Jan Kollár (* 29. 7. 1793, † 24. 1. 1852)

Český básník, jazykovědec a historik slovenského původu; evangelický kněz, profesor slovanské archeologie na univerzitě ve Vídni. Básnickou sbírkou trochejských sonetů a časoměrných elegií a epigramů „Slávy dcera“ (1824, vznikla ze sbírky „Básně“ z roku 1821 a obsahovala 151 sonetů, vydání 1832 rozšířeno na 615, vydání 1852 na 645 sonetů) se stal prvním velkým zjevem novodobé české poezie. Ve svých verších spojil obdiv k slavným a tragickým dějinám Slovanů s osobní milostnou lyrikou a vírou v uskutečnění vlasteneckých humanistických ideálů. Vědecky se snažil dokázat slovanský původ starověkých obyvatel Itálie („Cestopis, obsahující cestu do Horní Itálie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko, Staroitalia slavjanská“). Tuto slovanskou koncepci doplnil sbírkami dobových písní „Národnie spievanky“, „Písně světské lidu slovenského v Uhřích“ (s P. J. Šafaříkem a J. Benediktim).