Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Lion FEUCHTWANGER

Lion Feuchtwanger (1884-1958)

Významný německý spisovatel, který musel po nástupu nacismu emigrovat. Kromě románů pojednávajících o osudech Židů v nacistickém Německu, psal historické romány čerpající náměty od starověku až po Velkou francouzskou revoluci. Tématicky čerpá i z českých dějin.

Román Židovka z Toleda“ (1955)vydalo nakladatelství ODEON v Praze v roce 1986, počet stran je 513. Hlavní postavy jsou Raquel (La Fermosa) a Alfonso VIII. Vedlejšími postavami jsou Jehuda Ibn Ezra, Leonor atd. Děj se odehrává koncem 12.století ve Španělsku v době, kdy je celá Evropa posedlá Svatou válkou. Na Pyrenejském poloostrově vrcholí boj mezi muslimy a křesťany. Do tohoto boje zasahuje ještě třetí kultura, třetí náboženství – Judaismus. Námětem ději byla opravdová událost zaznamenaná středověkými pěvci a kronikáři i starozákonní knihou Ester. Milostný příběh kastilského krále Alfonsa VIII. a židovské dívky Raquel vypráví o jejich životě ve zdech romantické Galiany. Alfonso a Raquel jsou úplně odlišní lidé. Raquel je citlivá dívka vychovaná jako židovka v muslimské Seville, je inteligentní a chytrá. Alfonso je hrubý a pyšný, je pravým rytířem své doby. Přesto si oba velmi rozumějí a milují se. Raquelin otec Jehuda Ibn Ezra je královským escrivanem (vrchním písařem, kancléřem). Po křižáckých válkách je království zpustošené a Jehuda je díky svým zkušenostem dává dohromady. Alfonso miluje středověké strohé hrady, ale Raquel ho vždy přiláká do arabsky zařízené Galiany, kterou jí daroval. Alfonso kvůli ní zavrhne i svou královnu Leonor. Na vztahu s Raquel by nebylo nic divného, kdyby nebyla židovkou. Za svůj velký hřích se chce očistit ve Svaté válce vyhlášené papežem, ale brání mu uzavřené příměří se Sevillou. Chce také Raquel přivést na křesťanskou víru, ale to se mu nepodaří. Spor o víru se prohloubí po narození syna (a smrti infanta – jediného syna Leonor), kdy Jehuda musí svého vnuka schovat, aby ho nepotřísnili „vodou nevěřících“. Alfonso chystá velkou bitvu, kvůli svým rytířským ideálům, zbrklosti a naivní sebedůvěře ji však prohraje s velkými ztrátami. Kastilský lid ze všeho viní Jehudu a Raquel. Vtrhnou do Galiany a oba je zabijí.

Feuchtwanger si komplikované politické poměry na poloostrově značně zjednodušil a věnoval víc pozornosti životu kulturnímu a otázce národnostních menšin.

Moc má vždycky nedůvěru k duchu. Ale duch je pružný. Nic se nedá tak těsně uzavřít, aby tam duch přesto nepronikl.“

Úryvek z románu Bratři Lautensackové“ (1943), který přeložil František Swidzinski:

Manfred Proell předložil článek Vůdci. Tomu se líbil. „Není to špatné,“ řekl. „Taková mračna visí nad hlavami plutokratů jako Damoklův meč.“ „Odpusť Adolfe,“ řekl Proell, potlačuje mírnou podrážděnost, „neobtěžoval bych tě tímto článkem, kdyby mi šlo jen o to, abys mi vyjádřil své pocity. Pochop, prosím, že tento článek znamená politickou aféru.“ „Shledávám,“ řekl Hitler umíněně, „že takový Damoklův meč bude dělat plutokratům jen dobře.“ „Dělá jim dobře,“ odpověděl Proell svým skřípavým hlasem, „ale jinak než si myslíš. Jsme s nimi v koalici. Máme k nim různé závazky. Tyto hrozby jsou v příkrém rozporu s úmluvou, kterou jsme s nimi uzavřeli. Doktor Kadereit svolal cosi jako válečnou poradu. Bývalý kancléř a lidé kolem něho prohlásili, že si to nedají za žádných okolností dál líbit.“ „co si nedají dál líbit, ti opovážlivci, ti drzouni?“ tázal se chmurně kancléř. „Tvé hrozby,“ odpověděl šéf štábu. „Ta událost je velmi vážná, Adolfe. Ti páni udeří do stolu a prohlásí, že jsme zcela veřejně rozkřičeli svůj úmysl porušit dané slovo. Schovají se za Hindenburga.“ „O mně není v článku zmínka,“ řekl Hitler nevrle. „O Lautensackovi není v článku také zmínka,“ odvětil Proell. „Ale hrozby jsou formulovány jeho rázovitou němčinou, nikdo se v tom nemůže mýlit. A také nemůže být pochyby o tom, že oním mužem, který je zveřejnil, je míněn Lautensack. Adolfe, tomuhle se nemůžeš vyhnout. Musíš podat jasné vysvětlení, bez obalu.“ „Co to znamená, vysvetlení bez obalu?“ tázal se Hitler povýšeně. „Nezaobalenost jeněco cizího německé řeči. Goethovy proslovy nejsou nijak nezaobalené.“ „Goethe byl básník,“ řekl Proell netrpělivě. „On byl také státník,“ trval kancléř na svém. „Adolfe,“ domlouval mu Proell přátelsky, „nic si nepřikrašluj. Podívej se ďáblu zpříma do tváře. Musíš toho žvanila hodit přes palubu. Energicky. Jednou provždy.“ Vůdci z toho bylo trochu nanic. Bylo od toho Lautensacka neodpovědné, že žvanil, a kdyby to byl učinil někdo jiný, byl by s ním udělal krátký proces. Ale Lautensack je jasnovidec. Od něho nelze žádat, aby neměl na srdci, co na jazyku. Vize a velká řečnost patří dohromady, to neví nikdo lépe než on sám. Čím je srdce přeplněno, tím ústa přetékají. Co by u jiného byla velezrada, to je u Lautensacka odpustitelný hřích. A proto má hodit přes palubu přítele? Vždycky mu chtějí vzít to, z čeho má radost. Ne, neudělá to. Neobětuje na Molochův oltář vlasti ještě také Lautensacka, přítele a jasnovidce. „Strávil jsem s Lautensackem mnohou chvíli povznesení a rozjímání,“ řekl zdráhavě. „Má porozumění pro leccos ve mně, co jiným zůstává skryto.“ „Chápu, že ti na něm záleží,“ připustil Proell. „Něco v něm je, sám jsem to poznal. Ale je nesmírně naivní a jeho přátelství je pro státníka vážnou přítěží. Vždyť vidíš, že neumí držet zobák, tenhle Siegfried,“ opakoval Proell po Zindorffovi. „Musíš se od něho odtrhnout.“ Hitler bojoval sám se sebou. Srovnání se Siegfriedem se mu líbilo; vychutnával tragickou situaci, v níž se opět ocitl. Ale v nitru také trpěl. Vzdychal a potil se. „Jsem hotov,“ prohlásil konečně, „Lautensacka dezavuovat, třebaže si to ode mne nezaslouží. Jsem ochoten prohlásit panu doktoru Kadereitovi, že jde o nedorozumění.“ „To jsou polovičatá opatření , s nimiž nepochodíš,“ řekl Proell. „Sám Hindenburg bude od tebe vyžadovat další prohlášení a nové slavnostní závazky. A bude trvat na tom, aby se všechno pořádně rozmázlo na veřejnosti. Chceš-li toho muže zachránit, neujdeš trapné scéně se starým.“ Hitler – a to Proell chtěl – myslil na onu hodinu ponížení, kdy musil se schlíplýma ušima strpět vlastní porážku. Ne, to by podruhé nesnesl. „Raději mě nech na pokoji,“ vybuchl. „Každý čeledín má někdy chvíli klid. Ale mnou rvete a škubáte dnem i nocí. To není žádný život, to je věčné sebeobětování. Roztrháte mě na kusy.“ Proell chápal přítelovu tíseň. Přistoupil k němu a položil mu ruku na rameno. „Máš to těžké, Adolfe,“ řekl, „já vím. Ale pohleď, i když se teď před Hindenburgem ponížíš kvůli tomuhle Lautensackovi, udělá ti za dva tři měsíce zase nějakou neplechu. Musíš se přemoci pro dobro strany. Ani ti nemusím říkat, jak se nám tahle věc teď nehodí do krámu. Je jenom jedno řešení: ten muž musí zmizet. Jen to tě může ospravedlnit. Musíš ho dát k ledu. Tím bude celá ta nemilá záležitost automaticky zlikvidována.“ Hitler věděl od začátku, co od něho Proell chce. Měl poctivý úmysl přítele zachránit. Ale Proellovy argumenty jsou pádné. A i když se poníží a zachrání ho, pouto mezi ním a Lautensackem – i v tom má Proell pravdu – bude navždy zpřetrháno. Lautensack je přerval svou vlastní žvanivostí. A neudělil mu sám svolení? „Jestliže mě odsoudíte, odsoudíte mě právem,“ řekl. „Vaše srdce náleží vlkům,“ řekl. Jaká tragická ironie, že si jasnovidec sám předpověděl vlastní osud i to, že bude Vůdci osudem uloženo, aby ho obětoval. Proell jemně odtáhl ruku s Adolfova ramene. Prohlížel na strojeně zachmuřenou přítelovu tvář, poznával, jak se vmýšlí do pózy. Zřejmě se vmýšlel do tragické operní role. A to člověk učinil nejlépe, když ho nechal být. Ale náhle Proellovi bylo, jako by to v tom operním představení nešlo o jasnovidce, nýbrž o něho samého. Hněvivě zahnal tu myšlenku. Proklatý Lautensack. Pouhé jeho jméno probouzelo v člověku temné, zlověstné předtuchy. „Adolfe, má ten muž zmizet?“ opakoval svou otázku. Hitler na něho pohlédl. Pomalu vzal do ruky malý nůž z želvoviny na otvírání dopisů. Pomalu jej tiskl palci obou pěstovaných, silných a brutálních rukou, až želvovina s ošklivým zvukem praskla. „Děkuji,“ řekl Proell.

Další díla: Žid Süs“ (1925); trilogie Čekárna“ (Úspěch – 1930; Sourozenci Oppermannovi“ – 1933; Vyhnanství“ – 1939); Ošklivá vévodkyně“ (1923 – dramatické osudy Markéty Korutantské); „Jefta a jeho dcera“ – 1957; „Lišky na vinici“ – 1948; „Bláznova moudrost“ – 1952; Goya“ – 1951; „Josephus Flavius“ (židovský odboj proti Římanům v 1.st.n.l.; Nepravý Nero“.

 

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz