Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Kohout Pavel (1928)

Pavel Kohout (1928)

Dramatik, prozaik, básník, publicista, scénárista, filmový režisér a překladatel. Od počátku 70. let patřil k nejvíce angažovaným osobnostem proti totalitní moci a stal se jedním z nejúspěšnějších představitelů naší kultury v zahraničí. Deset let strávil v nucené emigraci (od roku 1979). Je typem talentovaného umělce, rychle a dovedně tvořícího svá díla, která se setkávají s velkým ohlasem i tehdy, ukáže-li čas, že nejde o hodnoty trvalé. Pavel Kohout začínal jako básník a jeho verše by dnes byly ozdobou každého literárního kabaretu. Psal je od svých 17 do 25 let a vyšly mu ve dvou sbírkách „Verše a písně“ (1953) a „Čas lásky a boje“ (1954). Tvořil je z upřímného přesvědčení, že pomáhá budovat lepší, než byl ten dosavadní. Jsou to sentimentální, naivní a povrchové verše. Ale ve své době byly velmi oblíbené, masově se četly a určitě jim mnoho lidí, zvláště mladých, věřilo. Ale už v padesátých letech se setkaly s tvrdou kritikou (J. Trefulky). Když si Kohout na základě životní reality plně uvědomil rozpor mezi vyhlašovanými ideály a zcela odlišnou praxí (přispěl k tomu i bližší kontakt s lidmi jiných názorů mimo okruh svazáckých souborů a funkcionářů), považoval divadlo za nejvhodnější prostředek, aby na tento rozpor upozorňoval. Ještě než se tak stalo, hrála se Kohoutova „Dobrá píseň“. Svým duchem ještě patří do poezie, o níž byla řeč. Premiéra se konala v roce 1952, divadlo nabito, velký úspěch. Dávat tuto hru (později upravovanou) dnes, bude zase nabito, ale publikum se bude nezřízeně bavit. Například při scéně, v níž novopečený ženich, novinář Vašek, několik hodin po svatbě, těsně před svatební nocí, opouští svou ženu Kateřinu, aby se zúčastnil důležitější akce (na Silvestra!!). Čím se dnes srdečně bavíme, nemůže leckdo Kohoutovi odpustit. Považuje ho dodnes za konjukturalistu a obviňuje z toho, že spoluvytvářel atmosféru, v níž se za zpěvu budovatelských písní věšeli nevinní lidé. Ale podobný vývoj jako Kohout prodělala řada známých osobností. Přitom Kohout tyto „hříchy mládí“ už mnohonásobně odčinil. První hrou s kritickým zaměřením a velkým ohlasem byly „Zářijové noci“ (1955), v nichž se v armádě střetávají rozumní důstojníci s kariéristy a byrokraty. Satirická hra „Chudáček“ (1956) byla zakázána už v období zkoušek. Roku 1957 byl rokem premiér her „Sbohem, smutku“ a „Taková láska“, která se hrála na mnoha zahraničních scénách. Už tehdy soudobí kritici vyzvedávali u Kohouta vhodnou kombinaci patosu a věcnosti, smysl pro romantiku a aktuálnost, živé dialogy. Úspěšné byly i Kohoutovy románové adaptace, oslnivá divadelní podívaná - podle J. Verna „Cesta kolem světa“ (1962) a podle K Čapka „Válka s mloky“ (1963). Zpracování cizích látek vůbec nepatří k okrajové činnosti autora; leckdy díky jeho „divadelnímu vidění“ smysl převzatého díla ještě více vynikl, například ve hrách „Ubohý vrah“ (1972) a „Ruleta“ (1976) podle povídek L.N. Andrejeva Rozum a Tma. Ubohý vrah měl velký úspěch i pro své dobové poselství (zda nemá větší cenu lež než pravda, zda je účinné odporovat zlu dobrem aj.). Kromě evropských scén hru uvedli také v Jihoafrické republice a na Broadwayi dosáhla sta repríz. Její zářivou premiérou v roce 1991 se kohout vrátil po 22 letech na scénu Vinohradského divadla (již podeváté). V 60. letech mělo premiéru několik Kohoutových her. Dvanácti posluchačům AMU, budoucím hercům, autor slíbil, že pro ně napíše hru, jak po dokončení školy hromadně odcházejí do oblastního divadla, aby zde hráli podle svých představ („Dvanáct“, 1963).  Ve hře už nejsou naivní mladí lidé jako v Dobré písni, je zde tolik životní reality, že na ostří nože vyhrocené spory probíhají během celého představení. Formální stránka je také zajímavá. Dvanáct postav, dvanáct obrazů. Každému obrazu předchází monolog jednoho z hrdinů a divák by v něm měl nalézt klíč k pochopení dané postavy. I v této hře zazněly aktuální myšlenky, kterým jako vždy autor uměl dát přitažlivý divadelní tvar. Nejúspěšnější původní hrou 60. let se stalo představení „August August, August“ - cirkusové představení s jednou přestávkou, hrané téměř ve všech evropských zemích, Kanadě, Uruguayi, Argentině, Jihoafrické unii. Dobové kritiky ale vyslovily podezření, že diváci chodí do Vinohradského divadla spíše na efektní cirkus poskytnutý inscenací, než na tklivý příběh napsaný Kohoutem. Sentimentality je zde patrně více, než je únosné. (Smutný klaun August August touží drezírovat osm bílých lipicánů. Reálné přání se ve hře mění na neuskutečnitelný sen. Na Augusta ředitel cirkusu pustí místo lipicánů tygry; mocní ničí bezbranné snílky.) Všimněte si alespoň několika her, které už nemohl vidět na scéně český divák. Těsně po okupaci napsal Kohout dvě aktovky, ve kterých reaguje na společenskou realitu, a pak přijde u autora něco nového - tři aktovky absurdního typu. Tuto trojici nazval „Život v tichém domě“ a patří sem „Válka ve 3. poschodí“ (1970), „Pech pod střechou“ (1972) a „Požár v suterénu“ (1973). V první aktovce listonoš přinese dr. Emilu Bláhovi uprostřed noci do postele povolávací rozkaz do vlastního bytu. Byl vybrán elektronkovým počítačem k válce (bylo důvěrně rozhodnuto na nejvyšších místech, aby po antickém vzoru války pokračovaly jaksi privátně) proti panu Müllerovi, solidnímu obchodníkovi z NSR, který přijíždí na Hlavní nádraží vyzbrojen samopalem, armádní pistolí a útočnými granáty. (Dostal zprávu, že dr. Bláha se chce zmocnit jeho obchodu s vínem a znásilnit mu manželku.). Manželská dvojice Bláhových to vše považuje za nesmysl a ani přítomnost generála, agenta zpravodajské služby a vojáků, přinášejících do ložnice těžký kulomet, bednu s municí a granáty, je nepřesvědčí. Až první dávka zvenčí, ničící hodiny po dědečkovi a obraz na stěně, je zviklá. Přítomný generál povzbuzuje ještě stále ohromeného doktora obojího práva: „Na co čekáte, Bláha! Jste přece starej kulomeťák! Máte ho před sebou jako holuba! Naperte to do něj! Prošpikujte mu střeva, Bláha! V deset třicet vám jede rychlík! Před půlnocí jste v Saarbrückenu!“ Když je zničena i almara a lustr, povzbuzuje dr. Bláhu i vlastní žena: „Vyraž na schodiště! Metej granáty! Máš výhodu, Emile! Provětrej mu přilbu! Nadělej z něho fašírku! Ráno jsme obchodníci s vínem!“ Dr. Bláha je zlikvidován, do ložnice se vpotácí „dobyvatel“ Müller, zdvořile smeká přilbu, omlouvá se, že ruší tak časně, a prosí o sklenku vody. Jeho srdce ale válku nevydrželo, ani srdce novopečené vdovy. Domácí i nepřátelský generál je zastýlají do postele, obě peřiny vzorně zařezávají. Generálové se shodnou na tom, že starý způsob válčení byl přece jen lepší a měl by být znovu zaveden… Aktovka „Atest“ (1979) patří do řady tzv. „vaňkovských aktovek“, které kromě V. Havla napsali ještě také P. Landovský a Jiří Dienstbier. Atest se odehrává v jedné kanceláři spolku chovatelů (Chovatelstvím za mír, Buduj vlast - miluj psy!). Tam se dostaví pán se psem (Ferdinand Vaněk), aby se stal členem sdružení chovatelů. Pes potřeboval jakousi zkoušku, aby se mohl zapojit do chovu. Jakmile se na úřadě dověděli, kdo je majitelem psa, uplatnili na něho třídní hledisko. Výsledkem snahy umělecky zobrazit autentické osudy svých přátel byla hra „Marie zápasí s anděly“ o životě perzekvované herečky Vlasty Chramostové. Ne vždy se ale autorovi podařilo životní realitu vyjádřit v umělecké rovině. Nehledě na to, že publicistické zpracování životního dramatu herečky je samo o sobě mnohem účinnější než cokoliv jiného, například svědectví o jejím „bytovém divadle“, pro které P. Kohout upravil Macbetha a sám v něm také hrál. Několik pozoruhodných a úspěšných děl vytvořil Pavel Kohout i v oblasti prózy. Připravovaná kniha „Z deníku kontrarevolucionáře“ byla v roce 1969 zakázána, ale už v témže roce vyšla německy ve Švýcarsku. Obraz známé mašinérie státního aparátu najdeme v próze „Bílá kniha o cause Adam Juráček, profesor tělocviku a kreslení na Pedagogické škole v K. kontra Sir Isaac Newton, profesor fyziky na univerzitě v Cambridge, podle dobových materiálů rekonstruoval a nejzajímavějšími dokumenty doplnil Pavel Kohout“ (1970). Kniha je psána formou autentických materiálů - protokolů, zápisů z porad, oběžníků, různých prohlášení, stanovisek atd. Místní stranické orgány si s případem nevědí rady. Nejdříve chtějí zatajit fakt, že profesor tělocviku nepodléhá zemské přitažlivosti, pak je z lokálně patriotických důvodů prohlášen za hrdinu, ale centrální orgány rozhodnou jinak. Adam Juráček končí v blázinci. Od roku 1972 do 1978 psal Kohout svůj atraktivní román „Katyně“. Prostudoval velké množství odborné literatury z dějin mučení a popravování, po této stránce je kniha velmi fundovaná. Hlavním tématem je výchova mladých lidí pro katovské povolání, efektní je účast i jedné spanilé dívky. I když žánr černého humoru dovoluje autorům mnoho výstřelků, domnívám se, že míra vkusu byla autorem několikráte překročena. Ale i kdybychom to považovali za slabinu románu, nemůžeme vidět enormní fabulační schopnosti autora a značnou čtivost knihy, pro kterou byla přeložena do mnoha jazyků. Její hlubší smysl najdeme v tom, že 20. století ve srovnání s ostatními v oblasti popravování a mučení nenajde konkurenta. A v jednotlivých představitelích katovského řemesla se můžeme představit i různé představitele mocenského aparátu. Jemnější humor nalezneme ve frašce „Nápady svaté Kláry“  (1982). Žákyně sedmé třídy základní školy v S. má jasnovidné schopnosti, což je zdrojem řady komických situací. Klára Zimová své umění uplatňuje nejen ve třídě, ale i v životě obyvatel městečka. Do směšné a trapné situace se například dostává vlivný stranický funkcionář. I tímto komickým románem se zařadil Pavel Kohout mezi nejvýznamnější představitele naší humoristické a satirické prózy. První kniha, která se u nás objevila po porážce totalitního režimu, byl román „Kde je zakopán pes“. Autor ho nazval memoárománem. Jsou v něm dvě dějová pásma - v jednom se líčí události a osudy lidí v letech 1968 - 1978, tedy i vznik Charty 77, ve druhém ve formě kriminálního příběhu různé akce všemocné StB, která se neštítí otrávit i sympatického jezevčíka. O knihu byl velký zájem, ale reakce kritiků na ni se různily. Podle některých autor svou knihu oslabil na odiv stavěným snobismem a zdůrazňováním své osoby. Jiným v knize vadilo odsouzení řady známých osobností za jejich nestatečné postoje a spolupráci s režimem. V roce 1989 vyšla v Kolíně nad Rýnem próza „Hodina tance a lásky“ (podle scénáře J. Kohoutové). V kulisách tábora smrti se odvíjejí sentimentální příběh lásky mezi osmnáctiletou dcerou velitele tábora a esesákem, spanilým jak cherubín. Jejich první procházka vede na místo, kde se popravovalo. Na lásku ani tanec moc času není, neboˇ%t vše se musí odehrát v jediný den - 6.6.1944. Aby mělkému příběhu dodal myšlenkovou hloubku, napsal autor filosofický epilog, ve kterém se snažil objasnit motivaci lidského jednání v totalitních režimech - odhalit, co způsobuje, že z veselých mladých chlapců se mohou stát vrazi. Kniha má zvláštní happyend. Velitelova dcera se jako manželka úspěšného podnikatele, žida Isaca Feuersteina, vrací se skupinou zahraničních návštěvníků na místo svého mládí po 22 letech a srovnává ulice plné kaváren a obchodů, kde bylo možno i za války mlsat a nakupovat pěkné věci, se špinavou dírou z roku 1966, kde před zchátralými hospodami postávají většinou opilí cikáni. V roce 1990 vyšel německy další román P. Kohouta, zatím nejrozsáhlejší - „Konec velkých prázdnin“. Je to vyprávění o emigrantech na Západě. Velkými prázdninami nazývá autor dobu, než emigrant v nové zemi zahájí novou existenci. Konstantou Kohoutovy tvorby byla vždy angažovanost v oblasti společenského vývoje. Navíc získal velké životní zkušenosti a jeho pohled na společenské dění je velmi vyzrálý. Měl by být jedním z těch autorů, kteří budou schopni umělecky zobrazit převratné změny posledních let. 

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006