Otakar Březina (1868-1929)

Náš nejvýznačnější symbolista. Celá jeho tvorba vychází z idealistického přesvědčení, že duchovní svět je podstatnější, než svět skutečný. Je poznamenán idealistickými filosofy středověku. Jeho verše mají metafyzický ráz. Jeho verš je volný, hudební, kupí metafory, přirovnání, užívá cizí slova, odborní termíny, čerpají z počátku z náboženské oblasti, později ze všech oblastí lidské činnosti. Obrovské množství obrazů.

„Tajemné dálky“- píše pod vlivem svých dojmů, pocitů. Projevuje se jeho osamění, touha uniknout z těžkého údělu života. Pesimistický ráz. Překrásná báseň „Matka“ - je pojata jinak, než například u Nerudy, Březinova matka očekává smrt, život chutnal jako popel, útěchu nachází v kostele. Těší se, že si odpočine po smrti. Březina je s ní spjat neviditelným poutem.

„Svítání na západě“ - Dospívá k prudkému odporu k životu a jeho nedokonalosti. Vykoupení vidí ve smrti, v posmrtném životě. Negativní vztah. Chce pochopit tajemství života.

„Větry od pólů“ - Překonává negativní vztah k životu, oslava životních sil, "proudících od pólů". Odklání se od osobního utrpení, Zamýšlí se nad osudem lidstva.

„Stavitelé chrámů“ - Láska k lidem, chce, aby lidstvo poznalo zákony života a přírody. Za šiřitele tohoto poznání a nositele pokroku pokládá ještě "geniálního jedince".

„Ruce“ – Ve 20 básních této poslední ukončené Březinovy sbírky z roku 1901 se završuje autorova intelektuální cesta od počátečního „řinčení mystických okovů ve snění mém“ k vycítění „odvěké hudby miliónů srdcí, jak hvězdy od sebe vzdálených a po sobě tajemně toužících“, jak to proklamuje v úvodní básni Chvíle slávy. Symbolistní výklad vnitřního světa osamoceného, do sebe ponořeného básníka, usilujícího o proniknutí do tajemného řádu světa a jeho idejí, dospěl od počátečního individualismu a pesimismu na práh optimistického vyjádření budoucnosti tajemného světa, který spatřuje v kolektivní soudržnosti a bratrském sblížení. Světové sjednocení, které je v jeho pojetí triumfem lidství, spatřuje v úsilí „o slití všech miliónů v Jediného člověka vykoupeného“ (Šílenci) a v utvoření „magického řetězu miliónů rukou , chvějících se proudem bratrské síly“ (Ruce). Kolozpěv srdcí (idea stejnojmenné básně) směřuje k několikanásobnému osvobodivému výkřiku refrénu „sladko je žíti“, jímž básník manifestuje svou optimistickou víru. Kolektivistický pocit solidarity a přesvědčení o nepřemožitelné síle spojených tvůrčích schopností lidského rodu, přesvědčivě vyjádřené v ústřední básni Ruce, vyúsťuje do širší roviny přírodní a kosmické (Zpívaly vody, Zpívaly hořící hvězdy, Dithyramb světů, Jarní noc). Vzrušivost a dramatičnost Březinovy básnické výpovědi této sbírky vyplývají z opakovaného překonávaní bolesti, skepse, temnot a hořkosti (Stráž nad mrtvými, Bolest člověka, Hudba slepců). Básník tak činí, jako ostatně v celém svém díle, patetickým monologem, který často přerůstá do plurální sborové promluvy. Chórický charakter některých básní přechází v jednotlivých číslech sbírky do podoby litanie (Kolozpěv srdcí, Ruce, Čas), která umocňuje naléhavost básnického sdělení.