Bret Harte (1836-1902)
„Víte,
kdo je dnes nejslavnějším mužem v Americe – mužem, o jehož jménu se hovoří
od jednoho konce kontinentu na druhý? Je to Bret Harte“, napsal Mark Twain
v jednom ze svých dopisů z roku 1871. Harte, uctívaný autor povídky „Štístko
Tábora křiklounů“ (The Luck of the Roaring Camp, 1868) a komické,
dialektem psané básně „Pohanský Číňan“ (The Heathen
Chinese, 1870), byl toho roku skutečně na vrcholu slávy. Byla mu nabídnuta
stolice anglické literatury na kalifornské univerzitě, kterou odmítl, nechal se
zlákat fantasticky výhodnou smlouvou s bostonským časopisem Atlantic
Monthly a nastoupil svou triumfální cestu na východní pobřeží. Před
sedmnácti lety přijel do Kalifornie kolesovým parníkem jako jeden z tisíců
přivandrovalců, teď z ní odjížděl právě dokončenou transkontinentální
železnicí jako „americký Dickens“, jako národní hrdina. Nikdy předtím a nikdy
potom nevzdala Amerika takový hold žádnému svému spisovateli. Veřejnost byla
prostřednictvím telegrafu zpravována téměř o každé hodině jeho cesty, na každé
stanici na něho čekaly zástupy obdivovatelů. Muž, který vystupoval
z vlaku, nebyl k jejich překvapení žádný zarostlý, whisky páchnoucí
zlatokop v červené flanelové košili, ale pěstěný, bezvadně oblečený
elegán. V celém jeho zjevu bylo cosi romanticky afektovaného. Drobná,
rychlá chůze, nápadné držení těla, značně výstřední, i když vkusný oblek,
jasná, vždy jednobarevná vázanka i aristokraticky povznesený způsob řeči a
chování. Hovořil vybranou angličtinou , která neměla nic společného s jadrnou
mluvou Tennesseeho Parťáka nebo Yuby Billa a jiných jeho postav. Byl ironický a
sarkastický a kromě Longfellowa neměl v úctě žádného amerického literáta
své doby. Jamesu R. Lowellovi radil, aby svou poezii oprostil od přílišné
vyumělkovanosti, o Williamu D. Howellsovi říkal, že kdykoli vystřelí na zápraží
z pistole, padne mu k nohám dvousvazkový román. Ralpha W. Emmersona
si dobíral za to, jak držel doutník, a k Marku Twainovi se choval jako
učitel k žákovi i v době, kdy bývalý učedník dávno předčil mistra,
jenž ho kdysi trpělivě „uhlazoval, cvičil a školil“. Přes všechnu hlučnou slávu
byla Hartova cesta na východní pobřeží spíš začátkem jeho konce. Napsal sice
v New Yorku a Bostonu další povídky, ale většinou nedosahovaly dřívější
úrovně. Pokusil se také o román několik her. Špatný román nešel na odbyt a hry
na Broadwayi zcela propadly, a to nejen zásluhou jízlivých, pomstychtivých
kritiků, kteří si s Hartem vyřizovali staré účty. Navíc se beznadějně
zadlužil. Roku 1878 odjel do Evropy, neboť byl jmenován americkým konzulem
v Německu a v Anglii, a snažil se psát dál. Ve svých povídkách se
nejčastěji vracel do Kalifornie. Nikoliv však do skutečné, rychle se měnící
Kalifornie, ale spíš do svých představ o ní, do Kalifornie svých stále vzdálenějších
vzpomínek. A tak autor, který si dovedl kdysi vystihnout nejeden podstatný rys
kalifornské skutečnosti, si teď ani nepovšiml, že se zlatokopecká Kalifornie
přeměnila v zemědělskou oblast, že se tábory zlatokopů zvolna rozpadají a
zarůstají travou, že v bystřinách a potocích Sierry hnijí opuštěná
stavidla. Autor, který byl v Londýně považován za autentického vyslance
„divokého západu“, ztratil kontakt se společenskou realitou, o níž psal.
Zapomněl dokonce, že máky, které rostou na svazích kopců u San Franciska,
nejsou šarlatové, ale svítivě oranžové a žluté, což byla maličkost, která zle
popudila bývalé krajany. Harte už pak jen rozmělňoval své staré náměty,
neustále se opakoval, jeho povídky byly čím dál banálnější a sentimentálnější.
A Harte to dobře věděl. Psal již jen pro peníze a čtyřiadvacet let literárního
nádeničení v cizině příliš neosladili ani pocty, ani upřímný obdiv, který
velicí spisovatelé Evropy vyjadřovaly jeho raným kalifornským povídkám. Když
zklamaný, nemocný a unavený v Londýně 5. května 1902 zemřel, zanechal po
sobě dvacet svazků a tři sta devadesát liber, šest šilinků a tři pence. A přece
„existoval šťastný Bret Harte“, jak napsal Mark Twain, „spokojený Bret Harte,
Bret Harte plný naděje, vtipný, veselý smějící se Bret Harte, Bret Harte, který
překypoval výbušnou radostí z toho, že je naživu. Tenhle Bret Harte zemřel
v San Francisku. Napříč kontinentem neprojížděl v třpytné slávě
tenhle Bret Harte, ale jeho živoucí mrtvola.“ K vtipnému, veselému,
smějícímu se, někdy patetickému a sentimentálnímu, vždy však hluboce lidskému
Bretu Hartovi, k Bretu Hartovi spjatému s údolím Sacramenta,
s podhůřím Sierry a San Franciskem, se vrací i knížka „V údolí Sacramenta“.
Hartovy povídky jsou z velké většiny založeny na událostech, které se
skutečně staly, jeho postavy mají zpravidla své předlohy mezi obyvateli
někdejšího zlatokopeckého kraje. Přestože „kraj Breta Harta“, jak dnes
turistické poutače nazývají podhůří Sierry Nevady od Sacramenta po Stockton, se
nikdy nestal Hartovým skutečným domovem, zvláštním způsobem ho inspiroval. Bylo
to jediné prostředí, v němž Harte mohl opravdu tvořit. Mladičký (Francis)
Bret Harte sem přijel se svou ovdovělou matkou roku 1854 (narodil se 25. srpna
1836 v Albany, stát New York). Bylo to pět let po první zlaté horečce, ale
Harta do Kalifornie nepřivedla vidina rychlého zbohatnutí. Založením byl
městský člověk, který většinu času trávil v ústraní četbou knih, a
necivilizovaná, „barbarská“ Kalifornie mu nikdy k srdci zcela nepřirostla.
Tento „fešák z New Yorku“, jak mu tam posměšně říkali, začal nejdřív
učitelovat v La Grange, ale děti i s rodiči osadu brzy opustili,
takže nebylo koho učit. Jenom postava krásné učitelky a ušlechtilého učitele je
památkou na toto životní období. Nějakou dobu pracoval jako poslíček telegrafní
společnosti, pak byl lékárníkem, ale namíchal prý jednou špatně lék a málem mu
umřel pacient. Podobnou kalamitou skončila i jeho práce v redakci jednoho
podřadnějšího kalifornského deníku. Nedorozuměním mezi Hartem a tiskařem byl
necudně pozměněn smysl jedné věty v nekrologu jisté paní Thompsnové,
vážené to osoby, a Harte musel, jak sám říká, upláchnout před kolty rozlíceného
vdovce. Nejdobrodružněji si však Harte vydělával peníze, když jezdil jako
ozbrojená stráž s dostavníky vezoucími peníze a zlaté pruty. Nemusel sice
na obranu vzácného nákladu ani jednou vystřelit, zato ho tato zkušenost
podnítila k mnoha dostavníkovým povídkám , v nichž zpravidla
loupežníci nechybějí a legendární Yuba Bill, onen věčně opilý, drsným jazykem
promlouvající veterán kalifornských dostavníků, s nimi má obvykle spoustu
práce – Neteř frajera Harryho (A Niece of Snapshot Harry´s) živě připomene
atmosféru těchto povídek. Snad nejcennější poznatky získal Harte v táboře
Ireka, kde částečně učil a vydával místní zpravodaj. Byl to tábor jako každý
jiný, od Červeného psa, Koňské průrvy a Planoucí hvězdy se lišil jen svým cize
znějícím názvem. Harte dokonale poznal jeho obyvatele. Viděl zblízka jejich
život ve stanech nebo v narychlo sbitých srubech, mluvil s nimi
v kořalnách a hernách, rýžoval s nimi zlato. Odpozoroval psychologii
zlatokopů, viděl ožraly, dobrodruhy, prostitutky a falešné hráče, kteří se pak
objevují jako Čerokézská Saly a John Oakhurst v povídkách „Štístko Tábora
křiklounů“ a „Zavržení z Poker Flatu“ (The Outcasts of Poker Flat) a
jinde. Do americké literatury tak poprvé vstoupily prostitutky a jiné „nízké“
postavy. Stejně šokující byl i drsný jazyk, kterým tyto postavy
v Hartových povídkách žertovaly a nadávaly. Harte pečlivě odposlouchával
jazyk všech různorodých obyvatel tábora, bývalých trestanců z Austrálie,
zlatokopů z Mexika a Chile, čínských přistěhovalců, všemožných vyhnanců a
ztroskotanců života, a přeměnil jej na nenapodobitelný dialekt , který
neztrácel nic na své přesvědčivosti, i když jím mluvil jen on sám ve svých
povídkách. A ještě jedna tentokrát tragická zkušenost hluboce poznamenala
Hartovy kalifornské povídky. Tři roky pracoval Harte jako novinář severně od
San Franciska, v Humboldtově kraji, kde často docházelo k potyčkám
mezi bílými přistěhovalci a indiánskými domorodci. Roku 1858 zmasakrovali
obyvatelé osady Eureka na šedesát indiánských mužů, žen a dětí proto, že
Indiáni tři dni tančili a hodovali a údajně tak rušili klid osadníků. Bret
Harte byl jedním z mála novinářů, který se přes oficiální zákaz odvážil
uveřejnit všechny podrobnosti tohoto otřesného zvěrstva. Harte, který jinak
neoplýval osobní statečností, riskoval zlynčování, když ve své reportáži
nepokrytě obvinil z masakru celou bílou kolonii Humboldtově zálivu a ostře
napadl rasové předsudky svých spoluosadníků. Rasismus, ať už byl namířen proti
Indiánům, černochům nebo Číňanům, Harte nenáviděl. Ve svých básních, článcích i
povídkách – Pohan Wan Li (The Pagan Wan-Lee) a Tři vyhnanci z Trinidadu
(Three Vagabonds of Trinidad) jsou toho příkladem – se zastával čínských
přistěhovalců, kterých přicházelo do San Franciska víc než deset tisíc ročně a
napůl posměšně, napůl nenávistně se jim tam říkalo „Číňan John“ (John Cinaman).
Když roku 1868 Harte napsal povídku „Štístko Tábora křiklounů“, nechtěl ji
vydavatel časopisu Overland Monthly otisknout. Byla prý „neslušná, bezbožná a
nevkusná“. Mladá korektorka nemohla povídku ani dočíst, jak ji to pobouřilo.
Křesťanský tisk varoval všechny poctivé věřící před mravní nákazou, kterou
Harte svou povídkou rozšiřoval, a sanfranciská literární kritika ji přijala
velmi chladně. Nepodává prý pravdivě obraz kalifornské skutečnosti, líčí ji
horší, primitivnější, než skutečně je, a tak odrazuje přistěhovalce
z východního pobřeží. V Bostonu a New Yorku ji však přijali s nadšením
a z Harta se rázem stal nejznámější spisovatel Ameriky. Povídky „Štístko
Tábora křiklounů“, „Zavržení z Poker Flatu“, „Tennesseeho
Parťák“, „U Migglesů, Plukovník Starbottle a krásná žalobkyně“ dojímaly
i rozveselovaly celou Ameriku a brzy našly nadšené čtenáře i v Evropě.
Dickens poslal před svou smrtí Hartovi dopis uznání, obdivoval ho Kipling a
Chesterton, vědomě ho ve své první povídce napodoboval Galsworthy. V Rusku
si ho velice cenil Černyševskij a později Maxim Gorkij, u nás ho první začal
překládat J.V.Sládek. Kalifornskými povídkami se Bret Harte stal průkopníkem
americké povídky. Po Washingtonu Irvingovi zdědil smysl pro romantiku a místní
kolorit, Dickens ho naučil melodramatičnosti, rychlému přecházení ze
sentimentality do smíchu, u francouzských spisovatelů a u E.A. Poea si osvojil
sevřenou výstavbu povídky, umění paradoxu a ironie, i schopnost zaujmout
čtenáře jedinou počáteční větou. Největší význam pro jeho tvorbu však měla
kalifornská zkušenost. Bez ní by se nikdy nestal prvním povídkářem amerického
západu, velkým americkým humoristou, učitelem Marka Twaina. Bez ní by nikdy
nevytvořil celou řadu literárních prototypů – drsného, v jádře však velice
lidského zlatokopa, bledého hazardního hráče, krásnou učitelku, zloduchy, šerifa
a jeho pomocníky, prostitutku s dobrým srdcem, hrdinného kočího
dostavníků. jeho originalitu nemůže snížit ani to, že celý literární a později
filmový velkoprůmysl „divokého západu“ tyto typy zprofanoval. Jack Hamlin,
hazardní hráč a rytířský zastánce žen a dětí, bledý a sličný John Oakhurst,
také hazardní hráč a milenec žen, které ho nejsou hodny, plukovník Culpepper
Starboottle, advokát a džentlmen, jižanský aristokrat vyšlý z módy, Yuba
Bill, proslulý svými nadávkami, příležitostným hrdinstvím i slabostí k ženám,
skromná a statečná Jimova družka Migglesová, převyšující svou mravní silou
většinu Hartových postav – to jsou všechno klasické postavy americké
literatury, k nimž se budou vracet i příští čtenářské generace.