Otakar Březina (1868-1929)
Náš
nejvýznačnější symbolista. Celá jeho tvorba vychází z idealistického
přesvědčení, že duchovní svět je podstatnější, než svět skutečný. Je poznamenán
idealistickými filosofy středověku. Jeho verše mají metafyzický ráz. Jeho verš
je volný, hudební, kupí metafory, přirovnání, užívá cizí slova, odborní
termíny, čerpají z počátku z náboženské oblasti, později ze všech oblastí
lidské činnosti. Obrovské množství obrazů.
„Tajemné
dálky“- píše pod vlivem svých
dojmů, pocitů. Projevuje se jeho osamění, touha uniknout z těžkého údělu
života. Pesimistický ráz. Překrásná báseň „Matka“ - je pojata jinak,
než například u Nerudy, Březinova matka očekává smrt, život chutnal jako popel,
útěchu nachází v kostele. Těší se, že si odpočine po smrti. Březina je s ní
spjat neviditelným poutem.
„Svítání
na západě“ - Dospívá k
prudkému odporu k životu a jeho nedokonalosti. Vykoupení vidí ve smrti, v
posmrtném životě. Negativní vztah. Chce pochopit tajemství života.
„Větry
od pólů“ - Překonává negativní
vztah k životu, oslava životních sil, "proudících od pólů". Odklání
se od osobního utrpení, Zamýšlí se nad osudem lidstva.
„Stavitelé
chrámů“ - Láska k lidem, chce,
aby lidstvo poznalo zákony života a přírody. Za šiřitele tohoto poznání a
nositele pokroku pokládá ještě "geniálního jedince".
„Ruce“ – Ve 20 básních této poslední ukončené Březinovy
sbírky z roku 1901 se završuje autorova intelektuální cesta od počátečního
„řinčení mystických okovů ve snění mém“ k vycítění „odvěké hudby miliónů
srdcí, jak hvězdy od sebe vzdálených a po sobě tajemně toužících“, jak to
proklamuje v úvodní básni Chvíle slávy. Symbolistní výklad vnitřního světa
osamoceného, do sebe ponořeného básníka, usilujícího o proniknutí do tajemného
řádu světa a jeho idejí, dospěl od počátečního individualismu a pesimismu na
práh optimistického vyjádření budoucnosti tajemného světa, který spatřuje
v kolektivní soudržnosti a bratrském sblížení. Světové sjednocení, které
je v jeho pojetí triumfem lidství, spatřuje v úsilí „o slití všech
miliónů v Jediného člověka vykoupeného“ (Šílenci) a v utvoření
„magického řetězu miliónů rukou , chvějících se proudem bratrské síly“ (Ruce).
Kolozpěv srdcí (idea stejnojmenné básně) směřuje k několikanásobnému
osvobodivému výkřiku refrénu „sladko je žíti“, jímž básník manifestuje svou
optimistickou víru. Kolektivistický pocit solidarity a přesvědčení o
nepřemožitelné síle spojených tvůrčích schopností lidského rodu, přesvědčivě
vyjádřené v ústřední básni Ruce, vyúsťuje do širší roviny přírodní a
kosmické (Zpívaly vody, Zpívaly hořící hvězdy, Dithyramb světů, Jarní noc).
Vzrušivost a dramatičnost Březinovy básnické výpovědi této sbírky vyplývají
z opakovaného překonávaní bolesti, skepse, temnot a hořkosti (Stráž nad
mrtvými, Bolest člověka, Hudba slepců). Básník tak činí, jako ostatně
v celém svém díle, patetickým monologem, který často přerůstá do plurální
sborové promluvy. Chórický charakter některých básní přechází
v jednotlivých číslech sbírky do podoby litanie (Kolozpěv srdcí, Ruce,
Čas), která umocňuje naléhavost básnického sdělení.