Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Glazarová Jarmila (1901-1977)

Jarmila Glazarová (1901-1977)

Prozaička a publicistka, narodila se v Malé Skále u Turnova. Po smrti obou rodičů prožila těžká léta dospívání. Brzy se vdala a žila se svým o mnoho let starším manželem, který byl lékař na Ostravsku. Do literatury vstoupila pozoruhodně vyzrálou memoárovou prózou „Roky v kruhu“ (1936), v níž vylíčila dvanáct let harmonického manželského soužití, jež ukončila manželova smrt. Také v následujících prozaických dílech Glazarová čerpala ze životních zkušeností. Využila v nich výsledků svého poznání života na valašském venkově, včetně národopisného studia této oblasti. Dějový konflikt románu „Vlčí jáma“ (1938) vyplývá ze svazku dvou lidí, kteří se k sobě nehodí. Metaforický titul obrazně vystihuje vztah, o jehož charakteru rozhoduje panovačná, necitelná a hrabivá žena. Děj příběhu zestárlé Kláry a mnohem mladšího Roberta spěje rychle k tragickému rozuzlení přítomností schovanky Jany. V románu-baladě  „Advent“ (1939) je příběh hlavní hrdinky – nešťastné trpící a ponižované matky nemanželského dítěte – jakoby osudově předurčen, jeho hlavní hrdinka vede však zápas o samu sebe a se zlem v lidech. Knížka drobných próz z Valašska „Chudá přadlena“ (1940) představuje (podobně jako Olbrachtovy reportáže „Hory a staletí“) přípravný materiál, na jehož základě vznikal román Advent – reportážní záznamy ze života beskydských horalů , zprávy o jejich zvycích v průběhu roku, o lidovém umění. V poválečných reportážích autorka často podléhala dobovému oslavnému patosu.

„Advent“ – Romány Jarmily Glazarové mohou svou tematikou čtenáři připomenout realistické nebo naturalistické prózy z minulého století. V jejich tematickém středu bývá například nerovný manželský svazek, v němž místo lásky rozhoduje sobectví, vypočítavost či společenská nadřazenost, je zneužívána bezvýchodná situace druhého člověka nebo se vyžaduje povinný vděk atd. Příběhy se však obvykle nevyznačují zevrubnými popisy a epickou šíří realistických románů. Děj probíhá tak, jak to odpovídá žánru balady, ve zkratce, má dramatický spád. Uplatňuje se tradiční baladický motiv tragického osudu, předurčující jednání postav. Zlo, s nímž vedou románoví protagonisté či spíš protagonistky zpravidla marný zápas, spočívá v konkrétních zlých činech lidí, o nichž se často vypravuje na základě předchozího reportážního záznamu dokumentárních faktů a s využitím významově aktualizujících prvků jednoho ze severomoravských nářečí. Děj románu Advent se odehrává jedné mrazivé zimní noci v horách, kdy hlavní hrdinka, gazdina Františka, horečně hledá svého synka, který utekl z domova, a musí přitom poslouchat uštěpačné a nenávistné poznámky a nadávky jeho nevlastního otce sedláka Podešvy a služky Rozíny. Ve Františčině mysli se v těchto chvílích všechno vzbouří, nechce už dál smířlivě a odevzdaně snášet svůj hořký osud, nést kříž svobodné matky, která se nechala ponižovat, jen aby svému dítěti zabezpečila lepší život. Ve chvíli zoufalství se rozhodne setřást ze sebe krutý úděl. Šťastné shledání matky s dítětem v poslední kapitole přináší naději, že vše od této chvíle začne znovu a jinak, zároveň se tu však dovršuje tragický příběh dvanácti minulých let, vyprávěný od druhé kapitoly retrospektivně, na základě zpětného pohledu. Františka se konečně zbavuje přízračné a ohyzdné vidiny, přeludu, stínu dvou lidí, kteří jí a synkovi Metodovi přinášeli jen hoře a neštěstí – směrem, kde je tuší, vrhá rozsvícenou lucernu. Okamžik mateřského štěstí, prožívaný zároveň s radostnou biblickou zvěstí hvězdy, vycházející nad Betlémem, kdy končí advent a očekává se narození Krista, kdy také „celý svět se propadl, nic už tu není, jen oni dva, Františka a Metod, sami, samojediní v obrovské prázdnotě růžového vesmíru“, tento okamžik má znovu vystřídat kruté prozření. To je naznačeno otázkou těsně před závěrem. „Kterak jim to říci, těm šťastným očím, kterak jim to říci, co našly v popelu na černém spáleništi?“ V jednotlivých epizodách románového vyprávění, vedeného převážně objektivním autorským vypravěčem, se hlavní postavy – Františka, sedlák Podešva a Rozína – znovu a znovu střetají v prudkém konfliktu. Individuální lidský osud se tu setkává s obecně platnými, po věky udržovanými pravidly, tvrdým a často nespravedlivým řádem venkovského života. Skutečně mravné jednání je v neustálém sporu s neupřímností, předstíráním, s náboženským pokrytectvím. V dramatické epizodě pasení krav za chladného lijáku se vyhrotí tento konflikt až do přízračných rozměrů. Původci necitelného a hrubého jednání dokonce ztrácejí svá jména a jsou zastoupeni jen všeobecnými „oni“ a „on“. Jedna ze stěžejních epizod románu vrcholí hrdinčinou vzpourou a protestem, kdy „náhle a v téže vteřině vykřiknou oba, Františka i Metod, tímtéž pláčem, hlasitým a neovládaným. Jejich bezmocnost a lítost křičí zároveň týmž nářkem do mlhy nad zelništěm a do kanoucích provazců deště“, poukazuje k celkovému smyslu díla. Prostřednictvím návratů slov blízkého a variantního významu (křičí, vykřiknou, nářek nebo také déšť – pláč) je zde, tak jako na mnoha dalších místech, vyjádřen konflikt se silami, jejichž moc člověka přesahuje, nutí jej smířit se s osudem a odevzdat se do jeho rukou . Avšak tragicky vyúsťující příběh přináší zároveň sebeuvědomění a očištění od zla a katarzi.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.003 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz