František Halas (1901-1949)

Básník a esejista. Narodil se v Brně a dětství prožil v blízkosti Kunštátu na Vysočině. Příklad otce – politicky organizovaného dělníka – ovlivnil jeho levicové přesvědčení. To nebránilo kontaktům s literáty jiné orientace, například katolickými. V Brně se vyučil knihkupcem a zde také pod přátelskou patronací básníka J.Mahena publikoval první verše. Spolupracoval s B.Václavkem při organizaci brněnského Devětsilu a při vydávání avantgardních časopisů („Pásmo“). V Praze později pracoval jako nakladatelský redaktor. V roce 1936 se zúčastnil cesty do bojujícího Španělska. V počáteční Halasově tvorbě jsou patrné vlivy poetismu, ale básnický debut „Sépie“ (1927) s poetistickou hravostí polemizuje. V reflexívní lyrice sbírek „Kohout plaší smrt“ (1930), „Tvář“ (1931), „Hořec“ (1933) převažuje tematika tragické lidské existence. Sbírka „Dokořán“ (1936) následující po litanické básni „Staré ženy“ (1935), je už zaujata aktuálními společenskými zápasy a její lyrický hrdina nachází cestu ze své osamocenosti v zástupech lidí, tam, kde trvá vzájemné porozumění. Básně sbírky „Torzo naděje“ (1938) pak v tragických chvílích zrady a národního ohrožení pateticky vyzívají ke kolektivní víře v jistoty domova, vlasti, rodné země. V roce 1939 vznikla lyrická próza „Já se tam vrátím“ (1947), věnovaná kraji Halasova dětství na Vysočině. V básnické sbírce „Naše paní Božena Němcová“ (1940) se spisovatelčin tragický lidský osud i dílo staly mravním mementem pro přítomnost. Zde i v následující sbírce „Ladění“ (1942), s dětskými básněmi „Do usínání“, se také básníkův jazyk a styl nejvíc oprostily od někdejší významové abstraktnosti, projasnily se a pročistily i prostřednictvím prvků lidové slovesnosti. Sbírka „V řadě“ (1948) je výběrem básní-výzev, apelů a díkůvzdání, jež vznikaly za okupace a těsně po válce. Další básně, hlavně ty, v nichž znovu začaly klíčit pochyby a skepse vůči falešnému optimismu a utopistickým vizím, byly vydány, včetně básně „A co básník“ z roku 1947, až dlouho po smrti ve sbírce „A co?“ (1957).

Básně Františka Halase jitří čtenářovu mysl otázkami o smyslu individuální lidské existence, jejíž součástí je i smrt. Namísto poetistické poezie – radostné hry, mu nasazují do hlavy brouka starosti a inspirují jej k hledání podstaty a (jenom zdánlivě zcela absurdního) smyslu lidských věcí, k řešení problémů, a nichž je předem zřejmé, že je sotva kdy lze v úplnosti dořešit. Tolikrát v Halasově tvorbě zopakované téma smrti, jež předznamenala autorova tragická životní zkušenost, je však koneckonců vždycky pojato jako protipól života. Ostatně životem smrti vzdorujeme, pokud v něm ovšem platí měřítka poctivosti a opravdovosti. Halas básní o úzkosti ze smrti, protože smrt je „životodárná“, je mu „tmelem věčného odbojnictví, nespokojeného nikdy s deformací čehokoli“. „Smrt není programem, jen žabí horizonty konči u hřbitova. Poezie o ní není popřením života, ale ostnem, který zvyšuje lásku k němu,“ napsal ve svých úvahách o tvorbě. F.X.Šalda spojoval významové kontrasty a paradoxy Halasovy poezie, její časté antiteze, popřípadě oxymóra, s básníkovou blízkostí k poetice expresionismu, k tomuto „poslednímu slovu baroka“. Tyto a další prostředky a postupy – někdy až monotónní opakování slov a celých veršů, dramatické střetnutí drsně konkrétních smyslových obrazů s pojmovými abstrakcemi, dále příznačné metafory vznikající krátkým spojením významů jmen („dychtivost mlčení“, „noc meč v lůžko položený“), záměrná neharmoničnost a nelibozvučnost, to vše vytváří neopakovatelně původní, silně expresívní halasovský styl. O významové naléhavosti tohoto stylu rozhoduje nejen to, co je napsáno, ale také to, co je jen naznačeno mezi řádky a strofami – tichem, mlčením.

„Kohout plaší smrt“ – Vyznání smutku, bolesti, lítosti, ale i zhnusení v básni „Ze dna“ a dalších textech sbírky Kohout plaší smrt souvisí se znovu se připomínajícími válečnými zážitky, ale také se zklamáním z neuskutečnitelnosti velkých generačních projektů, místo nichž se ve vyostřené podobě vynořil tragický paradox lidské existence tváří v tvář smrti. Série oxymór – slov nebo slovních spojení protichůdného významu (v první strofě básně) – skrývá v sobě podstatnou část konfliktního lyrického dění, jež určuje celkový smysl. Ozývá–li se na první verš „S horoucí falší miluji tento svět“, jako odezva významově protikladný verš „s hněvivou láskou miluji tento svět“, pak se významový akcent přesouvá přece jen na pozitivní pól – „miluji“, jenž koresponduje i s titulem sbírky. Také metaforický obraz světa, „dna hladomorny plné havěti“, rozvinutý do perifráze a umocněný jakoby neumělým pokračováním „z jejíhož dna…“, má v následující strofě, v metaforách ze jmen, hlavně podstatných – „v průvanu tmy“ – svůj obrazný protiklad. Lítost je k ničemu, a přece „nad posledním Kuřátkem v Plejádách / je ti do pláče“. Také otázka „Proč kohoutíš se srdce mé“ neznamená jen rezignující povzdech nad absurditou smrti, ale má platnost naléhavé řečnické otázky, částečně zodpovězené už v první strofě.

„Tvář“ – K veršům aforisticky hutného výrazu a významové zkratky, někdy i romantické nebo dokonce barokní hry s kontrastujícími obrazy ve sbírce Tvář, vytváří protějšek báseň Doznání, a to hlavně svým tíhnutím k písňové formě. Jenže jejím nejnápadnějším znakem není ani tak rytmicko-melodická pravidelnost, obvyklá v písni, ale spíš až monotónní opakování jednoho zvukového a do značné míry i významového modelu verše. Obměňující se jmenné tvary adjektiv na počátku všech lichých veršů zdůrazňují vlastně neustále tutéž významovou podobu intimní zpovědi lyrického subjektu – hlavně o lásce, jež člověka vždy přesahuje: „Dojat vším co je láska/ smuten…/ Překvapen… / churav… / Poražen… / opuštěn…“. Tato výpověď nemá charakter vyznání, ale ve smyslu titulu básně je doznáním. Neobrací se vně, ale dovnitř, k tomu, kdo miluje a láskou, již dává druhému, může dospět k poznání sebe sama, ke svému pravému já. V podtextu překvapivé pointy láska znamená výzvu k sobě samému. Mezi básněmi sbírky Tvář se objevují i ty, v nichž hlodá červ pochyb a pocit marnosti krásných slov v životě člověka: „Spotřebována téměř je už víra naše / a šalba krásy stranou světa zve / Sladkým vysílením mrou všechna slova“ (Je čas). Nicméně lyrický hrdina se nevzdává svého údělu, neboť „tíseň v píseň změniti mi dáno“ (Komu dík). Nese jej i pozdější báseň Staré ženy, v níž dogmatická kritika nenašla požadovanou perspektivu a optimismus, báseň litanickými verši vypovídající o tragice osamoceného odcházení ze života naplněného prací pro druhé.  

„Dokořán“ – Převážně reflexívní lyrické básně sbírky Dokořán reagují na stupňující se ohrožení světa fašistickým nebezpečím. Jejich lyrický hrdina se tu zaměstnává problémy bezprostředně současnými, aktuálními, konkrétními. Proklamuje svou účast ve společenských zápasech doby: „Vyhnaný z krajů snění / v zástupech hledám kryt / a píseň svoji v klení / chci proměnit.“ V básni, inspirované pobytem mezi interbrigadisty ve Španělsku, se idealistický blouznivec Cervantesova románu stává bojovníkem na barikádách (Don Quijoite bojující). Také návrat k osobnostem národní kultury, zejména k Máchovi a Němcové, má pomoci nalézt odvahu k boji: „Beze psí úzkosti v rachání karabin / pohrobci tví tvou dávnou touhou vzplanou“ (K.H.M.). Nicméně báseň přírodní lyriky Podzim oslovuje čtenáře jako naléhavá výzva prostředky daleko nenápadnějšími, tlumenějšími. Zrcadlové opakování úvodní a závěrečné strofy s významově dominantním přirovnáním „jak peníz tiše položený slepci“, ale také s důvěrným oslovením „můj podzime“ (v rámci verše velmi pravidelného obrysu), vytváří kompoziční rámec, básně, básně, jež se podobá volné větě hudební sonáty. K těžišti jejího smyslu poukazují motivy soucitu, pokory a lásky k chudým, hlavně pak oslovení a výzvy „krásné větrnosti čisté“ a „tesklivině“ podzimu: „jen na mne dolehni / a vyplať kovy listí svého /…/ a zbav mne všeho bázlivého“. Jejich adresátem je však zároveň sám ten, který je vyslovuje proto, aby našel odvahu na cestu ze samoty a ke vstřícnému gestu porozumění: „bych jiné v sebe vdých“.

„Torzo naděje“ – Sbírku Torzo naděje uvádí báseň Praze, jež vznikla v napjatých chvílích jarní mobilizace československých vojsk v roce 1938. V jejích naléhavých osloveních, úzkostném volání a vzrušeně opakovaných výzvách k odvaze najdeme sotva co společného s někdejšími Halasovými pochybami o schopnostech poezie zasahovat do běhu společenských věcí. Už od prvních veršů postřehneme návaznost básníkovy reflexívní lyriky času: času zanikání a proměny přítomnosti v minulost, ale také času uchovávání toho, co člověk vytvořil, času ztrát, ale i získávání: „Malověrní Čas kostižerný / jí jenom krásu dal“, tedy i času naděje v budoucnost, nepřetržité návaznosti lidského údělu: „Tak bude vždy / Malověrní / Tak bude vždy.“ Bezprostřední hrozba přerušení a konce času Násilím, Válkou, Hladem a Smrtí, vyjádřená motivy z biblické Apokalypsy (Zjevení sv. Jana) – „a strašní jezdci Zjevení / mávají praporem“ – zatlačila do pozadí dřívější obavy a trápení z absurdity lidské existence. Dala také podnět k patetickému rozhodnutí pro čin ve prospěch života, a to v pravou chvíli: „až přijde čas až přijde čas“. Dramatické napětí vzrušené výpovědi lyrického subjektu ještě stupňuje expresivita jazykových prostředků, vyplývající často z jejich zvukové kvality – nejnápadněji ze znepokojujícího hrčivého r, jehož protikladem je měkké a nabádavě znějící l: „Za vraty našich řek / zní tvrdá kopyta / za vraty našich řek / kopyty rozryta / je zem /… / Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál.“ Ke zvukovým prostředkům aktualizace motivu času přibývá v jiných básních sbírky zvukomalebné rytmizování textu: „Kolikrát verši můj / kolikrát klopýtals /… / Teď krokem zbrojným / verši můj / pochoduj“ (Zpěv úzkosti).

„A co básník“ – Otázka v titulu básně A co básník má být, jak je zřejmé z dalšího textu, vždycky zodpovězena tvorbou. Manifestační, překotná, jakoby až k ochraptění vzrušená a nahlas vyslovovaná vyznání lyrického subjektu se jen vnějškově podobají proklamacím romantického titána, na jehož moc, znásobenou vírou davu, kolektivu, množství, spoléhali kdysi také proletářští básníci. Lyrické „já“ Halasovy básně se neobrací na čtenáře ve jménu zevšeobecnělých, nadosobních představ a vznešených ideálů národních nebo sociálních. Právě naopak – v době, kdy ještě přetrvávala kolektivní euforie a víra v jejich naplnění, vede už spor s jejich zvetšelou, naruby se převracející podobou. Vypovídá o obavách a pochybnostech spíš než o jistotách. Ostatně jedinou jistotou se vlastní konečnost, již lze přesáhnout tvorbou. Jasně vyhraněný charakter lyrického subjektu básně se formuje ve znovu a znovu obnovovaném sporu mezi „já“ a „oni nebo tamti“. V tomto sporu nelze zaujímat jiná stanoviska než pro a proti, ano, ano a ne, ne: „Já nejsem už / pro zrádné Ozvěny / Já pro Hlas jsem / pro uši neucpané / pro zrcadla oblýskaných loktů / ne pro fraky“;  „Nechci být masem vzduchu okolo / jak se to líbí jim / nechci být kůlem vyhlášek / veřejným míněním / nechci být nápovědou / co polyká jen prach“. V básni napsané volným veršem, jehož melodie a rytmus jsou diktovány váhou myšlenky, se jen zřídkakdy projeví tendence k pravidelnosti rytmicko-melodického půdorysu veršů, a to tehdy, má li být dosaženo významové aktualizace, větší důraznosti. Té se ovšem báseň přibližuje také silnou expresivitou lexikálních prostředků a prudkými střety protichůdných významů v přenesených vyjádřeních. Několikanásobné epiteton evokující hrůzu dosud živých vzpomínek na válku- „byl čas přišitých hvězd / Mařenek zmařených / rozkopaných dětí“ – přechází v přímé obvinění, jehož adresnost neztlumí, spíš zesílí „neosobní“ oni – „Podšívky“. Oni „ládují se a počítají /dělají … / jako by nebyla smrt“, „Bikini dají do šlágrů“. Charakteristika „oněch“ se střídá s ostenzí, jakoby ukázáním prstem: „Jen se na ně podívejte.“ zvláštní významovou vrstvu básně vytváří její mravní a filosofický podtext. Filosofické pojmy v platnosti kategorií stupňují významové napětí metafor, příznačně spojujících dvě jména – „Pták hlas Pták svoboda Pták prostor“.  Druhý významový plán, který vzniká spojováním slov sémanticky protikladných ( v tzv. filosofických metaforách – oxymórech), přispívá k monumentalizaci výpovědi, k jakési až kosmické platnosti nejosobnějšího vyznání lyrického subjektu: „Proti přitažlivosti zemské / do výšky volím pád / …/ a levou chci jen psát / tygra i s beránkem.“ Pokoušet se o nemožné a „sám sebe psát / vytržen z Poezie“, to znamená být si také vědom celé rozpornosti své existence a v tvorbě nacházet sebe sama – být „nešťastně šťasten“, ne šťastně nešťasten.