobil něžnému diktátu velké zpěvačky. Jejich příběh lásky byl ovšem krátký. Začal v roce 1947 a skončil o dva roky později při letecké havárii, kdy Marcel spěchal za svým Vrabčákem do New Yorku, aby se jí tam tolik nestýskalo. Po Cerdanově smrti se Edith Piaf zhroutila. Po celý zbytek života opatrovala v kufru pod postelí jeho plášť a boxerské rukavice. I když se pak provdala za zpěváka Jacquese Pillse, nebyla šťastná. Stále víc pila a po čtyřech automobilových nehodách si kvůli bolestem musela píchat morfium. Během deseti let prodělala čtyři odvykací kúry, sedm operací, třikrát měla jaterní kóma a dvakrát záchvat deliria. A ještě k tomu měla ruce zkroucené artrózou. Čas a zhoubná nemoc Edith postupně ubíraly sílu. V roce 1959 se poprvé zhroutila na jevišti. Nikdo v její návrat na koncertní scénu nevěřil, ale ona potíže ignorovala. V sedmačtyřiceti sice vypadala o deset let starší, přesto se objevil muž ochotný o ni něžně pečovat a přitom vydržet její nároky a rozmary. Jmenoval se Theo Sarapo a byl o pětadvacet let mladší. Ačkoli neměl skoro žádný talent, Edith si usmyslela, že z něj udělá zpěváka. Posbírala všechny své síly a zkoušela s ním patnáct hodin denně. Před premiérou ve slavné Olympii jí ošetřovatelka píchne obvyklé injekce. O onom památném dni se v pamětech píše: Než Edith vystoupí na jeviště, rychle zatne pravou pěst, vystrčí ukazovák a prsteníček a několikrát jimi bodne dopředu, aby zařekla osud. Když vstoupí na scénu, obecenstvo šílí a křičí její jméno. Zpěvačka ho jediným gestem malé ruky utiší. Se Sarapem pak zpívají duet K čemu je láska, ale na řadu přijdou všechny její pověstné šansony - Můj legionář, Harmonikář, Padam, padam... Po závěrečné písni Non, je ne regitte rien (Ničeho nelituji) lidé vstávají a sedm minut zahrnují Edith ovacemi. Ona pak v zákulisí křečovitě objímá svého mladíčka, který se záhy stává jejím manželem, a ví, že její dny jsou sečteny. Umírá v osmačtyřiceti letech 11. října 1963. O tři dny později se na pařížském hřbitově Pére-Lachaise tlačí přes čtyřicet tisíc lidí. Přišli se rozloučit s Edith Piaf, ženou, kterou milovali a obdivovali, protože nikdy neztratila víru v život a lásku.
  ::  Menu
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.008 sekund
© 2000-2006