Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Drda Jan (1915-1970)

Jan Drda (1915-1970)

Prozaik, dramatik a publicista. Narodil se v Příbrami, studoval jazykovědu na filosofické fakultě, studia opustil a stal se redaktorem Lidových novin. V padesátých letech pracoval v čelných společenských funkcích tehdejšího režimu. Své chyby si později uvědomil. Dar zemitého vypravěčství uplatnil v románech („Městečko na dlani“, „Živá voda“, „Putování Petra Sedmilháře“), v povídkách („Němá barikáda“), v dramatech („Hrátky s čertem“, „Dalskabáty hříšná ves aneb Zapomenutý čert“) a v pohádkách („České pohádky“). Uplatnil se také jako fejetonista („Svět viděný zpomaloučka“). Dobovému schematismu jsou poplatné povídky „Krásná Tortiza“, cestopis „Horká půda“ a hra „Romance o Oldřichu a Boženě“.

„Městečko na dlani“ – Městečko na dlani Rukapáň je svou polohou podobno dlani pravé ruky. Leží kdesi uprostřed středočeské krajiny zalidněno rázovitými postavami sedláků, vorařů, vinařů, ochmelků a bláznů. Autor je obdařil šťavnatou češtinou, fantazií a humorem. Ústřední postavou je starosta František Buzek, komický v jednání, příkazech, ve vlastní slabosti k pití. Červené rukapáňské víno mu chutná natolik, že se mu v opilosti zjevuje anděl a Buzek mu píše úřední dopis, v němž si povoluje pouze tři skleničky denně. Havíř Matěj Řezáč je ve štole zavalen společně s radou Zimmerheierem. Oba mají stejnou pytláckou vášeň, les a flintu. Matěj opálí zával a vynese radu , který má zlomenou nohu, starou dušnickou štolou ven. Je to místo, kde se před lidmi a jejich posměchem ukrývá i blázen Janek Pudeš, bývalý havíř; při jednom záchvatu rozhoupá zvony na kostelní věži a při pádu nalézá smrt na městském náměstí. Václav Trantinec, syn bohatého sedláka, miluje Ančku, dceru chudého voraře. Marně Václav žádá u faráře Volmana ohlášky. Ten nebude přece bez vědomí otce a pantátova požehnání shazovat z kazatelny sedlákova syna. Otec jejich lásce nepřeje a se synem se rozchází ve zlém. „Pospíchej s veselkou, ať ji křtiny nepředběhnou,“věští planetka, kterou si Václav s Annou o pouti vytáhnou. Předpověď  se naplňuje a navzdory předsudkům rodičů je svatba. Poklidný je život lidí v Městečku na dlani. Probíhá v letech před první světovou válkou a všichni tu přijímají v pohodě nemoc i smrt, vždyť jejich osudy řídí Pánbůh. I pro starostu Buzka poslal anděla, neboť už vypil všechno, co měl na světě vyměřeno.

„Němá barikáda“ – vybrané ukázky:

Včelař – Starý učitel Havlík, řídící venkovské školy, ukrývá ve svém domku se zahradou a včelími úly tři cizí radiotelegrafisty. Němci vysílačku zachytili a zaměřují ji. Stále více stahují kruh a přibližují se k místu vysílání. Dva radisté stěhují v noci své věci do lesa, v domě zůstává jeden a dále vysílá. Pan řídící se připravuje na příchod německých vojáků, dlouho předem promýšlí, jak by se v takovém případě zachoval. Když k té situaci skutečně dochází, ukáže radistovi, kudy utéci, a sám ukryje vysílačku do jednoho z úlů. Němci ho vyslýchají a bijí, on však úkryt neprozradí. Vojáci jsou vzteky bez sebe, ničí úly a stávají se terčem útoku rozzuřených včel. Prchají před jejich žihadly. Velitel ještě jednou vyzývá pana řídícího, aby se vzdal, stařec neodpovídá a je zastřelen mezi svými včelami, které se usazují po celém těle svého hospodáře.

Vyšší princip – Gymnazijní profesor, který má přezdívku „vyšší princip“, neboť tohoto slovního obratu velmi často používá, je pro studenty komickou postavou. Vyučuje latinu a řečtinu a velice si zakládá na tom, aby jeho studenti na závěrečném celoročním opakování dobře napsali kompozice. Uprostřed kompozice v septimě, kde je třídním přijde gestapo zatknout tři studenty – Havelku, Ryšánka a Moučku. Celá škola se dozví, že byli ještě týž den zastřeleni – je červen 1942 – období po atentátu na Heydricha. Někdo předešlého dne vyslechl na plovárně jejich neopatrný rozhovor a udal je gestapu. Profesorský sbor se třese hrůzou. Dějepisec navrhuje poslat projev loajality s podpisy profesorů protektorátnímu ministrovi školství. Starý profesor náboženství však odmítá podepsat, na sklonku života nechce lhát. Místo dopisu ministrovi je uloženo třídnímu septimy, aby promluvil k žákům a odsoudil protistátní čin popravených. Učitel si je vědom, že ve třídě může být ten, kdo udal spolužáky gestapu, ale místo aby popravené odsoudil, říká: „Z hlediska vyššího principu mravního… vražda na tyranu není zločinem… také já schvaluji atentát na Heydricha!“ Tím, že povstanou v lavicích, dávají všichni studenti najevo souhlas.

Hlídač dynamitu – František Milec je správcem skladu dynamitu na dole Anna Marie. Není nejmladší, není až příliš statečný. Kamarádi z dolu mu oznámí, že dynamitem chtějí vyhazovat německé vlaky se zbraněmi. Ptají se, kolik dynamitu jim může opatřovat. Milec je zděšený. Protože ho nikdo nepřemlouvá, ale samozřejmě s jeho účastí počítají, nemá sílu odmítnout. Od té doby vyletělo do povětří několik vlaků, gestapo zuří a prohledává šachty. František Milec však má svůj sklad vždy v pořádku. Když je zničen další vlak, najde gestapo na trati obal od dynamitu s evidenčním číslem. Jdou pro Františka Milce. Po varování kamarádů utíká starou důlní chodbou domů, protože má ve skříni několik kilo dynamitu. Jeho žena Bětuška, o níž si bláhově myslel, že nic neví, mu chce pomoci. Dává dynamitové patrony do prádelního hrnce a chce je jít vyhodit do rybníka. Je však pozdě, přichází gestapo. Statečná žena staví hrnec na kamna, v nichž právě zatopila. Tím dodává odvahy svému muži a  když je gestapáci bijí, František jim křičí do očí, že ukradl vlastníma rukama padesát kilo dynamitu a že další vlaky vyletí do vzduchu. Vtom je dům ozářen světlem strašného výbuchu.

Vesnická historie – Rodina Bernátových ukrývá ve vsi Borkovicích uprchlého ruského zajatce, za to je trest smrti. Zanedlouho jsou všichni odvezeni gestapem a popraveni. Udavačem je chalupník Joudal, ví to o něm celá vesnice, úřady mu přidělili Bernátova pole. Vesničané chtějí pomstít nevinně popravené sousedy. Strážmistr Kudrna svěří starostovi plán, jak Joudala budou soudit. V zimním večeru čeká Kudrna na kopci za vsí, až Joudal pojede kolem na kole. Zastaví ho a čte mu rozsudek smrti. Joudal vyhrožuje, že ho dostane také pod sekeru, ale v hrůze a strachu pokračuje v cestě, myslí, že bude zastřelen. Strážmistr Kudrna se vrací do starostova stavení a sděluje čekajícím sousedům, že rozsudek byl vynesen a okamžitě vykonán. Ráno nalezli na silnici mrtvého Joudala, který pravděpodobně dostal na zledovatělé silnici smyk, přeletěl přes příkop a narazil hlavou do stromu. Při ohledání místa nehody nebylo ani stopy po šňůře, která byla v noci napjata mezi kamennými silničními patníky.

Nenávist – Účetní Babánek navštěvuje pouťové střelnice. Jednou pozoruje dokonalou střelbu šoféra Lojzy Mrázka a pak ho sleduje. Lojza si myslí, že je to tajný policista a je velmi překvapen, když mu pan Babánek přednese svou prosbu, aby ho naučil střílet. Když získá pan Babánek ve střelbě dokonalost, navštěvuje dále střelnice a předvádí tam své umění. Němečtí vojáci, kteří se chlubí svými střeleckými dovednostmi jsou ohromeni. Devátého května 1945 je pan Babánek na pražské barikádě, má vedle sebe německou pušku. Na převržené tramvaji je u jeho jména 15 čárek – počet Němců, které zabil, aby pomstil svého syna popraveného za Heydrichiády.

Pancéřová pěst – Sedmnáctiletý Pepík Hošek pracuje v zámečnické dílně svého otce. Je začátek května 1945, začíná Pražské povstání. Někdo telefonuje, otec bere dobře ukrytou pušku s náboji a kamsi odchází. Pepíkovi nařizuje, aby se nehnul z domu. Pepík neposlechne a vybíhá na ulici, kde se lidé radují, strhávají německé nápisy, šlapou po obrazech Hitlera. Pepík tuší, že dojde k boji. Chce mít zbraň a společně s davem lidí běží za uhlířem, který přepadl esesáka a získal jeho automat. Ve skladišti zbraní je málo pušek a na Pepíka se žádná nedostala. Sahá tedy po divné zbrani, s níž neumí zacházet, a jen ví, že se jmenuje pancéřová pěst. Ocitá se na barikádě, k níž se blíží tank. Prvnímu muži, který se snaží vystřelit z pancéřové pěsti, nevyšla rána a zbraň odhazuje, Další střelec je výstřelem roztrhán. Na řadě je Pepík. Vzpomíná na otce, který mu zakázal jít ven. Kdyby ho teď viděl, jistě by nechtěl mít syna zbabělce a nařídil by mu střílet. Míří na tank a střílí z deseti metrů. Když se dým rozplyne, všichni se radují – tank je zničen.

Němá Barikáda – Pražské povstání. Na strategickém mostě přes Vltavu byly postaveny tři barikády. První obhajuje četař s deseti mladými chlapci. Jeden z nich zničí tank tak, že při tom obětuje vlastní život. Ostatní jsou zabiti německou dělovou palbou. Na prostřední barikádě čekají útok, ale Němci se plaví přes řeku v loďkách a obsazují břeh. Obránci prostřední barikády odcházejí z mostu pomáhat v boji na břehu. Zůstávají pouze tři – Franta Kroupa, který bojoval v občanské válce ve Španělsku, holandský partyzán, kterému říkají Nederland, a pan Brůček, policejní nadstrážník. Vyčkávají příchodu nepřítele, každému probíhá hlavou celý jeho život. Barikáda se zdá opuštěná, je jako němá. Náhle se objevují po zuby ozbrojení němečtí vojáci. Tři barikádníci je nechají přijít hodně blízko a pak se vrhají do boje, který je předem ztracen.

Drama „Hrátky s čertem“ – Čtenáři nebo divákovi je Drdova komedie Hrátky s čertem z mnoha důvodů hned povědomá a blízká. V jejím ději se mu připomínají motivy z českých lidových pohádek – možná, že téma pohádky Čert a Káča Boženy Němcové nebo téma stejnojmenné opery Antonína Dvořáka, popřípadě i dramatické báchorky Čert na zemi J.K.Tyla. Pravděpodobně mu není neznáma filmová adaptace Drdovy hry, zdůrazňující, snad ještě barvitěji než původní dramatický text, jasnou převahu lidového důvtipu, moudrosti a životního optimismu nad světem zla a nelidskosti. Historické souvislosti vzniku Hrátek s čertem v období po atentátu na Heydricha, kdy se vystupňoval nacistický teror proti českému obyvatelstvu, by mohly vést k hledání konkrétních významových spojení a podobenství. Hrátkám s čertem však porozumíme především jako dramatickému žánru, tvarově i významově aktualizovanému lidovým uměním. Tak jako to zpravidla bývá v pohádkách, vedou spolu v Drdově komedii spor síly dobra a zla. Ty první – u Drdy vysloužilý voják Martin Kabát a princezna služebná, poctivá venkovská holka Káča – jsou jako obvykle v menšině. Ukáže se však, že nemají menší sílu a schopnosti, spíš naopak. Martinovi sotva může nahnat strach karikatura zlého pohádkového loupežníka Sarky Farky. Také prohlédne nekalé úmysly čerta Lucia, pomůže Káče i princezně Dišperandě, které naletěli čertovským slibům a jdou si v noci do polozbořeného čertova mlýna, kde straší pro ženichy. Ve veselé scéně Martin obehraje dva přihlouplé čerty v mariáši, ale úskokem jejich nadřízeného prohraje svůj kabát i s úpisy dívek peklu. Při řešení konfliktu s pekelnou mocí marně hledá pomoc u svatého muže, poustevníka Školastyka – je to totiž sobec a pokrytec, který mravní ctnost jen předstírá a ve skutečnosti mu chybí i trocha obyčejného lidského citu. Je jen fanatickým slouhou, papežštějším než papež. Martinovi nezbývá nic jiného než spolehnout se sám na sebe. Ve scéně v pekle se střetne tento obyčejný lidový typ člověka, který má přirozený smysl pro pravdu, dobro a spravedlnost, poctivost a čestné jednání, ne tedy nějaký romantický valibuk či hrdina bez bázně a hany, se světem nelidské moci, založené na hrozbách, strachu i hrubém násilí. Vzepře se skryté brutalitě „vědecky“ zdůvodněných lží, demagogie, která nutí člověka, aby se odevzdal do služeb pochybným vyšším zájmům, a chce-li si uchovat zdravý rozum a cit, prohlásí jej za pošetilce, romantika a bláznivého idealistu. Martin tomuto světu nepodlehne, jak předpokládá deduktivní úsudek jednoho z pekelníků: „Úpisy nechce vydat, protože nemá strach.“ Martin Kabát není hrdinou podle schematického vzoru, tím, kdo umí vyřešit každou situaci. Hrůza z pekelných muk a údiv nad nepochopitelnou nelidskostí mu málem vezmou všechnu řeč. „To přece nejni … ani možný … aby něco tak strašlivýho … na živejch lidech …“ Probudí v něm však zároveň sílu strach překonat: „A ne a ne! Tohle je celej ten váš kumšt, zpitomět člověka, udělat z něj ustrašený , zbabělý zvíře … poctivýho chlapa … ztumpachovatět, že vám pro samej strach bude poslušně žrát z ruky?“ O přesvědčivosti vystupňovaného dramatického konfliktu, který se vzápětí pohádkově vyřeší ve prospěch dobra, rozhoduje zajisté i výrazný stylový protiklad protagonistova způsobu vyjadřování – co na srdci, to na jazyku – a šroubovaných abstraktních prostředků jichž používají představitelé zla. Konečně stylová konfrontace živého, trefného způsobu vyjadřování s využitím lexikálních, tvaroslovných i syntaktických prvků obecné češtiny i nářečí autorova rodního kraje, tedy jazyka, jímž se mluví, a strojeného, oficiózního, často knižního vyjadřování funkcionářů, služebníků a vykonavatelů moci, to je určující prvek struktury literárního tvaru Hrátek s čertem od samého počátku. V Martinových a Káčiných promluvách se objevují výrazy významově aktualizující, jako dyť, ňákej, dřizda poustevnickej, obraty a slovní spojení („přejte si vidět, jak mu jednu lupnu“), úsloví a gnómy („navrch huj a vespod fuj“ nebo „vypustíš z huby jedno nerozumný slovo a sto párů volů už ho nevztáhne zpátky“), mnoho citoslovcí a také vyjádření se zvláštní lidovou obrazností: „A jeje, vo tomhle větříčku už dávno vím, vodkud fouká“; kromě toho i parafráze biblických výroků: „Já bídnej hříšník jsem se nafukoval pomyšlením, že je zachráním před plamenama věčnejma“; konečně třeba i zlidovělé podoby společenských frází s obrozeneckým onikáním: „líbějí vodpustit“, „ráčejí prominout“, „s pánem bohem počkají“. V replikách poustevníka Školastyka nebo představitelů čertovské administrativy se ta zase hemží prvky „vysokého“ stylu a byrokratické komunikace, jež vyznívají svou důraznou imperativností (připomínající styl vyjadřování ctižádostivých politiků a publicistů) směšně jako v případě výzvy – „Je třeba aktivního boje proti hříchu!“

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.003 sekund
© 2000-2006