Josef František
Kainar (1917-1971)
Básník,
kreslíř, hudebník, dramatik a novinář. Autor veršů pro děti, písňových textů a
rozhlásků. Významný představitel postavantgardní umělecké generace; ve svých
prvních verších směřuje k mýtizaci všední zkušenosti. Tomu odpovídá i tendence
k příběhovému pojetí lyriky, k němuž ostatně inklinuje i později. Po období
povrchního voluntarismu a zjednodušujících postojů ke světu z počátku
padesátých let usiluje o postižení složité prostoty a krásy obyčejného člověka,
jeho charakteristických životních projevů a forem i skutečné dialektiky vztahu
mezi člověkem a dějinami. Shoda okolností tomu chtěla, že Josef Kainar
doprovázel kdysi malíře Bohumíra Matala, když vedl svého malého syna k holiči
dát ho poprvé v životě ostříhat. Zážitek, který si oba umělci tehdy z holičské
oficíny odnesli, musel být doopravdy nevšední, jestliže podnítil prvního z nich
k vytvoření několika variant obrazu na toto téma (jedna z nich visí dnes v
Moravské galerii v Brně) a druhého - Kainara - k veršovanému vyprávění o tom,
jak „Stříhali dohola malého chlapečka“ (Nové mythy, 1946) - díky také Myšíkovu
zhudebnění dnes nepochybně k jeho nejznámější básni, „šílené a absolutně
skutečné“, která byla podle přesvědčení Ludvíka Kundery v české poezii „hotovým
zjevením“. Kainarovi se v ní zatím nejúčinněji podařilo sdělit čtenáři, co v
české poezii nedokázal nikdo před ním, a sice jak člověk „hůř než zvíře / lpí
jako v jámě ve svém ději“, a spolu s tím se i naléhavě ptát, kým v tomto ději
vlastně je: hrdinou nebo obětí, protagonistou či neúčastným svědkem ,
soucítícím pozorovatelem nebo spoluhráčem škodolibě a s potěšením se
podílejícím na lidské degradaci svého bližního. Příběh chlapečka „chyceného a
polapeného“ do „železné židle“, z níž není úniku, nenechává na pochybách, ke
které odpovědi se přiklání jeho autor. Zdánlivě všední událost, povýšená
Kainarem do podoby nového mýtu, má v jeho podání málo z toho, čím člověk na
úsvitu dějin hledal své místo v řádu všehomíra. Kainar se ale nápadně vymyká i
hlavnímu proudu soudobé poezie, který s úlevou za sebou zanechává válku a
okupační marast, plnými doušky se nadechuje čerstvě nabyté svobody a - aniž
tuší, co už se chystá za nepříliš vzdáleným obzorem času - vychutnává naplněné
a naplňované naděje. Mnohé z toho lze jistě přičíst na vrub Kainarově generačně
motivované nedůvěře k poezii smyslového okouzlení životem, k poezii hravé
nevázanosti a radosti z melodie, jak ji u nás pěstovala meziválečná avantgarda.
V mnohém zde byl jistě poplatný i halasovské drsnosti a sklonu k disharmonii (i
když Halasem samým za války načas opuštěné), svoji roli sehrálo určitě také
uhranutí jazzem a americkou poezií a také program Skupiny 42, ke které měl
Kainar blízko svým tíhnutím k civilismu, k epizaci a intelektualizaci lyriky.
Ze všeho nejvíc však odtud cítíme, jak zůstává v zajetí válečné zkušenosti a že
mu její tragická náplň neodbytně napovídá i jiný než tehdy běžně přijímaný
výklad: Spíš ho utvrzuje v skeptickém názoru na člověka a připomíná všechna
jeho minulá selhání. Válka se mu tak proměňuje v nadčasový jev a také každá
jiná událost ztrácí svou dějinnou dimenzi, protože jenom jakoby znovu potvrzuje
bytostné sobectví člověka, agresivitu, neschopnost vymezit smysluplný prostor
své svobodě. Člověk se proto cítí jakoby izolován od čehokoli a kohokoli. Je
aktérem jen své vlastní, individuální historie, jejímuž pohybu je určena
osudově vymezená dráha s jednoznačným vyústěním. Už ovšem v prvních básních,
vznikají v dusné atmosféře protektorátu („Příběhy a menší básně“,
(1940), „Osudy“. Poezie let 1940-1943, vydáno 1947), bývá tento
dojem dějinného bezčasí, evokace prožitků odcizeného člověka, poukaz na
zmechanizování a odlidštění jeho všednodenní existence podán i s niterným
napětím. Básně tak zároveň vypovídají o Kainarově vůli čelit návalům nevíry,
hrůzy z člověka a úzkosti z nezvládnutelných pohnutek jeho chování. Rozpětí
smyslu Kainarových veršů v prvních publikovaných sbírkách je tedy větší, než
jak se může zdát při letmém pohledu. Jestliže se k němu tak obtížně
propracováváme, je to kromě jiného způsobeno tím, že se varuje příliš
striktních soudů, sama sebe koriguje ironií a sarkasmem, aby nepodlehl pokušení
promlouvat doslovně a s definitivní platností tam, kde věci zůstávají otevřeny.
Také Kainar - jako ostatně i mnozí jiní - je však krátce nato stržen atmosférou
poúnorového dění, která dosavadní opatrnost v soudech vytěsňuje sebevědomým
voluntarismem a složité předivo života redukuje na několik málo kategoricky a
ovšem i povrchně vymezených směřování sbírky „Veliká láska“
(1950) a „Český sen“ (1953). Tehdy se bez rozpaků vydává vlivům,
o nichž se domnívá, že jsou s to vyhnat jeho duši. A je přesvědčen, že svoji
slabost snadno zmůže splynutím „s varem dění / každodenního boje dělníků a
mas“, neboť „jenom mezi soudruhy, / v tom slavném hnutí, rudém jako láva, / co
kapitalistické Pompeje už rozleptává“, může vpravdě nalézt sebe sama. Aby také
on „veršem nabitý jako ten samopal“ - vnesl svůj vklad do bojů o zítřek. Jak
rázně chce Kainar skoncovat s napětím mezi odsouzením k samotě a možností včlenit
se do širších celků, mezi skepsí a vírou, tak samozřejmě vnáší do svých veršů
historický rozměr dějů s člověkem spjatých. Pohled zpět, výřezy z jejich
aktuálního průběhu i odtud odvozované výhledy do budoucna Kainara utvrzují v
názoru, že člověk ve své situaci není osudově uvězněn. Může ji sám - aktivně, z
vlastní vůle, a tedy svobodně utvářet. Ať potom mají podobu monumentalizujících
záběrů na hrdiny, kteří se nejvíc spolupodílejí na utváření velikosti své doby,
ať naopak se odehrávají stejně všedních scenériích jako první Kainarovy
„příběhy“, vane z nich už patrný dech svobody, podle Kainara té skutečné a
budoucí, v jejíchž rysech se sčítá individuální usilování s tužbami stejně
smýšlejících v sílu, která nutně musí smést ze scény dějin všechno zlé, sobecké
a demobilizující. Energie těchto obrazů se napájí už také z jiných formálních
zdrojů: Ve Veliké lásce je to nekompromisní verš Majakovského a v Českém snu
kromě toho měkkost, prostota a vtip lidové písně. Zbaveny ovšem svých původních
motivačních vazeb, vyznívají jako až příliš snadné účtování s včerejškem, spíš
hlučně než úderně nebo apelativně, spíš jako imitace lidové prostoty a humoru,
postrádajíce jeho vyrovnanost a hloubku. Nedlouho nato Kainar vstřebává vlivy
lidové poezie až do té míry, že začíná psát jakési její novodobé ohlasy. Sbírka
těchto ohlasů napsaná k fotografiím K.O.Hrubého z jižní Moravy „Jižní
Morava“ (1958) ale napovídá, že její autor už má víceméně za sebou
naivní iluze počátku padesátých let, že se nedrží jenom vnějšku lidového verše,
ale proniká k jeho duchu, aby si tak znovu otevřel cestu k složitostem světa.
Vědom si toho, že „řeky jdou v korytech / a my, že jsme jen lidé, / navždycky
se budeme brát / lidskými cestami“, znovu vymaňuje člověka ze silových polí
dějinného pohybu, problematizuje vztahy mezi ním a historií, loučí se s
představou o existenci jejich naprosté a všeplatné harmonie. Tentokrát ovšem ne
proto, aby ho opět uvrhl do krajní nejistoty a izolace, ale aby před něho
postavil jako úkol nutnost hledání dialektického souladu mezi sebou a tím, co
přesahuje. A i když to druhé vidí stéle ještě v ne zcela přesvědčivě strohé
rozpornosti, rozhodující je, jak přitom vyzívá k osvobození člověka jako
jedince. Že si razí cestu k tomu, aby nalezl, čím je sám o sobě a proč ho může
mít „hořce rád“ „Člověka hořce mám rád“ (1959). Prakticky
souběžně si k tomu - ve své další sbírce „Lazar a píseň“ (1960) -
shledává argumenty v prostředí člověku bližším - na svatbě železničáře, na
chodbách sousedního činžáku, v kuchyni, kde se vaří pro nespočet strávníku, v
dívčím pokoji, v němž jeho majitelka pláče pro zatoulaného kocoura, na dvorku s
králikárnou, v hospodě. Tedy tam, kam jen vzdáleně doléhají ozvuky dějin,
jejichž školu ostatně „flinkal všelijak“, kde se hovoří jazykem nemytým a nečesaným,
ale kde „skrze kamaráda uzříš celej svět“. Za předpokladu, že ho bereš
takového, jaký doopravdy je, že umíš velkoryse přejít jeho životní klopýtnutí,
že se distancuješ od umrtvujícího moralizování, přesvědčeného o tom, že člověka
lze přesně spočítat, ale i od podobně karbolkou čpící skepse a nedůvěry,
odsuzující člověka k samotě. Takto podmíněnou a vlastní klikatou životní poutí
stále znovu vykupovanou víru opírá Kainar ve svých posledních verších,
publikovaných knižně až posmrtně „Včela na sněhu“ (1982), i o
„chvilky štěstí“, které zažívá třeba nad rybářským splávkem; při nich se může
napít z „lahvičky starého poctivého ticha“ a hlavně spočinout na „kaménku
samoty“. tentokrát té blahodárné, která dá člověku s až bolestnou rozkoší
pocítit, jaké to je, když se alespoň v krátkých záblescích naplňuje jeho touha
„žít doopravdy“. Zvlášť zde je přitom dobře patrné, že pro Kainara to znamená
obsáhnout tak či onak život v jeho úhrnu, v jeho plynutí i zastaveních, v jeho
radostech i strastech, jistotách i pochybnostech, v situacích v nichž si člověk
neví rady, a přesto se nad ně dokáže povznést i s úsměvným nadhledem. Tato
mnohost, směřující jednou až k nejzazším projevům tragiky a smutku, jindy k
opačným krajnostem sebevědomí a sebedůvěry, ale také sjednocující ironickým,
sarkastickým nebo groteskním gestem do jednoho nedělitelného celku skutečnosti
svou povahou zdánlivě neslučitelné, je zároveň i vnějším odleskem niterného
ustrojení samotného básníka. Připomeňme proto na závěr ještě, že tato mnohost
se v jeho díle projevuje i navenek nápadněji, ve značném spektru zájmů, jež má
ve svém repertoáru , o nichž jsme zde zatím nehovořili a jež svými zvyklostmi i
situačním zakotvením patrněji manifestují jednotlivé polohy Kainarovy tvorby:
Ve verších pro děti, provázaných leckdy i jeho vlastními ilustracemi, je to
umění spontánně se oddat radosti a veselí a brát přitom dítě jako svým způsobem
rovnocenného partnera, schopného přistoupit na hru se slovem i obrazem, jenž je
slovem evokován „Říkadla“ (1948), druhé přepracované a rozšířené
vydání (1961); „Zlatovláska“ (1958); „Nevídáno -
neslýcháno“ (1964). V Rozhláscích - vůle a potřeba vyjadřovat se přímo,
a je-li to nutno, i jednoznačně k dobovým kulturním, společenským a politickým
problémům (výbor z těchto textů vydán pod titulem „Rozhlásky“
(1971). V blues a dalších písňových textech, mnohdy zhudebněných samotným
Kainarem, halvně pocity smutku a beznaděje, svou silou však snímající z člověka
jeho existenciální úzkosti „Moje blues“ (1966), „Miss Otis
lituje“ (1969). V dramatických textech - úsilí zasahovat satirickým
slovem dobové neduhy, ale povznést se nad ně i s obecněji platným humorným
odstupem (spoluautorství na satirické revue „Cirkus plechový“
(1946), „Nebožtík Nasredin“ (1959) aj.