Jan Kollár
(* 29. 7. 1793, † 24. 1. 1852)
Český básník, jazykovědec a historik slovenského původu;
evangelický kněz, profesor slovanské archeologie na univerzitě ve Vídni.
Básnickou sbírkou trochejských sonetů a časoměrných elegií a epigramů „Slávy
dcera“ (1824, vznikla ze
sbírky „Básně“ z roku 1821 a obsahovala 151 sonetů, vydání 1832 rozšířeno na 615,
vydání 1852 na 645 sonetů) se stal prvním velkým zjevem novodobé české poezie.
Ve svých verších spojil obdiv k slavným a tragickým dějinám Slovanů s osobní
milostnou lyrikou a vírou v uskutečnění vlasteneckých humanistických ideálů.
Vědecky se snažil dokázat slovanský původ starověkých obyvatel Itálie („Cestopis,
obsahující cestu do Horní Itálie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko, Staroitalia
slavjanská“). Tuto slovanskou koncepci doplnil sbírkami dobových písní „Národnie
spievanky“, „Písně světské lidu slovenského v Uhřích“ (s P. J. Šafaříkem a J. Benediktim).