Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Josef Hora ( 1891 - 1945 )

Josef Hora ( 1891 - 1945 )

Básník, prozaik a publicista Josef Hora se narodil v Dobříni u Roudnice. Rok před dokončením studia práv na Karlově univerzitě vydal svou první knihu veršů Básně“ (1915). Pracoval v redakci Práva lidu a potom řadu let vedl kulturní rubriku Rudého práva. V roce 1929 byl vyloučen spolu s dalšími šesti spisovateli z tzv. zbolševizované KSČ; působil v Českém slově , vydával tehdy i svůj vlastní časopis Plán. V roce 1934 byl zvolen předsedou Obce československých spisovatelů.

Sbírkami Pracující den“ (1920), Srdce a vřava“ (1922) a Bouřlivé jaro“ (1923) se přihlásil k programu proletářské poezie. V roce 1922 vydal také román Socialistická naděje“. Ve sbírce Itálie“ (1925), inspirované cestou na jih, se Horova reflexívní lyrika obohacuje i nadlehčuje bezprostředními smyslovými zážitky - zajisté i pod vlivem poetistické poetiky. Po sbírce Struny ve větru“ (1927), již F. X. Šalda považoval za poezii filosofickou a v níž převládlo zároveň s tématem ruské cesty příznačné téma času, následovaly sbírky meditativní - Tvůj hlas“ (1930), Tonoucí stíny“ (1933), Dvě minuty ticha“ (1934), Tiché poselství“ (1936).

Ve druhé polovině dvacátých let, v době přímého národního ohrožení, znovu sílí Horova občanská aktivita a ve verších rychle za sebou vycházejících sbírek - Máchovské variace“ (1936), Domov“ (1938), Jan houslista“ (1939), Zahrada Popelčina“ (1940) - převažuje téma sounáležitosti s domovem a rodnou zemí, s krajem pod horou Řípem, národní kulturou, s lidmi, kteří po staletí naplňují slovo vlast svou prací. V Horově díle zaujímají významné místo i kritiky a studie o literatuře a umění, například Literatura a politika“ (1929), také však překlady děl romantických ruských básníků Puškina (Evžen Oněgin) a Lermontova (Démon), básní Pasternakových, Blokových a Jeseninových, z němčiny překládal Hugo von Hofmannsthala.

Při četbě veršů Josefa Hory se zapojujeme do tichého a důvěrného rozhovoru. Nezaslechneme v nich mnoho z hlasitých proklamací uměleckých programů a bezvýhradné ideologické víry tak jako v tvorbě některých, hlavně mladších současníků. Obracejí pozornost spíš k tomu, co znamenají dějinná dramata doby, jako válka a revoluce, pro osudy obyčejného člověka. Lyrický mluvčí Horových veršů se trápí otázkami o smyslu lidského bytí v souvislostech nezadržitelného plynutí času, tíží jej problém sociální nespravedlnosti a rozvrácených mravů. Raději si však přiznává rozjitřenou mysl a nejistotu při úporném hledání východisek, než aby dal zjednodušující odpověď. Autora převážně reflexívní lyriky neobyčejné výrazové uměřenosti, kompoziční promyšlenosti a charakterické schopnosti přesného a úsporného vyjádření i o věcech nejsložitějších začlenil F.X. Šalda do řady moderních českých básníků-myslitelů, mezi nimiž byl první Karel Hynek Mácha.

„Pracující den“ – Třetí Horovu sbírku a první sbírku české proletářské poezie Pracující den tvoří básně vitalistického přitakání krásám přírody, domova, radostem života a lásce (Píseň“, Kořist smyslů“, Láska“, Zelené jitro“, Zahrada“, Žně“, Září“), dále básně obdivu vůči výtvorům civilizace (Aeroplán“). Celkové významové vyznění sbírky však určují ty, v nichž je radost z plného harmonického života podmíněna mravním příkazem – především příkazem úcty k hodnotám vytvářeným lidskou prací (Práce“). Báseň Na hoře“ už svým názvem, ale hlavně celkovým laděním, připomínajícím vzrušenou atmosféru řečnického projevu, naznačuje paralelu k biblickému motivu kázání na hoře i významovou souvislost s „novým evangeliem“ sociálního osvobození. Lyrický hrdina tu vede se čtenářem zvláštní druh dialogu bez replik, nikoli však se čtenářem jednotlivcem, ale jedním ze zástupu, členem kolektivu, masy, s množstvím těch, kteří vytvářejí svět svou prací. Trojím opakováním úvodního verše z řady volných veršů – „Toto je země vaše, jednoho jako druhého / …./ Toto je země vaše, které si vydobudete / …../ Toto je země vaše požehnaná“, stupňují se naléhavé kolektivní výzvy příslibem budoucnosti. Tvary přivlastňovacího zájmena (vaše) ve funkci epiteta constans a tvary 2. osoby plurálu indikativu, popřípadě také tvary futura – „… si vydobudete / a dobývati si budete“, „Radost bude stát při vás…“, „rozváže jazyky vaše k písni“ – se tu vracejí v každém z dalších veršů a udržují souvislost významového důrazu a napětí až k závěrečné pointě. Do ní vyústí motiv všeobjímající perspektivy radosti ze svobody. Jako rozmluva se čtenářem se počíná také báseň z téže sbírky – Dělnická madona“ – parafráze biblického příběhu. Prudké kontrasty významů, jež poukazují na jedné straně k bídě a na druhé pak na planou vznešenost obecných ideálů humanity, vystupňuje v závěru paralela dítěte-zázraku: Krista, který vjede do města „s evangeliem odboje na rtech“ a jehož „motlitba bude čin“. S rozmluvou a naléhavým oslovením, výzvou a mravním imperativem určeným všem: té, tomu, těm, dětem, se setkáme v básni Šetřte láskou ze sbírky Srdce a vřava světa. V následujících básních sbírky Itálie se tento „severský“ typ reflexivní lyriky střetne s typem „jižním“ – smyslovým, otevřeným bezprostředním prožitkům a nepříliš také vzdáleným poetistické poetice.

„Struny ve větru“ – Ve sbírce Struny ve větru soustřeďuje na sebe pozornost pokus o syntézu obojího. Vedle veršů příležitostných z ruské cesty upozorňují na sebe především verše s charakteristicky horovským motivem času (Čas, bratr mého srdce, Plynoucí čas, Čas). Odpověď na otázku o smyslu tvorby a lidského bytí v závěru titulní básně Struny ve větru – „Jdu, jdeš a jdeme, /proč a kam – zda víš?“ – hledá i lyrický subjekt básně Čas, bratr mého srdce ve zvláštní lidské transformaci neúprosného plynutí času. Apostrofy proudící, mihotavé a ubíhající přírodní krásy – „Potoky …/ motýlí louky domoviny, / dni…“ – přecházejí ve výzvu – „ustaňte v běhu, dni větrné, /postavte do trávy své stany“. Sloveso „stanout“, ozvláštňované zvukosledy (ustaňte, stan), tu znamená porozumět, pochopit, poznat, alespoň na okamžik zastavit celek jsoucna, jak radil starořecký filozof Zenón, uvědomit si svou účast v běhu věcí, osvojit si jejich krásu. Na kompozičním švu se naléhavá výzva stává podmínkou i předpokladem k tomu, aby život, rychle ubíhající v proudu času a chladně proměňující přítomnost v minulost, mohl mít lidský rozměr i v budoucnosti. Slovesné futurum, do něhož lyricky hrdina přechází a setrvává v něm až do konce, stejně jako zdůraznění odlišnosti opakováním adjektiva „jiný“, připravuje závěrečnou reflexi. Motiv času také ozvláštňuje zdůvěrňující personifikace „zaváhá, zhroutí se do tváře mé“ zároveň s asonancí „jde“ a „mé“. Proti strohému konstatování stojí rýmující se verš s celým vějířem estetických významů – „usne a zavoní jak kvítí“.

„Jan houslista“ – Básní Jan houslista se v Horově tvorbě realizuje jedna z charakteristických tendencí české poezie konce třicátých a první poloviny čtyřicátých let, tendence k epičnosti. Podobně jako v romantické lyrickoepické básni Máchově (k níž se krátce předtím Hora vrátil Máchovskými variacemi), popřípadě i v básnickém románu Puškinově Evžen Oněgin (který přeložil do češtiny), je příběh Jana houslisty vlastně velmi úryvkovitý a má spíš charakter záminky k lyrickým reflexím. Útržky vypravování o českém umělci, který zažil ve světě slávu i zklamání a vrací se domů, neboť tam mu lidé, hlavně ti obyčejní, nejlépe rozumějí, sceluje téma hledání pravého smyslu života v práci pro vlast a pro uchování domova , téma, jež podávají i další Horova díla těchto let (svírka Domov s básní Zpěv rodné zemi). Konfrontace lyrického mluvčího (a zároveň hlavní postavy) s postoji dalších postav k základním otázkám existence člověka vyúsťuje tu, obdobně jako tomu bývá v hudbě, ve variacích motivů naděje spjaté s domovem, se zemí a s těmi, kteří ji vytvářejí, jsou její solí, a proto je s nimi možno překonat skepsi, beznaděj i smrt. K naznačenému celkovému smyslu básně Jan houslista – smyslu vzrušeného intimního rozhovoru – poukazují specifické prostředky jazykové a stylové, často mluvní, rétorické: apostrofy – „Vy dni“, „Vy vlny moře, moře klasů“, „Mé housle!“, „Jene, Jene!“, „Praho živá“, „Vy stará slova mladých úst!“, „Můj domove“, „Domove“; rozhovory, výzvy a přání – „Pozdravte domov“, „Vy stráže minulosti bdělé, /odžeňte od nás osud plev!“, „Dál, růže, voň, dál, větře, věj, / neb život, život nesmírný je“, „Hrát … / Bráti život do svých rukou“, „Ach, závrať býti! Závrať zníti!“, „Braň / před vichřicí prsť domoviny“; řečnické otázky – „Což věčně, věčně horečný je / dech z oteklých úst historie?“; zpěvná melodika veršů převážně jambického metra – „Dlaň rodné hlíny“, „prsť domoviny“.

Na celkovém smyslu básně se znovu podílí téma času, lidského času, jehož nadějný budoucnostní rozměr je dán hodnotami minulosti i přítomnosti – „já však jsem zítřek“, „já doufám, věřím, miluji“. Také kompoziční spona klenoucí se od úvodu k závěru zdůrazňuje převahu naděje nad beznadějí. „Jak kapky jsme se rozpršeli / po široširém světě tom.“ „Jak kapky jsme se rozpršeli / a jako déšť jsme vsákli v zem.“

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.003 sekund
© 2000-2006