Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Jirásek Alois (1851-1930)

Alois Jirásek (1851-1930)

Narozen v Hronově, po studiích filosofie se stal profesorem na gymnáziu v Litomyšli, později v Praze. Je autorem mnoha rozsáhlých románů o české historii, mnoha povídek a divadelních her. Nejznámější díla jsou: Romány z doby husitské „Mezi proudy“, „Proti všem“, „Bratrstvo“, „Husitský král“, z doby pobělohorské „Temno“, „Skály“, „Psohlavci“, národního obrození „F. L. Věk“, „U nás“, „Filosofická historie“. Jeho nejznámější hry jsou „Jan Hus“, „Jan Žižka“, „Jan Roháč“, „M. D. Rettigová“, „Otec“, „Vojnarka“, „Lucerna“.

„Staré pověsti české“ – Náměty pro toto dílo čerpal autor ze starých kronik – Kosmovy, Dalimilovy, Hájkovy a dalších. Kniha je rozdělena do pěti částí:

I.    Staré pověsti české

Úvod – vykládá o bohatství naší země před příchodem Čechů.

O Čechovi – Bratři vojvodové Čech a Lech se rozhodli opustit starou slovanskou vlast v rovinách kolem řeky Visly, neboť slovanské kmeny bojovaly mezi sebou o půdu. Bratři se vydali se svým lidem na cestu západním směrem, překročili řeky Odru, Labe a Vltavu. K odpočinku se zastavili u hory Říp. Praotec Čech vystoupil na horu a uviděl kolem úrodnou krajinu. Rozhodl, že se zde usídlí. Lid na jeho počest nazval novou vlast Čechy. Rozdělili půdu, zvolili starosty, muži lovili a obdělávali pole, ženy předly, tkaly a pečovaly o domácnost. Uctívali pohanské bohy – dědky, jímž přinášeli oběti. Po nějakém čase se Lech se svým lidem odstěhoval dále směrem na východ, kde založil oheň, aby Čechové podle kouře poznali, kde se usídlil. Místo a hrad bylo proto nazváno Kouřim. Po třiceti letech umírá praotec Čech, jeho tělo je spáleno na hranici spolu s potravou a zbrojí, jak bylo tehdy zvykem. Popel byl uložen do popelnice a pohřben.

O Krokovi a jeho dcerách – po Čechově smrti zvolil lid svým vojvodou Kroka, bohatého a moudrého muže, který všem radil a spravedlivě soudil pře. Sídlil na Budči, kde byla škola, v níž se učilo bohoslužbě, věštbám a kouzlům. Kouzelnictví bylo tehdy považováno za největší umění. Kouzla Krokovi napověděla, že by měl vybudovat nové sídlo – našli místo na vysoké skále na břehu Vltavy – tam byl vybudován Vyšehrad. Krok měl tři dcery, krásné a moudré. Kazi znala léčivé byliny a zaříkávání. Teta vystavěla hrad Tetín nad řekou Mží, učila lid klanět se bohům a přinášet jim oběti. Libuše, nejmladší a nejmoudřejší, uměla věštit budoucnost. Po Krokově smrti byla vybrána za kněžnu.

O Bivoji – Na Vyšehrad přináší mladý lovec Bivoj na ramenou obrovského živého kance, který nadělal mnoho škod na polích. Jeho síle se obdivuje Libuše, ale zvláště Kazi. Bivoj na hradním nádvoří zabíjí kance oštěpem. Kněžny zvou Bivoje na hostinu, Libuše mu daruje vzácný pás. Druhý den hrdina odjíždí. Brzy se však vrací, neboť Kazi si ho vyvolila za manžela.

O Libuši – kněžna často soudila pře svého lidu. Dva sousedé se přeli o pole – Libuše dala za pravdu mladšímu. Starší se rozhněval a dal najevo nespokojenost s tím, že soudí žena („hanba mužům, dlouhé vlasy, krátká rozum“). Libuše se rozhodla vyplnit jejich přání a oznámila, že koho si lid zvolí za vojvodu, toho si vezme za muže. Později svolala lid a oznámila, že budou-li mít vládcem muže, bude jejich syny a dcery brát ke svým službám, budou muset odevzdávat daně, nejlepší skot a koně. Navrhla, že jim oznámí jméno muže, který by mohl být vojvodou. Vyslala poselstvo k řece Bělině , kde oře se dvěma strakatými voly muž jménem Přemysl z rodu Stadliců. Cestu poslům ukazoval Libušin kůň.

O Přemyslovi – Libušin bělouš dovedl posly do Stadic, našli Přemysla na poli a vyzvali ho, aby se stal jejich knížetem. Přemysl zabodl otku, kterou poháněl voly, do země, voli zmizeli ve vysoké skále. Řekl poslům, že nemohl doorat pole, a proto bude v zemi často hlad. Z lískového prutu (otky) vyrazily tři haluze. Potom obrátil pluh a na radlici položil chléb a sýr a pozval posly k snídani. (Na železném stole proto, aby si železa vážili, v čase míru s ním orali, v čase války se bránili.) Dvě haluze rašící na otce uschly, třetí však rychle rostla do výše. (Mnozí z Přemyslova pokolení začnou panovat, ale jen jediný vladař zůstane.) Přemysla oblékli do knížecího roucha, on však vzal s sebou na Vyšehrad lýčené střevíce a kabelu, aby jeho potomci nezapomněli, z jakého rodu pocházejí.

Libušina proroctví – Libuše a Přemysl stanovili mnohé zákony, podle nichž spravovali zemi. Libuše byla nadána věšteckým duchem, hleděla z vyšehradské skály přes Vltavu a předpověděla, že v lese na soutoku Vltavy a potoka Brusnice pracuje muž, který otesává práh. Tam by měl být vystavěn hrad, který bude nazván Prahou. Tam vznikne město („Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.“) Libuše předpověděla, kde se nalézají drahé kovy ukryté v zemi. Předpověděla, že země prodělá mnoho krvavých bojů. Do Vltavy potopila zlatou kolébku svého prvorozeného syna a prorokovala, že kolébka se vynoří z hlubin, až její lid a země budou zase silné a slavné.

Dívčí válka – po Libušině smrti ženy poznaly, že nejsou již v takové vážnosti jako za vlády kněžny. Muži jim s úsměškem říkali: „Panovaly jste, klaněli jsme se vám a teď jste jako bludné ovce.“ Rozhněvané ženy pod vedením Vlasty vyhlásili mužům válku. Na hradě Děvíně se začaly cvičit ve zbrani. Muži se jim nejdříve smáli, ale první bitva dopadla pro ženy vítězně – tři sta mužů bylo pobito. Dívky užívaly i lsti – Ctirad byl oklamán krásnou Šárkou, kterou dívky přivázaly v lese ke stromu na místě, kudy měl jet Ctirad se svou družinu. Šárka se tvářila, jako by jí dívky ubližovaly, a prosila Ctirada o pomoc. Ctirad zatroubil na roh, který dívky pověsily Šárce na krk; na toto znamení se objevil houf ozbrojených dívek, které zabily Ctirada i jeho družinu. Muži se rozhodli pomstít Ctirada. Utkali se se ženami znovu v krutém boji, v němž zahynula Vlasta a ženy byly poraženy. Přemysl opět vládl sám a nastolil znovu v zemi pořádek.

O Křesomyslu a Horymírovi – Po smrti Přemyslově vládla další knížata v tomto pořadí: Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl. Za vlády Křesomyslovy lidé začali dobývat ze země kovy a přestali si hledět polí. Proti tomu vystupoval Horymír, vladyka neumětelský. Žádal Křesomysla, aby si vážil více chleba nežli stříbra. Proto se na Horymíra rozhněvali horníci, vypálili jeho vesnici. Horymír se pomstil – vypálil hornickou osadu, jeho lidé zabili mnoho horníků. Pak odjel na Vyšehrad ke knížeti Křesomyslovi. Křesomysl byl na straně horníků a rozhodl, že Horymír má být popraven vlastním mečem. Před popravou mu splnil poslední přání – naposledy se projet na věrném koni Šemíkovi. Kůň s jezdcem přeskočili roubenou hradbu, všichni mysleli, že jezdec leží mrtev pod hradbami, ale jaké bylo jejich překvapení, když kůň s jezdcem ujížděli údolím směrem k Radotínu. Na přímluvu vladyků kníže prominul Horymírovi trest. Věrný kůň Šemík po odvážném skoku po několika dnech zahynul. Jeho pán ho pohřbil a dodnes je v Neumětelích toto místo označené kamenem.

Lucká válka – Po Křesomyslovi vládl Čechům Neklan, mírný a bázlivý. jeho západním sousedem byl kníže Lučanů – Vlastislav, bojechtivý a útočný, chtěl získat vládu nad českou zemí. Svolává velké vojsko k boji proti Čechům. Neklan má strach, nechce bojovat. Jeho příbuzný, statečný Čestmír, obléká knížecí zbroj a vede vojsko Čechů. Dochází ke strašlivé bitvě – Lučané používají v boji psů a dravých ptáků. Čestmír v bitvě zabil Vlastislava, ale nakonec i on sám byl zabit luckým oštěpem. Jaké bylo překvapení bojovníků, když v knížecí zbroji neobjevili Neklana, ale hrdinného Čestmíra. Bitva skončila pro Čechy vítězně – všichni Lučané byli pobiti (zachránil se jediný Straba, kterému poradila čarodějnice, až se utká s prvním nepřítelem, aby mu uřízl uši a rychle ujížděl z pole. Bojovník, kterého Straba zabil, byla jeho vlastní žena, pocházející z kmene Čechů.)

Durynk a Neklan – po Lucké válce Češi ovládli území a majetek Lučanů. Neklan se slitoval nad Zbislavem, malým synkem Vlastislavovým, a nechal ho žít na hradě Dragúši s vychovatelem Durynkem. Durynk se domnívá, že by se knížeti zavděčil a dostal bohatou odměnu, kdyby chlapce zabil. V zimě ho vezme k jezeru, a když chlapec pozoruje v otvoru v ledu rybičky, usekne mu hlavu sekerou. Hlavu přináší knížeti. Místo odměny sklidí Neklanův hněv – kníže mu nařídí, aby se sám zabil – to bude jeho odměna. Durynk se oběsí na vysokém stromě. 

II. Pověsti z doby křesťanské

O králi Svatoplukovi – Svatopluk přislíbil arcibiskupu Metodějovi účast na mši.Metoděj se však dozvídá, že místo na mši odjel Svatopluk na hon. Začíná sloužit mši, vtom se do kostela přiřítí na koni s mečem v ruce Svatopluk a křičí na Metoděje, že měl se začátkem mše na něj počkat. Metoděj na něho přivolává boží trest. Na Svatoplukovu říši se valí nepřátelé ze všech stran. Z vojenského ležení odjel v noci sám do lesů a nikdo více ho nespatřil. V lesích se setkává s poustevníky a stává se jedním z nich. Trápí ho svědomí pro to, jak se zachoval k Metodějovi a prostý život poustevníka má odčinit jeho zpupnost. Umírá v lesích a teprve před smrtí se dává poznat.

O králi Ječmínkovi – po Svatoplukově zmizení zvolili na Moravě panovníkem Chropínského zemana. Ten často navštěvoval okolní pány, oblíbil si radovánky a i na svém hradě pořádal veselé pitky a hody, zatímco prostí lidé těžce pracovali. Jeho šlechtěná manželka ho zrazovala od takového bezbožného života, on ji v hněvu vyhnal z hradu. Venkovské ženy ji našly v lánu ječmene a vedle ní malého synka, kterého zde porodila. Chropínského pána začalo trápit svědomí, hledal svou ženu, ale nikde ji nenalezl. V lese se setkává s poustevníkem, který mu říká, že pro své hříchy není hoden své paní ani svého syna. Syn jednou napraví, co otec pokazil. V zoufalství pán končí svůj život skokem do hradní studny. Poustevníkova věštba se roznesla mezi lidem. Čekali nového krále Ječmínka, který by se jich zastal před krutými pány. Páni se ho báli, ale nikdy ho nespatřili. Podle pověsti chodil tajně mezi lidi a pomáhal jim. Pověsti o Ječmínkovi, který přijde spravedlivě vládnout, se na Moravě udržovaly po mnoho generací.

O Bruncvíkovi – pohádkové vypravování, které bylo oblíbeno mezi lidmi nejen v Čechách. U nás se traduje, že bájný Bruncvík svými hrdinskými činy vybojoval pro českou zemi do znaku lva. Podle Jiráska se někteří lidé domnívali, že Bruncvíkem je míněn král Vladislav I., jiní, že Přemysl I.

Opatovický poklad – Do opatovického kláštera přijíždí tajemný host, ukáže se, že je to sám císař Karel IV. Prosí opata, aby mu ukázal opatovický poklad, o němž věděli vždy jen tři lidé z kláštera. Opat vyhoví, ale nesdělí místo, kde je poklad uložen – císaře tam vedou s kuklou na hlavě. Opat daruje císaři z pokladu jeden prsten. Po Karlově smrti mnohokrát usilovali nepřátelé země o nalezení pokladu. I když opata mučili, nic neprozradil. Poklad dosud spočívá v hlubinách země pod hladinou řeky Labe.

III.            O staré Praze

O staré Praze – Karel IV., který mnoho vykonal pro Prahu, vyslechne věštbu, podle níž má být Staré Město zničeno povodní, Menší město má být zachváceno strašným požárem. Karel se rozhodne založit Nové Město, aby Praha nebyla zmařena, ale byla ještě větší a krásnější. Pověst o mladém staviteli chrámu, kterému všichni říkají, že jeho stavba je tak odvážná, že se po dokončení musí zřítit. Když je chrám dokončen, ozve se hromová rána při stržení lešení. Stavitel se domnívá, že se chrám zhroutil a vezme si život. Pověst o stavbě Karlova mostu – aby byl most pevný, nařídil Karel IV., že se do malty musí přidávat vejce. Ze všech koutů země denně přiváželi mnoho kop vajec. Veselá příhoda – z Velvar přivezli ochotně celý vůz, ale vejce byla natvrdo uvařená. Karel IV. dal v Praze postavit tzv. hladovou zeď – za práci na stavbě dostávali chudí jídlo. Založení univerzity – měšťan Rotlev daroval pro univerzitu nákladný dům, který postavil za peníze získané za zlato vytěžené z dolu Šlojíř. Pověst o smrti Karla IV. – Když Karel zemřel, rozezněl se umíráček sám od sebe a s ním i všechny pražské zvony.

Žito Kouzelník – Král Václav IV. často chodil v přestrojení mezi lid a sledoval, zda obchodníci a řemeslníci nešidí prosté lidi (pekaři, šenkýři). Také celý den kopal na vinici jako dělník a shledal práci těžkou, nařídil proto, aby měli dělníci delší odpočinek. Pověstný byl jeho kouzelník Žito. Při návštěvě bavorského vévody měl Žito soupeřit s jeho kejklíři. Dokázal králi i ostatním divákům, že jeho umění Němce o mnoho předčí. Lidé věřili, že byl upsán čertu, který si odnesl jeho duši.

Staroměstský orloj – pochází z doby Vladislava II., podle pověsti jej sestrojil mistr Hanuš. Když byl orloj spuštěn, všichni se obdivovali jeho dokonalosti. Staroměstští konšelé se začali obávat, že by mistr Hanuš mohl zhotovit další orloj pro jiné město a Praha by tak přišla o svou jedinečnost. Najali zločince, kteří mistra jedné noci oslepili. Před smrtí si Hanuš vyžádal ještě návštěvu u hodinového stroje. Úmyslně pokazil jeho mechanizmus, orloj se zastavil a mistr klesl mrtev k zemi. Dlouho po jeho smrti se nenašel nikdo, kdo by orloj dokázal opravit.

O Daliborovi z Kozojed – Vladislav II. Jagelonský dal při úpravách Pražského hradu vystavět okrouhlou věž, která měla sloužit jako vězení a měla být nazvána po prvním vězni. Sedláci na Litoměřicku se vzbouřili proti krutému pánovi Adamovi Ploskovském, zajali ho a musel jim potvrdit zápisem, že nebude žádat jejich potrestání. Poté žádali jeho souseda Dalibora z Kozojed, aby se jich ujal – byl znám jako laskavý a spravedlivý pán. Dalibor jim vyhověl. Ploskovský vladyka se však domáhal svých práv a zemští hejtmané vyslali na vzbouřené sedláky vojsko. Dalibor byl zajat a uvězněn v nové věži. Aby si ukrátil dlouhý čas, pořídil si housle a učil se hrát. Mnoho lidí přicházelo ke věži poslouchat jeho hru. Do pytlíku, který spouštěl oknem vězení, mu dávali jídlo a drobné peníze. Proto, že se údajně zmocnil neprávem cizího majetku, byl odsouzen ke ztrátě hrdla a jednoho časného jitra byl na předhradí sťat. Věž dostala po něm jméno Daliborka.

Ze Židovského města – Židovské město bylo součástí Starého Města. Židé tu žili v izolaci, ostatní obyvatelé jimi pohrdali a ponižovali je. Stavba Staronové synagogy, která přečkala veškerá neštěstí a požáry. Pověst o chudém chlapci Mordechaji Maizlovi, který se stal jedním z nejbohatších lidí ve městě, dal vystavět synagogu, radnici a zvelebil celé Židovské město. Pověst o Golemovi – umělém člověku, kterého vytvořil z hlíny rabbi Jehuda Löw ben Bezalel. Oživil ho tím, že mu do úst vložil kouzelný „šem“. O šabesu (sobota) je pro Židy každá sebemenší práce hříchem. Rabbi odešel do synagogy a zapomněl vyjmout Golemovi z úst šem. Golem začal vše v domě bezhlavě ničit, zabíjet zvířata, vyvracet stromy. Rabbi se vrátil ze synagogy a vytrhl Golemovi šem. Ten padl k zemi jako podťatý. Od té doby ho rabbi Löw již nikdy neoživil.

Smutná místa – 21. června 1621 bylo na Staroměstském náměstí popraveno 27 českých pánů. Pověst vypráví, že každoročně před výročím popravy se v noci všichni sejdou na místě popravy a tiše se ubírají do Týnského chrámu, kde přijímají pod obojí. Pak opět zmizí.

Faustův dům – starobylý dům stál proti klášteru Na Slovanech na dobytčím trhu a byl již dávno opuštěný. Vyprávělo se, že zde kdysi přebýval doktor Faust, který se upsal čertu a čert ho odnesl. Zůstala jen díra ve stropě, kterou nebylo možno zazdít. Do domu se nastěhoval chudý student. Nejdříve se bál, pak si ale dům prohlédl a usadil se v něm. Jednoho dne objevil na stole stříbrný tolar, druhý den se objevil další a to se stále opakovalo. Student začal utrácet a hýřit. Pozval do domu své přátele, kteří ho varovali, že upadl do pasti. Student si však zvykl na bohatství a chtěl stále více, proto začal studovat Faustovy čarodějné knihy. Jednoho dne se již mezi přáteli neobjevil. Šli ho do domu hledat, nalezli rozházené věci a stopy po zápase, ve stropě byla opět na stejném místě díra. Studenta potkal stejný osud jako doktora Fausta.    

IV.             Ze středověkých pověstí

O Žižkovi – Podle pověsti se narodil v jihočeském Trocnově pod dubem – odtud jeho síla. V dospělosti se dostal do sporu s Rožmberky, bojoval proti nim, pak ho král Václav IV. povolal ke dvoru, kde se stal komorníkem královny Žofie. Později bojoval v polském vojsku proti řádu německých rytířů. Tam v bitvě u Tannenberka přišel o oko. Vrací se opět do Prahy ke dvoru, stává se stoupencem učení mistra Jana Husa. Po jeho smrti zakládá Tábor a začíná první bitvy proti křižákům císaře Zikmunda – popisována je bitva u Sudoměře a bojová Žižkova taktika. Na hradě Rábí přišel v boji o druhé oko. Po jeho smrti se vyprávělo tomto hrdinovi mnoho pověstí a v mnoha místech, kudy Žižka táhl, mají na něho památku.

Kutnohorští havíři – Koncem 15. století se kutnohorským havířům dařilo stále hůře, jejich mzdy byly stéle nižší. Rozhodli, že vyšlou poselstvo ke králi, který byl v Uhrách na Budínském hradě (1496). Vrátili se s nepořízenou – král Vladislav II. je ani nepřijal. po této zprávě se horníci vzbouřili a utábořili se na nedalekém vrchu Špicberku. Kutnohorští měšťané se obávali, že horníci chystají ozbrojený útok na město, a povolali proti nim vojsko – vedl je Oněk Kamenický z Topic. Havíři mu sdělili, že nechtějí krveprolití, jen svá práva. Oněk jim slíbil, že půjdou-li s ním do Poděbrad, zajistí jim posly, kteří donesou králi zprávu o jejich prosbě. Byl však podplacen kutnohorskými měšťany a ve zprávě pro krále označil havíře za nebezpečné buřiče. Poslové se vrátili a horníkům bylo oznámeno, že za svou vzpouru budou popraveni. (Bylo popraveno dvanáct havířů, třináctý se zachránil útěkem.) Na dubě, pod nímž se poprava konala, vyrůstaly každoročně na větvi, která byla zkropena havířskou krví, neobvyklé žaludy v podobě havířské kápi.

Bílá paní – zjevovala se pánům z Hradce a z Rožmberka – její objevení znamenalo vždy nějakou důležitou událost – smrt, narození, svatbu apod. Na krumlovském hradě opatrovala podle pověsti v noci malého Petra Voka. Chůvy se nejdříve děsily , ale když zjistili, že dítěti neublíží, nechali ji. Jednou spatřila bílou paní cizí chůva, která ji od kolébky vyhnala. Paní zmizela ve stěně a nikdy už nepřišla. Petr Vok dal později tuto stěnu probourat a nalezl tam velký poklad. V Jindřichově Hradci se na památku bílé paní rozdávala chudým každý rok na Zelený čtvrtek sladká kaše – bílá paní zavedla tento zvyk již za svého života.

Růžový palouček – místo na západ od Litomyšle u vesnice Morašic, kde konali po bělohorské bitvě členové jednoty bratrské poslední mši před odchodem do exilu. Mnozí si brali na památku hrst české země, tam, kde palouček zkropili slzami, vyrostly růže.

Boží soud – příběh vůdce chodského povstání proti Maxmiliánu Lammingerovi, pánovi z Albenreuthu. Jan Sladký – Kozina – zastánce starých chodských privilegií, vede poselstvo do Prahy k apelačnímu soudu. Práva od českých králů však nejsou uznána, poselstvo je uvězněno a Kozina odsouzen k smrti. Poprava je veřejná (Plzeň 28. listopadu 1695), Chodové mají povinnost se jí zúčastnit. Před smrtí vyzývá Kozina Lammingera do roka a do dne na „boží soud“. Podle pověsti se po roce na Lammingerově hostině objeví bílá Kozinova postava, Lamminger v hrůze umírá.

O Janošíkovi – děj se odehrává na Slovensku, v okolí Královy Hole. Z vesnice Těrchové pocházel Juraj Janošík. Jeho rodiče chtěli, aby se stal knězem, studoval v Kežmaroku. Po otcově vzkazu, že matka umírá, se vrací domů. Tam už čeká panský hajduch se vzkazem, aby otec a syn přišli ihned pracovat na panské. Neopustili umírající a neposlechli. ZA to je čekal trest – sto ran lískovkou. Starý gazda trest nepřežil. Janošík zanechává studií, odchází do hor s myšlenkou na pomstu. K němu se přidávají jeho přátelé – horní chlapci, bohatým berou majetek, chudým rozdávají. Hajduchové a vojsko ho nemohou dostihnout. Je však zrazen jedním ze svých horních chlapců, chycen a uvězněn. Popraven v Liptovském Mikuláši 13. března 1713. Podle pověsti měl kouzelnou valašku a opasek, které mu darovala víla a které ho činili nezranitelným.      

V.  Ze starobylých proroctví

Sibyllina proroctví

Proroctví slepého mládence

Proroctví Havlasa Pavlaty

Různá proroctví

Pověst – Blaničtí rytíři – v hoře Blaníku spí ozbrojení rytíři – svatováclavské vojsko. Až bude české zemi nejhůře, až bude mít tolik nepřátel, že by roznesli celou zemi na koňských kopytech, otevře se Blaník a svatý Václav povede rytíře na pomoc Čechům. Boj bude dobojován v Praze. Mnoho Čechů v něm padne, ale České království bude zachráněno.

„Filosofská historie“ – Děj povídky se odehrává v Litomyšli a zachycuje též revoluční události roku 1848 v Praze. V Litomyšli je vyšší škola, obecně nazvaná filosofie – musí ji absolvovat studenti, kteří chtějí pokračovat ve studiu práv nebo lékařství na univerzitě. Měla dva ročníky – logiku a fyziku. Byla řízena otci piaristy a patřila k ní též piaristická kolej. Povídka Filosofická historie je příběhem čtyř studentů, ubytovaných u staré slečny Elis. Student Vavřena chodí dávat kondice synovi aktuára Roubínka, Frickovi. V rodině se seznámí s Lenkou, Roubínkovou neteří, jíž se rodina ujala po smrti jejího strýce faráře. Roubínkovi patří k městské honoraci, matka a dcera Lotty se snaží napodobovat bohaté německé měšťany, hovoří zkomolenou češtinou, prokládanou německými výrazy. Aktuár je člověk velmi konzervativní, nelíbí se mu žádné novoty. Vavřena zjistí, že neteř Lenka čte potají české knihy, a začnou si je vzájemně půjčovat. Další z filosofů, žijících u slečny Elis, Frybort, pochází z Hané. Zamiloval se do dcery paní domácí – Márinky a jeho náklonnost je opětována. Márinku tajně miluje také filosof Špína, který je pronásledován stálou nepřízní osudu. Je chudý sirotek, studium se mu nedaří, i když se pilně učí, a velmi se trápí nešťastnou láskou. Čtvrtý student, Zelenka naopak dosahuje ve studiu výborných výsledků, ale stará se pouze sám o sebe. Je velmi šetrný, vyhýbá se společnosti ostatních. V Litomyšli se každoročně konala prvého máje studentská slavnost majáles. V posledních letech však byla absolutistickou vládou zakázána. Vavřena a Frybort připravili provolání k studentům, aby znovu uspořádali tuto slavnost podle dlouholeté tradice. Provolání má mezi studenty velký ohlas, mnozí studenti však byli kvůli němu vyšetřování a povídá se, že někteří budou vyloučeni ze studia. Přesto se slavnost majáles uskutečnila. Občané Litomyšle se radují a odcházejí do Nedošínského háje, kde se slavnost vždy konala. V háji se setkává Vavřena s Lenkou, půjčuje jí Máchův Máj. Paní Roubínková a Lotty se na Vavřenu hněvají, nepřejí Lence zájem mladého filosofa. Aktuár Roubínek objeví u Lenky Máj, odsuzuje Vavřenu jako vlastence a novotáře a doufá, že bude přísně potrestán. Nepřeje si, aby dále vyučoval jeho syna, nalézá nového studenta, který je však Vavřenovým přítelem a nosí Lence od Vavřeny psaníčka. Vavřena a Frybort jsou vyslýcháni, na přímluvu litomyšlských měšťanů a hraběte Žorže nejsou však vyloučeni ze studia, ale pouze odsouzeni k několika hodinám ve studentském vězení – karceru. V červenci se konají zkoušky na závěr ročníku. Špína neprospěl, loučí se se slečnou Elis a s Márinkou a odchází do kláštera. Ostatní odjíždějí na prázdniny. Na jaře 1848 je prohlášen konstituce a zřizují se národní gardy na její obranu. Také v Litomyšli hrabě Žorž zřizuje gardu, do níž musí vstoupit i aktuár Roubínek. Studenti organizují studentskou legii, Vavřena a Frybort jsou zvoleni důstojníky. Lenka a Márinka jim šijí důstojnické šerpy. Po přednáškách se cvičí filosofové ve zbrani. 13.června dochází zpráva z Prahy, že tam vypukla revoluce. Praha je ohrožena císařskými vojsky generála Windischgrätze. Studenti jdou Praze na pomoc. K velké radosti aktuára Roubínka zámecká garda do Prahy nejde, neboť hrabě nechce bojovat proti císařskému vojsku. Na pražských barikádách se Vavřena setkává se Špínou, který statečně bojuje a je zasažen nepřátelským granátem. Umírá Vavřenovi v náručí. Revoluce je potlačena, studenti prchají a skrývají se. Když na podzim zemřel aktuár Roubínek, Lenka se přestěhovala ke slečně Elis. Vavřena unikl vyšetřování a pokračuje v Praze ve studiu medicíny. Frybort si z Hané přijel pro Márinku a na svatbě vzpomněli nešťastného Špínu. Student Zelenka psal slečně Elis z kláštera, kde se mu výborně daří. Vavřena si po pěti letech již jako doktor medicíny vzal Lenku. Jeho přítel Frybort mu posílá jako připomínku společného studentského života text provolání, které spolu kdysi složili.

„Psohlavci“ -  Román, který se odehrává v pobělohorské době – 17.století na Chodsku. Chodové odedávna střežili západní hranici Čech, za to měli od českých králů různá privilegia. Nemuseli robotovat, směli se volně stěhovat a ženit, měli vlastní soud, neplatili cla a mýta. Za to dohlíželi, aby Němci nelovili v českých lesích, nekáceli stromy a neposouvali hranice. Chodové nosili zbraň – nejprve čekanu (siná hůl zakončená sekerou), později ručnici. Pomáhali jim velcí psi – psí hlava byla na chodském praporu. Jel-li přes hranici král, doprovázeli ho jako ozbrojená stráž. Po bělohorské bitvě bylo Chodsko prodáno za velmi levnou cenu říšskému dvornímu radovi Volfu Vilému Lammingerovi z Albenreuthu. Nový pán neuznal chodská privilegia, Chody nutil robotovat a nakládal s nimi jako s poddanými. Sedlák Jan Sladký Kozina žije ve vsi Oujezdě se svou rodinou a starou matkou. Ke staré Kozinové přicházejí dva sedláci ze sousední vesnice, rychtář Kryštof Hrubý a Jiří Syka a žádají, aby ve svém statku ukryla listiny se starými chodskými právy, zajímá se o ně vrchnost. Kozinova matka nechce, aby se o tom dozvěděl její syn, který poslušně chodil na robotu a hleděl si hlavně své rodiny. Kozina o všem ví, trápí ho, že mu vlastní matka nevěří. Na cestě do lesa potkávají Kozina a dudák Jiskra Řehůřek souseda Matěje Přibka, sděluje jim, že vrchnost nechala skácet lípu, která od pradávna patřila Kozinovu rodu. Kozina se velmi rozhněval a s Řehůřkem lípu bránili. Strhla se rvačka, na pomoc Kozinovi přichází silák Matěj Přibek, dělníci a správce se dávají na útěk. Lípa byla poražena, pro Kozinu, Přibka a jeho otce přicházejí vojáci. Do vesnice přijíždí v doprovodu vojska sám Maxmilián Lamminger (syn Volfa Viléma, Chodové mu říkají Lomikar) se správcem panství a slibují Kozinovi odpuštění, budou-li jim vydány staré královské majestáty. Chodové je však dobrovolně nevydali, vojáci prohledali všechna stavení, většinu majestátů našli ve výměnku staré Kozinové. Nejdůležitější dva majestáty však selka ukryla za ňadry. Kozina s ostatními byli uvězněni v Trhanovském zámku.. Lamminger před jejich zraky spálil chodská práva a chodský prapor. Pak vězně propustili. Počátkem zimy vypravili Chodové deputaci do Vídně k císaři. P čase dostali dopis od měšťana Justa, že jejich věc bude zkoumat císařská komise a je naděje, že budou chodská práva uznána. Chodově se radují, jen Matěj Přibek věří více na sílu chodských zbraní. Odpověď přichází z Vídně k Lammingerovi. Svolává sedláky a je jim přečten rozsudek, že jejich práva dávno pozbyla platnosti a že se mají plně poddat své vrchnosti. Chodové se začali bouřit, Kozina je uklidňoval, že je třeba ověřit pravdivost rozsudku. Další deputaci do Vídně vede Jiskra – měla ověřit pravdivost Lomikarova sdělení. Po návratu oznámili ostatním, že císař celou věc odeslal k vyřízení do Prahy. Tam byli pozváni zástupci Chodů v čele s Kozinou. Každého zvlášť vyslýchali, Kozina se projevil jako skvělý a neohrožený řečník, tím na sebe upozornil, považují ho za nebezpečného. Lamminger posílá na Chodsko vojsko, dochází k ozbrojené srážce, v níž zahynul chodský praporečník Matěj Přibek. Poražení Chodové se skrývají v lesích. Postupně jsou vojskem pochytáni, uvězněni a musí chodit robotovat v řetězech. V Praze u apelačního (odvolacího soudu neuznali chodská práva a vyžadují, aby Chodové podepsali jejich neplatnost. Podepisují a jsou propuštěni všichni kromě Koziny a jeho starého strýce Kryštofa Hrubého. Lamminger žádá, aby věc byla předána hrdelnímu soudu. Kryštof Hrubý po roce vězení umírá. Hrdelní soud odsoudil kozinu k trestu smrti oběšením, ostatní Chodové byli odsouzeni do žaláře. Za Kozinou přijíždí do Plzně jeho žena Hančí s dětmi a jeho matka. Lamminger rozkázal, že všichni Chodové i jejich děti musí přijít do Plzně a zúčastnit se popravy (28. listopad 1695). Před popravou Kozina vyzývá Lomikara do roka a do dne na „boží soud“. Lamminger prožívá rok ve strachu, má děsivé sny. Po roce se výzva splní, Lomikar umírá raněn mrtvicí na hostině pořádané po úspěšném honu. Chodové na svého hrdinu nikdy nezapomněli, i když se museli podrobit vrchnosti a zachovat perpetuum silentium – věčné mlčení. Hlavními postavami jsou Jan Kozina – rozvážný, nemá rád násilí, chce věci řešit vyjednáváním. Je zásadový, neodstoupí od své pravdy. Kozinova matka – hrdá na staré chodské tradice, zpočátku synovi nedůvěřuje, když se přesvědčí o jeho zásadovosti, změní názor. Ostatní Chodové – například Kryštof Hrubý, Jiskra Řehůřek, Matěj Přibek, Jiří Syka – jsou přesvědčení o platnosti svých práv, usilují jednotně o spravedlnost. Autor nechává postavy Chodů promlouvat chodským nářečím – tím posiluje autentičnost díla.

„ Z Čech až na konec světa“ – Vladyka Václav Šašek Mezihorský vypráví svým třem vnoučatům – Jaroslavu, Václavu a Lidušce o svých cestách po světě, které podnikl jako člen poselstva krále Jiřího Poděbradského. Poselstvo vedl nejvyšší sudí Království českého pan Lev z Rožmitálu. Vyrazili z Plzně na podzim 1645 – čtyřicet lidí, většinou urození mladí šlechtici – měli putovat po panovnických dvorech a získat přízeň pro krále Jiřího, který byl v nemilosti u papežské stolice (pro přijímání pod obojí). První cesta vedla do Německa, tam byli Češi považováni za nejhorší kacíře, ale kurfirst Rupert je přijal vlídně, uspořádal pro ně turnaj, oni mu za oplátku předvedli pochodňový tanec. Cestou po Francii byli několikrát přepadeni potulnými žoldnéři. V Bruselu byl pořádán pro poselstvo turnaj, na němž češi osvědčili svou sílu a obratnost. Zvláště vynikal silák pan Kolovrat Žehrovský. Václav Šašek zde poprvé uviděl, jak dvořané bruslí na zamrzlém rybníku. Ve Flandrech poprvé uviděli moře. Odtud se lodí přepravili do Anglie. Po přijetí u anglického krále odpluli do Francie, putovali po pevnině až do Pyrenejí. Když překročili hory, ocitli se ve Španělsku, kde je sužovala veliká vedra a nedostatek vody. Tam zahynul oblíbený kůň Václava Šaška – Jiskra. Ve městě Segovii navštívili hrad kastilského krále – Alkazar. Na jejich počest byl uspořádán turnaj. Španělští šlechtici byli velice pyšní, nechovali se k našemu poselstvu příliš přátelsky. Silák Žehrovský zápasil s místním silákem, po prvé ho porazil po druhé byl poražen on. Španělé se mu posmívali, Žehrovský jednomu z nich vyťal políček a vynesl ho z hospody. Aby nedošlo k dalším potyčkám, poselstvo raději odjelo, zamířili do portugalského města Salamanky. Po nebezpečné cestě vysokými horami dojeli do města Bragy, kdy pobýval portugalský král Alfons se svým dvorem. Král daroval panu Lvu dva černochy, dva krásné koně a opici. Černochy král nepovažoval za důstojný dar – byli to otroci, které dováželi do Portugalska z Afriky. Po návštěvě poutního místa Kompostelly zamířili na místo, které tehdy bylo považováno za „konec světa“. Na skalnatém pobřeží nedaleko vesnice Stella Obscura pohlíželi na rozbouřený oceán. Toto místo se nazývalo také Finis terrae – konec světa. Poselstvo tam pobývalo ještě před objevením Ameriky a starý vladyka vypráví vnoučatům, že za třicet let po jejich cestě byly vypraveny tři lodě ze Španělska, které dorazili do neznámé země, nyní že tam jezdí stále a lodi přivážejí mnoho zlata. V Katalánii cestou do Barcelony byli přepadeni mořskými loupežníky, kteří pana Bořitu z Martinic odvlekli do otroctví. Jen náhodou se po mnoha letech dostal zpět do Čech. Ve francouzském městě Avinionu vzpomněli, že zde byl před sto třiceti lety na návštěvě u papeže český král Jan Lucemburský. Poté poselstvo směřovalo na východ do Itálie. Byli hosty milánského vévody. Přes Veronu a Padovu mířili do Benátek. Benátský dóže jim poslal naproti svého kancléře na krásném korábu. V Benátkách se obdivovali výstavným budovám a velikému bohatství. Z Benátek zamířili na sever přes Korutany a Štýrsko zpět do Čech. Ve Štýrském Hradci se přihlásili do turnaje s německými rytíři – pan Václav Šašek porazil svého protivníka a byl pasován na rytíře. Nedaleko od Vídně se zaslavili u manželky krále Fridricha – Eleonory, ale pan Lev poslal pana Šaška napřed, aby informoval krále, že poselstvo se vrací. Václav Šašek byl doma radostně přivítán a děkoval Bohu, že zase vidí českou zemi.

Autor zpracoval vypravování starého vladyky podle latinského překladu cestopisu Václava Šaška z Bířkova – Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa, která se uskutečnila v letech 1465- 1467. V tehdejší době byly cestopisy velmi oblíbenou četbou – spojovaly v sobě prvky literatury naučné a zábavné. 

„Lucerna“ – Děj se odehrává za onoho času, ve mlýně, na zámku, v lese a v lesním zámečku. K mlynáři Liborovi přichází mušketýr s nařízením, aby na koni přijel přivítat vrchnost – paní kněžnu, která se rozhodla navštívit své panství. Mlynářova schovanka Hanička má jít za družičku. Mlynář odmítá, není nevolníkem, ale je svobodným člověkem. S vrchností se soudí o starou lípu, kterou chce vrchnost nechat porazit. Když mušketýr nepochodil, přichází do mlýna vrchní, který nařizuje, že musí přijít Hanička, protože je sirotek a patří vrchnosti. Zastává se jí přítomný sekerník Braha, který ji kdysi jako malou našel cestou z války v příkopu a donesl ji do mlýna, kde se jí ujali jako vlastní. Když Hanička ukládala na půdě léčivé byliny, našla tam starou lucernu. Babička jí vykládá, že lucerna je jediným předmětem poddanství ve mlýně. Vždy, když přijede vrchnost a chce navštívit lesní zámeček, je mlynář povinen jí na cestu svítit, i kdyby to bylo v poledne. Mlynáře Libora velmi trápí tento poddanský závazek, který na sebe vzal z neznámé příčiny jeden z jeho předků. Nedočkavě očekává příjezd kněžny učitelský mládenec Zajíček, který složil poníženou veršovanou supliku se žádostí o učitelské místo. Se svými přáteli hudebníky nacvičil kasaci (drobná slavnostní hudební skladba), kterou sám složil, a těší se, že mu kněžna vyhoví a on se bude moci konečně oženit. U mlýna žije vodník Michal, který se zamiloval do Haničky, a stále ji obtěžuje svým voláním. Starému vodníku Ivanovi, který nemá rád lidi, a proto se stěhuje ze zrušeného rybníka do tiché tůně u lesního zámečku, vykládá Michal, že by se rád s Haničkou oženil a měl hodně dětí. Ivan se mu vysmívá, on sám toužil po klidu a samotě. Vrchní a další služebnictvo na knížecím zámku se připravují dlouhé projevy a uvítání na počest příjezdu paní kněžny. Ta však v doprovodu hraběte přichází do zámku zadní brankou, nestojí o ponížené a koktavé projevy úředníků a rychtářů, neboť navštívila již šest panství a všude se setkala jen s licoměrnou ponížeností. Hrabě ji však vede ke shromážděnému lidu a kněžně se podaří zabránit dlouhým projevům. K velké žalosti učitelského mládence nedojde ani na jeho hudební skladbu a nemá ani možnost předložit kněžně svou žádost. Vrchní žaluje na mlynáře a jeho schovanku, kteří se nedostavili na vítání. Kněžna zatoužila poznat člověka, který se dokázal hrdě vzepřít nařízení. Do mlýna přichází vrchní s kněžniným dvořanem a posléze i sama kněžna. Chce vidět mlynáře, ale ten není doma. Dvořan spatří Haničku a chce ji nechat odvést na zámek. Mlynář se vrací a vrchní s ním hovoří o staré lípě, kterou chce nechat vrchnost skácet. Mlynář obhajuje lípu, která patřila vždy k jeho majetku. Kněžně se mlynář i jeho statečná řeč líbí, a proto žádá o vyplnění svého práva, aby jí mlynář posvítil na cestu k lesnímu zámečku. Mlynář nerad bere lucernu a vede kněžnu lesní cestou. Hanička běží za nimi. Zajíčkovi muzikanti se doslechli, že kněžna půjde do zámečku a chtějí tam zahrát svou kasaci. Mlynář s kněžnou se zastavují u staré lípy, mlynář kněžně vypráví o bezpráví, které je po léta pácháno na lidu. Pod lípou nacházejí Zajíčkovu supliku, kterou zde k zámečku ztratil. Když kněžna zaslechne zvuky kasace, odchází s mlynářem k zámečku. K lípě přichází pan Franc ze zámku a mušketýr. Mají hlídat a čekat, až přijdou ze zámku na příkaz vrchního lípu porazit. U lípy je také vodník Michal, který tam chce překvapit Haničku. Mušketýr a Franc se ho polekají a prchají do lesa. Klásková, žena jednoho ze Zajíčkových muzikantů, hledá v lese svého muže a spatří vodníka Michala. Nelekne se ani trochu a donutí vodníka, aby jí pověděl, co vyslechl – že se má lípa skácet a Hanička má být odvedena na zámek. Vodník Ivan, který se ubytoval v tůni u zámečku, je stále vyrušován z klidu. Vyděsí komorníka Žana a komornou, kteří přišli připravit zámeček na příchod kněžny. Kněžna s mlynářem se zastaví u vchodu do zámečku. Kněžna nabízí mlynáři, aby s ní jel do města, do paláce, kde bude mít úřad, v němž by mohl prospět chudým. Mlynář váhá, ale v tom přichází Klásková, která volá, že ze zámku jdou kácet lípu a chtějí také odvést Haničku. Mlynář se domnívá, že kněžna o všem věděla a schválně ho odvedla, aby tomu nemohl zabránit. Spěchá k lípě. Tam se setkala Hanička , která hledala mlynáře, s učitelským pomocníkem Zajíčkem, který hledal ztracenou supliku. Oba slyší, že Franc a mušketýr přicházejí pro Haničku. Náhle se ozve zpěv lesních panen, kmen lípy se rozestoupí a Hanička se v něm ukrývá. Když přichází vrchní s dělníky, kteří mají lípu porazit, ptá se Zajíčka, kde je Hanička. Zajíček, který je jinak před vrchností velmi ponížený a ustrašený, ukáže nyní svou statečnost a Haničku neprozradí, i když ho vrchní zbavuje místa. Snaží se ještě zabránit pokácení lípy, ale v tom již přichází mlynář, Klásková a všichni muzikanti, kteří chtějí pomoci mlynáři bránit lípu. Přichází i kněžna. Přikazuje, aby lípa zůstala zachována, a na důkaz, že nevěděla nic o úkladech proti mlynáři, rozbíjí lucernu jako poslední symbol jeho poddanství. Mlynář s Haničkou děkují a kněžna napravuje i poslední křivdu a jmenuje Zajíčka učitelem ve městečku.

Jiráskova Lucerna pro svůj krásný lyrický děj a vítězství pravdy nad zlem je hrána často i při různých slavnostních příležitostech. Velmi často ji volí pro svá představení ochotnické soubory. V rodišti Aloise Jiráska se koná festival ochotnických divadel – Jiráskův Hronov.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz