Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Holub Miroslav (1923)

Miroslav Holub (1923)

Narodil se 13. 9. 1923 v Plzni. Do literatury vstoupil s básníky generace časopisu Květen. Po maturitě na plzeňském gymnáziu (1942) pracoval do konce války jako nádražní dělník. V roce 1953 ukončil studium na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, od roku 1954 se věnuje vědecké práci v oboru imunologie (studijní pobyty v USA, SRN, Anglii, Polsku aj.). Spolupracoval s řadou významných časopisů (Květen, Host do domu, Plamen, Literární listy, Listy, Orientace aj.). Jeho verše vyšly v překladech v Anglii, SRN, Polsku, Holandsku, Indii, USA aj. Původně zobrazoval především realitu všedního dne jako protiváhu oslavné a odlidštěné poezie padesátých let. Od první sbírky považuje také vědu za inspirativní zdroj básnické tvorby.  Usiluje o sloučení vědy a umění nikoli v přesné nápodobě jazykového vyjádření vědeckých postupů, ale ve snaze o přesné odkrývání reality, v systematickém odhalování jejich vrstev a struktur, samozřejmě ve svébytném tvaru básně. Věří, že lidský intelekt je nutno spojit s lidskou emocí. Svou poezií narušuje iluze, životní stereotypy a mechanismy odlidštění, jež vedou k manipulovatelnosti člověkem, ke konformnosti, stádnosti a neindividualizované rovnosti. Poezii chápe jako důležitou aktivitu, která stejně jako věda směřuje k poznání světa. Racionalita vědeckého poznávání se stala pro Holuba pramene nové poetiky. Ve své tvorbě uskutečňuje v básnické rovině své filosofické východisko, že „nevisíme bez pomoci na vlečném laně mimolidských zásahů“. Přesvědčuje nás jako lékař  - vědecký pracovník v oboru imunologie i jako umělec, že život aktivní je život- projekt a že se jím přesahujeme k našemu vzdálenému bytí. Napsal poetické a úvahové cestopisy a eseje o vědě. První literární cenu dostal ještě v Plzni za soubor veršů „Dnes“. V Praze mu otiskoval první verše Kamil Bednář ve sborníku Ohnice. To už Holub usiluje o nalezení vlastního výrazu. Byli mu blízcí Jacques Prévert, Paul Eluard, mladí polští básníci Zbigniew Herbert, Tadeusz Rózewicz. Do kontextu české literatury nastupuje se skupinou básníku J. Šotolou, M. Florianem, K. Šiktanzem, M. Červenkou (zmíněná generace Května), kteří usilovali o překonání schematismu; zůstávali nicméně přesvědčeni o socialismu. Když náš přední estetik Mukařovský uvádí různé druhy vztahů  mezi básníkem a společností, všímá si též vztahu povolání a tvorby: „Povolání může působit na tematiku básníkových děl, ale také na způsob pojímaní skutečnosti." Tento aspekt je třeba zdůraznit právě u Holuba. Miroslav Holub je vědecký pracovník-imunolog. Hledá, jak bránit lidský organismus. Poezii píše, protože v ní vidí jinou formu práce. Od vpravování antigenů do těla zvířat vede přímá cesta k témuž procesu v poezii. Jeho životem je infekční oddělení mikrobiologie, skalpely, pinzety, lahvičky s etanolem, xylolem, binokulární mikroskop. Holub však dokáže vtisknout tomuto světu osobitý poetický přísvit. Svědčí o tom báseň „V mikroskopu“. Z vědecké práce přenáší Holub do poezie ostrý zrak, návyk říkat živému živé, nemoci nemoc a mýtu mýtus. Základem je vědecká erudice, přesné pojmenování a uvážená diagnóza. Za nezbytný považuje experiment: „Proto se mi líbí experimenty, ať se jim říká abstraktní, nebo ne. Vůbec bych nejraději maloval, kdybych to uměl… A pak - třeba velká rychlost se mi líbí úplně stejným způsobem jako Beethoven. A příjezd do velkého města se mi líbí úplně stejně jako Ferlinghettiho báseň. A člověk s párou, třeba pan Werich, se mi líbí stejně jako kterékoliv lidské dílo, někdy ještě víc.“ První Holubova sbírka byla vydána v roce 1958 s názvem „Denní služba“. Pak vyšly sbírky „Achilles a želva“ (1960) a „Slabikář“ (1961). V Slabikáři ukazuje na nekonvenčně pojatých portrétech významných osobností jejich lidskost a houževnatost, nebo je naopak podává v ironickém světle. První polovina 60. let přinesla ještě sbírky „Jdi a otevři dveře“ (1962), „Kam teče krev“ (1963) s verši kladoucími důraz na lidskou aktivitu a s básněmi z prostředí laboratoří a nemocnice. Na to pak navázaly verše sbírek „Zcela nesoustavná zoologie“ (1963) a Tak zvané srdce“ (1963). Básníkovo intenzívní tvůrčí tempo se pro veřejnost zastavilo u sbírek „Ačkoli“ (1969) a „Beton“ (1970). V sedmdesátých letech byly Holubovy publikační možnosti omezeny, byl totiž prohlášen za ideově dezorientovaného básníka. Totalitní režim mu zejména nemohl odpustit báseň napsanou na smrt Jana Palacha. Celou jeho tvorbu prostupuje poetizace odvahy a houževnatosti. Na stránkách jeho sbírek se vede boj tvůrčího konání s životní šedostí. Svět je pln malosti a zmrtvění. V Holubově poezii však vždy najdeme rozrušovatele klidu, nehybnosti, velké buřiče posunující vývoj lidstva. Fleming zkouší penicilín, Einstein něco počítá. Večer v laboratoři se probojovává tisíci nezdary člověk, který se nevzdává: „Tkát a číst / rvát se a číst / hledat a nalézat…“ Osobní odvahu chápe jako povinnost, neboť ví, že „být na okraji světa není příznivá situace pro toho, kdo chce svět přetvořit“. To je důvod, proč klade důraz na vytrvalost. Slavnou myšlenkovou hádanku starořeckého filosofa Zenona z Eleje o Achillovi a želvě interpretuje ve stejnojmenné sbírce tak, že slavný hrdina v lesklém brnění klesá, ale želva jde vytrvale dál, po milimetrech a s oklikami dosahuje svého cíle jako vědec, který v laboratoři zápasí o pravdivé poznání. Celá Holubova tvorba spočívá v záměrném úsilí uchopit svět pojmově, logicky, ovšem v podobě svérázné věcné lyričnosti. Proto se jeho básně řadí do stále širšího kontextu, v souvislosti s tím se stávají i rozsáhlejšími. Základním pojivem celého Holubova básnického básníkova díla je hierarchizace hodnot. Jak je pochopen a interpretován pojem hodnoty a vzhledem k jakému řádu je vybudován? Co považuje za pseudohodnoty? Jak je realizována polarizace od hodnoty k nehodnotě? V odpovědi na tyto otázky se konstruuje obraz člověka žijícího v plné intenzitě, nebo naopak v apatii, nezájmu a nečinnosti. Ty první obdivuje, ti druzí jsou stíháni ironií a sarkastickým výsměchem. Holub bez lítosti odhaluje rakovinné formy lidského charakteru: tupost, surovost, pokrytectví, povrchnost, lhostejnost (snad tu lze mluvit o nekrofilní orientaci totalitního systému, který byl na těchto vlastnostech založen). I když Holub uvedl do poezie slovník vědy (elektroforéza, chromatogram, transplantáty atd.), ústřední obraz bývá vyjádřen slovem nespecifikovaného významu. Vědecké pojmy pak tento základní obraz zpřesňují. Básně jsou konstruovány v celcích konstatujících fakta skutečnosti v rovině kladu a záporu a vyúsťují v promyšlenou pointu. Často básník jde až k elementární zkratce. Ve sbírkách „Ačkoli“ a  „Beton“ podrobuje kritice vyčichlost slov, protože ztratila svůj lidský rozměr. Tvoří báseň jako poslední pokus o řád, když neřádu je ve v době normalizace až po krk. Staví ji jako bytí proti prázdnotě, která zavalila naší zem po roce 1968. Ve sbírce Ačkoli básník navázal na faustovský motiv (jedna rovina) a doprovodil ho znepokojivými otázkami a gnómickými odpověďmi. V sedmdesátých letech Holubovy básně nebyly publikovány, a proto sbírka „Naopak“, obsahující básně z let 1971 - 1981, vyšla až v roce 1982. Ve srovnání s předchozí tvorbou je v ní více skepse, zesílila ironie, opět však jiskří kritické myšlení a brilantnost v pojmenovávání jevů pravým jménem. V řadě básní uváděných „stručná úvaha o…“ se to projevuje zcela evidentně. Například v básni Stručná úvaha o potopě básník odmítá navyklé chápání potopy a definuje ji jinak. Postihuje tu choroby doby: zastírání smyslu slova, jeho rozmývání, užívání jazykových drog, neosobnost jako cílenou snahu totalitního režimu. Básníkova věčná analytičnost se prohlubuje v básnické sbírce „Interferon čili o divadle“ (1986). Prameny poezie Holub hledá nejen ve vědě, ale i v historii a v činech lidí. Analyzuje ducha civilizačních procesů, i těch, které civilizace maří. Sbírka je prosycena ironií, již postihuje mlčenlivé ticho kalného bahna, a zdůrazňuje, že je nutno, než „principál“ se vzpamatuje, promluvit svým vlastním hlasem a říci to nejvážnější „kruciální slovo“. Na dosavadní Holubova díla navazuje básnická sbírka „Syndrom mizející plíce“ (1990). Kromě originálního básnického díla vytvořil Holub také několik prozaických děl: umělecké reportáže ze studijního pobytu v USA „Anděl na kolečkách“ (1963) a „Žít v New Yorku“ (1969). Jsou to knihy pozoruhodných a poetických postřehů. Eseje o vědě „Tři kroky po zemi“ (1965) zacílil na etiku vědy. Eseje o poezii nazvané „K principu rolničky“ vydal v roce 1987.

„Je mi záhadou,“ píše Lewis Thomas v předmluvě k americkému výboru z Holubovy poezie. „jak může být Miroslav Holub tak aktivní a produktivní v obou sférách své tvůrčí činnosti a s bravurou a zřejmým potěšením přecházet od jednoho k druhému. Nicméně tak činí, a přestože mě ani tento unikátní případ nepřesvědčuje o tom, že by věda a poezie byly jedno a totéž, alespoň mi dokazuje, že jsou to oblasti slučitelné, což už samo o sobě není v dnešní době malým výkonem.“

 

Mezi jeho díla patří: „Denní služba“ (1958),  „Achilles a želva“ (1960), „Slabikář“ (1961), „Jdi a otevři dveře“ (1962), „Kam teče krev“ (1963), „Zcela nesoustavná zoologie“ (1963), „Tak zvané srdce“ (1963), „Anděl na kolečkách“ (1963), „Anamnéza“ (1964), „Tři kroky po zemi“ (1965), „Ačkoli“ (1969), „Žít v New Yorku“ (1969), „Beton“ (1970), „Naopak“ (1982), „Interferon“ (1986), „K principu rolničky“ (1987), „Sagitální řez“ (1989), „Syndrom mizející plíce“ (1990) a další.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz