Bret Harte (1836-1902)

„Víte, kdo je dnes nejslavnějším mužem v Americe – mužem, o jehož jménu se hovoří od jednoho konce kontinentu na druhý? Je to Bret Harte“, napsal Mark Twain v jednom ze svých dopisů z roku 1871. Harte, uctívaný autor povídky „Štístko Tábora křiklounů“ (The Luck of the Roaring Camp, 1868) a komické, dialektem psané básně „Pohanský Číňan“ (The Heathen Chinese, 1870), byl toho roku skutečně na vrcholu slávy. Byla mu nabídnuta stolice anglické literatury na kalifornské univerzitě, kterou odmítl, nechal se zlákat fantasticky výhodnou smlouvou s bostonským časopisem Atlantic Monthly a nastoupil svou triumfální cestu na východní pobřeží. Před sedmnácti lety přijel do Kalifornie kolesovým parníkem jako jeden z tisíců přivandrovalců, teď z ní odjížděl právě dokončenou transkontinentální železnicí jako „americký Dickens“, jako národní hrdina. Nikdy předtím a nikdy potom nevzdala Amerika takový hold žádnému svému spisovateli. Veřejnost byla prostřednictvím telegrafu zpravována téměř o každé hodině jeho cesty, na každé stanici na něho čekaly zástupy obdivovatelů. Muž, který vystupoval z vlaku, nebyl k jejich překvapení žádný zarostlý, whisky páchnoucí zlatokop v červené flanelové košili, ale pěstěný, bezvadně oblečený elegán. V celém jeho zjevu bylo cosi romanticky afektovaného. Drobná, rychlá chůze, nápadné držení těla, značně výstřední, i když vkusný oblek, jasná, vždy jednobarevná vázanka i aristokraticky povznesený způsob řeči a chování. Hovořil vybranou angličtinou , která neměla nic společného s jadrnou mluvou Tennesseeho Parťáka nebo Yuby Billa a jiných jeho postav. Byl ironický a sarkastický a kromě Longfellowa neměl v úctě žádného amerického literáta své doby. Jamesu R. Lowellovi radil, aby svou poezii oprostil od přílišné vyumělkovanosti, o Williamu D. Howellsovi říkal, že kdykoli vystřelí na zápraží z pistole, padne mu k nohám dvousvazkový román. Ralpha W. Emmersona si dobíral za to, jak držel doutník, a k Marku Twainovi se choval jako učitel k žákovi i v době, kdy bývalý učedník dávno předčil mistra, jenž ho kdysi trpělivě „uhlazoval, cvičil a školil“. Přes všechnu hlučnou slávu byla Hartova cesta na východní pobřeží spíš začátkem jeho konce. Napsal sice v New Yorku a Bostonu další povídky, ale většinou nedosahovaly dřívější úrovně. Pokusil se také o román několik her. Špatný román nešel na odbyt a hry na Broadwayi zcela propadly, a to nejen zásluhou jízlivých, pomstychtivých kritiků, kteří si s Hartem vyřizovali staré účty. Navíc se beznadějně zadlužil. Roku 1878 odjel do Evropy, neboť byl jmenován americkým konzulem v Německu a v Anglii, a snažil se psát dál. Ve svých povídkách se nejčastěji vracel do Kalifornie. Nikoliv však do skutečné, rychle se měnící Kalifornie, ale spíš do svých představ o ní, do Kalifornie svých stále vzdálenějších vzpomínek. A tak autor, který si dovedl kdysi vystihnout nejeden podstatný rys kalifornské skutečnosti, si teď ani nepovšiml, že se zlatokopecká Kalifornie přeměnila v zemědělskou oblast, že se tábory zlatokopů zvolna rozpadají a zarůstají travou, že v bystřinách a potocích Sierry hnijí opuštěná stavidla. Autor, který byl v Londýně považován za autentického vyslance „divokého západu“, ztratil kontakt se společenskou realitou, o níž psal. Zapomněl dokonce, že máky, které rostou na svazích kopců u San Franciska, nejsou šarlatové, ale svítivě oranžové a žluté, což byla maličkost, která zle popudila bývalé krajany. Harte už pak jen rozmělňoval své staré náměty, neustále se opakoval, jeho povídky byly čím dál banálnější a sentimentálnější. A Harte to dobře věděl. Psal již jen pro peníze a čtyřiadvacet let literárního nádeničení v cizině příliš neosladili ani pocty, ani upřímný obdiv, který velicí spisovatelé Evropy vyjadřovaly jeho raným kalifornským povídkám. Když zklamaný, nemocný a unavený v Londýně 5. května 1902 zemřel, zanechal po sobě dvacet svazků a tři sta devadesát liber, šest šilinků a tři pence. A přece „existoval šťastný Bret Harte“, jak napsal Mark Twain, „spokojený Bret Harte, Bret Harte plný naděje, vtipný, veselý smějící se Bret Harte, Bret Harte, který překypoval výbušnou radostí z toho, že je naživu. Tenhle Bret Harte zemřel v San Francisku. Napříč kontinentem neprojížděl v třpytné slávě tenhle Bret Harte, ale jeho živoucí mrtvola.“ K vtipnému, veselému, smějícímu se, někdy patetickému a sentimentálnímu, vždy však hluboce lidskému Bretu Hartovi, k Bretu Hartovi spjatému s údolím Sacramenta, s podhůřím Sierry a San Franciskem, se vrací i knížka „V údolí Sacramenta“. Hartovy povídky jsou z velké většiny založeny na událostech, které se skutečně staly, jeho postavy mají zpravidla své předlohy mezi obyvateli někdejšího zlatokopeckého kraje. Přestože „kraj Breta Harta“, jak dnes turistické poutače nazývají podhůří Sierry Nevady od Sacramenta po Stockton, se nikdy nestal Hartovým skutečným domovem, zvláštním způsobem ho inspiroval. Bylo to jediné prostředí, v němž Harte mohl opravdu tvořit. Mladičký (Francis) Bret Harte sem přijel se svou ovdovělou matkou roku 1854 (narodil se 25. srpna 1836 v Albany, stát New York). Bylo to pět let po první zlaté horečce, ale Harta do Kalifornie nepřivedla vidina rychlého zbohatnutí. Založením byl městský člověk, který většinu času trávil v ústraní četbou knih, a necivilizovaná, „barbarská“ Kalifornie mu nikdy k srdci zcela nepřirostla. Tento „fešák z New Yorku“, jak mu tam posměšně říkali, začal nejdřív učitelovat v La Grange, ale děti i s rodiči osadu brzy opustili, takže nebylo koho učit. Jenom postava krásné učitelky a ušlechtilého učitele je památkou na toto životní období. Nějakou dobu pracoval jako poslíček telegrafní společnosti, pak byl lékárníkem, ale namíchal prý jednou špatně lék a málem mu umřel pacient. Podobnou kalamitou skončila i jeho práce v redakci jednoho podřadnějšího kalifornského deníku. Nedorozuměním mezi Hartem a tiskařem byl necudně pozměněn smysl jedné věty v nekrologu jisté paní Thompsnové, vážené to osoby, a Harte musel, jak sám říká, upláchnout před kolty rozlíceného vdovce. Nejdobrodružněji si však Harte vydělával peníze, když jezdil jako ozbrojená stráž s dostavníky vezoucími peníze a zlaté pruty. Nemusel sice na obranu vzácného nákladu ani jednou vystřelit, zato ho tato zkušenost podnítila k mnoha dostavníkovým povídkám , v nichž zpravidla loupežníci nechybějí a legendární Yuba Bill, onen věčně opilý, drsným jazykem promlouvající veterán kalifornských dostavníků, s nimi má obvykle spoustu práce – Neteř frajera Harryho (A Niece of Snapshot Harry´s) živě připomene atmosféru těchto povídek. Snad nejcennější poznatky získal Harte v táboře Ireka, kde částečně učil a vydával místní zpravodaj. Byl to tábor jako každý jiný, od Červeného psa, Koňské průrvy a Planoucí hvězdy se lišil jen svým cize znějícím názvem. Harte dokonale poznal jeho obyvatele. Viděl zblízka jejich život ve stanech nebo v narychlo sbitých srubech, mluvil s nimi v kořalnách a hernách, rýžoval s nimi zlato. Odpozoroval psychologii zlatokopů, viděl ožraly, dobrodruhy, prostitutky a falešné hráče, kteří se pak objevují jako Čerokézská Saly a John Oakhurst v povídkách „Štístko Tábora křiklounů“ a „Zavržení z Poker Flatu“ (The Outcasts of Poker Flat) a jinde. Do americké literatury tak poprvé vstoupily prostitutky a jiné „nízké“ postavy. Stejně šokující byl i drsný jazyk, kterým tyto postavy v Hartových povídkách žertovaly a nadávaly. Harte pečlivě odposlouchával jazyk všech různorodých obyvatel tábora, bývalých trestanců z Austrálie, zlatokopů z Mexika a Chile, čínských přistěhovalců, všemožných vyhnanců a ztroskotanců života, a přeměnil jej na nenapodobitelný dialekt , který neztrácel nic na své přesvědčivosti, i když jím mluvil jen on sám ve svých povídkách. A ještě jedna tentokrát tragická zkušenost hluboce poznamenala Hartovy kalifornské povídky. Tři roky pracoval Harte jako novinář severně od San Franciska, v Humboldtově kraji, kde často docházelo k potyčkám mezi bílými přistěhovalci a indiánskými domorodci. Roku 1858 zmasakrovali obyvatelé osady Eureka na šedesát indiánských mužů, žen a dětí proto, že Indiáni tři dni tančili a hodovali a údajně tak rušili klid osadníků. Bret Harte byl jedním z mála novinářů, který se přes oficiální zákaz odvážil uveřejnit všechny podrobnosti tohoto otřesného zvěrstva. Harte, který jinak neoplýval osobní statečností, riskoval zlynčování, když ve své reportáži nepokrytě obvinil z masakru celou bílou kolonii Humboldtově zálivu a ostře napadl rasové předsudky svých spoluosadníků. Rasismus, ať už byl namířen proti Indiánům, černochům nebo Číňanům, Harte nenáviděl. Ve svých básních, článcích i povídkách – Pohan Wan Li (The Pagan Wan-Lee) a Tři vyhnanci z Trinidadu (Three Vagabonds of Trinidad) jsou toho příkladem – se zastával čínských přistěhovalců, kterých přicházelo do San Franciska víc než deset tisíc ročně a napůl posměšně, napůl nenávistně se jim tam říkalo „Číňan John“ (John Cinaman). Když roku 1868 Harte napsal povídku „Štístko Tábora křiklounů“, nechtěl ji vydavatel časopisu Overland Monthly otisknout. Byla prý „neslušná, bezbožná a nevkusná“. Mladá korektorka nemohla povídku ani dočíst, jak ji to pobouřilo. Křesťanský tisk varoval všechny poctivé věřící před mravní nákazou, kterou Harte svou povídkou rozšiřoval, a sanfranciská literární kritika ji přijala velmi chladně. Nepodává prý pravdivě obraz kalifornské skutečnosti, líčí ji horší, primitivnější, než skutečně je, a tak odrazuje přistěhovalce z východního pobřeží. V Bostonu a New Yorku ji však přijali s nadšením a z Harta se rázem stal nejznámější spisovatel Ameriky. Povídky „Štístko Tábora křiklounů“, „Zavržení z Poker Flatu“, „Tennesseeho Parťák“, „U Migglesů, Plukovník Starbottle a krásná žalobkyně“ dojímaly i rozveselovaly celou Ameriku a brzy našly nadšené čtenáře i v Evropě. Dickens poslal před svou smrtí Hartovi dopis uznání, obdivoval ho Kipling a Chesterton, vědomě ho ve své první povídce napodoboval Galsworthy. V Rusku si ho velice cenil Černyševskij a později Maxim Gorkij, u nás ho první začal překládat J.V.Sládek. Kalifornskými povídkami se Bret Harte stal průkopníkem americké povídky. Po Washingtonu Irvingovi zdědil smysl pro romantiku a místní kolorit, Dickens ho naučil melodramatičnosti, rychlému přecházení ze sentimentality do smíchu, u francouzských spisovatelů a u E.A. Poea si osvojil sevřenou výstavbu povídky, umění paradoxu a ironie, i schopnost zaujmout čtenáře jedinou počáteční větou. Největší význam pro jeho tvorbu však měla kalifornská zkušenost. Bez ní by se nikdy nestal prvním povídkářem amerického západu, velkým americkým humoristou, učitelem Marka Twaina. Bez ní by nikdy nevytvořil celou řadu literárních prototypů – drsného, v jádře však velice lidského zlatokopa, bledého hazardního hráče, krásnou učitelku, zloduchy, šerifa a jeho pomocníky, prostitutku s dobrým srdcem, hrdinného kočího dostavníků. jeho originalitu nemůže snížit ani to, že celý literární a později filmový velkoprůmysl „divokého západu“ tyto typy zprofanoval. Jack Hamlin, hazardní hráč a rytířský zastánce žen a dětí, bledý a sličný John Oakhurst, také hazardní hráč a milenec žen, které ho nejsou hodny, plukovník Culpepper Starboottle, advokát a džentlmen, jižanský aristokrat vyšlý z módy, Yuba Bill, proslulý svými nadávkami, příležitostným hrdinstvím i slabostí k ženám, skromná a statečná Jimova družka Migglesová, převyšující svou mravní silou většinu Hartových postav – to jsou všechno klasické postavy americké literatury, k nimž se budou vracet i příští čtenářské generace.