Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Egon Hostovský (1908-1973)

Egon Hostovský (1908-1973)

Prozaik. Pocházel z židovské rodiny,  narodil se v Hronově. Studoval na pražské a vídeňské filosofické fakultě, ale studia nedokončil. Byl nakladatelským lektorem a redaktorem. Jako diplomat emigroval do Francie a později do USA. Už jako septimán vydal knihu psychologických povídek „Zavřené dveře“ (1926), jako dvacetiletý pak vydává dva miniromány: variantu Dostojevského Zločinu a trestu – „Stezka podél cesty“ (1928), a příběh vykořeněného židovského chlapce v českém maloměstském prostředí „Ghetto v nich“ (1928). Téměř celé knižně publikované dílo Hostovského tvoří romány nebo soubory povídek. Sociální román „Danajský dar“ (1930) zachycuje expresionistickým stylem atmosféru týlového města (Prahy) za první světové války. Vedle románu „Ztracený stín“ (1931) se tematika „existenciální vyvrženosti“ a odcizení (specifikovaná ve zvláštní problematice soužití Židů s ostatními obyvateli velkých i malých českých měst) objevuje i v dalších románech – „Případ profesora Körnera“ (1932) a „Dům bez pána“ (1937). Na pozadí citových zmatků dětství a jinošství exponuje Hostovský existenciální problematiku v románech „Černá tlupa“ (1933) a „Žhář“ (1935). Okupace Československa nacisty zastihla Hostovského v západní Evropě. Zůstává v exilu, kde vstupuje do služeb našeho zahraničního odboje. Píše zde román „Sedmkrát v hlavní úloze“ (1942), v němž analyzuje podhoubí, z něhož vyrostl fašismus a jím vyvolaná světová válka. V literárním pásmu „Listy z vyhnanství“ (1941) podává svědectví o kapitulaci Francie a o své snaze zachránit se alespoň v Portugalsku. Píše román „Úkryt“ (1943) o duchovním přerodu českého inženýra, účastníka francouzského podzemního hnutí, a román „Cizinec hledá byt“ (1947), v němž je existenciální problematika přenesena do prostředí českých vystěhovalců v poválečné Americe. V roce 1949 odešel z Norska, kde působil a rozhoduje se pro novou emigraci znovu v USA, která trvala až do jeho smrti. V exilu píše jeden z nejlepších románů o únorových událostech roku 1948 v Praze – „Nezvěstný“ (česky 1956), další díla se pak odehrávají v prostředí středo- a východoevropské emigrace ve Spojených státech: „Půlnoční pacient“ (česky 1958), „Dobročinný večírek“ (česky 1958). V té době už světoznámý spisovatel přistoupil k napsání svého životního díla „Všeobecné spiknutí“ (česky 1969, v necenzurované podobě v exilu 1973). V něm shrnul nejožehavější problémy, s nimiž zápasil po celý život, ať už zasahovaly do jádra otázek lidské existence, mezilidských vztahů, křehké rovnováhy mezi láskou a smrtí, tvůrčí seberealizace, moderního „exilu jako stavu duše“ a tragického osudu českého národa v „kosmické éře“ lidstva.

Egon Hostovský patří k „rozeným“ vypravěčům, „rozkoš z vyprávění“ je podstatnou částí jeho bytosti. Vášeň vyprávět příběhy se však u Hostovského pojí s bytostným lyrismem. Proto kritika někdy Hostovského charakterizuje jako „lyrika, který básní prózou“. Ve svých počátcích Hostovský rychle překonal symbolisticko-dekadentní vlivy. Zato okouzlení impresionistickou prózou, zejména Šrámkem, v něm zanechalo trvalé stopy, i když se záhy střetlo s pronikáním expresionistické poetiky. Román Ztracený stín jasně naznačuje, jakým směrem se bude ubírat Hostovského tvorba: V jejím ohnisku budou základní existenciální problémy, ve zjitřené podobě doléhající na člověka dvacátého století. Ještě v meziválečném období se Hostovský dotkl existenciálních otázek dospívání, jeho zmatků a krizí. Svědčí o tom jeho román o iluzivních snech dětí za první světové války Černá tlupa, zejména pak román Žhář, v němž zvlášť výrazně splynula snaha o skloubení dějové napínavosti, filosofické hloubky a místy až exaltovaného lyrismu.

„Žhář“ – Rodina majitele hostince „U stříbrného holuba“ Simona, žijící v podhorské obce Zbečnov, prochází hlubokou krizí: dcera Eliška si nerozumí s matkou a odchází z domova; dospívající syn Kamil prožívá nešťastnou lásku k sestřině kamarádce Doře. Chce se před Dorou vyznamenat, a proto vylepuje „žhářské listy“, jejichž předpovědi se plní: někdo skutečně v obci založí řadu požárů. Dramatický děj, neomezující se jen na konflikty v rodině Simonových, ale vzrušující nebezpečím požárů celou obec (navíc se odehrává v pohraničním území ve zjitřené „předmnichovské“ době), má prudký spád, vyjádřený i autorovým stylem. Text je složen z krátkých, úderných vět, jasných a přehledných, z nichž se vydělují jen sytými barvami nanášené lyrické pasáže. Dialogy, rovněž krátké a úsečné, složené často z vět tázacích a zvolacích, zesilují dějovou dynamiku. Stejně úderně vyznívají i pointy jednotlivých scén, například v okamžiku, kdy se Eliška vrací domů a smiřuje se s matkou: „Ano, cosi se zhroutilo v tomto domě. Starý řád. Cosi se vrátilo k lidem u Stříbrného holuba. Průvan to přinesl, vítr, z dálek, z nedozírných dálek. Úsměv skrze slzy. Konečně slzy!“

„Listy z vyhnanství“ – Druhé období Hostovského tvorby začíná jeho prvním exilem za druhé světové války. Okupace našich zemí v roce 1939 zastihla Hostovského v západní Evropě, návrat by byl pro něj znamenal jistou smrt, která také neminula všechny jeho sourozence. Z rozpadající se Francie přes dočasný azyl v Portugalsku se nakonec dostal do Spojených států, kde vstoupil do služeb československého zahraničního odboje a pokračoval v literární činnosti. První jeho exilovou knihou je deníková próza Listy z vyhnanství, zachycující autorovu anabázi na počátku války. Je to vzrušená básnická výpověď o apokalyptických hrůzách Evropy, hroutící se pod náporem Hitlerových vojsk. Jediná jistota, o níž se autor může opřít, je vzpomínka na domov, na ty, jež tam zanechal, na rodný kraj, který rodák z Hronova provždy uchovával ve své duši. Dynamika výrazu se tu ve srovnání s lyrickými pasážemi meziválečných próz ještě stupňuje, aby posléze vyvrcholila v básnické apostrofě rodného kraje:

„Ty, pro něž jméno vlast je slovo příliš zvětralé a otčina je slovo příliš kruché, ty nepojmenovatelná, jež na nás hledíš očima laní, obláčků nebo baštami hájů, pelíšku plaché zvěře, úkryte vlaštovek, úkryte milenců, ty moje trápení, ženo má, mámo má – tebe jsem nezapřel, tebe jsem nezradil! Žvatlám po tobě prvotní slova, kterým jsi mě naučila, poznávám tvůj dech ve větru, barvu tvé pleti v oblouku duhy, mír tvých nocí v pocelu hvězd. Má jediná! Hlase můj, smíchu můj a pláči můj! Tobě jsem věrný! Ty má, ty má! Kolébko, první hračko, perníková chaloupko, zásnubní prstýnku, záhone, růžičko, barevný ptáčku v kleci, pěšinko moje, lípo má, kříži na rozcestí, chudobko uschlá v slabikáři! Vy moje hry, mé píšťalky, praku můj, káčo a kuličky! Má noci zázraků, noci pokladů, noci svatební! Vy ruce zapojené v kruh, vy ruce živých, mrtvých a ještě nenarozených! Světluško, chomáčku pampeliščího chmýří, bludičko rákosí, daleký kouři! Pro vidinu tvých čtveroročních šatů ještě žiji. Pro hebkost tvého mechu, pro sladkost tvých písní, pro závrať tvého rána i soumraku, pro živou vodu tvých studánek a pramenů, pro tvá batolata, pro tvé motlitby, pro tvou pohanu, pro tvou chudobu a pro tvou příští slávu! Tobě a jen tobě jsem věrný!“

Vypravěčem Listů z vyhnanství je autor sám, knihu lze částečně zařadit do oblasti literatury faktu. Některé její příběhy jsou zřejmě vlastní autorovy zážitky a reminiscence na ně, jiné jsou přejaty z autentického vypravování jiných. Kniha má do jisté míry povahu pásma reportáží, podávajících bezprostředně citovou atmosféru doby.

„Cizinec hledá byt“ – Psychologický román o osudech českého emigranta doktora Marka začíná v roce 1945 v New Yorku v atmosféře všeobecného uspokojení nad skončením světové války. Nesmělý, podivínský internista Marek, který získal v USA stipendium na dokončení výzkumné práce o léčení vysokého krevního tlaku, začíná bludnou pouť za získáním podnájmu, v němž by měl pocit soukromí a klid k dokončení své práce. Zdánlivě banální životní situace – získání přiměřeného bytu – postupně nabývá symbolického rozměru osudové neschopnosti člověka navázat kontakt s ostatním světem. Doktor Marek navzdory své ušlechtilé, vnímavé povaze i humanistickému poslání své celoživotní práce nenalézá porozumění pro svou osobu, a přes veškerou snahu se stává stále výrazněji „cizincem“ mezi lidmi. Při svém snažení se dostává do kontaktu s řadou rozdílných osobností, z nichž některé se mu snaží pomoci, ale nejsou schopny hlubokého souznění s jeho postojem k životu. Jednotlivé osoby (rakouský filosof Julius Wagner, bohatá vdova paní Carson, obyvatelé nájemního penziónu i podivínská majitelka prádelny a ubytovny paní Nosková), s  kterými přichází doktor Marek do styku, jsou příliš zahlceny svými osobními problémy. Jedinou přirozeně lidsky jednající osobou je starousedlý Čech Václav Nosek. Ani on však není schopen zabránit stále hlubší Markově beznaději a pocitu odcizení. Pletichy, zášť, honba za penězi i pýcha a netolerantnost způsobují Markovi smrtelnou úzkost o osud lidstva i jeho fyzický zánik. Jeho smrt přijímají ostatní jako výčitku i úlevu zároveň.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.014 sekund
© 2000-2006