Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Händel Georg Friedrich (1685-1759)

Georg Friedrich Händel (1685-1759)

Georg Friedrich Händel byl vedle Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750) nejvýraznějším géniem barokní hudby. Narodil se v saském Halle nad Sálou jako syn vévodského lékaře. Od dětství miloval hudbu, se svým učitelem F.W. Zachowem společně hráli na varhany v mariánském chrámu. Na otcovo přání studoval na univerzitě práva. Tehdy poznal mladého, nadaného skladatele Georga Philippa Telemanna (1681-1767). Jejich přátelství vytrvalo po celý život. Z rozhodnutí správy jmenovaného chrámu byl Händelovi, jehož hudební schopnosti již byly známy, svěřen úřad „svobodného varhaníka“. Hleděl si ostatně daleko více hudby než strohých právnických knih a přestože tušil, jaká těžká léta ho očekávají, rozhodl se pro dráhu tvůrčího hudebníka. Po otcově smrti opustil práva, roku 1703 odešel do Hamburku, kde objevil svět opery a komponování. Ve službách hamburského divadla hrál na housle a cembalo. V sedmnáctém století celou Evropu ovládlo italské pěvecké umění. Též mladý Händel jím byl okouzlen. Jeho prvá opera „Almira“ (1704), složená tehdy sotva dvacetiletým autorem podle vzoru Francouze Jeana Baptista Lullyho (1632-1687) na italský námět, zůstala jedinou Händelovou operou na německý text. Publikum ji přijalo velmi příznivě. V Hamburku však nadšený hudebník nemohl získat potřebné znalosti o operním slohu, proto roku 1707 podnikl cestu do Itálie. V zemi, kde se opera zrodila, se chtěl zdokonalit ve skladbě, v technice árií a utváření melodie. Händelův studijní pobyt byl korunován úspěšnými díly pro Florencii, Benátky i prosluněnou Neapol, odkud především čerpal své zkušenosti z operních divadel: neapolská operní škola vycházela z umění mistra belcanta Alessandra Scarlattiho (1660-1725), kladla důraz na virtuózní zpěv, zatímco dramatická stránka slova stála dosud v pozadí. Händel původně chtěl zůstat v Německu, ale když zjistil, jako podmínky a překážky by doma jeho tvůrčí práci čekaly, své rozhodnutí změnil. Cítil se příliš Evropanem, než aby tvořil v zemi beze špetky velkorysosti. Když krátce působil jako hannoverský dvorní kapelník, Německo opustil a odebral se do Anglie. Ta milovala operu, jenže díla, autory i pěvce zvala z ciziny, neboť po předčasném konci životní dráhy svého hlavního představitele barokní hudby Henryho Purcella (1659-1695) nikdo nezaujal jeho místo. Tak se stal liberální Londýn, jehož kulturní rozkvět mimo hudbu neměl v tehdejším světě obdobu, pro hudebníka - kosmopolitána G.F. Händela, řečeného „Sasa“, druhým domovem. Velkou příznivkyní zpočátku našel v královně Anně (1665-1714); formálně zůstal „hannoverským dvorním kapelníkem“, ale přibližně 48 let Händelovy tvůrčí práce náleželo anglické společnosti. Od podzimu 1711 byl považován za německého nástupce Purcellova a náhoda tomu chtěla, že za sto roků v Londýně na hlavní operní scéně slavil triumfy jiný Němec - Carl Maria von Weber. Opery psal Händel v italštině, angličtinu považoval za jazyk denního života, v němčině si dopisoval jen s příbuznými a starými přáteli z kontinentu. Roku 1719 založil v Londýně a opakovaně křísil italskou operní společnost pod názvem Královská hudební akademie (Royal Academy of Music). Představení s italskými umělci probíhala v divadle na Haymarketu, kde Händel prožíval svá tvůrčí vítězství i prohry. Vyznačoval se pevnou vůlí, pílí a houževnatostí. Své těžké zdravotní potíže ve zralém věku zvládal obdivuhodně a se stejným nadhledem čelil konkurenci italských skladatelů i finančním nesnázím. Nepokořil ho ani výsměšný útok Žebrácké opery (Beggar´s Opera, 1728), která způsobila úpadek Královské akademie z prvého období Händelova operního podnikání v Anglii. Zmíněné dílo německého skladatele - Händelova protivníka - Johanna Christopha Pepusche (1667-1752) a anglického básníka Johna Gaye (1685-1732) tématikou z londýnského podsvětí a jednoduchým hudebním ztvárněním ve formě lidových popěvků a anglických tzv. ballads v drastickém kontrastu k italské opeře bezostyšně parodovalo zvláště Händelova „Rinalda“ (1711). Zesměšňující Žebrácká opera ze světa lupičů a podvodníků měla senzační ohlas - hrála se více než šedesátkrát za sebou bez ohledu na pobouření londýnské smetánky. Händel však nepřestal věřit ve svou šťastnou hvězdu a poslání hudby… Je nesporné, že jeho opery - složil jich více než čtyřicet - byly a zůstaly pokladnicí pravého barokního hudebního divadla v pompézním dobovém stylu s mytologickými postavami bohů a hrdinů v nádherných scenériích. V souladu se vznešeným vnějším projevem stejně majestátně zněla Händelova hudba, byť pramenila ze vřelého srdce. Nebylo divu, že širokému okruhu publika brzy děje těchto oper připadaly přepjaté a statické, navíc nesrozumitelné zpěvem v cizím jazyce, proto diváci ochotně popřáli sluchu lidové operní parodii Pepusche - Gaye. Jak známo, přežilo ostatně již třetí století v Brechtově-Weilově Třígrošové opeře (1928) a ve zmodernizované, stylové adaptaci Brittenově (The Beggar´s Opera, 1948). G.F. Händel pochopil, že cizí díla nemohou nahradit anglickou národní operu. Aby překonal tvůrčí krizi, na základě zkušeností s italským oratoriem navázal na tradici anglických církevních zpěvů a s použitím anglických textů přistoupil ke komponování obřadních skladeb a velkých chrámových kantát. V letech 1738-1741 ukončil Händel operní tvorbu posledními tituly („Feramondo“, „Xerxes“, „Imeneo“ a „Deidamia“) a do roku 1745 složil 11 oratorií, která se stala špičkovými díly barokní hudby vůbec. Velkolepým „Mesiášem“ (1741) dosáhl skladatel vrcholu slávy, oratorium z roku 1747 Juda Makabejský mu pak do konce života zaručilo sympatie a úctu Angličanů. Neopustili ho ani ve vysokém věku, kdy slepý a zesláblý naposledy uváděl cyklus nejoblíbenějších oratorií; provedení „Mesiáše“ již nedokončil a zhroutil se. Zesnul na Bílou sobotu 14. dubna 1759. Ačkoli si žen vážil a ve svých operách jim věnoval nádherné úlohy, G.F. Händel zůstal celý život svobodný. Od roku 1721 se zdržoval ve skromném londýnském bytě na Brook Street. Opustil svět jako zámožný člověk - většinu majetku odkázal dobročinným nadacím. Händelův hudební génius náležel Anglii, ačkoli on sám na svou vlast Německo nikdy nezapomněl. Na poslední cestě skladatele uctili tisíce Londýňanů. Jeho ostatky spočinuly ve Westminsterském opatství mezi největšími osobnostmi Anglie. V obrovském tvůrčím díle Georga Friedricha Händela převažuje hudba vokální - opery, árie, kantáty, oratoria aj. Z děl orchestrálních vynikají varhanní koncerty, barokní concerti grossi, suity. Nejznámější z nich „Vodní hudba“ a „Hudba pro Královský ohňostroj“ jsou slavnostní, zvukově bohaté skladby velkého stylu, komponované pro otevřená prostranství. Händelův americký životopisec, muzikolog Herbert Weinstock vystihl poselství hudby barokního mistra slovy: „Až jednou bude Händel znovu objeven, otřese jeho mocný hlas, blízký a přece nový, celým hudebním světem. Jeho hlas je totiž jedním z těch nejušlechtilejších a nejhumánnějších hlasů, jaké se kdy pozdvihly na oslavu života, lásky, krásy a hudebního umění“. 

„Xerxes“ - Historický předobraz titulní postavy Händelovy stejnojmenné opery představuje legendární král Peršanů (485-465 př. n.l), který pohnul ve své době světovými dějinami, když jako vítěz nad řeckými válečníky vybudoval pomyslný most, spojující Asii přes Dadanelly s Evropou. V Händelově hudebním zpracování je král Xerxes vytržen ze snění pod platanem nikoliv válečnou vřavou, ale šípem Amora: zamiluje se do Romildy, tajné snoubenky bratrovy a čelí úskokům a intrikám až do příznivého ovládnutí svých bouřlivých emocí. Tříaktovou operou Xerxes (původní název SERSE. Dramma per musica in tre atti) si Georg Friedrich Händel připomínal učednická léta v Hamburku. Básník Christoph Postel tehdy upravil pro místní divadlo o perském králi libreto Italů Nicollò Minata a Silvia Stampiglia z roku 1654 pro benátského skladatele Francesca Cavalliho (1602-1676). Operní umění se rozvíjelo prvé století a poutavé náměty libret se přebíraly. Na základě téhož textu vypracoval za více než osmdesát let blíže neurčený autor verše pro Händela, který novou operu Xerxes poprvé uvedl v londýnském King´s Theatre 15. dubna 1738. Dílo, stojící na rozhraní vážné a komické opery, vyniklo výstižnou kresbou postav a bohatými koloraturami v Da capo áriích, specifických pro barokní operu. Nebylo zvláštností, že v Händelových operách figurovaly ženské postavy v převleku za muže, jak je tomu v případě Amastris. Nakladatel John Walsh vytiskl partituru Xerxa bez recitativů - opera vyšla v kompletní podobě až roku 1884 v Německu jako jeden ze svazků souborného vydání děl Georga Friedricha Händela. Autograf partitury je nyní uložen v Britském muzeu v Londýně, další, ještě Händelem upravený opis, je zařazen ve fondfech Univerzitní knihovny v Hamburku. Mistr barokní hudby Händel zanechal vesměs díla, jimž nasloucháme s obdivem, ale jeho opery byly ještě na počátku 20. století téměř neznámým pojmem. Napsal jich přes čtyřicet, svou tvůrčí aktivitou zásadně přispěl k vývoji italské vážné opery tzv. opera seria. Xerxes náleží do posledního období, než se Händel roku 1741 definitivně rozloučil s jevištěm Deidamií , ačkoliv žil ještě dvaadvacet let a komponoval vynikající oratoria. Z Xerxa přežila jen úvodní árie krále, opěvujícího ve stínu platanu soulad přírody - ono nesmrtelné „Largo“, ve skutečnosti Larghetto - které neztratilo své kouzlo věčně zelené melodie… Příznivý obrat nastal po světové válce, kdy se předklasický díla začala stávat objektem studia znalců staré hudby. Vycházelo najevo, že Händelovy opery vynikají netušeným hudebním bohatstvím, originálními nápady i dramatickým cítěním. Operu Xerxes v upraveném znění znovu uvedl na scénu 5. července 1924 Oskar Hagen, zakladatel Operního festivalu Georga Fridricha Händela v Göttingen. Nadšený ohlas obecenstva způsobil, že Xerxes byl inscenován též na jiných německých divadlech a specializovaných hudebních festivalech (například v Halle nad Sálou, Händelově rodišti, nebo britském Glyndebourne, které má tradici s předváděním barokních oper od roku 1934. Nový německý překlad libreta pořídil ve Stuttgartu Rudolf Steglich v roce 1958. Zanedlouho se připojila k renesanci Händelova Xerxa i naše republika: v citlivém překladu veršů do češtiny Václava Renče (1911-1973), básníka a dramatika, nastudovala Xerxa roku 1963 Komorní opera Miloše Wasserbauera při JAMU v Brně. V současné době se u nás k poučnému šíření operní tvorby barokního mistra zasazuje Česká Händelova společnost v Praze; mj. přispěla ke koncertnímu nastudování opery „Roderigo“ (1707) na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou v roce 1996. Dílo nepostrádá půvab ani vtip a odevšad z partitury zní ušlechtilé tóny Händelovy hudby.

V prvním jednání Xerxes obdivuje harmonii přírody, která proniká do jeho duše. Králův bratr Arsamenes se sluhou Elvirem v blízkosti Romildy. Xerxes slyší hlas dívky, která se diví, jak může být zahleděn do platanu. Romilda zpívá o potůčku. Xerxes zatouží po Romildě, chce ji získat, nedbá, že není z královského rodu. Arsamenes žárlí. Romildina sestra Atalanta, tajně milující Arsamena, přeje lásce Xerxově k Romildě. Romilda je věrná Arsamenovi. Atalanta mu vyzná lásku. Romilda odmítne krále. Xerxes žárlí, vyhání bratra od dvora, pokus neupustí od Romildy. Na královo vyznání Romilda mlčí. Amastris, milující Xerxa, v převleku za zbrojnoše, je rozhodnuta nezměnit své city. Velitel perských vojsk Ariodates oznamuje nové válečné vítězství. (Je otcem Romildy i Atalanty). Xerxes mu slíbí pro deru ženicha z královského rodu. Ariodates jako uhranut obrazem své nové lásky. Elviro je Arsamenem pověřen, aby Romildě odevzdal jeho dopis. Elviro ujišťuje, že nikdo lépe než on to nezařídí. Romilda poznává, že sestra usiluje o Arsamena. Varuje ji, ať zanechá podobných plánů. Atalanta se rozhodne pro lest - vábný pohled a úsměv přece činí zázraky!

V druhém jednání Elviro v přestrojení za květinářku čeká na příležitost odevzdat Arsamenův lístek. Pozoruje ho Amastris, stále v mužském převleku. Obává se Xerxovy zrady. Získává důvěru Elvira: prý si král myslí na dceru jistého poddaného, ale nemá úspěch - dívka miluje králova bratra Arsamena. Amastris neskrývá svůj hněv a žal. Elviro se dává poznat Atalantě. Atalanta napovídá Elvirovi, že Romilda píše milostné psaní králi a na Arsamena dávno zapomněla. Elviro jí vydá Arsamenův lístek. Při čtení ji překvapí král. Atalanta tvrdí, že Arsamenův vzkaz patří jí, o sestru Romildu Arsamenes nikdy nestál, svou lásku jí jen předstíral. Požádá dokonce krále, aby svolil k jejímu - Atalantině sňatku s Arsamenem. Je si jista, že ji králův bratr miluje, i když okolnosti mohou zdánlivě svědčit o opaku. Král dá bratrovo psaní Romildě, aby poznala Arsamenovu věrolomnost. Ke královu údivu Romilda nadále zachovává Arsamenovi svou přízeň. Xerxes je bezradný - není schopen Romildu potrestat. Romildu spaluje žárlivost. Amastris chce zemřít vlastní rukou. Elviro jí v tom zabrání. Elviro sděluje Arsamenovi, že jeho dopis převzala Atalanta, která tvrdila, že sestra Romilda miluje krále. Arsamenes je zoufalý kvůli Romildině údajné zradě. Xerxes má v úmyslu zasnoubit bratra s jím milovanou Atalantou. Arsamenes se nemíní Romildy vzdát. Xerxes opět v rozpacích, ale dosud se nevzdává naděje na Romildu. Amastris naříká nad Xerxovou bezcitností. Xerxes teskní za Romildou. Amastris slibuje pomstu. Zabrání rozhovoru Romildy s králem. Xerxes vydá Amastris strážím. Po králově odchodu Romilda zabrání uvěznění Amastris. Amastris povzbuzuje Romildu, aby si nenechala vnutit královu vůli, když má v srdci jiného. Romilda zůstane nadále vytrvalá své lásce.

Ve třetím jednání Atalanta zjišťuje, že její lest je vyzrazena. Romilda pátrá, proč ji sestra obelhala. Atalanta se vymluví, že chtěla chránit sestru před králem, proto mu tvrdila, že Arsamenův dopis patří jí. Arsamenes a Romilda jsou šťastní. Atalanta se lehce vyrovná s prohrou. Xerxovi jde Arsamenes raději z cesty. Král znovu naléhá na Romildu. Romilda, aby získala čas, chce otcovo svolení. Xerxes věnuje Romildě vroucí vyznání. Romilda propadá beznaději a odchází od Arsamena. Arsamenes žehrá na krutý osud. Jeho duše touží po klidu. Xerxes žádá Ariodata o svolení ke sňatku s královským synem , který je mu podoben. Ariodates je poctěn, rád svoluje v domnění, že jde o Arsamena, jehož citové pouto k Romildě zná. Král má v úmyslu bratra popravit. Romilda Arsamena prostřednictvím Amastris varuje Arsamenes tuší úskok. Romildu trápí nespravedlivý trest za její věrnost. Ariodates podle příkazu krále dává ruku dcery Romildy Arsamenovi. K Ariodatovi přichází sám Xerxes jako budoucí choť Romildy. Cítí se podveden. Král obdrží dopis - podle popisu od zklamané Amastris. Xerxes prochází krizí, je vydán na pospas fúriím, jeho nitro dusí bezmezný hněv. Nařídí bratrovi, aby mečem zabil svou ženu. Odvážná Amastris si vyžádá králův meč a namíří ho na Xerxovo srdce. Teprve nyní se dá poznat. Xerxes žasne, zároveň se probouzí z milostného poblouznění k Romildě a vrací se k Amastris. Stejně jako ostatní obnoveným souladem v srdcích nacházejí cestu k harmonii. 

 

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.003 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz