Vladimír Holan (1905-1980)
Básník, prozaik a
překladatel. Narodil se v Praze, ale dětství prožil v kraji Máchova
Máje, v Bělé pod Bezdězem (1911-1919). Jeden z nejoriginálnějších tvůrců
české poezie 20.století. Zakladatel „básnické vysoké školy“. Básnickou tvorbu
chápal jako intelektuální akt, jímž se může dobrat poznání odvrácené tváře
skutečnosti a proniknout za jevovou stránkou světa. Jeho tvorba je mimořádně
rozsáhlá a bohatá tvarově. Je tvůrcem reflexivní lyrické poezie, jejíž základní
metodou je hluboké přemýšlení, zahloubání - meditace. Urputně usiluje o
přesnost, proto jde nejdále z českých básníků v hledání výrazu, vycházejícího
ze složité metaforiky a neobvyklých, často komplikovaných vazeb. Básník
reflexivní, abstraktní meditace o nejintimnějších otázkách člověka. Spolu s
Halasem, Hrubínem a Seifertem vyslovil v sugestivních obrazech hrůzu doby po
Mnichově, za války a štěstí z osvobození v roce 1945. Je tvůrcem lyrické poezie
i velkých epických skladeb vystavěných na konkrétním příběhu. Těžce prožíval
období totalitního režimu. Jeho tvorba byla v 50. letech podrobena kritice, jež
vycházela z dobových ideologických schémat a nepřijímala smysl Holanovy tvorby.
Holan vytvořil ohromující překladatelské dílo (Rilke, Lenau, Morgenstern, La
Fontaine, Baudelaire, Góngora, Lermontov, Pasternak,… na 150 autorů ze 16
literatur). Po maturitě na gymnáziu v Truhlářské ulici (1936) pracoval nejprve
jako úředník, později jako redaktor výtvarného časopisu „Život“ spolupracoval
s Josefem Čapkem, redigoval také Program D40 divadla E.F.Buriana. Spolu
s Františkem Halasem vydal v situaci národního ohrožení, v roce
1938, antologii z lidové poezie „Láska a smrt“. První Holanovy básně
ovlivnil poetistický program čisté lyriky. Sbírkami „Triumf smrti“ (1930), „Vanutí“
(1932), „Oblouk“ (1934), „Kameni, přicházíš“ (1937) a dalšími
vstoupil do české literatury třicátých let osobitý typ meditativní, přemítavé,
hloubavé a rozjímavé lyriky, jejíž mluvčí se pokoušel dohlédnout pod povrch
jevů, za smyslově vnímatelný vnějšek života, k duchovní podstatě,
k smyslu věcí, konečně i samotné tvorby. Vypovídá o tom i Holanův básnický
deník „Lemuria“ (z let 1934-1938; 1940). Mezi básněmi, jejichž
složitá obraznost vyžadovala značného interpretačního úsilí, objevují se ve
druhé polovině třicátých let i básně s aktuální společenskou tematikou („Španělským
dělníkům“, „Madrid“, „Evropa 1936“ ze sbírky „Kameni,
přicházíš“). Sbírka „Září 1938“, jež vznikla pod
bezprostředním tlakem událostí Mnichova, představuje jeden z literárních
vrcholů tohoto období. Holan se v ní oprošťuje od někdejší „zoufalé
urputnosti“, samoty a opuštěnosti. Rozjitřen hněvem útočí především na ty,
kteří zradili. Básně „Odpověď Francii“, „Září
1938“, „Zpěv tříkrálový“, „Sen“, „První testament“ vyšly
pod společným názvem „Havraním brkem“ (1946). Na linii
Holanovy epické, popřípadě lyrickoepické poezie, započaté rozsáhlou básní „První
testament“ (ta byla ovlivněna dílem Rilka, ale také Máchy a Horovým
překladem Puškinova Evžena Oněgina), navazuje poéma o lásce a smrti „Terezka
Planetová“ (1943). Holanova tvorba těsně poválečná, soustředěná do
cyklu „Dokument z roku 1949“- „Dík Sovětskému svazu“, „Panychida“,
„Rudoarmejci“,
„Tobě“
-, zahrnuje aktuálně politickou lyriku „díkuvzdání“ i šťastného vydychnutí po
prožitých válečných hrůzách, ale také epiku. V příbězích o všedním
neokázalém hrdinství, napsaných už také v kontextu snah básníků „Skupiny
42“, jako by skutečnost vyprávěla sama, mimo vůli vypravěčovu, jako
autentický dokument. Po dlouhých letech téměř úplného odmlčení vyšlo v šedesátých
letech rychle za sebou bezmála deset sbírek veršů, jež nesměly být předtím
publikovány. K nejvýznamnějším z nich patří „Příběhy“ (1963), dvanáct
básnických povídek z let 1948-1953, jež vyúsťují, obdobně jako báseň „Noc
s Hamletem“ (1964) – rozmluva s hrdinou Shakespearovy
tragédie – do úvah o základních otázkách lidské existence; stejně jako lyrika „Bolest“
(1965) a „Asklépiovi kohouta“ (1970).
Poezie Vladimíra Holana
odrazuje někdy svou složitostí. Její srozumitelnost však je „otázkou
trpělivosti a chápavosti čtenářovy“, psal ve třicátých letech O. Králík. „…
nestačí k ní zasednout na jeden večer, je třeba opětovných návratů. Běží o
poezii tak zkratkovitou a k tomu šifrovanou před nepřítelem všednosti, že
je třeba si vyluštit její skrytý telegrafický kód.“ Nejsou však Holanovy texty
složité tím, že jsou složitá i existenciální témata, k nimž se neustále
vracejí? Sestup do Holanovy „jeskyně slov“, tam, kde se pojmenovávají děje
doposud nepojmenované, probíhající na rozmezí života a smrti, bytí a nebytí,
předpokládá krok za krokem poodhalovat tajemství významů zhuštěných na
nejmenším prostoru jazykového vyjádření. Kromě jiného to znamená všímat si
významového napětí, jež vzniká mezi rytmicko-melodickým členěním Holanových
veršů do strof i celých básní a členěním větným, logicko-syntaktickým. Holanova
reflexívní lyrika se ve třicátých letech přibližovala k odpovědím na
jitřivé a neodbytné otázky o smyslu života, lidského konání, tvorby, ale i
smrti, a obracela se i k umělému světu básně. Ten už nevytvářejí nahodilá,
asociativní spojení významů jako v surrealistických automatických textech.
V Holanových verších se sice často setkávají slova významem si velmi
vzdálená, zároveň však jsou také, a někdy i „násilně“ a „proti smyslu“,
uspořádána podle přísných zákonů syntaxe. Tímto způsobem, jak lze vyčíst
z úryvku básně „Dopis“ ze sbírky „Kameni, přicházíš“, mohou být
objeveny i nové významy krásy: „Vím – kameny v základech růže / převýší
první poschodí tohoto listu / … / nákladní ticho převáží odlitky krásy tvojí /
přes mosty, které podemílá poezie.“
„Září
1938“ – Se vstupem na půdu
bojovné politické lyriky ve sbírce Září 1938 se poetika Holanových básní,
například Odpověď Francii (již pomnichovská cenzura zakázala) a Noc
z Iliady, silně proměňuje, aby bylo dosaženo přímočařejší sdělnosti. Své
základní rysy si však i nadále uchovává. Báseň Noc i Iliady, inspirovaná
historickou událostí mobilizace, poukazuje už svým názvem na spojitost
s mýtem. V mýtické poloze (ve starořeckých bájích spjaté s mimořádnými
činy a výjimečnými schopnostmi hrdinů) je tu pojato nadšené kolektivní
vystoupení národa na obranu ohrožené země. Jedinečnost a neopakovatelnost
dramatické chvíle, její vzrušenou atmosféru plnou bojového napětí a odhodlání
vyjadřují jazykově stylistické prostředky mimořádné expresivity. Patří
k nim četné personifikace přírodních dějů a perifráze, jež dodávají
výpovědi na monumentálnosti, dále přirovnání, která těží z nečekaných
setkání abstraktních slov široké platnosti (život, smrt, prostor, úděl…). Vyskytnou
se i výrazy nesnadno rozšifrovatelného významu vedle slov z běžné
komunikace. Celkové vyznění a smysl určuje ovšem především kompozice básně,
založená na promyšlených návratech a opakování motivů. V jejím rámci je
několik desítek veršů jambicko-trochejského metra a pravidelného strofického
členění uspořádáno a sjednoceno logickou souvislostí větných celků. Na jeden
z těchto rozsáhlých syntaktických celků, v němž jsou významy úvodního
verše-emblému doplňovány novými a novými atributy, naváže druhý, klenoucí se přes
několik strof a vytvářející řadu prudce útočících dojmů, zážitků, pocitů,
nahodilých postřehů, které se v dramaticky vzrušené situaci valí ze všech
stran a překotně se vrší v mysli.
„Terezka
Planetová“ – S rozsáhlou
básní První testament a hlavně pak Terezka Planetová se začíná v Holanově
poezii projevovat silný sklon k epice. Úvodní verše básně-poémy
s popisem drsného a nehostinného kraje vtahují čtenáře do situace
napjatého očekávání a tušení osudových událostí, o nichž vypravuje následující
příběh. Významová funkce nápadně četných hodnotících přívlastků se tu
nevyčerpává jen tím, jak je jimi postupně vytvářen ucelený obraz prostředí nebo
navozována atmosféra, ale jak připravují a předznamenávají zvláštní niternou
podobu výpovědi lyrického mluvčího a zároveň i vypravěče. Mají často charakter
personifikujících pojmenování. Střetají se v nich (pro báseň příznačné)
motivy nadlidské a nelidské moci osudu, moci tragicky přerůstající člověka,
s motivy její oběti. Z veršů přehledně členěných (zpravidla pětistopých
jambickým metrem) a vytvářejících tzv. oněginskou strofu, také však propojených
logickými vazbami souvětí, vyposloucháme spíš než harmonii a souzvuk
disharmonii, ba dokonce až zlověstný nelibozvuk mechanismu času. S temnými
zvuky, odměřujícími konečnost lidského života, je spjato vypravování o tragédii
venkovského chlapce, smrtelně zraněného při kácení starého sadu. Osobní
vypravěč, který tento příběh podává, ale zároveň jej i spoluprožívá, bere na
sebe úlohu mluvčího lyrického dění – první osoby lyrických reflexí. Při tichém
nočním rozhovoru ustupuje však jeho příběh do pozadí, stává se kompozičním
rámem jiného příběhu o tragickém údělu, do něhož jen na pár chvil vnesla
světlejší tón láska. Protagonista, starý lékař, který se v životě naučil věcně
přijímat i smrt – vypravuje svůj příběh tak, aby zůstalo dost místa pro
bezprostřední, sugestivní účinek samotné tragické zkušenosti, o níž se
vypravuje. Někdy dokonce jako by předměty a jevy, věci uváděné třeba jen ve
vzdáleném spojení s tragickými událostmi, samy vyprávěly. Rozsáhlou sféru
dráždivě nových a tajemných významů otevírají ovšem hned od samého počátku
nezvyklé, ba výjimečné podoby slov a slovních spojení – neologismy, přívlastky
a přirovnání spojující běžné s neběžným, často abstraktním. Příběh o
veliké, ale nikdy nevyslovené lásce k Terezce Planetové neplyne přímočaře,
v souvislosti příčinné a časové. Jeho jednotlivé motivy, situace a
konflikty se kříží, navracejí, spojují se v útržcích jako ve snu.
Fantastické představy o živelném přírodním proudění se v něm například
střídají s obrazy venkovské idyly. Mezi pravidelně tepajícími verši zazní
nápadně odlišná melodická parafráze slok lidové písně, ale i v ní,
stylizované jako rozhovor milenců, se připomene symbolika smrti. Láska jako
neuskutečněný krásný sen, vzpomínka, velký ideál se však nikdy neztratí
z mysli. Všechno těžké se stává ještě těžším. I útěk před ní vrací
k ní stejně zase zpět. Významy osamoceného a marného putování se vyjadřují
slovy a spojeními neběžného původu a zvuku; dále expresivními přirovnáními;
perifrázemi a moudrými průpovídkami. Čím blíž k závěru skládají dohromady
jeden obraz. V nesmyslnosti života lze však přesto vždy najít zrnko
smyslu. I tento objev ale zasahuje vlna skepse a pochyb (dokonce zjevně
romantická, máchovská). Vždyť čas vše nakonec smaže, i to dobré a krásné, jak
zřejmo z epilogu. Smrt vše změní v nic, i velikou lásku Terezku
Planetovou. Zůstává však báseň, která je člověku pro očištění od úzkosti ze
smrti, od zlých vášní a strachu – pro katarzi.