Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Hašek Jaroslav (1883 - 1923)

Jaroslav Hašek (1883 - 1923)

Spisovatel, publicista a kabaretiér. Narodil se v Praze, byl synem středoškolského profesora, jeho otec byl velmi despotický. Jaroslav Hašek byl jako dítě velmi zakřiknutý. Po smrti otce okamžitě zanechává studia na gymnáziu a jde se učit drogistou. Poté jde na Obchodní akademii. Po maturitě se stal bankovním úředníkem. Velmi brzy začíná žít bohémský život, pracuje jen příležitostně, když nemá peníze. Střídal různé povolání ( například redaktor Času, Světa zvířat ). Na čas se sblížil s anarchisty, založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, vysmívá se tím politickému boji. Ani v osobním životě není schopen přizpůsobit se a opouští rodinu. Toulá se, žije po hospodách a přátelích. V první světové válce byl na ruské frontě, přebíhá, vstupuje RA. Stal se komunistou. Do Prahy se vrací v roce 1920. Je sledován policií, přijímán s nedůvěrou i svými bývalými přáteli, osobní život plný nedostatků, vztah k druhé ženě, kterou si přivezl z Ruska není dobrý, upadá do původního předchozího bouřlivého života. Přestěhoval se do Lipnice, kde píše a diktuje Osudy dobrého vojáka Švejka až do své smrti. V Lipnici je Haškův památník a každoročně se tu koná „Festival humoru a satiry“ Haškova Lipnice. Napsal mnoho humoristických povídek, obrovská charakterizační schopnost. Dovedl život v jeho všednosti užívat co nejlépe pro sebe. Užívá nadsázky a grotesky, spojuje vážné s nevážným a podobně. Můj obchod se psy a jiné humoresky“ (1915) a Trampoty pana Tenkráta“ (1912), básnická sbírka Májové výkřiky“ (spolu s L. Hájkem ).

Vrcholem jeho díla jsou Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ - Nejproslulejší česká kniha 20. století - žije dnes někdy jen jako mýtus o mazaném ulejvákovi a vychytralém filutovi, který ze sebe sice dělá hlupáka, ale na jeho slova vždycky dojde. Švejkovství, symbolizované ladovskou figurkou s nápisem To chce klid, se mnohdy považuje za specifický rys českého národního charakteru. Vyskytují se ovšem ještě jednostrannější pojetí postavy Švejka jako "úředně uznaného blba", nebo naopak neohroženého protiválečného bojovníka a uvědomělého revolucionáře. K porozumění románového smyslu, který se v rozhodující míře skrývá v podtextu, nedospěje však ten, kdo by se spokojil s některým z uvedených apriorních výkladů, ale jen pozorný a vnímavý čtenář. Jen jemu otevře osobitý způsob vypravování uvolněné kompozice (sledu dějových epizod), s prvky lidové humoristické epiky i soudobé věcně dokumentární prózy ( s citacemi vojenských dokumentů, písní a podobně ), svá tajemství. Jen při četbě lze poodhalit příčiny zvláštní protagonistovy převahy v každé životní situaci, jeho jistoty a klidu, dokonce i jakési pohádkové nezranitelnosti. Porozumět Haškovu Švejkovi předpokládá zúčastnit se „hry vypravování“, při níž, jak upozornil M. Jankovič, se staví „proti velkému, ale vnitřně prázdnému světu … životem pulsující pohled zdola“. Všemu, co se tváří jako vysoké, vznešené, mocné a silné, je nestavováno zrcadlo zcela všední, dokonce banální a přízemní životní praxe. K hlavním rysům Švejkova charakteru patří zajisté neustálá aktivita - nejen v jednání, ale také v jazyce. Uplatňuje se v dialogu, zvláště pak v charakteristických monolozích. Jejich epická šíře a rozvláčnost je dána častými odbočkami, citacemi přísloví a průpovídkami, hlavně pak vyplývá z asociativních významových spojení dalších a dalších epizod. V textu románového vypravování, především pak v promluvách Švejkových, je naznačená hra vypravování podmíněna i hrou jazykovou: neustále přítomným ironickým nebo sarkastickým vypravěčovým odstupem, fantastickými nadsázkami v přirovnáních, metaforách nebo metonymiích, v logických paradoxech. Někdy Švejkova hra se slovy nebo primitivní jazykové vyjádření (v obecné češtině, často i ve vojenském slangu nebo také argotu s drsnými výrazy z oblasti sexu a vyměšování) končí, jakoby náhodou, moudrostí bezmála filosofickou: „Každej nemůže bejt chytrej, pane obrlajtnant, řekl přesvědčivě Švejk, ti hloupí musejí dělat výjimku, poněvadž kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by byl z toho každej druhej člověk úplně blbej.“ Nebo: „Život lidskej, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hadr.“ Hungarismy, polonismy, rusismy, především pak germanismy, popřípadě česko-německá makarónština jsou v Haškově románu prostředkem posměšné parodie a travestie – tak jako například ve Švejkově vypravování o obrstovi přezdívaném kaučukový dědek, který „anhaltoval“ „jednoročáka“ Železného: „Ták ty mně neujít, ty mně nejít nikam neutéct, teď zas žíkat, žeš Šélesný, a já furt žíkat Médený, Cínofý, Olófěný, von je Šélesný, já ti náučím Olófěný, Cínofý, Médený, ty Mistvieh, du Schwein, du Šélesný …“ Jako hra nesmyslů a blábolů vyznívají promluvy Švejkových představených a vojenských nadřízených se směšně vážnými a vznešenými výrazy a slovními spojeními z administrativního stylu. Zvlášť vynikají monology poručíka Duba, v civilu profesora, které jsou plné jazykových klišé, frází, demagogických tvrzení, nesmyslů: „Znáte mne?!…Ale já vám říkám, že mne neznáte!…Ale až mne poznáte!…Vy mne znáte třebas z té dobré stránky…Já vám říkám, že mne poznáte z té špatné stránky!… Já vás přinutím až k pláči, oslové…“ Na neskonalé hlouposti výroků krutého a mstivého militaristy obrsta Krause von Zillerguta, posedlého poučováním (v definicích typu „Příkop jest vykopávka“ nebo „Kniha je, pánové, více různě nařezaných čtvrtek papíru různého formátu, který jest potištěn a sestaven dohromady, svázán a sklížen“, ale také v cynických „vyznáních“: „K čemu vozit zajatce? Postřílet se mají všichni. Žádné slitování. Tancovat mezi mrtvolami…“ ), je možno doložit, jak se Haškův román vyrovnával s nejbrutálnější absurditou, s absurditou války, s tím že ji převracel naruby smíchem. V tomto smyslu psal o Haškově románu už v roce 1921 (!) Ivan Olbracht: „Nás všechny bila válka kyji do hlavy, když jsme o ní psali, seděla nám v týle a srážela nám čelo na papír, a dovedli-li jsme se vzpřímit, dělo se to jen s napětím vší vůle i svalstva. Hašek neměl potřebí v sobě válku přemáhat a vítězit nad ní. Stál nad ní již od samého počátku. On se jí smál. Dovede se jí smát cele i v podrobnostech, jako by to nebylo více než opilá tahanice v žižkovské krčmě.“ První díl románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války se počíná dialogem hlavního hrdiny s posluhovačkou paní Müllerovou těsně po sarajevském atentátu a pokračuje Švejkovými příhodami před odvodní komisí, v blázinci, ve vojenské nemocnici, ve vězení – na garnizóně, ve službách feldkuráta Katze a nadporučíka Lukáše. V následujících dílech Na frontě, Slavný výprask a Pokračování slavného výprasku proběhne například Švejkova budějovická anabáze, je vyprávěn sen chorobně ctižádostivého kadeta Bieglera, odehraje se několik scén Švejka s povýšeným a podlým, vzdělaným hlupákem – poručíkem Dubem. Švejk se dostane do transportu ruských zajatců, ale zase se po příslovečném kruhu, který už tolikrát absolvoval, vrátí zpět ke své marškumpanii. Jednou z řady volně spojených epizod závěrečné kapitoly III. dílu Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války – Marschieren Marsch! – dospívá románové vypravování k nápadné významové gradaci. Švejk a další postavy dosavadního textu – nadporučík Lukáš, poručík Dub, hejtman Ságner, šikovatel Vaněk, žravý pucflek Baloun aj. – se tu stávají aktéry dějových situací, jejichž absurdní komika je až do samé krajnosti vyhrocena tragičností válečné skutečnosti. Příznačná atmosféra vojenského pořádku nepořádku, chaosu a zmatku je přitom natolik poznamenaná blízkosti smrti, že smích místy tuhne ne rtech. Komicky, ale zároveň někdy až hrůzně tragikomicky vyznívá vypravování o poručíku Dubovi, který je ve stavu totální opilosti odváděn Švejkem z nevěstince a pak vezen na sanitní dvoukolce směrem k frontě, dále epizoda s pomateným plukovníkem, který nabádá nastoupené vojáky, aby se před odchodem do zákopů potěšili ještě dopisy svých milých-pozůstalých, popřípadě scéna, v níž se za zvuků brigádní hudby „jednotlivé skupiny tohoto lidského dobytka určeného na jatky někde za Bugem“ vydávají na pochod „podle dispozic“. Téhož druhu je citace z vojenského rozkazu o kostech, které se mají sbírat kolem polních kuchyní, přičemž není jasné, zda jde o kosti „lidské nebo z jiného jatečního dobytka“, konečně pak i líčení válečné krajiny, jenž přechází do přízračného expresionistickému obrazu zkázy a smrti: „Bylo po poledni; krajina těžce oddychovala ve vedru a špatně zaházené jámy s pochovanými vojáky vydávaly hnilobný zápach. Přišli do krajiny, kde byly svedeny boje… Na velkých plochách a úbočích čněly místy místo stromů jakési pahýly ze země a tuto spoušť brázdily zákopy.“ Příznačný Švejkův odstup od kruté absurdní skutečnosti smíchem je v této fázi snad ještě zjevnější, transparentnější než kdy předtím. Na dlouhou poučující řeč Dubovu, která „všechny více tížila nežli munice a ručnice“, reaguje Švejk důsledně tak, jak mu ukládá rozkaz – nejdříve beze slov, strnulou polohou hlavy „rechtsšaut“, přičemž jeho zrak sleduje ústa nadřízeného. Tak dokonale předpisová odpověď na evidentně nesmyslný projev plný prázdných, abstraktních výrazů, odborných stylistických klišé a frází, měla mít. Její adresát, poručík Dub, se díky jí „nějak zaplétá“ a „nemůže se, je zcela vyveden z míry. Švejkovo nepřirozené, strnulé, každodennosti života se příčící vykonání rozkazu zvýrazňuje, ozvláštňuje jinou, ještě mnohem větší nepřirozenost a prázdnotu, vystavuje ji smíchu. V takové situaci, která vyjevuje podstatný rys Švejkova charakteru přímo modelově, se protagonista Haškova románu ocitl ovšem už bezpočtukrát. Když například na rozkaz lékaře v blázinci udělá místo požadovaných pěti kroků deset se zdůvodněním, že mu „na pár krocích nezáleží“, nebo když v duchu oficiálního vlastenectví, tlačen na vozíku paní Müllerovou, mává berlemi a křičí do pražských ulic: „Na Bělehrad, na Bělehrad!“ Groteskní převrat vážné situace signalizuje často hrdina čtenáři svým obvyklým podobenstvím. Když například přijímá od představeného úkol s dispozicemi a příkazy, vypravuje příhodu o nájemníkových tekoucích neckách, které promočily strop pana domácího. Také je jen na okamžik vyvede z míry zážitek údivu a hrůzy nad válkou zpustošenou krajinou: „Tady to vypadá jinak než u Prahy, řekl Švejk, aby přerušil mlčení“. Když však v dlouhém monologu dost cynicky popisuje – vlastně v duchu absurdní válečné propagandy – výhody větší úrodnosti válečného pole, prozradí se, že jde o travestii a mystifikaci , o krutý výsměch. V následujícím příběhu se pak nestává předmětem groteskní konfrontace bezostyšné a neskrývané zlo ve jménu vyšších zájmů, ale zlo ještě horší, skryté za maskou lidumilnosti, tvářící se jako dobro (to až s děsivou groteskní nadsázkou zachytil ve svých ilustracích německý karikaturista Georg Grosz na rozdíl od bodře humorného Josefa Lady). Ve Švejkově příběhu reprodukujícím „krásné vypravování“ „nesnesitelně inteligentního“a učeného obrlajtnanta Holuba o tom, jakou mají vojáci úlohu při uplatňování zákona o zachování hmoty („Vona vás matička země rozloží a sežere i s botama“), stupňuje se ironické významové vyznění znovu až k sarkasmu. Švejkův příběh, který se počíná tak, jako by plynule navazoval hovor (to je jeden z rysů mozaikovité kompozice románu), se také ironizující pointou uzavírá: „S vojákem se musí umět zacházet.“ Zvlášť výrazně poukazuje na celkové pojetí hlavního hrdiny situace na křižovatce cest. Švejk se pro jednu z nich rozhodne bez váhání a také zřetelně naznačí proč. Proto, že „ta moje cesta…je pohodlnější … Já půjdu podél potůčka, kde rostou pomněnky…půjdu pěkně po lukách a dám si kvíteček za čepici…“, ale také proto, že „já se držím toho, co nám řekl pan obrlajtnant, že vůbec nemůžeme zabloudit…“. Druhý důvod vyplývá jako obvykle ze Švejkova důsledného respektování vůle autorit, jež zajisté i tentokrát uznává po svém. Švejkova cesta se ubírá tak jako ty předcházející (vzpomeňme jen na pochod z Putimi do Putimi) zcela jinudy a jinam než k předem stanovenému cíli. Nelze však říci, že by po ní hrdina nikam nedošel. Dospívá k cíli alespoň nepřímo. Svým způsobem jednání i vypravování uvedl ustálený a „rozumný“ pořádek, který vytlačil životní přirozenost, do chaotického pohybu a zmatku. Švejk byl několikrát zfilmován, Saša Rašilov, Rudolf Hrušínský.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz