Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Holan Vladimír (1905-1980)

Vladimír Holan (1905-1980)

Básník, prozaik a překladatel. Narodil se v Praze, ale dětství prožil v kraji Máchova Máje, v Bělé pod Bezdězem (1911-1919). Jeden z nejoriginálnějších tvůrců české poezie 20.století. Zakladatel „básnické vysoké školy“. Básnickou tvorbu chápal jako intelektuální akt, jímž se může dobrat poznání odvrácené tváře skutečnosti a proniknout za jevovou stránkou světa. Jeho tvorba je mimořádně rozsáhlá a bohatá tvarově. Je tvůrcem reflexivní lyrické poezie, jejíž základní metodou je hluboké přemýšlení, zahloubání - meditace. Urputně usiluje o přesnost, proto jde nejdále z českých básníků v hledání výrazu, vycházejícího ze složité metaforiky a neobvyklých, často komplikovaných vazeb. Básník reflexivní, abstraktní meditace o nejintimnějších otázkách člověka. Spolu s Halasem, Hrubínem a Seifertem vyslovil v sugestivních obrazech hrůzu doby po Mnichově, za války a štěstí z osvobození v roce 1945. Je tvůrcem lyrické poezie i velkých epických skladeb vystavěných na konkrétním příběhu. Těžce prožíval období totalitního režimu. Jeho tvorba byla v 50. letech podrobena kritice, jež vycházela z dobových ideologických schémat a nepřijímala smysl Holanovy tvorby. Holan vytvořil ohromující překladatelské dílo (Rilke, Lenau, Morgenstern, La Fontaine, Baudelaire, Góngora, Lermontov, Pasternak,… na 150 autorů ze 16 literatur). Po maturitě na gymnáziu v Truhlářské ulici (1936) pracoval nejprve jako úředník, později jako redaktor výtvarného časopisu „Život“ spolupracoval s Josefem Čapkem, redigoval také Program D40 divadla E.F.Buriana. Spolu s Františkem Halasem vydal v situaci národního ohrožení, v roce 1938, antologii z lidové poezie „Láska a smrt“. První Holanovy básně ovlivnil poetistický program čisté lyriky. Sbírkami „Triumf smrti“ (1930), „Vanutí“ (1932), „Oblouk“ (1934), „Kameni, přicházíš“ (1937) a dalšími vstoupil do české literatury třicátých let osobitý typ meditativní, přemítavé, hloubavé a rozjímavé lyriky, jejíž mluvčí se pokoušel dohlédnout pod povrch jevů, za smyslově vnímatelný vnějšek života, k duchovní podstatě, k smyslu věcí, konečně i samotné tvorby. Vypovídá o tom i Holanův básnický deník „Lemuria“ (z let 1934-1938; 1940). Mezi básněmi, jejichž složitá obraznost vyžadovala značného interpretačního úsilí, objevují se ve druhé polovině třicátých let i básně s aktuální společenskou tematikou („Španělským dělníkům“, „Madrid“, „Evropa 1936“ ze sbírky „Kameni, přicházíš“). Sbírka „Září 1938“, jež vznikla pod bezprostředním tlakem událostí Mnichova, představuje jeden z literárních vrcholů tohoto období. Holan se v ní oprošťuje od někdejší „zoufalé urputnosti“, samoty a opuštěnosti. Rozjitřen hněvem útočí především na ty, kteří zradili. Básně „Odpověď Francii“, „Září 1938“, „Zpěv tříkrálový“, „Sen“, „První testament“ vyšly pod společným názvem „Havraním brkem“ (1946). Na linii Holanovy epické, popřípadě lyrickoepické poezie, započaté rozsáhlou básní „První testament“ (ta byla ovlivněna dílem Rilka, ale také Máchy a Horovým překladem Puškinova Evžena Oněgina), navazuje poéma o lásce a smrti „Terezka Planetová“ (1943). Holanova tvorba těsně poválečná, soustředěná do cyklu „Dokument z roku 1949“- „Dík Sovětskému svazu“, „Panychida“, „Rudoarmejci“, „Tobě“ -, zahrnuje aktuálně politickou lyriku „díkuvzdání“ i šťastného vydychnutí po prožitých válečných hrůzách, ale také epiku. V příbězích o všedním neokázalém hrdinství, napsaných už také v kontextu snah básníků „Skupiny 42“, jako by skutečnost vyprávěla sama, mimo vůli vypravěčovu, jako autentický dokument. Po dlouhých letech téměř úplného odmlčení vyšlo v šedesátých letech rychle za sebou bezmála deset sbírek veršů, jež nesměly být předtím publikovány. K nejvýznamnějším z nich patří „Příběhy“ (1963), dvanáct básnických povídek z let 1948-1953, jež vyúsťují, obdobně jako báseň „Noc s Hamletem“ (1964) – rozmluva s hrdinou Shakespearovy tragédie – do úvah o základních otázkách lidské existence; stejně jako lyrika „Bolest“ (1965) a „Asklépiovi kohouta“ (1970).

Poezie Vladimíra Holana odrazuje někdy svou složitostí. Její srozumitelnost však je „otázkou trpělivosti a chápavosti čtenářovy“, psal ve třicátých letech O. Králík. „… nestačí k ní zasednout na jeden večer, je třeba opětovných návratů. Běží o poezii tak zkratkovitou a k tomu šifrovanou před nepřítelem všednosti, že je třeba si vyluštit její skrytý telegrafický kód.“ Nejsou však Holanovy texty složité tím, že jsou složitá i existenciální témata, k nimž se neustále vracejí? Sestup do Holanovy „jeskyně slov“, tam, kde se pojmenovávají děje doposud nepojmenované, probíhající na rozmezí života a smrti, bytí a nebytí, předpokládá krok za krokem poodhalovat tajemství významů zhuštěných na nejmenším prostoru jazykového vyjádření. Kromě jiného to znamená všímat si významového napětí, jež vzniká mezi rytmicko-melodickým členěním Holanových veršů do strof i celých básní a členěním větným, logicko-syntaktickým. Holanova reflexívní lyrika se ve třicátých letech přibližovala k odpovědím na jitřivé a neodbytné otázky o smyslu života, lidského konání, tvorby, ale i smrti, a obracela se i k umělému světu básně. Ten už nevytvářejí nahodilá, asociativní spojení významů jako v surrealistických automatických textech. V Holanových verších se sice často setkávají slova významem si velmi vzdálená, zároveň však jsou také, a někdy i „násilně“ a „proti smyslu“, uspořádána podle přísných zákonů syntaxe. Tímto způsobem, jak lze vyčíst z úryvku básně „Dopis“ ze sbírky „Kameni, přicházíš“, mohou být objeveny i nové významy krásy: „Vím – kameny v základech růže / převýší první poschodí tohoto listu / … / nákladní ticho převáží odlitky krásy tvojí / přes mosty, které podemílá poezie.“

„Září 1938“ – Se vstupem na půdu bojovné politické lyriky ve sbírce Září 1938 se poetika Holanových básní, například Odpověď Francii (již pomnichovská cenzura zakázala) a Noc z Iliady, silně proměňuje, aby bylo dosaženo přímočařejší sdělnosti. Své základní rysy si však i nadále uchovává. Báseň Noc i Iliady, inspirovaná historickou událostí mobilizace, poukazuje už svým názvem na spojitost s mýtem. V mýtické poloze (ve starořeckých bájích spjaté s mimořádnými činy a výjimečnými schopnostmi hrdinů) je tu pojato nadšené kolektivní vystoupení národa na obranu ohrožené země. Jedinečnost a neopakovatelnost dramatické chvíle, její vzrušenou atmosféru plnou bojového napětí a odhodlání vyjadřují jazykově stylistické prostředky mimořádné expresivity. Patří k nim četné personifikace přírodních dějů a perifráze, jež dodávají výpovědi na monumentálnosti, dále přirovnání, která těží z nečekaných setkání abstraktních slov široké platnosti (život, smrt, prostor, úděl…). Vyskytnou se i výrazy nesnadno rozšifrovatelného významu vedle slov z běžné komunikace. Celkové vyznění a smysl určuje ovšem především kompozice básně, založená na promyšlených návratech a opakování motivů. V jejím rámci je několik desítek veršů jambicko-trochejského metra a pravidelného strofického členění uspořádáno a sjednoceno logickou souvislostí větných celků. Na jeden z těchto rozsáhlých syntaktických celků, v němž jsou významy úvodního verše-emblému doplňovány novými a novými atributy, naváže druhý, klenoucí se přes několik strof a vytvářející řadu prudce útočících dojmů, zážitků, pocitů, nahodilých postřehů, které se v dramaticky vzrušené situaci valí ze všech stran a překotně se vrší v mysli.

„Terezka Planetová“ – S rozsáhlou básní První testament a hlavně pak Terezka Planetová se začíná v Holanově poezii projevovat silný sklon k epice. Úvodní verše básně-poémy s popisem drsného a nehostinného kraje vtahují čtenáře do situace napjatého očekávání a tušení osudových událostí, o nichž vypravuje následující příběh. Významová funkce nápadně četných hodnotících přívlastků se tu nevyčerpává jen tím, jak je jimi postupně vytvářen ucelený obraz prostředí nebo navozována atmosféra, ale jak připravují a předznamenávají zvláštní niternou podobu výpovědi lyrického mluvčího a zároveň i vypravěče. Mají často charakter personifikujících pojmenování. Střetají se v nich (pro báseň příznačné) motivy nadlidské a nelidské moci osudu, moci tragicky přerůstající člověka, s motivy její oběti. Z veršů přehledně členěných (zpravidla pětistopých jambickým metrem) a vytvářejících tzv. oněginskou strofu, také však propojených logickými vazbami souvětí, vyposloucháme spíš než harmonii a souzvuk disharmonii, ba dokonce až zlověstný nelibozvuk mechanismu času. S temnými zvuky, odměřujícími konečnost lidského života, je spjato vypravování o tragédii venkovského chlapce, smrtelně zraněného při kácení starého sadu. Osobní vypravěč, který tento příběh podává, ale zároveň jej i spoluprožívá, bere na sebe úlohu mluvčího lyrického dění – první osoby lyrických reflexí. Při tichém nočním rozhovoru ustupuje však jeho příběh do pozadí, stává se kompozičním rámem jiného příběhu o tragickém údělu, do něhož jen na pár chvil vnesla světlejší tón láska. Protagonista, starý lékař, který se v životě naučil věcně přijímat i smrt – vypravuje svůj příběh tak, aby zůstalo dost místa pro bezprostřední, sugestivní účinek samotné tragické zkušenosti, o níž se vypravuje. Někdy dokonce jako by předměty a jevy, věci uváděné třeba jen ve vzdáleném spojení s tragickými událostmi, samy vyprávěly. Rozsáhlou sféru dráždivě nových a tajemných významů otevírají ovšem hned od samého počátku nezvyklé, ba výjimečné podoby slov a slovních spojení – neologismy, přívlastky a přirovnání spojující běžné s neběžným, často abstraktním. Příběh o veliké, ale nikdy nevyslovené lásce k Terezce Planetové neplyne přímočaře, v souvislosti příčinné a časové. Jeho jednotlivé motivy, situace a konflikty se kříží, navracejí, spojují se v útržcích jako ve snu. Fantastické představy o živelném přírodním proudění se v něm například střídají s obrazy venkovské idyly. Mezi pravidelně tepajícími verši zazní nápadně odlišná melodická parafráze slok lidové písně, ale i v ní, stylizované jako rozhovor milenců, se připomene symbolika smrti. Láska jako neuskutečněný krásný sen, vzpomínka, velký ideál se však nikdy neztratí z mysli. Všechno těžké se stává ještě těžším. I útěk před ní vrací k ní stejně zase zpět. Významy osamoceného a marného putování se vyjadřují slovy a spojeními neběžného původu a zvuku; dále expresivními přirovnáními; perifrázemi a moudrými průpovídkami. Čím blíž k závěru skládají dohromady jeden obraz. V nesmyslnosti života lze však přesto vždy najít zrnko smyslu. I tento objev ale zasahuje vlna skepse a pochyb (dokonce zjevně romantická, máchovská). Vždyť čas vše nakonec smaže, i to dobré a krásné, jak zřejmo z epilogu. Smrt vše změní v nic, i velikou lásku Terezku Planetovou. Zůstává však báseň, která je člověku pro očištění od úzkosti ze smrti, od zlých vášní a strachu – pro katarzi.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.003 sekund
© 2000-2006