Miroslav Holub (1923)
Narodil
se 13. 9. 1923 v Plzni. Do literatury vstoupil s básníky generace časopisu
Květen. Po maturitě na plzeňském gymnáziu (1942) pracoval do konce války jako
nádražní dělník. V roce 1953 ukončil studium na lékařské fakultě Univerzity
Karlovy v Praze, od roku 1954 se věnuje vědecké práci v oboru imunologie
(studijní pobyty v USA, SRN, Anglii, Polsku aj.). Spolupracoval s řadou
významných časopisů (Květen, Host do domu, Plamen, Literární listy, Listy,
Orientace aj.). Jeho verše vyšly v překladech v Anglii, SRN, Polsku, Holandsku,
Indii, USA aj. Původně zobrazoval především realitu všedního dne jako protiváhu
oslavné a odlidštěné poezie padesátých let. Od první sbírky považuje také vědu
za inspirativní zdroj básnické tvorby.
Usiluje o sloučení vědy a umění nikoli v přesné nápodobě jazykového
vyjádření vědeckých postupů, ale ve snaze o přesné odkrývání reality, v
systematickém odhalování jejich vrstev a struktur, samozřejmě ve svébytném
tvaru básně. Věří, že lidský intelekt je nutno spojit s lidskou emocí. Svou
poezií narušuje iluze, životní stereotypy a mechanismy odlidštění, jež vedou k
manipulovatelnosti člověkem, ke konformnosti, stádnosti a neindividualizované
rovnosti. Poezii chápe jako důležitou aktivitu, která stejně jako věda směřuje
k poznání světa. Racionalita vědeckého poznávání se stala pro Holuba pramene
nové poetiky. Ve své tvorbě uskutečňuje v básnické rovině své filosofické
východisko, že „nevisíme bez pomoci na vlečném laně mimolidských zásahů“.
Přesvědčuje nás jako lékař - vědecký
pracovník v oboru imunologie i jako umělec, že život aktivní je život- projekt
a že se jím přesahujeme k našemu vzdálenému bytí. Napsal poetické a úvahové
cestopisy a eseje o vědě. První literární cenu dostal ještě v Plzni za soubor
veršů „Dnes“. V Praze mu otiskoval první verše Kamil Bednář ve
sborníku Ohnice. To už Holub usiluje o nalezení vlastního výrazu. Byli mu
blízcí Jacques Prévert, Paul Eluard, mladí polští básníci Zbigniew Herbert,
Tadeusz Rózewicz. Do kontextu české literatury nastupuje se skupinou básníku J.
Šotolou, M. Florianem, K. Šiktanzem, M. Červenkou (zmíněná generace Května),
kteří usilovali o překonání schematismu; zůstávali nicméně přesvědčeni o
socialismu. Když náš přední estetik Mukařovský uvádí různé druhy vztahů mezi básníkem a společností, všímá si též
vztahu povolání a tvorby: „Povolání může působit na tematiku básníkových děl,
ale také na způsob pojímaní skutečnosti." Tento aspekt je třeba zdůraznit
právě u Holuba. Miroslav Holub je vědecký pracovník-imunolog. Hledá, jak bránit
lidský organismus. Poezii píše, protože v ní vidí jinou formu práce. Od
vpravování antigenů do těla zvířat vede přímá cesta k témuž procesu v poezii.
Jeho životem je infekční oddělení mikrobiologie, skalpely, pinzety, lahvičky s
etanolem, xylolem, binokulární mikroskop. Holub však dokáže vtisknout tomuto
světu osobitý poetický přísvit. Svědčí o tom báseň „V mikroskopu“.
Z vědecké práce přenáší Holub do poezie ostrý zrak, návyk říkat živému živé,
nemoci nemoc a mýtu mýtus. Základem je vědecká erudice, přesné pojmenování a
uvážená diagnóza. Za nezbytný považuje experiment: „Proto se mi líbí
experimenty, ať se jim říká abstraktní, nebo ne. Vůbec bych nejraději maloval,
kdybych to uměl… A pak - třeba velká rychlost se mi líbí úplně stejným způsobem
jako Beethoven. A příjezd do velkého města se mi líbí úplně stejně jako
Ferlinghettiho báseň. A člověk s párou, třeba pan Werich, se mi líbí stejně
jako kterékoliv lidské dílo, někdy ještě víc.“ První Holubova sbírka byla
vydána v roce 1958 s názvem „Denní služba“. Pak vyšly sbírky „Achilles
a želva“ (1960) a „Slabikář“ (1961). V Slabikáři
ukazuje na nekonvenčně pojatých portrétech významných osobností jejich lidskost
a houževnatost, nebo je naopak podává v ironickém světle. První polovina 60.
let přinesla ještě sbírky „Jdi a otevři dveře“ (1962), „Kam
teče krev“ (1963) s verši kladoucími důraz na lidskou aktivitu a s
básněmi z prostředí laboratoří a nemocnice. Na to pak navázaly verše sbírek „Zcela
nesoustavná zoologie“ (1963) a Tak zvané srdce“ (1963). Básníkovo
intenzívní tvůrčí tempo se pro veřejnost zastavilo u sbírek „Ačkoli“
(1969) a „Beton“ (1970). V sedmdesátých letech byly Holubovy publikační
možnosti omezeny, byl totiž prohlášen za ideově dezorientovaného básníka.
Totalitní režim mu zejména nemohl odpustit báseň napsanou na smrt Jana Palacha.
Celou jeho tvorbu prostupuje poetizace odvahy a houževnatosti. Na stránkách
jeho sbírek se vede boj tvůrčího konání s životní šedostí. Svět je pln malosti
a zmrtvění. V Holubově poezii však vždy najdeme rozrušovatele klidu,
nehybnosti, velké buřiče posunující vývoj lidstva. Fleming zkouší penicilín,
Einstein něco počítá. Večer v laboratoři se probojovává tisíci nezdary člověk,
který se nevzdává: „Tkát a číst / rvát se a číst / hledat a nalézat…“ Osobní
odvahu chápe jako povinnost, neboť ví, že „být na okraji světa není příznivá
situace pro toho, kdo chce svět přetvořit“. To je důvod, proč klade důraz na
vytrvalost. Slavnou myšlenkovou hádanku starořeckého filosofa Zenona z Eleje o
Achillovi a želvě interpretuje ve stejnojmenné sbírce tak, že slavný hrdina v
lesklém brnění klesá, ale želva jde vytrvale dál, po milimetrech a s oklikami
dosahuje svého cíle jako vědec, který v laboratoři zápasí o pravdivé poznání.
Celá Holubova tvorba spočívá v záměrném úsilí uchopit svět pojmově, logicky,
ovšem v podobě svérázné věcné lyričnosti. Proto se jeho básně řadí do stále
širšího kontextu, v souvislosti s tím se stávají i rozsáhlejšími. Základním
pojivem celého Holubova básnického básníkova díla je hierarchizace hodnot. Jak
je pochopen a interpretován pojem hodnoty a vzhledem k jakému řádu je
vybudován? Co považuje za pseudohodnoty? Jak je realizována polarizace od
hodnoty k nehodnotě? V odpovědi na tyto otázky se konstruuje obraz člověka
žijícího v plné intenzitě, nebo naopak v apatii, nezájmu a nečinnosti. Ty první
obdivuje, ti druzí jsou stíháni ironií a sarkastickým výsměchem. Holub bez
lítosti odhaluje rakovinné formy lidského charakteru: tupost, surovost,
pokrytectví, povrchnost, lhostejnost (snad tu lze mluvit o nekrofilní orientaci
totalitního systému, který byl na těchto vlastnostech založen). I když Holub
uvedl do poezie slovník vědy (elektroforéza, chromatogram, transplantáty atd.),
ústřední obraz bývá vyjádřen slovem nespecifikovaného významu. Vědecké pojmy
pak tento základní obraz zpřesňují. Básně jsou konstruovány v celcích
konstatujících fakta skutečnosti v rovině kladu a záporu a vyúsťují v
promyšlenou pointu. Často básník jde až k elementární zkratce. Ve sbírkách „Ačkoli“ a „Beton“ podrobuje kritice vyčichlost slov, protože
ztratila svůj lidský rozměr. Tvoří báseň jako poslední pokus o řád, když neřádu
je ve v době normalizace až po krk. Staví ji jako bytí proti prázdnotě, která
zavalila naší zem po roce 1968. Ve sbírce Ačkoli básník navázal na faustovský
motiv (jedna rovina) a doprovodil ho znepokojivými otázkami a gnómickými
odpověďmi. V sedmdesátých letech Holubovy básně nebyly publikovány, a proto
sbírka „Naopak“, obsahující básně z let 1971 - 1981, vyšla až v roce 1982. Ve srovnání
s předchozí tvorbou je v ní více skepse, zesílila ironie, opět však jiskří
kritické myšlení a brilantnost v pojmenovávání jevů pravým jménem. V řadě básní
uváděných „stručná úvaha o…“ se to projevuje zcela evidentně. Například v básni
Stručná úvaha o potopě básník odmítá navyklé chápání potopy a definuje ji
jinak. Postihuje tu choroby doby: zastírání smyslu slova, jeho rozmývání,
užívání jazykových drog, neosobnost jako cílenou snahu totalitního režimu.
Básníkova věčná analytičnost se prohlubuje v básnické sbírce „Interferon
čili o divadle“ (1986). Prameny poezie Holub hledá nejen ve vědě, ale i
v historii a v činech lidí. Analyzuje ducha civilizačních procesů, i těch,
které civilizace maří. Sbírka je prosycena ironií, již postihuje mlčenlivé
ticho kalného bahna, a zdůrazňuje, že je nutno, než „principál“ se vzpamatuje,
promluvit svým vlastním hlasem a říci to nejvážnější „kruciální slovo“. Na
dosavadní Holubova díla navazuje básnická sbírka „Syndrom mizející plíce“ (1990).
Kromě originálního básnického díla vytvořil Holub také několik prozaických děl:
umělecké reportáže ze studijního pobytu v USA „Anděl na kolečkách“ (1963)
a
„Žít v New Yorku“ (1969). Jsou to knihy pozoruhodných a poetických
postřehů. Eseje o vědě „Tři kroky po zemi“ (1965) zacílil na etiku vědy. Eseje o
poezii nazvané „K principu rolničky“ vydal v roce 1987.
„Je mi záhadou,“ píše
Lewis Thomas v předmluvě k americkému výboru z Holubovy poezie. „jak může být
Miroslav Holub tak aktivní a produktivní v obou sférách své tvůrčí činnosti a s
bravurou a zřejmým potěšením přecházet od jednoho k druhému. Nicméně tak činí,
a přestože mě ani tento unikátní případ nepřesvědčuje o tom, že by věda a
poezie byly jedno a totéž, alespoň mi dokazuje, že jsou to oblasti slučitelné,
což už samo o sobě není v dnešní době malým výkonem.“
Mezi
jeho díla patří: „Denní služba“ (1958),
„Achilles a želva“ (1960), „Slabikář“ (1961), „Jdi
a otevři dveře“ (1962), „Kam teče krev“ (1963),
„Zcela nesoustavná zoologie“ (1963), „Tak zvané srdce“ (1963),
„Anděl na kolečkách“ (1963), „Anamnéza“ (1964), „Tři
kroky po zemi“ (1965), „Ačkoli“ (1969), „Žít v New Yorku“ (1969),
„Beton“ (1970), „Naopak“ (1982),
„Interferon“ (1986), „K principu rolničky“ (1987), „Sagitální
řez“ (1989), „Syndrom mizející plíce“ (1990) a další.