Ivan Diviš (1924)

Nekonformní básník. Za války jako student byl vězněn nacisty. Po válce studoval filosofii a estetiku, pracoval jako dělník a nakladatelský redaktor. Od roku 1969 žije v Mnichově a je spolupracovníkem rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Básnické dílo poznamenané vlivy K.Bednáře, F.Halase, V.Holana, proniknuté skepsí a formálním hledačstvím, tvoří sbírky: „První hudba bratřím“, „Uzlové písmo“, „Rozpleť si vlasy“, „Deník molekuly“, „Eliášův oheň“, „Morality“, „Umbriana“, „Noe vypouští krkavce“, „Přece jen“, „Průvan“, „Beránek na sněhu“, „Odchod z Čech“.

„Umbriana“ – Název sbírky, magické slovo Umbriana, vysvětluje autor jako „slovo ve spánku, tj. stín a chlum a v této pahorkaté krajině dramatu tu a tam hrad či zámek, v němž bydlí tajemství“. Tři oddíly této sbírky – Hrad, Maska pokrytá rukou, Ischias vinné révy – dávají nahlédnout do vnitřního světa intelektuálního básníka, jehož lyrická tvorba je budována z transformovaných vlastních zážitků a složitých reflexí klasického a moderního umění. Klíčovým problémem Divišovy poezie šedesátých let je trauma válečné hrůzy („hrůzou se čistíš, ale zanášíš“-Usť Urt noci), které je zřetelné na obou jejich pólech. Emocionálně nejpůsobivější jsou sdělné básně, vyjadřující zkušenost válečného věznění, výrazově oproštěné, směřující k jednoznačně výstižné pointě. („Študáci se vracejí z koncentráků“, „Pečkárna“, „Pankrác“, „Hanuš Fischer“, „Viktor Weiss u Hagiboru“, „Příkopy“). Současná inspirace uměleckými podněty – klasickými i soudobými (Ucello, Benvenuto, Cellini, Dante, Lermontov, van Gogh, L. Klíma, Kafka, Holan, Chaba, Šerých, Tesař, Ludwig) – se zadrhává do křečovitých metafor a zašifrovaných symbolů úzkosti, vrávorání a bídy. Básník pracující slovem objevuje paradoxní spojení (dala mi okusit, nikoli zakusit, zledovět pokořením, zmrákotnět zacitnutím, přizoufnout, zestydnout), vytváří nedořečené novotvary (úsavný, zástepí, polopoušť, propasení, vnevčas, osnímaný) i snově magické výrazy ( Karibů, Urgh, Kwém, Umbriana, Marosquen) podněcující čtenářovu fantazii. „Posedlost mluvy“, které je autor oddaným služebníkem, se projevuje v rytmizovaném volném verši volajícím po hlasitém přednesu, který v plné míře obnaží zvukomalebné kumulace („Všem chodcům vratičným, všem závratcům, vrávorajícím ze vrat nad závratné …– Marosquen; „Vytříbila střeh / rozšila lebku, zavšila ji / i odvšivila.“ – Příkopy).