Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Hrabal Bohumil (1914-1999)

Bohumil Hrabal (1914-1997)

Prozaik světového ohlasu, básník a scénárista, publikující od poloviny 60. let zčásti oficiálně, zčásti v samizdatech, respektive v cizině. Jeho povídky, novely, a specifické lyrizované prózy tematicky čerpají z dětských zážitků v rodinném prostředí v Nymburku, (otec je zde správcem pivovaru) z doby německé okupace a z studentského života v bohémské Praze a polabském Kersku. Výrazné je autorovo zaujetí pro lidi i osudy z periférie a pro tradiční řemeslnou dovednost, při níž se daná profese povyšuje na umění. Literární objevitel zvláštního druhu rozprávky, pro niž užil názvu pábení. V Hrabalově díle lze vystopovat prvky poetismu i realismu, surrealismu i naturalismu, pevnou kompozici textu vedle brilantně zvládnuté metody „proudu  vědomí“ a asociativního řetězení motivů. Neobyčejně účinná vnitřní rytmizace prózy a lyrizace epické složky smyslově názornými obrazy umocňují estetický zážitek jeho textů. Autor, jenž šíří záběru, filosofickou hloubkou, silou imaginace i stylistickou virtuozitou jakoby dovršil i syntetizoval snahy „tradičního“ i avantgardního proudu celé české literatury 20. století o její plné zapojení do světového kontextu.

Habent sua fata libelli. Knihy mají své osudy - a ovšem i jejich autoři… Jak případný citát právě pro Hrabala! Vedle nadšených čtenářských ohlasů přicházely do nakladatelství i stížnosti na „…(necitovatelný výraz), vyhledávajícího situace, kde by mohl uplatnit svůj perverzní sexus“ (otištěno samotným spisovatelem jako odezva na jeho Morytáty a legendy). Jedněm kritikům nestačila slova pro chválu na „jednu z dvaceti knih, které budou obrazem literatury tohoto století“ (o příliš hlučné samotě), jiní ostřili tužky proti zjevným literárním výstřelkům. Cenzorům šla hlava kolem nad alegoriemi přesahujícími jejich chápání a představitelé totalitní moci dumali nad tím, jak zakázat, a nestupňovat přitom svou už tak dost velkou kulturní ostudu v zahraničí i autorovu popularitu doma. Textologové šedivějí z přehlednosti chronologického řazení spisovatelova díla, v němž rané práce vycházeli později (nebo vůbec ne) a později dříve; z edic, reedic, výborů, prvních a x-tých verzí téhož textu, z variant veršovaných a prozaických; z prolínání motivů i postav z díla do díla; z chaosu ve vydáních oficiálních, samizdatových či polosoukromých. Konečně se lze zmínit o Hrabalovu obdivu k Jaroslavu Haškovi, Dylanu Thomasovi a Jacku Kerouakovi, ale ovšem i o neblahém vlivu takového zdroje životní inspirace na autorovo zdraví. Skutečně velkého umělce taky do přehledných literárních šuplat nelze srovnat. Obrovitý rozsah (i obsah) jeho životních i literárních peripetií nás zároveň nutí soustředit se v tomto portrétu na postižení pouze nejzákladnějších obrysů uměleckého vývoje autora a na analýzu děl opravdu nejlepších z nejlepších. První podněty pro svoje pozdější prózy čerpal brněnský rodák Bohumil Hrabal ze svého dětství v Nymburce, kde jeho otec pracoval jako správce pivovaru. Po ukončení středoškolského vzdělání maturitou na reálce v Nymburce a v Českém Brodu vystudoval právnickou fakultu v Praze. O vlas a pouhou náhodou (podle vlastních slov si právě skočil s kamarádem na pivo) unikl zatčení při nacistických raziích na studenty po 17. listopadu: doktorát složil až po válce, v roce 1946. Za okupace pracoval jako úředník, skladník, dělník a jako výpravčí v Kostomlatech, předobrazu zapadlé železniční staničky z Ostře sledovaných vlaků. Po válce byl postupně pojišťovacím agentem, obchodním cestujícím, brigádníkem v ocelárnách na Kladně. Prakticky každé z těchto „devatera řemesel“ se odrazilo v jeho tvorbě (například  v ocelárnách přišel nejen k těžkému úrazu, ale i k námětu na řadu vynikajících povídek, zejména na proslulou Jarmilku, vydanou po sešrotování knihy Poupata v Pábitelích a považovanou za jeho prozaický manifest). Od roku 1954 pracoval jako balič papíru, poté jako kulisák v Libni, dělnické čtvrti, jejíž atmosféru hospůdek, syrové reality života a figurek tak dokonale vystihl v trilogii z 80. let Svatby v domě. Zde také spoluvytvářel s přáteli Egonem Bondym (básníkem a teoretikem pražského untergroundu) a grafikem Vladimírem Boudníkem umění explozionalismu - směru, jenž chtěl „poumělečtit detaily a epizody do podoby zázraku a jedinečnosti“ (vzpomínky na toto období zachycuje kniha Něžný barbar). Zde bydlel na náměstí, jež prý po něm chtěli pojmenovat pražští studenti, zde navštěvoval proslulý automat Svět (pokud ovšem neseděl z Zlatého tygra na Starém Městě). Od roku 1962 se živil jako spisovatel z povolání, publikoval doma a bez cenzorských zásahů i v cizině. Opakovaně pobýval v chatové osadě v Kersku, na jaře 1989 navštívil na pozvání americké bohemistky April Cliffordové („Dubenky“) USA. Nejstaršími Hrabalovými literárními pokusy jsou nepoetické básnické „křehké a rabiátské texty z let 1938-1952“ (měly vyjít pod názvem Poupata, ale celý již vytištěný náklad byl sešrotován), dále reminiscence na meziválečnou avantgardu, jež Teige nazval „něžným surrealismem“, a konečně básnické skladby libeňského období. Viditelná autorova oscilace mezi poetisticko - surrealistickými postupy na straně jedné a realisticko-naturalistickými záznamy drsné reality na straně druhé bude se odrážet i nadále již v celé další Hrabalově tvorbě. Toto osobité propojení uměleckých metod i vidění světa dokumentují hned první dvě sbírky povídek, „Perlička na dně“ (1963) a „Pábitelé“ (1964). Sledujeme v nich příhody lidí z okraje společnosti, vagabundů, cikánů, pivních přeborníků, bývalých c.k. oficírů, ale i dělníků i umělecké bohémy v groteskně pokřiveném panoptiku, jež si říká život. Vyprávění jejich zážitků je vedeno sice s razantní dravostí, šokující otevřeností při líčení vztahů mezi mužem a ženou a přímočarostí při výběru vulgárních výrazů, ovšem zároveň s pozoruhodným zjemněním divokých historek lyrickými prvky: text je ozvláštněn hravou improvizací, nečekanou asociací, imaginativním záznamem snových představ; tím vším pak prostupuje nostalgicky vyrovnané poznání o pomíjejícnosti všeho pozemského. Pověstná „perlička na dně“, tj. přesvědčení o dobrém jádru lidí plebejského původu a mravů, provází nás oběma knihami stejně důsledně jako neuvěřitelné historky , jež dávají umělci života k lepšímu při (zejména) hospodských posezeních. Je všeobecně známo, že pro tento druh vypravování, přehánění a vymýšlení příběhu pro příběh použil Hrabal neologismu „pábení“; sám tento pojem vysvětluje takto: „Pábitel zpravidla skoro nic nečetl, ale zato se hodně díval a hodně slyšel. A skoro na nic nezapomněl. Je zaujat svým vnitřním monologem, se kterým chodí po světě, jako páv svým krásným peřím. Pábitel, když se nedává do řeči s lidmi, baví hovorem sám sebe, podává informace o případech, jejichž význam je zveličen, zpřeházen, protože pábitel cedí skutečnost přes diamantové očko inspirace.“ V této souvislosti jistě není náhodné, že zvukové ustrojení tohoto slova tolik sugeruje podobu s „vábením“. Dvoupólovost a kontrast Hrabalových povídek tohoto období dobře vystihuje jejich označení literární kritikou: ta je nazvala lyrickými groteskami. Experimentální próza „Taneční hodiny pro starší a pokročilé“ (1964) znovu evokuje zašlý či zacházející věk a formou vyprávění krále pábitelů, strýce Pepina (o němž ještě bude řeč), nás uvádí do světa lidiček typicky hrabalovských, tedy neobyčejně obyčejných. Autor, poučen filmovou metodou montáže (jak ji v téže době akcentovala formanovská nová vlna českého filmu) a výtvarnou koláží, klade vedle sebe historky z doby Rakouska-Uherska a úryvky snáře, exkursy do českých dějin mísí s hilsneriádou a do úvah o umění prolíná morbidní krváky. Text je psán po vzoru závěrečné kapitoly slavného románu Jamese Joyce Odysseus - jednou jedinou větou. Zvláštní místo v Hrabalově díle zaujímá novela „Ostře sledované vlaky“ (1965) - především proto, že se přes všechny dílčí prvky lyrična a groteskna blíží ve svém celku nejvíc ze všech autorových děl tradičnímu realismu. Celkové vyznění však přitom zjevně směřuje k tehdy neobvyklému odpatetizování tématu okupace. Zejména mistrná je analýza typicky české opatrnické mentality kombinované s humorem a náhlým, jednorázovým vzepětím všech sil v klíčovém historickém okamžiku. Tak i hrdina, mladý železniční elév Miloš Hrma, prožívá zde v krátkém časovém rozmezí svá velká intimní trápení, aby se pak v jedné velkolepé chvíli pravdy projevil jako skutečný muž nejen po stránce sexuální, ale především charakterové. Svůj hrdinský čin - likvidaci nacistického vlakového transportu - sice zaplatí životem, avšak umírá s vědomím váhy a respektu, jichž si vydobyl na svém okolí i na sobě samém - a to bez vší nabubřelosti a vnějších efektů. Kongeniální filmový přepis novely Jiřím Menzlem byl vyznamenán Oscarem; v tomto vynikajícím českém režisérovi našel Hrabal dokonalého filmového interpreta i pro svá pozdější díla (Postřižiny, Slavnosti sněženek). V pracích vyšlých v druhé polovině 60. let (napsaných ovšem již dříve) inklinuje autor zřetelně k pocitům skepse a akcentování drastických scén popisujících odvrácenou tvář života. Černý humor, dovedený až k zřetelné morbidnosti, číší zejména ze sbírky „hrůzostrašných historek přednášených jarmarečním vypravěčem“ „Morytáty a legendy“ (1968). Při hodnocení tohoto prvního tvůrčího období nemůžeme přehlédnout, že Hrabal až příliš často sklouzává k samoúčelnému a přeexponovanému stupňování drastických prvků, které se jen těžko dají zdůvodnit snahou „zpříjemnit národu volnej čas“. Další Hrabalovo tvůrčí období je zřetelně ohraničeno lety 1970-1976. Právě tehdy napsal své nesporně nejlepší věci - a právě tehdy velká většina z nich nemohla knižně vůbec vyjít. Publikovány byly „Postřižiny“ (1976, dokončeny ovšem již 1970), krásná vzpomínka na mládí autorova otce Francina, neudolatelného vypravěče strýce Pepina a okouzlující maminky, již učinil v řadě volně navazujících epizod vypravěčku celé knihy. Ústředním motivem je zde zkracování času a vzdáleností, symbolizované vynálezem krystalky a stříháním maminčiných bohatých vlasů: hrdinové se loučí s poklidným světem maloměstských jistot a tradičních morálních hodnot pod náporem moderního věku. Hlavním hrdinou příběhu je ovšem strýc Pepin, vykřikující hanáckým dialektem své pábitelské historky po Nymburku, kam přijel jednoho dne na čtrnáctidenní návštěvu, aby tam zůstal již natrvalo. V původním pokračování Postřižin, próze „Městečko, kde se zastavil čas“ (dokončeno 1973), vystupuje již jako hrdina i vypravěč sám spisovatel. Líčí zde nezapomenutelné zážitky ze svého dětství; dospělé hrdiny nakonec nechává dožít v domově důchodců, kde lidé kdysi tak vitální už jen vzpomínají na dřívější plnokrevný svět, jenž se jim po únoru 1948 úplně zhroutil. Aby alespoň část Městečka mohl tehdy Hrabal vydat, přepracoval a rozpracoval jeho hlavní motivy do knih „Krasosmutnění“ (1979) a „Harlekýnovy milióny“ (1981). V roce 1971 byla dokončena jedna ze dvou vrcholných Hrabalových próz - „Obsluhoval jsem anglického krále“ (Jazzová sekce 1982; po revoluci roku 1989 nově v souboru Tři novely). Od dosavadního spíše epizodického vypravování přechází zde autor k relativně souvislému, ich-formou líčenému příběhu jednoho lidského života. Nad střihem a montáží převládá metoda proudění vědomí. Hrdina a vypravěč se symbolickým jménem Jan Dítě prochází jako číšník postupně nádražní restaurací, penziónem, honosnými hotely v Praze a Děčíně a sní o tom, jak jednou sám vybuduje něco tak velkolepého, že vyrazí všem lidem „z branže“ dech. S jakousi bezelstnou naivitou přitom sleduje, jak všechny jeho plány a kroky k tomu, aby si dobyl uznání a vyrovnal se svým vzorům, končí krachem. V okamžiku triumfálního úspěchu při obsluhování skutečného habešského císaře sice předčí i nedostižného mistra oboru pana Skřivánka, jehož „obsluhování anglického krále“ je jen symbolickým obratem vystihujícím perfektní ovládání řemesla, vzápětí je však neprávem obviněn z krádeže zlaté lžičky a jen v poslední chvíli zachráněn před sebevraždou. Z trucu se ožení s německou dívkou, odcizí se svým kolegům - a je uzavřen do německého vězení. Po válce ho ovšem čeká za kolaboraci s Němci vězení české. Za peníze získané prodejem známek, jež nakradla jeho žena za války Židům, postaví posléze luxusní hotel, „za nějž nabízel Steinbeck osmdesát tisíc dolarů“ - po únoru 1948 je ale internován v táboře pro milionáře a o svůj životní sen (i o majetek) přichází. Poté, smířen s osudem, odchází jako cestář do pohraničí, kde žije téměř v samotě, provázen toliko kozou, koníkem, kočkou a vlčákem. Dílo je pozoruhodné rovněž z hlediska žánrového: vývoj postavy, její zapojení do širšího kontextu společenskohistorického odpovídá románu, text však postrádá vnitřní kompoziční rysy tohoto žánru - jde o volná pokračování děje, uvozená vždy vypravěčskou větou „Dávejte pozor, co vám teďka řeknu“, ukončená obratem „Stačí vám to, tím dneska končím“ a pravidelně prokládaná mottem „To neuvěřitelné se stalo skutkem“. Některým čtenářům se možná opět bude zdát , že některé erotické pasáže jsou dovedeny až na (za?) samu hranici pornografie a že spolu s některými popisy extrémně brutálního jednání mohou již být námětem k diskusi, co ještě patří do literatury, jež aspiruje na označení „umělecká“. Zároveň je však třeba jednoznačně konstatovat, že toto dílo je neobyčejně závažnou filosofickou výpovědí o donkichotské zmoudření, o jednom zpackaném, ale zároveň neskutečně bohatém lidském životě. Pravděpodobně nejlepším Hrabalovým dílem vůbec je próza „Příliš hlučná samota“ (definitivní verze dokončena 1976, vyšlo 1989). Jak spisovatel naznačuje, je zároveň jeho knihou nejoblíbenější. Po lyrické, veršované první verzi a naopak všedně hovorové, prozaické druhé, vytváří třetí a definitivní znění textu nesmírně působivou syntézu ústící do podoby vnitřně rytmizovaného a konzistentního celky lyrizované prózy. Typicky hrabalovská volná spojení hlavních vět v dlouhá souvětí, symbolická platnost slov (drcení, lisování, šumění kanálů), hyperboly, opakování slov a obratů i variace motivů, to vše unáší čtenáře dynamickým a pulsujícím řečištěm myšlenkově i poeticky nesmírně bohatých obrazů vystihujících na překvapivě malé ploše vše rozporné i krásné, co nám přináší i odnáší 20. století. Jako by v příběhu lisovače starých knih Haňti ožívalo cosi z apollinairovského pásma, rychle se měnící směs dílčích příběhů, vzpomínek, úvah, míst, osudů a pocitů člověka epochy, v níž se vše mění, vře a klokotá a kde chybí - něco se zdá chybět - pevný bod naší existence. Očima hlavního hrdiny sledujeme příběh člověka, který se nemůže smířit s tím, že svou práci posílá do nebytí řádu nádherných myšlenek. Záchranou a studiem některých z těchto knih obohacuje svou prostou, ale vnímavou duši. Renesanční přístup k životu i ke světu ho nakonec přivede ke konfliktu s nadřízeným a k přeřazení na jinou práci. Práci, která pro něj znamená stres tak typický v moderní době - deprimující pocit odosobnění pracovní činnosti na pouhý zmechanizovaný sled úkonů a pocit ztráty radosti ze smysluplného díla. Starý lis je nahrazen novou a výkonnou obludou, jež bere jakýkoli pocit bezprostřednosti a profesního citu, a Haňta sám pak lidmi, pro něž je drcená kniha jen bezcenným odpadem. Zoufalý rozpor dovede jej . k rozhodnutí spáchat sebevraždu právě v tom hydraulickém lisu, na němž pětatřicet let pracoval. Fiktivní monolog Haňti nese do jisté míry autobiografické rysy (Hrabal pracoval ve sběrně papíru v polovině 50. let), avšak spíše jen v rovině ideové, totiž v úvahách hrdiny o smyslu života, umění a práce. Dílem procházejí motivy zdánlivě nesourodé, až polární (hrdinovi se zjevuje Ježíš a čínský myslitel Lao-c´, prožívá silně pozemský vztah k cikánkám a hovoří s profesorem filosofie, v krutých obrazech líčí pohřeb své matky a velkolepým symbolem obestírá souboj krysích klanů v kanálech pod Prahou); všechny však směřují i při své mnohotvárnosti k jediné zásadní otázce: proč jsme na tomto světě? Odpověď není natolik pesimistická, jak by se ze změti myšlenek, snů a ideálů slisovaných do páchnoucí hmoty plné masařek mohlo zdát: I když snad nevíme, kdo jsme a odkud a kam jdeme, už jen ona sama touha dát tomu věčnému koloběhu vznikání a zanikání nějaký cíl a řád, či se po něm aspoň ptát, stačí. „Slavnosti sněženek“ (dokončeny 1975) jsou druhým dílem, které v tomto tvůrčím období vyšlo Hrabalovi oficiálně (1978). Autor nás v řadě povídkových epizod zavádí do půvabné polabské krajiny kolem chatové osady v Kersku, kde tráví volný čas a seznamuje se s pozoruhodnými lidmi a jejich zvláštními zálibami a osudy. Tak nás upoutá například sběratel nesmyslných kuriozit pan Metek, podivínský tulák se zlatým srdcem a láskou ke starým filmům pan Kakra či tklivý příběh malého srnečka vyprávěný tímto zvířátkem v povídce, jež mistrně balancuje na hranici mezi dojemným poselstvím o lidské zlobě a sentimentálním kýčem. Poslední Hrabalovo tvůrčí období zahrnují 80. léta. Nespornou dominantu zde tvoří trilogie o autorových libeňských letech, jeho kamarádech, bohémském způsobu života, filosofických názorech a drsné kráse svérázné pražské čtvrti; byla napsána na počátku a v první polovině 80. let a vydána teprve roku 1991 pod tituly „Svatby v domě“, „Vita nuova“ a „Proluky“. Jednotlivé prózy souboru jsou vyprávěny jakoby autorovou manželkou Eliškou (která ovšem prý mužovy práce nikdy nečetla). Nalézáme v nich dokonalé propojení bujarých historek ze života, končících poslední „pivní svatbou v domě“ - totiž autorovou, s kontextem společenským: dozvídáme se mimo jiné o problémech, které provázely vydávání jeho rukopisů, a v hutné zkratce i o „prolukách času“ po srpnu 1968, kdy u nás na více než dvacet let zavládlo dusné nehybno, tak protikladné všemu, co Hrabal svým životem i dílem vyznává. V zájmu objektivního obrazu je ovšem třeba uvést i jeden soubor viditelně nepovedený, totiž knihu literární žurnalistiky „Listopadový uragán“ (1990). Ta obsahuje věci napsané mezi prosincem 1988 a lednem 1989; jejich jádrem jsou tzv. Dopisy Dubence - úvahy o společenských problémech našeho státu a jeho kultury v kombinace se vzpomínkami na americký pobyt autora. Zřejmá chaotičnost kompozice, hlouběji nemotivované popisy faux-pas, jichž se na své cestě dopouštěl, příliš na odiv vystavované mínění o vlastní velikosti - to vše jen dokazuje fakt, že skutečně velké umění nesnese žádné lajdáctví. Že ani tak velký mistr, jakým Hrabal nesporně byl, nemůže jen tak ťukat do stroje s jistotou, že ať napíše cokoli a jakkoli, vždy mu jaksi samozřejmě, nutně a automaticky vyjde literární skvost. Tyto a některé předchozí kritičtější poznámky však v žádném případě nechtějí a ani nemohou snížit význam tohoto spisovatele pro literaturu 20. století. Bohumil Hrabal byl jedním z několika málo našich autorů, kteří prorazili železný kruh jazykové bariéry a hlavně českého literárního provincialismu i v době, kdy jsme oficiální produkcí většinou patřili někam na periferii. Čtěme proto autora, jenž se stal už za svého života legendou přinejmenším dvě generace čtenářů. Studujme jeho myšlenky, schopnost „nůžkami vystříhat maximální a účelné momenty“, nechme na sebe působit smutnou úsměvnost jeho příběhů. A zamysleme se i nad krédem, jež kdysi vyjádřil těmito slovy: „Tak já, člověk, který se domnívá, že se narodil proto, aby se stal spisovatelem, stavím na bezvýhradné víře v člověka, který ve své složitosti je nejen měrou všech věcí, ale který má šanci naplnit větu Lautréamontovu: „Umění budou dělat všichni.“ V roce 1996 získal medaili za zásluhy.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz