František Hrubín (1910-1971)

Básník bezprostředního prožívání života, pro něhož je charakteristické opojné vření metafory a mámivá melodika; básník jemných odstínů a intenzivních smyslových prožitků. Tvůrce lyrických básní a zase velkolepých básnických skladeb a básní - příběhů, v nichž klade znepokojivé otázky po smyslu lidského života. Básník dvou pólů: jeho dílo vyrůstá z protikladu život - smrt, láska - zmar, země - vesmír. Vyslovil smutek ze smrti a v opojných zpěvech lásku k životu. V různých obdobích své tvorby usiluje v poezii, dramatu i v próze o nalezení pevného bodu, který by přemáhal máchovský „těžký ze smrti žal“. Hrubínova tvorba je zakotvena v konkrétní české krajině a přírodní scenérii. V spiritualisticky laděné lyrice a lyrice přírodní a milostné ve velkolepě vyklenutých básních - příbězích, v próze i v dramatu se často objevuje motiv návratu, umožňující básníkovi provádět pátraní po smyslu vlastního života a tvorby a dobírat se poznatků platných obecně. Básník, esejista, vynikající překladatel francouzské poezie, zvláště Rimbauda a Verlaina. Tvůrce umělecké poezie pro děti. Autor lyrického dramatu a lyrické prózy. Básnická osobnost, která zrála v třicátých letech a jejíž tvorba podstatně zasáhla do vývoje českého slovesného umění po druhé světové válce. Narodil se v Praze, ale místem jeho domova, kam se mnohokrát vracel, a to i ve svých dílech, bylo Posázaví. Pracoval v Městské knihovně pražské, po válce jako redaktor, publicista a spisovatel, který také věnoval podstatnou část své tvorby dětským čtenářům. V prvních Hrubínových knihách milostné, přírodní, postupně však především reflexívní lyriky – „Zpíváno z dálky“ (1933), „Krásná po chudobě“ (1935), „Země po polednách“ (1937) – se projevila spřízněnost s poezií J.Hory. Básně z třicátých let, ale hlavně z období okupace – ve sbírkách „Včelí plást“ (1940), „Země sudička“ (1941), „Cikády“ (1943) – se obracejí k rodné zemi, považované především za vlast chudých, také však stavějí do popředí mravní hodnoty spojené s náboženskou vírou. Téma života a smrti, nebo také lásky a smrti, se častokrát vrací v žánrově různorodější poválečné tvorbě. Ještě za nacistické okupace vznikaly verše protiválečné výzvy „Chléb s ocelí“ (1945), s prvním oddílem ve formě modlitby. Poéma „Jobova noc“ (1945) s refrénem „Čechy krásné, Čechy mé“ je apoteózou rodné země. Sbírka „Hirošima“ (1948), následující po milostné lyrice „Nesmírný krásný život“ (1947), staví do protikladu motiv znovu hrozícího hromadného atomového umírání s motivy prostého lidského života a přirozené smrti. Byla však oficiální kritikou odmítnuta pro bezvýchodnost a nesrozumitelnost. Až do poloviny padesátých let se Hrubín věnoval téměř výhradně tvorbě pro děti, již započal už za války verši „Říkejte si se mnou“. V rozměrné básni „Proměna“ (1957), s obrazem klidného pražského dne a paralelním příběhem o tragickém Ikarově pádu, se znovu připomíná motiv smrti, k níž „můžeme všichni mít / strašlivě blízko, na vteřinu“. Vyznáním víry v život, který je věčný díky nikdy nekončícímu tvůrčímu usilování lidí, je sbírka veršů „Můj zpěv“ (1956). Po básních „Až do konce lásky“ (1961), slavících svět, který lidstvu slibuje nadějnou perspektivu, vrcholí Hrubínova básnická tvorba básní „Romance pro křídlovku“ (1962). V díle komponovaném metodou montáže se příznačné hrubínovské téma lásky a smrti spojuje s aktuální touhou tvůrce přesáhnout tvorbou sebe sama: „Navždy mne bude víc / o člověka z něhož břímě lásky i smrti / břímě života vyrazí zpěv.“ Kromě lyrických dramat ze současnosti – „Srpnová neděle“ (1958) a „Křišťálová noc“ (1961) – laděných čechovsky, vznikla v závěrečné fázi tvorby složitě komponovaná lyrická próza „Zlatá reneta“ (1964) a historické drama „Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách“ (1969).

„Země sudička“ – Básně Františka Hrubína ze třicátých let a z války promlouvají k čtenáři upřímným vyznáním obdivu a lásky k domovu, rodné zemi, české krajině, k chudým lidem. Okouzlení láskou a plným životem se v nich střídá s meditacemi a reflexemi, rozjímáním a úvahami o smyslu lidských věcí, o uplývání času a o smrti. Tím má lyrický hrdina Hrubínových básní někdy blízko k mluvčímu veršů Josefa Hory. V příznačné melodičnosti, která se u Hrubína neomezuje jen půdorysem písně, ale nabírá širší dech, zaslechneme už hymničnost básníkových poválečných skladeb. Tvar Hrubínových básní ze třicátých let a války často určuje silné významové napětí vznikající z nesouladu veršové a větné intonace. Nezřídka v nich ovšem také dochází k prudkému střetání významově protichůdných motivů: země a křídel, výšky a tíhy, kolébky a rakve, včelínů a hrobů, lásky a smrti, života a smrti. Ve verších první válečné sbírky Včelí plást, jejíž jednotlivé oddíly básník dedikoval katolickým autorům Bedřichu Fučíkovi, Janu Zahradníčkovi ad., jsou významová napětí a konflikty překlenovány prostřednictvím poetiky litanie a křesťanské modlitby – s apostrofami, výzvami, prosbami, vzýváním božských bytostí, v nichž lyrický mluvčí nachází opory a jistoty. Závěrečná báseň prvního ze dvou oddílů sbírky Země sudička – Zpěv hrobů a slunce (dala název pozdějšímu výboru Hrubínových veršů z roku 1947) – skrývá ve svých významových kontrastech jeden z charakteristických a významově nosných rysů básníkovy osobité individuální poetiky. Porozumění textu této básně nejspíš bude podmíněno odpovědí na úvodní otázku lyrického mluvčího: „Co rozbušilo srdce mé / v té noci temnější, než tma je?“ Také však bude souviset s následujícím opakovaným uvedením motivů srdce, motivu, který evokuje nejosobnější vyznání starosti o svět. V podtextu veršů první strofy se mohou zajisté skrývat i významy spjaté s historickými okolnostmi válečných let. Především však tu má úvodní otázka charakter znepokojivé a jitřící otázky existenciální, která se dotýká nejen mluvčího, ale, jak je zřejmé i z rýmu: „srdce mé“ – „neseme“, kohokoli, všech. Co jiného znamenají následující filosofické metafory v platnosti oxymór, jejichž význam se opakováním a variacemi vrací a stupňuje. Jistota pokračování života je zcela přirozeně pojata jako protějšek jistoty konce – smrti. Zvlášť je to zřejmé v místě kompozičního zlomu, poté, co odezní opakovaný motiv stromu, symbolu života. Koruna stromu, to jsou zároveň kořeny. S obdivnou apostrofou neklidné přírody a s výzvou k ní, přichází poznání. Pokoj a klid nikdy není bez svého opaku, harmonie je vždycky zároveň i disharmonická, rovnováha života a smrti nerovnovážná. A poezie je, jak zřejmo už z titulu básně, „zpěvem hrobů a slunce“. Motiv země, spojovaný v interpretované básni se základní otázkou lidského bytí, vrací se v některých dalších básních sbírky také jako země – vlast chudých. V závěrečné básni titulního oddílu, věnované Janu Nerudovi, je země pojata jako prosté věno a záštita potřebných; namísto tří sudiček chránících boháče (Závisti, Lakoty, Nádhery) „chudému rosa padla na víčka / a jeho dětem žehnat ke kolébce přispěchá blátem Země-sudička“.