Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Havel Václav (1936)

Václav Havel (1936)

Dramatik, esejista a publicista. Narodil se 5.10.1936 v Praze. Pochází z rodiny stavebního inženýra a podnikatele spjaté s českým uměleckým světem. Atmosféra, jež ho obklopovala v dětském věku, předurčila i jeho další život, který se však dlouho nevyvíjel přímočaře. Po únoru 1948 nemohl kvůli svému původu řádně studovat, po vyučení (chemický laborant) vystudoval při zaměstnání střední školu a v roce 1967 obor dramaturgie na DAMU. Ekonomická fakulta Českého vysokého učení technického nebyla pravou školou pro člověka s humanitními zájmy. Havel ji proto poměrně brzy opustil a po absolvování základní vojenské služby nastoupil roku 1959 a v 60. letech pracoval v pražském divadle ABC jako jevištní technik, později v Divadle Na zábradlí jako pomocný režisér a dramaturg. Dramaturgii také v letech 1962-1967 vystudoval na Akademii múzických umění. To již měl za sebou nejeden autorský úspěch. Více než jeho příspěvky v časopisech Květen, Tvář či Sešitech pro mladou literaturu oslovilo kulturní veřejnost absurdní drama „Zahradní slavnost“ uvedené Na zábradlí v roce 1963. Každému jen trochu vnímavému divákovi muselo být zřejmé, oč v alegorii jde. Havel ve své první samostatné divadelní hře zesměšnil praktiky i tupost všemocného Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Vyjádřil se tak po svém k navýsost politickému a ožehavému tématu. Sepětí umělecké tvorby s aktuálními veřejnými záležitostmi prostupuje od této chvíle veškerou Havlovu činnost. Byla patrně nejlepší hra minulého století, jak pro svůj humor, tak i pro přesný pohled na nesmyslné a znelidšťující mechanismy v soukromém i veřejném životě. Po roce 1968 se stal vůdčí osobností disidentského hnutí. Na slavném IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 přednesl zásadní projev a „Pražské jaro“ 1968 ještě znásobilo jeho aktivitu. V letech 1968-69 byl předsedou Klubu nezávislých spisovatelů, Klubu angažovaných nestraníků, volá po obnově Československé sociální demokracie, píše do Literárních listů. Ani po srpnovém zklamání neskládá zbraně a protestuje proti nastupující „normalizaci“. V dusnu prvních měsíců Husákova režimu odchází do ústraní a určitou dobu pracuje jako dělník v trutnovském pivovaru. Krátkou zkušenost využil později v aktovce „Audience“, jejíž soukromá nahrávka se rychle rozšířila po českých zemích a dosáhla nebývalé obliby zvláště mezi mladšími lidmi. Svými esejemi perfektně analyzoval společenskou situaci, vytrvale vystupoval proti mocenské zvůli a několikrát byl uvězněn. V této době pracoval krátce jako pomocný dělník a pak se věnoval spisovatelské práci. V polovině sedmdesátých let bylo stále více viditelné, že se Havel stává předním mluvčím opoziční kultury, zatlačené komunistickým vedením státu do poloilegality. Roku 1975 to potvrdil obsáhlý dopis, který adresoval Gustavu Husákovi a v němž podal precizní rozbor tehdejšího zdánlivě nedějinného společenského klimatu. Prorežimní ideologové dštili sice oheň a síru, nicméně komunistické orgány proti Havlovi tvrdě zasáhly až poté, co se roku 1976 podílel na vypracování a zveřejnění textu Charty 77, požadujícího dodržování základních lidských práv a svobod v Československu. Spolu s Jiřím Hájkem a profesorem Janem Patočkou se stal i jejím prvním mluvčím. V dalších letech byl několikrát vězněn. V roce 1979 byl zatčen a odsouzen na čtyři a půl léta do vězení, z něhož byl podmíněně propuštěn v roce 1983. Zkušenost komunistického žaláře nezbavila Havla odvahy nadále brojit proti totalitě. Cizina i domov ho v té době už jednomyslně považovali za hlavního vůdce opozice proti komunistickému systému. Stejně uvažovali i jeho protivníci. Ještě v posledních měsících své existence poslala komunistická moc Havla znovu do vězení. Tentokrát „jen“ na čtyři měsíce. Bylo to na počátku roku 1989. Do listopadové revoluce chybělo zhruba 300 dnů. Mezitím se živil literaturou. 17. listopadu 1989 zakládá Občanské fórum v pražském činoherním klubu. Za svou literární činnost a občanskou statečnost získal řadu zahraničních ocenění a poct. 29. prosince 1989 byl zvolen prezidentem ČSFR a později ČR. Jako prezident přislíbil dovést zemi k prvním svobodným volbám po více než čtyřiceti letech. Svůj slib splnil. Dne 5. 7. 1990 jej Federální shromáždění znovu zvolilo prezidentem republiky. To již Václav Havel věděl, že cesta, která Československo čeká, nebude snadná. Byla však ještě obtížnější, než tušil. Československý stát začal spolu s vytvářením demokratických institucí řešit naléhavé národnostní, ekonomické a sociální problémy. Celkovou transformaci společnosti opd počátku poznamenaly četné kolize, umocněné rostoucím napětím mezi Čechy a Slováky. Byl to logický důsledek odlišného historického vývoje obou národů i dlouhodobého přehlížení slovenské otázky. Při pádu komunistického režimu nastolili slovenští představitelé důrazný požadavek na změnu státu ve skutečnou federaci dvou republik a zároveň nepřestávali upozorňovat na neblahý dopad radikální ekonomické reformy na obyvatele Slovenska. Série jednání české a slovenské reprezentace, zdlouhavých rozhovorů, do nichž se ve snaze najít přijatelné řešení zapojil i prezident Havel, komplikovala neústupnost obou stran i projevy vyostřeného nacionalismu, zvláště patrného při bratislavských mítincích. Po červnových volbách 1992, které ukázaly rozdílnou politickou orientaci Českých zemí i Slovenska, fakticky začala demontáž Československé republiky. Václav Havel se odmítl tohoto bolestného procesu, rozcházejícího se s jeho představami, zúčastnit a 20. 7. 1992 odstoupil z prezidentské funkce. Kdež 1. 1. 1993 vznikla samostatná Česká republika, stal se opět nejvážnějším kandidátem na prezidentský úřad. Poslanecká sněmovna českého parlamentu ho také 26. 1. zvolila 109 hlasy prvním prezidentem nového státního útvaru. Svět oceňuje jeho rétorické schopnosti a snahu vnést do politického života etický řád. Jeho hry se hrají na celém světě. 

Mezi jeho díla patří: „Zahradní slavnost“ (1963), „Vyrozumění“ (1965), „Protokoly“ (1966), „Ztížená možnost soustředění“ (1968), „Spiklenci“ (1971), „Žebrácká opera“ (1972), „Audience“ (1975), „Vernisáž“ (1975), „Horský hotel“ (1976), „Protest“ (1978), „Chyba“ (1983), „Dopisy Olze“ (1979-82), „O lidskou identitu“ (1969-79), „Largo desolato“ (1984), „Pokoušení“ (1985), „Dálkový výslech“ (1986), „Asance“ (1987) a další.

Intenzívní zájem o divadlo projevoval Václav Havel už v době vojenské služby. Hrál i tvořil. V Kohoutově hře „Zářijové noci“ sehrál tak dokonale zápornou postavu jednoho důstojníka, že byl za to velitelem potrestán. S přítelem napsal z recesu hru z vojenského prostředí „Život před sebou“. Vážný zájem o divadlo se u Václava Havla projevil při práci v Divadle ABC. Napsal první teoretické studie o divadle a aktovku „Rodinný večer“. V divadle Na zábradlí spolupracoval s Ivanem Vyskočilem na hře „Autostop“ a s Milošem Macourkem napsal kabaretní hru „Nejlepší rocky paní Hermanové“. První samostatná celovečerní hra „Zahradní slavnost“ (1963) autora podle slov Pavla Kohouta "kapitulovala do světa". Hra napsaná s jazykovou virtuozitou, duchaplná, o které plně platí to, co řekl autor sám o svých hrách z 60. let. Hlavní postava Hugo Pludek je člověk, který na frázích postavil svou kariéru a nakonec se v nich úplně ztratí. Na první pohled nesmyslné projevy jsou velmi duchaplné, s racionálním jádrem. Suverénně pronášené citáty podtrhují komickou složku hry. Premiéra „Vyrozumění“ se konala v roce 1965. I na této hře se divák dobře baví, i když "snaha demonstrovat co nejzřetelněji vnitřní mechanizmus některých společenských a psychologických procesů a mechanickou povahu manipulace člověka v moderním světě" (Václav Havel) způsobuje, že hra je vědomě a záměrně konstruována, schématická a taková se dá klidně pouze číst. Děj hry se točí kolem nového úředního jazyka "ptydepe", který se v úřadě zavádí. Celá záležitost je autorem prezentována s vysokou odborností, například výklad o novém jazyce a školení úředníků. Poslední hrou 60.let je „Ztížená možnost soustředění“. Zpřeházená struktura hry a chaotické dějové pásmo o Puzukovi, přístroji, jemuž je dán úkol vědecky identifikovat člověka, měly za následek menší diváckou úspěšnost. K událostem pražského jara přistupoval Václav Havel poněkud střízlivě a po vstupu vojsk se netajil svou skepsí, pokud jde o budoucí vývoj. Reformní hnutí z hlediska dějin považoval jen za pokus systému odstranit nesmysly, které předtím sám pracně navršil. Z několika možností se pak zvolil dráhu pronásledovaného disidenta. o tomto údělu několikrát psal, například v eseji „Anatomie jedné zdrženlivosti“: "Cosi heroicky snílkovského, bláznivého a nereálného je zkleto v samém východisku disidentského postoje. Vždyť disident je ze samé podstaty věci tak trochu donkichot: píše své kritické analýzy a dožaduje se svobod a práv sám a sám - jen se svým perem v ruce - tváří v tvář gigantické moci státu a jeho policie; píše, volá, křičí, žádá, dovolává se zákona - a přitom ví, že ho za to dříve nebo později zavřou." To se stalo několikrát - Václav Havel strávil ve vězení čtvrtinu svého disidentského života. I tam byl oblíbeným terčem pronásledování, neboť věznitele dráždila jeho autorská úspěšnost v zahraničí a představa peněz, které za to má. Náčelník věznice zakazoval psaní i jakýchkoliv poznámek, "po výstupu" z vězení by se z pisatelů stali milionáři. Číst disidentské eseje Václava Havla je i dnes silným zážitkem. Skvělá stať „Moc bezmocných“ udivuje přesnou analýzou tehdejší společenské situace a předpovědí výbuchu občanské nespokojenosti, který způsobí nezadržitelné změny, i když se mocenská struktura zdála naprosto monolitní. Publicistické projevy Václava Havla měly velký ohlas i v zahraničí, přitahovaly zájem o dění v naší zemi a autorovi vysloužily řadu poct a uznání, například cenu za nejlepší politickou literaturu. V disidentském období psal dramatik i hry. I když potvrdil, že se mu netvořilo lehce, je jich celá řada. První soubor těchto her vyšel v roce 1977 v Kanadě. Jsou to „Spiklenci“, „Žebrácká opera“, „Horský hotel“, „Vernisáž“ a „Audience“. Podívejme se na ně očima autora, který k nim napsal dovětek. Spiklenci (1971) je první hra v nové situaci, situaci zakázaného autora. Doba v něm vyvolala odpor k satirickým a komediálním prvkům dosavadního psaní; chtěl oslovit "svět vůbec", rozvinout téma krize lidské identity na jakési abstraktní rovině. "Právě tím jsem si však vytvořil všechny předpoklady k tomu, co se pak stalo: že vznikne hra přespekulovaná, neživotná, bez švihu, bez krve, bez humoru a bez tajemství." „Žebráckou operu“ (1972) psal autor lehce a uvolněně. Má tu hru rád, jako jedinou ji mohl vidět na jevišti. 1. listopadu 1975 se konalo v sále v Horních Počernicích amatérské představení Žebrácké opery, jež se stalo záminkou pro rozsáhlou policejní akci proti autorovi, hercům i některým divákům. Tato hra velmi volně navazuje na Brechtovo dílo, chce zobrazit všemocnost mocenského aparátu, který manipuluje s lidmi intrikami a demagogií. Je to svěží a duchaplná hra. Mnohem méně se vydařil „Horský hotel“ (1976), o kterém sám autor pochyboval, že by se mohl někde hrát, neboť hra probouzí odpor už ve své písemné podobě. V podstatě je to scénické pásmo promluv o ničem. Jednoaktovky Audience a Vernisáž údajně psal Václav Havel jen pro pobavení přátel, ale bavil se jimi téměř celý svět. Hlavní postavou v nich je spisovatel Vaněk, mající určité rysy autora. (Tyto "vaňkovské" aktovky psal i Pavel Kohout, Pavel Landovský a Jiří Dienstbier - Atest, Marast, Arest, Protest.) Obě Havlovy aktovky jsou všeobecně známy - v první jde o dialog disidentského spisovatele pracujícího v pivovaru s jeho nadřízeným, sládkem. Tato aktovka ukázala ve strojově se opakujícím slovném referátu teror pseudolidové bodrosti v kontrastu s intelektuální kultivovaností. Jistá vykonstruovanost a umělost textu je typická i pro druhou aktovku Vernisáž, ovšem fraška rodinné idylky a spotřebního štěstí má pevné kořeny v životní realitě.  V 80. letech napsal Václav Havel tři celovečerní hry: v roce 1984 „Largo desolato“, roku 1985 „Pokoušení“ a roku 1987 „Asanaci“. Hlavní postavou hry „Largo desolato“ je doktor filosofie Leopold Kopřiva, který byl proti své vůli vmanévrován do role hrdiny, jímž ve skutečnosti není. Jeho bohatá politická a spisovatelská činnost z něj udělala představitele demokratických sil, u nepřátel, tajných policistů, figuruje jako podvratný živel podezíraný z protistátní činnosti. Obě strany v něm vidí pouze hlasatele idejí, nikoliv člověka. Leopold Kopřiva má pocuchané nervy, sám se chvíli považuje za hrdinu, chvíli za zbabělce a pomalu ztrácí svou identitu. Špehýrkou ve dveřích neustále vyhlíží, zda už ho jdou zatknout. Musí přijímat časté návštěvy, které ho znervózňují a přivádějí ho do ještě větší izolace. Jedni ho nutí k dalším politickým gestům, další chtějí, aby podepsal prohlášení, které by odstranilo možnost dalšího zatčení. Situaci mu komplikují i ženy v jeho blízkosti (nevěrná družka, nepříliš duchaplná přítelkyně a mladičká obdivovatelka). Leopold nakonec touží po novém zatčení, které by ho vysvobodilo z psychického napětí. Ale toto vysvobození nepřichází. Pro inscenátory hry napsal Václav Havel několik poznámek: "Vždycky jsem doufal, že svědectvím o určité konkrétní zkušenosti světa se dotknu čehosi obecně lidského, že to konkrétní je jen cestou a způsobem, jak vypovídat o lidském bytí vůbec, o člověku v dnešním světě, o krizi soudobého lidství - tedy o něčem, co se tak či onak týká všech. Kdyby mé hry byly považovány za pouhý dokument o určitém speciálním prostředí nebo společenském systému, považoval bych to za autorský neúspěch. V té hře nejsou žádné kladné ani záporné postavy. Jsou tam prostě, lze-li to tak říct, postavy paradoxní, součástky, oběti i tvůrci paradoxního světa, v němž to všichni myslí tak trochu dobře a všichni mají tak trochu pravdu a přitom jsou všichni vedle, všechno kazí a zhoršují. Všichni jsou svým způsobem tragičtí a zároveň svým způsobem směšní. Všichni by měli vyvolávat - byť přirozeně v různé odstíněné vzájemné míře - zároveň soucit, odpor a smích. Hra „Pokoušení“ se odehrává veš vědeckém ústavu, v němž se střeží "vědeckost" vědy před různými pseudovědeckými teoriemi. V čele ústavu je vynikající odborník (na střežení) Primář, neustále provázený Zástupcem a naslouchající instrukcím Tajemníka. Hlavní hrdina, dr. Foustka, má své místo ve vědeckém týmu. Jeho myšlenky obdivuje sekretářka ústavu Markéta. Zvláštní poslání má penzista Fistula, podivná zapáchající existence, který má přímo ďábelskou logiku a sugestivní znalosti, takže dr. Foustka má velký zájem proniknout s jeho pomocí do oblastí magie. To je ovšem prozrazeno a dr. Foustku čeká vyšetřování z nekalých rejdů. Markéta se ho ihned zastane a je z ústavu na hodinu propuštěna. Dr. Foustka se zachrání demagogickým vystoupením, že chtěl do oblasti magie proniknout proto, aby mohl vést nesmiřitelný boj proti pověrám a tak pomoci opravdové vědě. Markéta se pomate na rozumu. Zachráněný Foustka ale Fistulovi sdělí, že ve skutečnosti chce pokračovat v pronikání do okultních věd a pracovat s pomocí Fistuly ve prospěch utlačovaných. Z Fistuly se však vyklube fízl, a to je Foustkův konec. Na ústavním maškarním reji na něm vzplane plášť a celou scénu zahalí dým. Sergej Machonin o hře kromě jiného napsal, že "faustovská konstrukce má hru zajímavě ozvláštnit, ale slouží znovurozvíjení zatvrzele opakovaného havlovského tématu. Jde o hrdinu v základní existenciální situaci vzhledem k fungujícím společenským strukturám , o jeho hájení vlastní identity proti přesile ďábelského mechanismu moci."  Dalo by se ale poněkud jednodušeji říci, že Havel přenesl Fausta do naší doby a našich poměrů. A ty ho poznamenaly natolik, že se z něho stává demagog, kariérista, který to hraje na obě strany. Poslední hrou 80. let je „Asanace“. Děj se odehrává v jakémsi středověkém hradu, kde se setkávají a diskutují zaměstnanci projekční kanceláře, kteří mají projekčně připravit asanaci podhradí, tj. starého městečka. Přístup k asanaci se mění podle toho, jak se střídají jednotlivá období (ve hře jde o více než dvacetiletou historii Československa). Po listopadovém převratu však tato hra ztratila svůj smysl. Je v ní příliš mnoho slov napsaných pouhou rutinou; postavy jsou nuceny vystupovat nepřesvědčivě, jako by četli novinové výstřižky. Diváci by sice mohli být zasaženi poznáním, že se na této tragické frašce sami podíleli svou pružnou adaptaci na proměny situace, ale to ví asi každý i bez této hry. Dramatik se z ní vytratil, zůstal publicista či politik. Jako by hra tvořila plynulý přechod k dráze politika, kterou Václav Havel už dříve nastoupil a která ho dovedla až k úřadu prezidenta. Existuje názor, že bez dramatika Havla by nebylo Havla prezidenta. To však lze těžko přijmout. Sofistika dr. Foustky, stresy dr. Kopřivy či forma absurdního nebo modelového dramatu nemohly podstatně ovlivnit smýšlení většiny národa, který nadto nebyl příliš důkladně s dílem autora seznámen. Rozhodujícím faktorem pro Havlovo prezidentství byla jeho občanská statečnost, schopnost a umění říci pravé slovo v pravý čas. V opisech kolující myšlenky měly v sobě i v době tuhé totality „cosi osvobodivého a smysluplného“ a spolu s důslednou snahou o "život v pravdě" přispěly k tomu, že se dramatik stal našim devátým prezidentem.    

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz