Josef Kopta (1894-1962)
Prozaik
a publicista. Narodil se v Libochovicích. V roce 1914 byl odveden na
frontu první světové války, roku 1915 byl zajat a později vstoupil do
československých legií v Rusku. Po válce působil jako redaktor Národního
osvobození a Lidových novin a psal i do řady
jiných novin a časopisů. Ve dvacátých a třicátých letech patřil Kopta vedle
F.Langra a R.Medka k předním představitelům legionářské literatury. V rozsáhlé
románové trilogii „Třetí rota“ (1924), „Třetí rota na magistrále“ (1927) a „Třetí
rota doma“ (1934) uplatnil pohled na válku především z hlediska obyčejného
pěšáka, člověka z lidu – řemeslníka, nádeníka, zemědělského dělníka,
drobného úředníka a učitele. Do rámce kronikářského způsobu vypravování, někdy
ovšem velmi rozvláčného, začlenil několik výrazných charakterů. Hrdiny
Koptových legionářských románů charakterizuje zpravidla bojové nadšení ve jménu
jedné společné myšlenky národního osvobození, také však jsou pro ně příznačné
rozporuplné postoje vůči ruské revoluci. K umělecky nejzávažnějším Koptovým
dílům patří baladické prózy s psychologicky prokresleným hlavním hrdinou –
román „Hlídač č.47“ (1926) a novela „Adolf čeká na smrt“
(1933). Ve třicátých letech vznikly další románové cykly – trilogie psychologických
románů „Jediné východisko“ a trilogie „Modrý námořník“, jež
vychází ze vzpomínek na Dálný východ, hlavně na Japonsko. V meziválečném období,
ale také ještě po druhé světové válce vydal Kopta řadu knih pro mládež.
„Hlídač
č.47“ – Z próz Josefa
Kopty budou dnešnímu čtenáři pravděpodobně blíž baladicky laděné novely či
romány než rozsáhlé románové trilogie, jejichž humanistické myšlenkové jádro se
poněkud ztrácí v epické šíři a zevrubných popisech. V menších prózách
se jedinec střetává s osudovými silami, jimž zpravidla nerozumí a často
jim také podléhává. Stává se účastníkem nesmiřitelných konfliktů mezi pravdou a
lží, spravedlností a bezprávím, skutečností a iluzemi.Protagonistou románu
Hlídač č. 47 je jeden z těch, kteří jak praví v prologu, střeží
průjezdy vlaků na nebezpečných místech trati. Naznačenou silou, která
předurčila životní příběh hlavního hrdiny s měkce znějícím jménem
František Douša, je osudově tragická událost a podobně jako v realistických,
hlavně však naturalistických románech, rys charakteru, s nímž se narodil
nebo o němž rozhodlo prostředí, a nelze jej tedy měnit; prostoduchost,
dobráctví a důvěřivost. Děsivá vzpomínka na sebevraždu první hrdinovy lásky pod
koly vlaku. A vzpomínka už nemizí, právě naopak, předznamenává následující peripetie
hlídačova baladického příběhu až do chvíle, kdy Douša prohrává, i přes své
dobré úmysly a podstoupenou oběť, sebe sama. Pomluvy a křivá nařčení nevymaže
ani ubíhající čas. Po letech se znovu vynoří nenadálým a dramatickým zvratem.
Douša, který za jedné bouřivé noci ve službě přechodně ohluchne, se postupně
ztotožní s myšlenkou, že by mohl odškodným a penzí zajistit rodinu i sebe
až do stáří. Po uzdravení tedy předstírá, mimo jiné i z obavy před
komplikacemi, ztrátu sluchu. Postihnou jej však životní komplikace neskonale
těžší. Jeho štěstí se stane jen a jen zármutkem. Horečné sny, v nichž se
vrší jeden přes druhý útržky minulých zážitků s aktuálními pocity
trápícího se člověka, připomínají atmosféru výtvarných pláten nebo hudebních
děl expresionistických umělců. Závěr románu s temnou postavou dvojníka z hrůzostrašných
romantických románů, s krvavou hospodskou rvačkou a mystickou atmosférou
umírání v poledne, kdy smrt nezabíjí, ale žne! Když je pravda o životě tak
složitá a obtížně sdělitelná, že se lidé nemohou vůbec dohovořit, není lépe uchýlit
se k milosrdnější lži nebo iluzím o tom, že je všechno buď jen jednoznačně
dobré, nebo zase špatné? Když trhovci na závěr zpívají a předvádějí uměleckou
pravdu v podobě kramářské balady o zlém vražedníku Doušovi, vyznívá tato
otázka jako varovná připomínka, jako memento románu.