Hans Christian Andersen (1805-1875)

Dánský spisovatel, narodil se v Odense, pocházel z velmi chudé rodiny ševce. Ve čtrnácti letech odešel do Kodaně, chtěl se stát hercem. Podařilo se mu získat stipendium a vystudoval gymnázium. Nejprve psal básně, divadelní hry a později romány. Ty však dnes již upadly v zapomenutí. Od roku 1835 vydává každým rokem několik pohádek – celkem jich napsal 156. Kritikové mu vytýkali, že se jako uznávaný romanopisec zabývá tak podřadným žánrem, jako je pohádka. Jeho pohádky však přetrvaly až do dnešních dob – jsou mezi nimi pohádky ze světa fantazie i z reálného světa.

„Slavík“- V Číně žil císař, který měl krásný zámek se zahradou, přecházející v les, v němž nádherně zpíval slavík. Do města přicházelo mnoho pocestných, kteří palác obdivovali, učenci o něm psali knihy a v žádné se nezapomněli zmínit o slavíkovi, jehož považovali za největší div. Císař si přečetl o slavíku v knihách a podivil se, že má něco tak zvláštního ve své říši a ještě nikdy slavíkův zpěv neslyšel. Ani jeho rádcové a ministři o slavíkovi nic neslyšeli. Nařídil svému dvořanovi, že slavík má večer zazpívat u dvora. Dvořan se vyptával všech ostatních dvořanů a sloužících, ale nikdo slavíka neznal. Až jedna malá kuchtička, která každý večer navštěvovala svou maminku u mořského pobřeží, věděla, kde slavík zpívá a slíbila, že tam dvořany zavede. Cestou náhle nedaleko zabučela kráva. Dvořané se domnívali, že je to slavík a obdivovali, jaký má silný hlas. Potom dvořané považovali za slavičí zpěv kuňkání žab u rybníka. Nakonec uviděli opravdového slavíka a divili se, jak je obyčejný a malý. Kuchtička zavolala na slavíka, aby šel s nimi ke dvoru, že si císař přeje slyšet jeho zpěv. Slavík ochotně vyhověl. Večer zazpíval tak krásně, že císařovi vstoupily do očí slzy. Nechtěl se již se slavíkem rozloučit a dal ho zavřít do zlaté klece. Jednou denně směl na procházku, kam ho mělo doprovázet dvanáct sloužících. Slavík se trápil. Jednoho dne dostal císař balík, v němž byla ze zlata a drahých kamenů dovedně zhotovená hračka – umělý slavík. Když se natáhl strojek, zazpíval jednu melodii. Rázem byl pravý slavík zapomenut, umělý byl daleko krásnější. Denně mnohokrát poslouchal celý dvůr jeho zpěv a dvořané se melodii učili nazpaměť. Pravý slavík využil toho, že se o něj nikdo nezajímal, a odletěl zpět do lesa. Umělý slavík se však časem opotřeboval a císař dovolil poslouchat jeho zpěv jen jednou ročně. Po několika letech se císař těžce roznemohl. Ležel v posteli a na jeho hruď usedla Smrt. Císař volal svého umělého slavíka, aby mu zazpíval, ale nebyl nikdo, kdo by ho natáhl. Náhle se za oknem ozval krásný zpěv skutečného slavíka. I Smrt poslouchala, zastesklo se jí po své zahradě, vrátila císaři jeho korunu a odešla. Císař usnul, a když se probudil, děkoval slavíkovi a přál si, aby u něho zůstal navždy. Slavík odmítl zůstat v zámku, ale slíbil císaři, že bude občas přilétat k jeho oknu a zpívat mu o lidech a jejich osudech.

„Malá mořská víla“ – Pohádka o dceři mořského vládce, která toužila poznat život nad mořskou hladinou. Čekala netrpělivě, až jí bude čtrnáct let, aby se mohla vynořit na hladinu. Když tento den nastal, zachránila z potápějící se lodi mladého prince. Zamilovala se do něj a požádala mořskou čarodějnici, aby ji zbavila ploutve mořské panny a vytvořila jí nohy jako mají lidé. Bylo to velmi bolestivé, ale víla nedbala. Musela se však smířit s tím, že bude němá. Princ ji našel na břehu a spřátelil se s ní. Brzy se dověděla, že princ našel krásnou princeznu, kterou si chce vzít za ženu. Jel si pro ni lodí a malá mořská víla z paluby hovořila se svými sestrami o svém zármutku. Slíbily jí, že požádají znovu o pomoc čarodějnici. Čarodějnice poslala mořské víle nůž se vzkazem, aby zabila prince, jedině tak se sama zachrání. Malá mořská víla prince příliš milovala a nedokázala ho zabít. Vrhla se do moře a vítr ji odnesl do nového domova na nebesích.

„Císařovy nové šaty“ – Marnivý císař zanedbává své vladařské povinnosti, zajímají ho jen nové a nové šaty. Veškerý čas tráví převlékáním a vybíráním nových látek, bot a klobouků. Do jeho města přicházejí dva podvodníci, kteří slibují, že utkají nejkrásnější látku a z ní ušijí nejkrásnější šaty na světě. Šaty budou kouzelné – neuvidí je ten, kdo je hloupý nebo se nehodí pro svůj úřad. Vyžádali si mnoho peněz, hedvábí a zlatých nití, zavřeli se do svého obydlí ke tkalcovskému stavu a předstírali, že pilně pracují. Po nějaké době poslal císař svého ministra, aby se podíval, jak jsou s prací daleko. Ministr je velmi poctivý a moudrý člověk, přesto nic nevidí. Má pochybnosti, zda se hodí pro svůj úřad, a proto naoko chválí krásu barev a vzorů a totéž vyřídí i císaři. To se opakuje ještě několikrát; všichni, kdo jsou císařem vysláni si práci prohlédnout, chválí krásu neexistující látky. Nakonec tkalce navštíví sám císař a vede se mu stejně. Ani on si před svými poddanými netroufá přiznat pravdu. Podvodníci se tváří že látku stříhají a šijí šaty. V den slavnostního průvodu, kde se všichni tváří , že císař má na sobě nové šaty, podvodníci se zlatem, penězi a hedvábím prchají z města. Průvod kráčí ulicemi a vtom jedno malé dítě zvolá: „Vždyť nemá nic na sobě!“ Všichni si v tu chvíli uvědomí, že hlas nevinného je pravdivý. Uvědomí si to i sám císař , ale nadává na sobě nic znát a pokračuje dále v průvodu.

„Sněhová královna“ – Čert zhotovil zrcadlo, které zamlžovalo všechno, co bylo dobré a krásné, ale zřetelně ukazovalo věci ošklivé. Zrcadlo se rozbilo na tisíce střepů. Komu se střepinka dostala do oka, viděl jen to, co bylo špatné, pronikla-li až do srdce, proměnilo se v kus ledu. Ve velkém městě žil chlapec Kaj a holčička Gerda. Přátelili se spolu, hráli si, poslouchali babiččina vyprávění. Jednou při hře pocítil Kaj píchnutí u srdce a do oka mu vlétla malá střepinka. Byly to kousky rozbitého zlého zrcadla. Od té doby se Kaj změnil, začal být zlý na lidi, ničil květiny. V zimě často chlapci přivazovali své sáňky za koňské potahy a kus cesty se s nimi svezli. Kaj přivázal sáňky k bílým saním, v nichž seděla krásná bíle oblečená žena. Byla to Sněhová královna. Odvezla chlapce do své říše. Když se Kaj dlouho nevracel, vydala se ho Gerda hledat. Ušla dlouhou cestu. Celé léto žila u laskavé čarodějnice a vedlo se jí tak dobře, že málem na Kaje zapomněla. Nakonec však od čarodějnice odešla a havran, kterého potkala cestou, ji zavedl k princi a princezně. Dali jí na cestu teplé oblečení, kočár a koně a Gerda se znovu vydala na cestu. Dostala se mezi bandu loupežníků, kteří jí vzali koně i kočár. Byla mezi nimi malá loupežnice, která se tvářila na Gerdu naoko zle, ale poradila jí, že Sněhová královna se přes léto zdržuje v Laponsku. Darovala Gerdě soba, který dobře znal cestu a uháněl po sněhu, až spatřili polární záři. Gerdě ještě poradili dvě ženy – Laponka a Finka, kudy vede další cesta. Finka prozradila Gerdě, že Kaj se musí zbavit dvou střepinek, aby se mu přestalo líbit u královny a mohl se s Gerdou vrátit domů. Gerda se sobem přijeli do zámku, když Sněhová královna právě nebyla doma. Kaj seděl v ledové síni na ledové podlaze a skládal z ledových kostek nápis. Gerda se rozplakala radostí a její horké slzy rozehřály led v jeho srdci. I Kaj se rozplakal a slzy vyplavily střípek z jeho oka. Poznal Gerdu a  se sobem a jeho družkou se vydali na cestu zpět. Soba vrátili malé loupežnici a po dlouhém putování se vrátili domů.

„Pohádka mého života“ (1855) – úryvek:

Můj život je krásná pohádka, tak bohatá a blažená! Kdybych byl jako chlapec, když jsem chudý a sám vykročil do světa, potkal mocnou vílu a ona mi řekla: ”Zvol si cestu a cíl a já tě budu ochraňovat a povedu tě podle vývoje tvého ducha a podle rozumných zákonů tohoto světa,” nemohl mi osud být příznivější a nemohl mě vést moudřeji a lépe. Příběh mého života řekne světu, co říká mně: Je laskavý Bůh, jenž všechno vede k nejlepšímu cíli.

Roku 1805 žili v chudobné světničce města Odense novomanželé, kteří se měli nesmírně rádi, mladý obuvník se ženou, on sotva dvaadvacetiletý, nesmírně nadaný, opravdová básnická povaha, ona o několik let starší, neznalá světa ani života, leč upřímného srdce. Ten muž se nedávno stal ”svobodným mistrem” a sám si vyrobil zařízení do své ševcovské dílny i manželskou postel; k té použil már, na nichž krátce předtím ležela vystavená rakev s nebožtíkem hrabětem Trampem; černé svlaky, které od té doby pak zůstaly na posteli, byly toho připomínkou. Místo hraběcí mrtvoly, obklopené flórem a svícny, leželo tam druhého dubna 1805 živé plačící dítě, a to jsem byl já, Hans Christian Andersen.

Otec prý v prvních dnech sedával u postele a předčítal mamince z Holberga, zatímco já jsem křičel, až se to rozléhalo. ”Spi, nebo tiše poslouchej!” říkával prý mi žertem, ale já jsem stále byl takový křikloun a projevil jsem se prý takhle i v kostele při křtinách; farář, o němž maminka později mluvívala jako o velmi zlostném člověku, prý řekl: ”Ten kluk ale křičí jako kočka!”, kterážto slova mu matka nikdy nedokázala zapomenout; chudý francouzský emigrant Gomard, který mi byl za kmotra, ji však utěšoval, že čím víc jako dítě křičím, tím krásněji budu zpívat, až budu větší.

Jediná světnička, kam se kromě dílenského zařízení, postele a rozkládací lavice, kde jsem spal já, už skoro nic nevešlo, byla domovem mého dětství, stěny však byly ověšeny obrazy, na truhle stály hezké hrníčky, skleněné věci a ozdobné drobnosti a na druhém konci dílny, u okna, byla polička s knihami a písněmi. V kuchyňce visela nad spížkou police plná talířů, místnůstka mi připadala veliká a bohatá, a už jenom dveře, které na výplni měly namalovanou krajinu, znamenaly pro mne tenkrát totéž, co dnes pro mne znamená celá obrazová galerie!

Z kuchyňky ses dostal po žebříčku na půdu, kde jsme měli v okapu mezi naším a sousedovým domem truhlík s hlínou na pažitku a petržel, celou to maminčinu zahradu; ještě dnes kvete tato zahrádka v mé pohádce ”Sněhová královna”.

Byl jsem jedináček a hodně mě rozmazlovali, musel jsem však od matky slýchat, že mám mnohem a mnohem šťastnější život než ona, že se mám jako hraběcí dítě! – Ji vyhnali rodiče už jako dítě žebrat, a když to neuměla, proseděla celý den v pláči pod mostem přes řeku Odense; moje dětská mysl si to představovala tak zřetelně, že jsem nad tím plakal; dvakrát jsem zobrazil její postavu v rozličném pojetí, jako starou Domeniku v ”Improvizátorovi” a jako muzikantovu matku v románu ”Jenom muzikant”.

Můj otec Hans Andersen mě nechal, abych si dělal, co chci; veškerá jeho láska patřila mně, pro mne žil, všechen svůj volný čas, neděli, věnoval tomu, aby mi dělal hračky a kreslil obrázky; večer nám čítával z Lafontainova ”Podivína”, z Holberga a z ”Tisíce a jedné noci”; vzpomínám si, že jsem ho vídal se usmívat, jenom když četl; v celém svém životě, ani jako řemeslník, se totiž necítil šťastný.

Jeho rodiče byli zámožní rolníci, ale neštěstí se na ně zrovna hrnulo; dobytek jim uhynul, statek vyhořel a hospodář sám přišel nakonec o rozum; žena se s ním odstěhovala do Odense a nezbývalo, než aby dala bystrého chlapce do učení k ševci, i když si toužebně přál, aby se dostal do latinské školy; několik zámožných měšťanů mluvilo jednou o tom, že se složí, budou ho zadarmo živit a pomohou mu tak na cestu, kterou by se rád dal, ale nic z toho nebylo můj otec se chudák nedožil, aby se mu splnilo nejmilejší přání, a nikdy mu to nevymizelo z mysli. _Vzpomínám si, jak jsem jako dítě spatřil v jeho očích slzy, když přišel jeden z žáků latinské školy, objednal si boty a ukazoval mu své knihy a vykládal, co se všechno učí. ”Já jsem měl také jít tou cestou!” řekl, prudce mne políbil a pak celý večer nemluvil.

Zřídka se setkával se sobě rovnými, jeho příbuzní a známí chodívali k nám; za zimních večerů čítával nahlas doma, jak jsem řekl, nebo mi dělal hračky; v létě chodil skoro každou neděli do lesa a já s ním; tam příliš nemluvil, ale sedával zamyšlen, zatímco já jsem běhal kolem a navlékal na stéblo jahůdky nebo si vil věnečky; jen jednou za rok, a sice v máji, když se les právě zazelenal, šla s námi i matka, to býval její jediný pravidelný roční výlet, a tu mívala hnědé květované kartounové šaty, které nosívala jenom ten den a pak když chodívala k stolu Páně, a tak to byly za celá léta jediné šaty, na něž si vzpomínám jako na její šaty sváteční; když jsme se vraceli z výletu do lesa, natrhala vždy celou spoustu čerstvých březových větví, které pak dala za nablýskaná kamna; do mezer mezi trámy jsme nastrkali rozchodníky, a podle toho, jak rostly, jsme viděli, zda budeme žít dlouho či krátce. Zeleň a obrazy zdobily naši světničku, kterou matka udržovala čistou a útulnou, byla hrdá, že prostěradla a krátké záclony na oknech má bílé jako sníh. Jednou z mých prvních, jinak celkem nemnohých vzpomínek, významná však silou, s jakou mi ji dětská fantazie téměř vpálila do duše, byla rodinná slavnost a kde? – na tom místě v Odense, v té budově, k níž jsem zvenčí vzhlížel se strachem a hrůzou, jako pařížský chlapec kdysi vzhlížel, myslím, k Bastile – byla to odenseská káznice. Moji rodiče tam znali vrátného, který je pozval na rodinnou slavnost, a já jsem měl také přijít; byl jsem tenkrát ještě tak mladý, že mě museli nést, když jsme se vraceli, jak ještě uslyšíte. Odenseská káznice pro mne byla hotovou pokladnicí zlodějských a loupežnických příběhů; často jsem před ní stával, pochopitelně hodně daleko, a poslouchal jsem, jak tam muži i ženy zpívají předouce na kolovrátku.

Přišel jsem s rodiči na rodinnou slavnost u vrátného; velká, železem pobitá vrata se otevřela a zase zavřela klíčem z chřestícího svazku klíčů na kroužku, stoupali jsme po příkrých schodech; – jedlo se a pilo, dva vězni nosili na stůl – mne nedokázali přimět, abych vzal do úst, odstrkoval jsem i nejsladší věci – matka říkala, že mi není dobře, a uložili mne na postel, ale já jsem slyšel těsně vedle veselé písně a vrčení kolovratu, nemohu teď říci, zda ve fantazii nebo doopravdy, vím však, že jsem cítil strach, a přesto příjemnou pohodu, jako bych vstoupil do zámku loupežnických příběhů. – Pozdě večer se rodiče vraceli domů, mne nesli, bylo nevlídné počasí, déšť mne šlehal do obličeje.

Každý den, třeba jen na malou chvilku, přicházela do domu mých rodičů babička, zejména aby viděla svého vnoučka, maličkého Hanse Christiana; já jsem byl její radost a štěstí. Byla to tichá, velmi milá stará paní s laskavýma modrýma očima a hezké postavy; měla těžký život, kdysi byla ženou zámožného rolníka a teď žila ve velké chudobě; bydlela se svým pomateným mužem v domečku, který si koupili za poslední zbytky jmění. Přesto jsem ji nikdy neviděl plakat, ale tím hlouběji na mne zapůsobilo, když jenom tiše vzdychala a vyprávěla o své babičce z matčiny strany, která byla urozenou dámou ve velkém německém městě Kasselu a tam se vdala za ”komedianta”, jak babička říkala, utekla z domova a teď se to mstí na celé rodině. Nevzpomínám si, že bych kdy slyšel babičku vyslovit rodné jméno té ženy, sama však byla rozená Nommesenová. Dohlížela na zahrádku u nemocnice a každou sobotu přinesla nějaké květiny, které jí dovolili si vzít; ty byly ozdobou na matčině truhle, ale byly to moje květiny; směl jsem je dát do sklenice s vodou; jakou jsem míval radost! Všechno mi nosila, milovala mne celou duší; věděl jsem to, chápal jsem to.