Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Kainar Josef (1917-1971)

Josef František Kainar (1917-1971)

Básník, kreslíř, hudebník, dramatik a novinář. Autor veršů pro děti, písňových textů a rozhlásků. Významný představitel postavantgardní umělecké generace; ve svých prvních verších směřuje k mýtizaci všední zkušenosti. Tomu odpovídá i tendence k příběhovému pojetí lyriky, k němuž ostatně inklinuje i později. Po období povrchního voluntarismu a zjednodušujících postojů ke světu z počátku padesátých let usiluje o postižení složité prostoty a krásy obyčejného člověka, jeho charakteristických životních projevů a forem i skutečné dialektiky vztahu mezi člověkem a dějinami. Shoda okolností tomu chtěla, že Josef Kainar doprovázel kdysi malíře Bohumíra Matala, když vedl svého malého syna k holiči dát ho poprvé v životě ostříhat. Zážitek, který si oba umělci tehdy z holičské oficíny odnesli, musel být doopravdy nevšední, jestliže podnítil prvního z nich k vytvoření několika variant obrazu na toto téma (jedna z nich visí dnes v Moravské galerii v Brně) a druhého - Kainara - k veršovanému vyprávění o tom, jak „Stříhali dohola malého chlapečka“ (Nové mythy, 1946) - díky také Myšíkovu zhudebnění dnes nepochybně k jeho nejznámější básni, „šílené a absolutně skutečné“, která byla podle přesvědčení Ludvíka Kundery v české poezii „hotovým zjevením“. Kainarovi se v ní zatím nejúčinněji podařilo sdělit čtenáři, co v české poezii nedokázal nikdo před ním, a sice jak člověk „hůř než zvíře / lpí jako v jámě ve svém ději“, a spolu s tím se i naléhavě ptát, kým v tomto ději vlastně je: hrdinou nebo obětí, protagonistou či neúčastným svědkem , soucítícím pozorovatelem nebo spoluhráčem škodolibě a s potěšením se podílejícím na lidské degradaci svého bližního. Příběh chlapečka „chyceného a polapeného“ do „železné židle“, z níž není úniku, nenechává na pochybách, ke které odpovědi se přiklání jeho autor. Zdánlivě všední událost, povýšená Kainarem do podoby nového mýtu, má v jeho podání málo z toho, čím člověk na úsvitu dějin hledal své místo v řádu všehomíra. Kainar se ale nápadně vymyká i hlavnímu proudu soudobé poezie, který s úlevou za sebou zanechává válku a okupační marast, plnými doušky se nadechuje čerstvě nabyté svobody a - aniž tuší, co už se chystá za nepříliš vzdáleným obzorem času - vychutnává naplněné a naplňované naděje. Mnohé z toho lze jistě přičíst na vrub Kainarově generačně motivované nedůvěře k poezii smyslového okouzlení životem, k poezii hravé nevázanosti a radosti z melodie, jak ji u nás pěstovala meziválečná avantgarda. V mnohém zde byl jistě poplatný i halasovské drsnosti a sklonu k disharmonii (i když Halasem samým za války načas opuštěné), svoji roli sehrálo určitě také uhranutí jazzem a americkou poezií a také program Skupiny 42, ke které měl Kainar blízko svým tíhnutím k civilismu, k epizaci a intelektualizaci lyriky. Ze všeho nejvíc však odtud cítíme, jak zůstává v zajetí válečné zkušenosti a že mu její tragická náplň neodbytně napovídá i jiný než tehdy běžně přijímaný výklad: Spíš ho utvrzuje v skeptickém názoru na člověka a připomíná všechna jeho minulá selhání. Válka se mu tak proměňuje v nadčasový jev a také každá jiná událost ztrácí svou dějinnou dimenzi, protože jenom jakoby znovu potvrzuje bytostné sobectví člověka, agresivitu, neschopnost vymezit smysluplný prostor své svobodě. Člověk se proto cítí jakoby izolován od čehokoli a kohokoli. Je aktérem jen své vlastní, individuální historie, jejímuž pohybu je určena osudově vymezená dráha s jednoznačným vyústěním. Už ovšem v prvních básních, vznikají v dusné atmosféře protektorátu („Příběhy a menší básně“, (1940), „Osudy“. Poezie let 1940-1943, vydáno 1947), bývá tento dojem dějinného bezčasí, evokace prožitků odcizeného člověka, poukaz na zmechanizování a odlidštění jeho všednodenní existence podán i s niterným napětím. Básně tak zároveň vypovídají o Kainarově vůli čelit návalům nevíry, hrůzy z člověka a úzkosti z nezvládnutelných pohnutek jeho chování. Rozpětí smyslu Kainarových veršů v prvních publikovaných sbírkách je tedy větší, než jak se může zdát při letmém pohledu. Jestliže se k němu tak obtížně propracováváme, je to kromě jiného způsobeno tím, že se varuje příliš striktních soudů, sama sebe koriguje ironií a sarkasmem, aby nepodlehl pokušení promlouvat doslovně a s definitivní platností tam, kde věci zůstávají otevřeny. Také Kainar - jako ostatně i mnozí jiní - je však krátce nato stržen atmosférou poúnorového dění, která dosavadní opatrnost v soudech vytěsňuje sebevědomým voluntarismem a složité předivo života redukuje na několik málo kategoricky a ovšem i povrchně vymezených směřování sbírky „Veliká láska“ (1950) a „Český sen“ (1953). Tehdy se bez rozpaků vydává vlivům, o nichž se domnívá, že jsou s to vyhnat jeho duši. A je přesvědčen, že svoji slabost snadno zmůže splynutím „s varem dění / každodenního boje dělníků a mas“, neboť „jenom mezi soudruhy, / v tom slavném hnutí, rudém jako láva, / co kapitalistické Pompeje už rozleptává“, může vpravdě nalézt sebe sama. Aby také on „veršem nabitý jako ten samopal“ - vnesl svůj vklad do bojů o zítřek. Jak rázně chce Kainar skoncovat s napětím mezi odsouzením k samotě a možností včlenit se do širších celků, mezi skepsí a vírou, tak samozřejmě vnáší do svých veršů historický rozměr dějů s člověkem spjatých. Pohled zpět, výřezy z jejich aktuálního průběhu i odtud odvozované výhledy do budoucna Kainara utvrzují v názoru, že člověk ve své situaci není osudově uvězněn. Může ji sám - aktivně, z vlastní vůle, a tedy svobodně utvářet. Ať potom mají podobu monumentalizujících záběrů na hrdiny, kteří se nejvíc spolupodílejí na utváření velikosti své doby, ať naopak se odehrávají stejně všedních scenériích jako první Kainarovy „příběhy“, vane z nich už patrný dech svobody, podle Kainara té skutečné a budoucí, v jejíchž rysech se sčítá individuální usilování s tužbami stejně smýšlejících v sílu, která nutně musí smést ze scény dějin všechno zlé, sobecké a demobilizující. Energie těchto obrazů se napájí už také z jiných formálních zdrojů: Ve Veliké lásce je to nekompromisní verš Majakovského a v Českém snu kromě toho měkkost, prostota a vtip lidové písně. Zbaveny ovšem svých původních motivačních vazeb, vyznívají jako až příliš snadné účtování s včerejškem, spíš hlučně než úderně nebo apelativně, spíš jako imitace lidové prostoty a humoru, postrádajíce jeho vyrovnanost a hloubku. Nedlouho nato Kainar vstřebává vlivy lidové poezie až do té míry, že začíná psát jakési její novodobé ohlasy. Sbírka těchto ohlasů napsaná k fotografiím K.O.Hrubého z jižní Moravy „Jižní Morava“ (1958) ale napovídá, že její autor už má víceméně za sebou naivní iluze počátku padesátých let, že se nedrží jenom vnějšku lidového verše, ale proniká k jeho duchu, aby si tak znovu otevřel cestu k složitostem světa. Vědom si toho, že „řeky jdou v korytech / a my, že jsme jen lidé, / navždycky se budeme brát / lidskými cestami“, znovu vymaňuje člověka ze silových polí dějinného pohybu, problematizuje vztahy mezi ním a historií, loučí se s představou o existenci jejich naprosté a všeplatné harmonie. Tentokrát ovšem ne proto, aby ho opět uvrhl do krajní nejistoty a izolace, ale aby před něho postavil jako úkol nutnost hledání dialektického souladu mezi sebou a tím, co přesahuje. A i když to druhé vidí stéle ještě v ne zcela přesvědčivě strohé rozpornosti, rozhodující je, jak přitom vyzívá k osvobození člověka jako jedince. Že si razí cestu k tomu, aby nalezl, čím je sám o sobě a proč ho může mít „hořce rád“ „Člověka hořce mám rád“ (1959). Prakticky souběžně si k tomu - ve své další sbírce „Lazar a píseň“ (1960) - shledává argumenty v prostředí člověku bližším - na svatbě železničáře, na chodbách sousedního činžáku, v kuchyni, kde se vaří pro nespočet strávníku, v dívčím pokoji, v němž jeho majitelka pláče pro zatoulaného kocoura, na dvorku s králikárnou, v hospodě. Tedy tam, kam jen vzdáleně doléhají ozvuky dějin, jejichž školu ostatně „flinkal všelijak“, kde se hovoří jazykem nemytým a nečesaným, ale kde „skrze kamaráda uzříš celej svět“. Za předpokladu, že ho bereš takového, jaký doopravdy je, že umíš velkoryse přejít jeho životní klopýtnutí, že se distancuješ od umrtvujícího moralizování, přesvědčeného o tom, že člověka lze přesně spočítat, ale i od podobně karbolkou čpící skepse a nedůvěry, odsuzující člověka k samotě. Takto podmíněnou a vlastní klikatou životní poutí stále znovu vykupovanou víru opírá Kainar ve svých posledních verších, publikovaných knižně až posmrtně „Včela na sněhu“ (1982), i o „chvilky štěstí“, které zažívá třeba nad rybářským splávkem; při nich se může napít z „lahvičky starého poctivého ticha“ a hlavně spočinout na „kaménku samoty“. tentokrát té blahodárné, která dá člověku s až bolestnou rozkoší pocítit, jaké to je, když se alespoň v krátkých záblescích naplňuje jeho touha „žít doopravdy“. Zvlášť zde je přitom dobře patrné, že pro Kainara to znamená obsáhnout tak či onak život v jeho úhrnu, v jeho plynutí i zastaveních, v jeho radostech i strastech, jistotách i pochybnostech, v situacích v nichž si člověk neví rady, a přesto se nad ně dokáže povznést i s úsměvným nadhledem. Tato mnohost, směřující jednou až k nejzazším projevům tragiky a smutku, jindy k opačným krajnostem sebevědomí a sebedůvěry, ale také sjednocující ironickým, sarkastickým nebo groteskním gestem do jednoho nedělitelného celku skutečnosti svou povahou zdánlivě neslučitelné, je zároveň i vnějším odleskem niterného ustrojení samotného básníka. Připomeňme proto na závěr ještě, že tato mnohost se v jeho díle projevuje i navenek nápadněji, ve značném spektru zájmů, jež má ve svém repertoáru , o nichž jsme zde zatím nehovořili a jež svými zvyklostmi i situačním zakotvením patrněji manifestují jednotlivé polohy Kainarovy tvorby: Ve verších pro děti, provázaných leckdy i jeho vlastními ilustracemi, je to umění spontánně se oddat radosti a veselí a brát přitom dítě jako svým způsobem rovnocenného partnera, schopného přistoupit na hru se slovem i obrazem, jenž je slovem evokován „Říkadla“ (1948), druhé přepracované a rozšířené vydání (1961); „Zlatovláska“ (1958); „Nevídáno - neslýcháno“ (1964). V Rozhláscích - vůle a potřeba vyjadřovat se přímo, a je-li to nutno, i jednoznačně k dobovým kulturním, společenským a politickým problémům (výbor z těchto textů vydán pod titulem „Rozhlásky“ (1971). V blues a dalších písňových textech, mnohdy zhudebněných samotným Kainarem, halvně pocity smutku a beznaděje, svou silou však snímající z člověka jeho existenciální úzkosti „Moje blues“ (1966), „Miss Otis lituje“ (1969). V dramatických textech - úsilí zasahovat satirickým slovem dobové neduhy, ale povznést se nad ně i s obecněji platným humorným odstupem (spoluautorství na satirické revue „Cirkus plechový“ (1946), „Nebožtík Nasredin“ (1959) aj.   

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.003 sekund
© 2000-2006