Josef Kopta (1894-1962)

Prozaik a publicista. Narodil se v Libochovicích. V roce 1914 byl odveden na frontu první světové války, roku 1915 byl zajat a později vstoupil do československých legií v Rusku. Po válce působil jako redaktor Národního osvobození a Lidových novin a psal i do řady jiných novin a časopisů. Ve dvacátých a třicátých letech patřil Kopta vedle F.Langra a R.Medka k předním představitelům legionářské literatury. V rozsáhlé románové trilogii „Třetí rota“ (1924), „Třetí rota na magistrále“ (1927) a „Třetí rota doma“ (1934) uplatnil pohled na válku především z hlediska obyčejného pěšáka, člověka z lidu – řemeslníka, nádeníka, zemědělského dělníka, drobného úředníka a učitele. Do rámce kronikářského způsobu vypravování, někdy ovšem velmi rozvláčného, začlenil několik výrazných charakterů. Hrdiny Koptových legionářských románů charakterizuje zpravidla bojové nadšení ve jménu jedné společné myšlenky národního osvobození, také však jsou pro ně příznačné rozporuplné postoje vůči ruské revoluci. K umělecky nejzávažnějším Koptovým dílům patří baladické prózy s psychologicky prokresleným hlavním hrdinou – román „Hlídač č.47“ (1926) a novela „Adolf čeká na smrt“ (1933). Ve třicátých letech vznikly další románové cykly – trilogie psychologických románů „Jediné východisko“ a trilogie „Modrý námořník“, jež vychází ze vzpomínek na Dálný východ, hlavně na Japonsko. V meziválečném období, ale také ještě po druhé světové válce vydal Kopta řadu knih pro mládež.

„Hlídač č.47“ – Z próz Josefa Kopty budou dnešnímu čtenáři pravděpodobně blíž baladicky laděné novely či romány než rozsáhlé románové trilogie, jejichž humanistické myšlenkové jádro se poněkud ztrácí v epické šíři a zevrubných popisech. V menších prózách se jedinec střetává s osudovými silami, jimž zpravidla nerozumí a často jim také podléhává. Stává se účastníkem nesmiřitelných konfliktů mezi pravdou a lží, spravedlností a bezprávím, skutečností a iluzemi.Protagonistou románu Hlídač č. 47 je jeden z těch, kteří jak praví v prologu, střeží průjezdy vlaků na nebezpečných místech trati. Naznačenou silou, která předurčila životní příběh hlavního hrdiny s měkce znějícím jménem František Douša, je osudově tragická událost a podobně jako v realistických, hlavně však naturalistických románech, rys charakteru, s nímž se narodil nebo o němž rozhodlo prostředí, a nelze jej tedy měnit; prostoduchost, dobráctví a důvěřivost. Děsivá vzpomínka na sebevraždu první hrdinovy lásky pod koly vlaku. A vzpomínka už nemizí, právě naopak, předznamenává následující peripetie hlídačova baladického příběhu až do chvíle, kdy Douša prohrává, i přes své dobré úmysly a podstoupenou oběť, sebe sama. Pomluvy a křivá nařčení nevymaže ani ubíhající čas. Po letech se znovu vynoří nenadálým a dramatickým zvratem. Douša, který za jedné bouřivé noci ve službě přechodně ohluchne, se postupně ztotožní s myšlenkou, že by mohl odškodným a penzí zajistit rodinu i sebe až do stáří. Po uzdravení tedy předstírá, mimo jiné i z obavy před komplikacemi, ztrátu sluchu. Postihnou jej však životní komplikace neskonale těžší. Jeho štěstí se stane jen a jen zármutkem. Horečné sny, v nichž se vrší jeden přes druhý útržky minulých zážitků s aktuálními pocity trápícího se člověka, připomínají atmosféru výtvarných pláten nebo hudebních děl expresionistických umělců. Závěr románu s temnou postavou dvojníka z hrůzostrašných romantických románů, s krvavou hospodskou rvačkou a mystickou atmosférou umírání v poledne, kdy smrt nezabíjí, ale žne! Když je pravda o životě tak složitá a obtížně sdělitelná, že se lidé nemohou vůbec dohovořit, není lépe uchýlit se k milosrdnější lži nebo iluzím o tom, že je všechno buď jen jednoznačně dobré, nebo zase špatné? Když trhovci na závěr zpívají a předvádějí uměleckou pravdu v podobě kramářské balady o zlém vražedníku Doušovi, vyznívá tato otázka jako varovná připomínka, jako memento románu.