Josef
Dobrovský, (* 17. 8. 1753, † 6. 1. 1829)
Český jazykovědec, zakladatel slavistiky a historik.
Největší osobnost českého osvícenství a vůdčí duch první fáze českého národního
obrození. Od následující jungmannovské generace obrozenců se odlišoval skeptickým
postojem k možnosti oživení češtiny jako literárního jazyka a nesouhlasem s
vyzdvihnutím ideje národa na nejvyšší místo hierarchie hodnot; dokladem jeho
postoje je odmítnutí pravosti Rukopisu Zelenohorského. Po studiích vstoupil v
roce 1772 do jezuitského řádu, knězem vysvěcen až po zrušení řádu 1786. V
letech 1776 – 87 vychovatel u hraběte Nostice, poté působil v josefínském
generálním semináři v Hradisku u Olomouce a po jeho uzavření 1790 penzionován.
Jako host žil do konce svého života u Nosticů v Praze. Vědeckou činnost zahájil
kritickými analýzami textů starých, zejména českých památek, z nichž
nejproslulejší je „Fragmentum Pragense Euangeliis“. „Marci vulgo autographi“
(Pražský zlomek evangelia sv. Marka); k starým českým dějinám se vrátil později
v souboru „Kritische Versuche, die ältere böhmische Geschichte von späteren
Erdichtungen zu reinigen“ (Kritické pokusy očistit starší české dějiny
od pozdějších výmyslů). Pro poznání vývoje a charakteru českého jazyka a
literatury mají epochální význam jeho „Geschichte der böhmischen Sprache und
Literatur“ (Dějiny české řeči a literatury), „Lehrgebäude der böhmischen
Sprache“ (Podrobná mluvnice jazyka českého) a „Deutsch-böhmisches Wörterbuch“ (Německo-český slovník). Jazyk a
literaturu Dobrovský chápal jako výraz celkového kulturního a politického
vývoje; proto za vrcholnou fázi vývoje starší české literatury a jazyka
považoval rudolfínskou dobu, jejíž jazyk vzal za základ své kodifikace spisovné
češtiny. Pro slavistiku má základní význam jeho práce „Institutiones linguae Slavicae
dialecti veteris“ (Základy jazyka staroslověnského). Studie k českým
dějinám „Geschichte der böhmischen Pikarden und Adamiten“ (Dějiny
českých pikartů a adamitů) nesou výrazné stopy filozofického zaměření svého
autora.