Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Fuks Ladislav (1923)

Ladislav Fuks (1923)

Prozaik publikující od šedesátých let, autor psychologických románů, novel a povídek postihujících nejtajnější záchvěvy lidské duše. S neobyčejnou silou vzhledu proniká Fuks do složitého přediva rodinných i společenských vztahů mezi lidmi, aby vypátral příčiny i důsledky ničivých zásahů do lidských povah. Analýzou boje dobra se zlem napomáhá přitom čtenáři orientovat se v jeho vlastních duševních pochodech. Tematicky čerpá z pohnutých osudů židovského obyvatelstva v době nacistické okupace, z diagnózy měšťáctví v letech předcházejících pádu rakousko-uherské monarchie a z problematiky vztahů mezi rodiči a dětmi. Spisovatel nevídané imaginativní síly umocňované lyrizací a metaforizací prozaického textu. Jeden z největších našich mistrů stylové výstavby vůbec a kompozičního plánu zvlášť. Narodil se v Praze, po maturitě na gymnáziu (1942) byl v posledních dvou válečných letech nasazen na správu statku v Hodoníně. Po válce studoval filosofii, psychologii a dějiny umění na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po ukončení studia (1949) pracoval v papírnách a v letech 1955-1963 jako odborný pracovník ve Státní památkové správě a v Národní galerii. Od roku 1963 se věnuje literární práci.

K jeho dílům patří: „Pan Theodor Mundstock“ (1963), „Mí černovlasí bratři“ (1963), „Variace pro temnou strunu“ (1966), „Spalovač mrtvol“ (1967), „Smrt morčete“ (1969), „Myši Natálie Mooshabrové“ (1970), „Příběh kriminálního rady“ (1971), „Nebožtíci na bále“ (1972), „Oslovení z tmy“ (1972), „Návrat z žitného pole“ (1974), „Mrtvý v podchodu“ (1976), „Pasáček z doliny“ (1977), „Křišťálový pantoflíček“ (1978), „Obraz Martina Blaskowitze“ (1980), „Vévodkyně a kuchařka“ (1983) a další.

Existují knihy, k nimž se čtenář neustále vrací, třebaže jejich obsah zná již téměř zpaměti. Existují rovněž díla, jež je lépe vůbec nečíst. Občas však v literatuře nalezneme texty, jež nás duchovně i umělecky obohatí - a přesto po nich již znovu nesáhneme. Například proto, že nechceme podruhé prožívat těžké duševní stavy, jimž nás spisovatel vystavuje při cestě do propastných světů lidské psychiky. Ladislav Fuks je patrně jedním z právě takových autorů. Při vskutku pozorném čtení jeho nejlepších děl běhá mráz po zádech a tají se dech. A snad na celý život se nám dostane látky k přemýšlení o hloubkách, do nichž může upadnout duše i toho nejobyčejnějšího a nejusedlejšího člověka, je-li vystavena buď bezmezného strachu, nebo bezmeznému utrpení. I když některé z Fuksových próz existovaly v zárodečné podobě "v šuplíku" již v padesátých letech, není náhodou, že v ucelené a neobyčejně zralé formě vycházejí až v letech šedesátých: v době, kdy do strnulé dogmatičnosti té horší části realistické produkce začal vanout svěží vítr formálního experimentování, lyrizace a subjektivizace pohledu na svět. A rovněž - chtělo by se říct - typicky "fuksovského" zneklidnění. Stejně tak není náhodou, že v názvu jednoho z děl najdeme slovo "variace": Fuksovy prózy působí na čtenáře jako dokonale komponovaná hudební díla. Jako v klasické sonátě potlačuje se u něj dějovost ve prospěch lyričnosti. Pro hudbu tak typická subjektivnost zvýrazňuje se často ich-formou a dokonalou individuální psychologickou kresbou. Promyšlené zařazování metafor a symbolů spolu s jemně dynamizujícími lyrickými popisy udržuje čtenáře ve stavu jakéhosi chvění, ne nepodobnému impresionistickým (leč fuksovsky do temna zabarveným) náladám. Na svůj vstup do literatury se Ladislav Fuks, syn policejního úředníka první republiky, připravoval poměrně dlouho. Po absolvování pražského gymnázia se mu dostalo vynikajícího vzdělání filosofického a uměleckého směru na filosofické fakultě Karlovy univerzity (doktorská disertace 1949).

Román Pan Theodor Mundstock (1963) je dílem vskutku výjimečným. Vypráví příběh obyčejného stárnoucího muže, jemuž je v době okupace jeho židovský původ zdrojem nestvůrného psychického tlaku. Tento čapkovsky prostý pražský úředník, žijící spořádaným životem starého mládence, je totiž každodenně podrobován nejstrašnější zkoušce: stálepřítomným obavám z vlastního konce. Konce, jenž byl organizovaně připravován a s příslovečnou důkladností, hodnou lepších tradic německého národa, metodicky rozplánován. Konce postihujícího již jeho přátelé a známé, kteří postupně odcházejí na transport do koncentračního tábora. Německá vojska vítězí na všech stranách a předvolánka k cestě do pekla může přijít každým dnem. v mysli pana Mundstocka se vynořuje vnitřní dvojník Mon, jeho psychické alter ego. S drtivou, suchou reálností rozbíjí ve fiktivních rozhovorech se skutečným panem Mundstockem (ve skutečnosti v samomluvě) byť jen záblesk optimismu či naděje. A pak, náhle, vlivem předchozích úvah a kombinací a jedné konkrétní příhody na ulici, nachází pan Mundstock řešení, jak se strachu zbavit. Začínají nejpůsobivější a zároveň nejtragičtější pasáže románu. Psychika hrdiny, bičovaná smrtelnou hrůzou, reaguje na absurditu zvráceného vnějšího světa rovněž zvráceným, ale v dané situaci výsostně pochopitelným způsobem: ve svém malém bytě zřídí si pan Mundstock malý, ale dokonalý soukromý koncentrák. S touž metodickou důkladností, jež mu hrozí zkázou, začne se krok za krokem připravovat na její odvrácení. Nikoli však odporem aktivním; v tom právě vězí hluboká spisovatelova idea odporu proti zlu, jež je tak zrůdné a obrovité, že jeho obět ani nenapadne bránit se jeho příčinám a původcům: pan Mundstock chce čelit pouze jeho důsledkům. Začíná s tréninkem. S tréninkem na překonání všech hrůz, jež se na něj valí. Psychicky i fyzicky posiluje, do fascinujících podrobností promýšlí všechna možná protivenství, jde tak daleko, že si opatří falešný chrup, aby mohl po předpokládaném úderu do tváře vyplivnout pár zubů a uklidnit tak tlukoucího esesáka. Vše předvídá, se vším počítá: například i s tím, že v přecpaném kupé vlaku se asi bude moci najíst jen malých kousků chleba - a že je tedy nutno si je předem nalámat do kapsy. Svým ohromujícím vnitřním zrakem vidí i místo, kam se musí postavit po vystoupení z transportu, aby schytal co nejméně ran. A pan Mundstock  je najednou - jak obludné - téměř spokojen. Zacvičuje do své metody i syna svých židovských přátel. Stín Mon mizí. Nakonec je dokonale zvládnutá i poslední zkouška, kterou si nešťastník předsevzal - příprava na samotnou smrt. Je to velkolepý, ale zároveň strašlivý obraz lidské tragédie. od poloviny románu má čtenář neustále pocit, jako by se při vší drsné reálnosti líčených obrazů vznášel v jakémsi groteskním, fantaskním světě - pokud si ovšem neuvědomí, že Fuks popisuje ještě ne tak zcela dávnou realitu. A jak dokonalou znalost lidských povah přitom projevuje: vždyť kolem nás reaguje - ovšem v nesrovnatelně mírnějších tlacích - na obavy z budoucnosti tak, že se v duchu vědomě připravuje na nejhorší eventuality, aby pak nebyl zaskočen! Jak silné varování před tím, kam až může dovést bezbranného jednotlivce nelidská ideologie povýšená na státní zákon! Mnoho bylo napsáno knih o válce, nacismu, rasismu, mnoho se jich soustřeďuje na masový dopad těchto hrůz. Fuksův text je přinejmenším stejně silný, ačkoli vypovídá podrobně o nitru pouze jednoho člověka. Jeho odsudek je stejně působivý, jako bychom četli o hekatombách mrtvých. Druhé - snad ještě závažnější - ideové poselství románu se však odhalí až ve slavné závěrečné scéně, v níž umírá pan Mundstock pod koly vojenského auta při cestě na shromaždiště transportovaných. Umírá dokonale připraven na utrpení i smrt, umírá s kousky chleba v kapse a přesně zváženým kufrem v ruce, avšak za zcela jiných okolností, než na jaké se tak plánovitě připravoval. A v několika posledních jasných chvílích před smrtí chápe: "co jsme to jen dělali, že jsme jen nacvičovali, vždyť jsme se snad opravdu nemohli na všechno připravit, vždyť já jsem se v tom asi velice zmýlil…" Fuks jako znamenitý spisovatel nevyřkl ovšem svoje poselství přímo, ale z textu je možno je nicméně dešifrovat jasně: takovou cestou, jakou zvolil pan Mundstock, proti zlu prostě bojovat nelze, i když šílenost obrany byla důsledkem šíleného psychického tlaku. Takový odpor, jenž se ve svém smíření hroutí dovnitř, zákonitě končí stejně nesmyslně, jak nesmyslně vedený, byť dojímavě velký byl hrdinův boj proti zlu.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.008 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz