Ivan Diviš (1924)
Nekonformní
básník. Za války jako student byl vězněn nacisty. Po válce studoval filosofii a
estetiku, pracoval jako dělník a nakladatelský redaktor. Od roku 1969 žije
v Mnichově a je spolupracovníkem rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Básnické
dílo poznamenané vlivy K.Bednáře, F.Halase, V.Holana, proniknuté skepsí a
formálním hledačstvím, tvoří sbírky: „První hudba bratřím“,
„Uzlové písmo“, „Rozpleť si vlasy“,
„Deník molekuly“, „Eliášův oheň“, „Morality“,
„Umbriana“, „Noe vypouští krkavce“, „Přece jen“, „Průvan“, „Beránek
na sněhu“, „Odchod z Čech“.
„Umbriana“ – Název sbírky, magické slovo Umbriana, vysvětluje
autor jako „slovo ve spánku, tj. stín a chlum a v této pahorkaté krajině
dramatu tu a tam hrad či zámek, v němž bydlí tajemství“. Tři oddíly této
sbírky – Hrad, Maska pokrytá rukou, Ischias vinné révy – dávají nahlédnout do
vnitřního světa intelektuálního básníka, jehož lyrická tvorba je budována
z transformovaných vlastních zážitků a složitých reflexí klasického a
moderního umění. Klíčovým problémem Divišovy poezie šedesátých let je trauma
válečné hrůzy („hrůzou se čistíš, ale zanášíš“-Usť Urt noci), které je zřetelné
na obou jejich pólech. Emocionálně nejpůsobivější jsou sdělné básně,
vyjadřující zkušenost válečného věznění, výrazově oproštěné, směřující
k jednoznačně výstižné pointě. („Študáci se vracejí
z koncentráků“, „Pečkárna“, „Pankrác“, „Hanuš Fischer“, „Viktor Weiss u
Hagiboru“, „Příkopy“). Současná inspirace uměleckými podněty –
klasickými i soudobými (Ucello, Benvenuto, Cellini, Dante, Lermontov, van Gogh,
L. Klíma, Kafka, Holan, Chaba, Šerých, Tesař, Ludwig) – se zadrhává do
křečovitých metafor a zašifrovaných symbolů úzkosti, vrávorání a bídy. Básník
pracující slovem objevuje paradoxní spojení (dala mi okusit, nikoli zakusit,
zledovět pokořením, zmrákotnět zacitnutím, přizoufnout, zestydnout), vytváří
nedořečené novotvary (úsavný, zástepí, polopoušť, propasení, vnevčas, osnímaný)
i snově magické výrazy ( Karibů, Urgh, Kwém, Umbriana, Marosquen) podněcující
čtenářovu fantazii. „Posedlost mluvy“, které je autor oddaným služebníkem, se
projevuje v rytmizovaném volném verši volajícím po hlasitém přednesu,
který v plné míře obnaží zvukomalebné kumulace („Všem chodcům vratičným,
všem závratcům, vrávorajícím ze vrat nad závratné …– Marosquen; „Vytříbila
střeh / rozšila lebku, zavšila ji / i odvšivila.“ – Příkopy).