Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Durych Jaroslav (1886-1962)

Jaroslav Durych (1886-1962)

Prozaik, básník, publicista a překladatel. Narodil se v Hradci Králové. Vystudoval medicínu a jako vojenský lékař sloužil za války mj. na haličské a italské frontě. Za první republiky působil v československé armádě jako lékař v hodnosti plukovníka. Redigoval olomoucký časopis Rozmach (1923-1927) a brněnský Akord (1928-1933). Jeho dílo je žánrově velmi rozmanité, psal verše, povídky, romány, dramata, básně v próze, eseje, kritiky, cestopisné knihy, vzpomínkové prózy, překládal beletrii i spisy teologické. Světonázorově Durych zastává důsledně katolické stanovisko. Durych-básník kultivuje verš, který je většinou metrický i rytmicky pravidelný, naplněný hluboce zakotvenou vírou v Boha a exaltovanou láskou k pramáti lidského rodu a k Panně Marii (Eva, 1928; Té nejkrásnější, 1929). Durychova próza prochází několika vývojovými stádii. První povídkové knihy spojují náboženskou víru se sociálním soucitem s chudými a jsou tak blízké dobové sociální literatuře. Drsný realismus líčení je tu spojován s mystickým vizionářstvím („Tři dukáty“, 1919; „Tři troníčky“, 1923). V novele „Sedmikráska“ (1925) dochází k zázračnému splynutí světa chudých se světem mystickým cestou prolínání všední reality s báchorkou, která vytváří poetickou atmosféru milostného příběhu. Durychovo prozaické dílo vyvrcholilo v románu „Bloudění“ (1929), jehož doplňkem je „menší valdštejnská trilogie“ „Rekviem“ (1930; obsahuje novely „Kurýr“, „Budějovická louka“ a „Valdice“). Době vpádu paskovských do Prahy je věnován román „Masopust“ (1938). Z nových Durychových děl vyšla roku 1969 novela „Boží duha“ (psána v roce 1955), jemně psychologicky prokreslený příběh lásky stárnoucího poutníka a vypovězené Němky, odehrávající se v českém pohraničí po druhé světové válce. Poslední Durychovy práce vycházely jen v samizdatové podobě a v exilu, hlavně v Římské akademii. Je to zejména tetralogie líčící osudy jezuitských misionářů – „Služebníci neužiteční“ (Řím 1969) a kniha o blahoslavené Zdislavě – „Světlo v temnotách“ (1991).

„Kouzelná lampa“ – Příkladem takové básně v próze je text Kdybych ze souboru Kouzelná lampa. Jeho náplní je marná snaha člověka vyhovět svým tužbám po ukojení skromných zážitků, jakými je cesta do nikdy nenavštívené obce, posezení na lavičce či v hospůdce, kolem nichž každý den chodíme, procházka všemi ulicemi nějaké městské čtvrti, pohled do tváře kolemjdoucího. Stačilo by k tomu někdy jen deset vteřin, deset vteřin svobody, jichž si člověk nikdy nedopřeje, protože nemá čas, není pánem svého času. Durych pak problém přiblíží rozvětveným přirovnáním.

„Bloudění“ – Největšího vzepětí svých uměleckých sil dosáhl Durych v rozsáhlé třídílné románové skladbě Bloudění. Vytvořil v ní nový typ historického románu vzor anglického romanopisce Waltera Scotta, který spojoval detailní zobrazení historických reálií s morálně výchovnou v české próze. Tento žánr byl v ní sice už od obrození vždycky oblíben a hojně zastoupen, opíral se však o funkcí.  Také Durych přistupoval k napsání svého díla, odehrávajícího se na pozadí vzestupu, vyvrcholení a pádu oslnivé kariéry Albrechta z Valdštejna, s rozsáhlou vědeckou výzbrojí, získanou dlouholetým studiem materiálu u nás i v zahraničí. Ale poučen domácí i cizí moderní literaturou, vytváří osobitý styl historické prózy, v níž didaktické tendence ustupují existenciálním procesům, odehrávajícím se v nitru románových postav i jejich mezilidských vztazích. Klíčovými momenty díla se pak přirozeně stávají láska a smrt jako dva nerozlučně spjaté póly lidské existence. V Bloudění autor spojuje erudici vědeckého historika s básnivou obrazností v míře v naší historické próze dosud nevídané. Je to obraznost, která je konstrukcí a kvalitou tropů evidentně barokní. Pracuje s kontrastem, využívá nečekaných spojení pozemského, banálního i vulgárního s transcendentním, vznešeným, osudovým, věčným. To vše je zasazeno do kulis třicetileté války s její krutostí, bolestí, do nepříčetnosti vyhrocené ideové nenávisti protivníků, tonoucích v kalu rozpoutaných nízkých pudů a vášní i deformovaných mezilidských vztahů. Bez jediného tropu Durych vykreslí obraz naskýtající se Ferdinandovi II., když dva roky po bělohorské bitvě projíždí bělohorskou plání. Do struktury Durychovy poetiky zapadá i tento obraz organicky. Kontrastnost, paradoxálnost, smělé mísení stylů a výpovědí, vznešeného i nízkého, tragiky i komiky, božského i ďábelského, materiálně tělesného i duchovně transcendentálního – to jsou charakteristické rysy Durychova stylu.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006