Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Dyk Viktor (1877-1931)

Viktor Dyk (1877-1931)

Básník, prozaik a dramatik. po studiích se věnuje novinářství - za I. světové války vězněn - kriticky reagoval na politické poměry u nás.

Lyrické skladby:

„Satiry a sarkasmy“, „Pohádky z naší vesnice“ - časová, příležitostná poezie, satira a politická lyrika. Dyk vystupuje jako kritik národního života, ostře komentuje jednotlivé politické události, prodejnost, bezpáteřnost politiků, pohodlí a zradu.

Nejlepší díla politická lyrika vznikla za války, v době, kdy byl zbaven své novinářské práce. Vzniká jeho „Válečná tetralogie“ - („Lehké a těžké kroky“, „Anebo“, „Okno“, „Poslední rok“) - první světová válka. Zde autor vyzívá k nesmiřitelnosti, odvaze, činu, oběti. Požaduje obranu vlasti i za cenu lidských obětí.

Význačná báseň „Země mluví“ - Kdy matka země mluví ke svým dětem a vyzívá je k obraně: Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!

Sehrála velmi důležitou roli především až v druhé světové válce - v období Mnichova.

epické skladby:

„Milá sedmi loupežníků“ - Balada o lásce, žárlivosti, zradě, pomstě. Dívka, která se stane milenkou 7 loupežníků, přivede své druhy na šibenici, když ze žárlivosti zabijí v lese mladého cizince, do něhož se náhle zamilovala. Příběh není rozváděn epicky. Promluvy - naznačují děj - vypovídají o vnitřním životě dívky, která chtěla uniknout z nudy a před konvenčním životem za dobrodružstvím ( proto odešla do lesa ). Pro oněch 7 loupežníků, vrahů se ovšem stává smyslem života - citovým středem.

„Giuseppe Morro“ - Balada o Janovanovi, který váben širým mořem a exotickými dálkami objeví na svých plavbách bohatou zemi, ale když se vrací, aby podal domů radostnou zprávu o bohatství, uvědomuje si, že mezi ním a rodným Janovem stojí jeho kdysi spáchaný čin - jeho neodpykaná vina.

Balada v próze:

„Krysař“ - Podle staré německé pověsti. Krysař přijede do města, aby ho zachránil od krys. Nedostane slíbenou odměnu, kromě toho se i beznadějně zamiluje, a proto zavede obyvatele města jako krysy do blízké propasti. Tím se pomstí za jejich hamižnost, lakotu a citové zklamání. Ušetří jen "spravedlivého muže" - prosťáčka a nemluvně, jako symbol pro nový, lepší život (dramatizace E.F.Burian).

Viktor Dyk jako prozaik dosáhl největšího úspěchu v novele Krysař. Jejím základem je saská pověst ze 13. století o krysaři, který hrou na kouzelnou píšťalku vyvede z města Hammeln všechny krysy; ale protože konšelé mu odmítají vyplatit slíbenou odměnu, omámí svou hudbou hammelnské mladé lidi a dovede je k hoře Koppel, která se otevře a všechny pohltí. Rozhodující Dykovou inspirací však byla Goethova báseň Krysař. Ve své novele Dyk aplikuje tvůrčí principy novoklasicismu, pro nějž je příznačná stylová jednota, tradice, myšlenková kázeň a logika. Je to reakce proti náladovosti a vědeckému psychologismu jako činitelům rozkolísávajícím a rozrušujícím dílo (F.X.Šalda). Hlavními hrdiny jsou Krysař a mladý rybář Sepp Jörgen. Oba jsou antipody, mají však blízko k dvojnictví. Krysař-romantik v konfrontaci se skutečností podléhá svému snu a raději mizí, zatímco Jörgen je ochoten rozloučit se s propastí a svůj sen naplňovat činy. Příznačnými rysy Dykova Krysaře je dokonalá vnitřní stavba kapitol, pozorně odposlouchaný, výrazově střídmý, oproštěný dialog, paralelismus situační i jazykový a jemné předivo nápovědí a zámlk. Novela je psána úsečným, úsporným jazykovým stylem. Text je členěný hojnými odstavci, tvořenými občas jedinou větou: „Je ticho … ticho.“ Skládá se převážně z jednoduchých vět, občas holých, nebo z jednoduchých souvětí: „Řeka plyne. Plyne, nerušena osudy.“ Tropičnost je omezena na minimum. Také dialogy jednajících postav jsou úsečné a stručné. („Vaše jméno?“ „Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“ – Tímto dialogem novela začíná.) Tuto úsečnost zachovávají i milostné dialogy. Postavy nejsou přímou řečí individualizovány. Je to styl přímo protikladný romantické nevázanosti či impresionistické obrazové přebujelosti.

„Lehké a těžké kroky“ – Viktor Dyk sice prošel symbolisticko-dekadentní vlnou literatury, pěstované na stránkách Moderní revue, ale v povědomí čtenářů žije především jako mistr pravidelného, metricky přísně členěného a rýmovaného verše. Stal se totiž vyznavačem krajního českého nacionalismu a přimkl se ke konzervativní, národně orientované literární tradici. Jeho verš je střízlivý, nemetaforický, gnómický, často vyúsťující v moralizující pointu.

Improvizace kteréhosi ošklivého večera je typickou ukázkou zralé Dykovy básnické tvorby. Dvě úsečné čtyřveršové sloky, spojené střídavým rýmem, jsou vyplněny čtyřmi větami, tvořenými krátkými, převážně jedno- či dvojslabičnými slovy, většinou bez básnických ozdob („Být velký, slavný, šťastný, tvořit, míti, /být bojovník či mluvčí národa“). První sloka obsahuje myšlenku – mladistvé sny o tom, co člověk v budoucnu vykoná. Pak přijde stáří, sny se rozplynou a zůstane jediná touha – zachránit svou čest: „Z těch hrdých tužeb jediná mi zbývá: / bez hanby jíti pražskou ulicí.“ V Dykových lyrických verších je mnoho ironie, někdy v podtextu, jindy je obnaženější. Je v nich také melancholie a trpkost, vyvolaná převážně nesouměrností velkých cílů, které hrdý nacionalista klade svému národu, a malostí skutečných poměrů. Mívají formu epigramu nebo „okřídlených slov“ či rčení a jsou proto svým způsobem moralizující, ale nikoli kazatelské. 

Z dramat je známá divadelní hra „Zmoudření Dona Quijota“- Viktor Dyk napsal dvanáct divadelních her, z nichž však na našich divadelních scénách přežívá jen jediná – Zmoudření Dona Quijota. Ta však patří k zlatému fondu českého divadelního repertoáru a staví Dyka k nejpřednějším českým dramatickým spisovatelům první poloviny 20. století. Podobně jako v novele Krysař se Dyk opřel i v tomto díle tematicky o klasickou předlohu, tentokrát o slavný román Miguela de Cervantesa ze 17. století Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, který měl zesměšnit tehdejší konvenční rytířský román. Místo nevázané parodie však vznikl nový útvar evropské literatury, zakládající tradici západoevropského románu. Cervantesův idealistický hrdina, naivní snílek bojující s větrnými mlýny, je od té doby rozmanitě, často protichůdně interpretován. Může být považován za šílence, který ztratil soudnost při četbě fantasmagorických rytířských příběhů, s jejichž hrdiny se beze zbytku ztotožnil, a stal se tak terčem výsměchu pro své okolí i předmětem trochu dobrácké, trochu škodolibé  a zištné péče sluhy Sancho Panzy, představitele sice obhroublého, ale „zdravého selského rozumu“. Ale může to být také čirý idealista, člověk čistého srdce a vysokých morálních předsevzetí. Takto ideálně pojal Dona Quijota ve svém dramatu i Dyk, který do jeho příběhu promítl vlastní existencionální problematiku. Ideály a iluze musí při střetnutí s realitou vždy podlehnout poznané pravdě. V tomto duchu se odehrává i Dykovo drama, po vzopru antických tragédií rozvržené do pěti aktů. V nich Don Quijote postupně rozvíjí svou snahu konat dobro , usmiřovat rozhněvané, v souboji obhájit čest a prvenství vysněné milenky. Nezdary ho neodrazují – teprve lest Quijotových příbuzných a přátel dosáhne toho, že idealistický snílek „prohlédne“ své bludy, tedy „zmoudří“- a zemře. Podobně jako novela Krysař také drama Zmoudření Dona Quijota je vybudováno na novoklasicistických principech. Dialogy jsou přísně stylizované, přesně logicky stavěné a naplněné racionálním smyslem. Příběh tu není potlačen, jako je tomu například v konzervačním nebo komickém situačním dramatu, naopak je plně rozvinut. Jehy symboličnost je vtělena do vnitřní tkáně dramatického děje, a proto nepůsobí rušivě. Je zdůrazněna nejen dialogy, ale také scénickými poznámkami. Například po nešťastné porážce v souboji vede Don Quijote, přesvědčen o nespravedlnosti toho, že neobhájil čest své vyvolené, dialog se Sancho Panzou. Detail snítky vavřínu nasytí scénu symbolikou Quijotova selhání, jeho prohry, s níž se smutný rytíř navzdory Sanchovým uklidňujícím moudrostem nemůže smířit. Proto je mu věnováno tolik pozornosti nejen v Quijotově replice, ale i ve scénických poznámkách. Každé slovo, mluvené i tušené, každé gesto, každý pohyb má v této alegorické novoklasicistické divadelní hře svou váhu.   

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.003 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz