Eduard Štorch (1878-1956)

Český archeolog, pedagog a spisovatel. Autor románů pro děti a mládež. Narodil se v Ostroměři u Hořic. V dějově přitažlivých příbězích zprostředkoval mladým čtenářům kulturně historické poznání. Kromě rozsáhlé publicistické a přednáškové činnosti a práce v četných pedagogických, historických, kulturních a turistických spolcích se věnoval amatérskému archeologickému výzkumu. V letech 1919-1921 byl školním inspektorem v Bratislavě. V roce 1937 odešel ze zdravotních důvodů na trvalý odpočinek. Zemřel v roce 1956 v Praze. Mezi jeho díla patří: „Bohatýr Vratislav“ (1917), „Bronzový poklad“ (1932), „Čarodějův učedník“ (1910), „Člověk diluviální“ (1907), „Dětská farma“ (1929), „Hrdina Nik“ (1934), „Junáckou stezkou“ (1934), „Libuše a Přemysl“ (1919), „Lovci mamutů“ (1918), „Lovci sobů a mamutů“ (1933), „Meč proti meči“ (1946), „Minehava“ (1950), „Nový dějepis“ (1909), „O Děvín a Velehrad“ (1939), „Osada Havranů“ (1930), „Počátky života pozemeského“ (1908), „Praha v době kamenné“ (1910), „Praha v době předhistorické“ (1921), „Praha v pravěku“ (1916), „Původ náboženství“ (1909), „Reforma školního dějepisu“ (1905), „Školní dějepis v theorii i v praxi“ (1946), „Tábornická příručka“ (1921), „U veliké řeky“ (1932), „V lovecké tlupě“ (1931), „V šeru dávných věků“ (1920), „Věstonická Venuše“ (1936), „Volání rodu“ (1934), „Vývoj tvorstva a původ člověka“ (1910-1912), „Zastavený příval“ (1940), „Zlomený meč“ (1932), „Život v pravěku: V říši draků, ještěrů, prvolidí“ (1912).  

„Lovci mamutů“ – Děj románu se odehrává před 20 – 30 tisíci lety na území Moravy a Čech. Pouť tlupy pravěkých lidí začíná na březích Dyje u Dolních Věstonic. Chlapec Kopčem při lovu zubrů ztrácí matku – utonula v bažinách. Její muž Njan pro ni příliš netruchlí, byla mu pouze pomocnicí a služkou. Nicméně její tělo vytáhne z bažiny, spálí je na ohni  a z hlíny vyrobí její sošku, která je po tisíciletí nalezena jako Věstonická Venuše. Tlupa musí překonávat mnoho překážek. Loví soby, mamuty, divoké koně i menší zvířata – zajíce a hraboše. Často je vystavena nebezpečí – lidi ohrožují nosorožci, lvi skalní, tygr, velicí medvědi a smečky vlků. Těžkým obdobím je zima – je třeba udělat zásoby kožešin a potravy. Nejhorší je, když tlupě vyhasne oheň. Nejen, že hrozí nebezpečí smrti zmrznutím, ale je i mnohem větší možnost ohrožení divokými zvířaty. Lovci si vyrábějí nástroje z pazourku, který získávají výměnným obchodem. Vykřesat oheň pomocí pazourku není jednoduché, je potřeba ještě kus železné rudy, která není vždy po ruce. Tlupa nemá náčelníka, nikdo se nestará o oheň, nikdo neřídí přípravy na zimu. Po mnoha dohadech je stanoven náčelníkem obratný a statečný lovec Mamutík. Podaří-li se tlupě dobrý lov, nezřízeně hoduje, aniž by pamatovala na budoucnost. Lidé pojídají nejen maso, ale i například obsah střev ulovených zvířat. K dalším neobvyklým pochoutkám patří brouci, červi, kobylky, slimáci. Pro lepší trávení jedí šťovík , různé trávy a lupeny. Často se stává, že jsou o ulovené maso okradeni členy jiné tlupy. Mezi tlupami propukají kruté boje, silnější tlupa nikoho nešetří, zabíjí ženy i děti. Není výjimkou, že těla mrtvých nepřátel jsou upečena a snědena. Lidská řeč je nedokonalá, neobejde se bez pomoci gest a neartikulovaných zvuků. Tlupu putuje směrem k dnešnímu městu Brnu, pak dále Moravkou branou, kde ji ohrožují obrovské hejna komárů a tyfová epidemie ze znečištěné vody. Pokračují v cestě směrem na západ od dnešního Polabí. Jejich putování končí ve středních Čechách, na území dnešní Prahy. Prožívají opět zimu bez ohně a jsou nuceni oheň ukrást sousední tlupě. Kopčem, a jeho druh Veverčák, chytří a obratní chlapci, objeví způsob, jak rozdělat oheň rychlým otáčením smrkového dřívka na zvířecí kosti. Tak chlapec Kopčem poskytuje tlupě jistotu, že již nikdy nezůstanou bez ohně. O jeho objevu si lidé dlouho vyprávějí.