Eduard Štorch (1878-1956)
Český archeolog, pedagog
a spisovatel. Autor románů pro děti a mládež. Narodil se v Ostroměři u
Hořic. V dějově přitažlivých příbězích zprostředkoval mladým čtenářům
kulturně historické poznání. Kromě rozsáhlé publicistické a přednáškové
činnosti a práce v četných pedagogických, historických, kulturních a
turistických spolcích se věnoval amatérskému archeologickému výzkumu.
V letech 1919-1921 byl školním inspektorem v Bratislavě. V roce
1937 odešel ze zdravotních důvodů na trvalý odpočinek. Zemřel v roce 1956
v Praze. Mezi jeho díla patří: „Bohatýr Vratislav“ (1917), „Bronzový
poklad“ (1932), „Čarodějův učedník“ (1910), „Člověk
diluviální“ (1907), „Dětská farma“ (1929), „Hrdina
Nik“ (1934), „Junáckou stezkou“ (1934), „Libuše
a Přemysl“ (1919), „Lovci mamutů“ (1918), „Lovci
sobů a mamutů“ (1933), „Meč proti meči“ (1946), „Minehava“
(1950), „Nový dějepis“ (1909), „O Děvín a Velehrad“ (1939), „Osada
Havranů“ (1930), „Počátky života pozemeského“ (1908),
„Praha
v době kamenné“ (1910), „Praha v době předhistorické“
(1921), „Praha v pravěku“ (1916), „Původ náboženství“
(1909), „Reforma školního dějepisu“ (1905), „Školní dějepis v theorii i
v praxi“ (1946), „Tábornická příručka“ (1921), „U
veliké řeky“ (1932), „V lovecké tlupě“ (1931), „V
šeru dávných věků“ (1920), „Věstonická Venuše“ (1936), „Volání
rodu“ (1934), „Vývoj tvorstva a původ člověka“
(1910-1912), „Zastavený příval“ (1940), „Zlomený meč“ (1932), „Život
v pravěku: V říši draků, ještěrů, prvolidí“ (1912).
„Lovci
mamutů“ – Děj románu se
odehrává před 20 – 30 tisíci lety na území Moravy a Čech. Pouť tlupy pravěkých
lidí začíná na březích Dyje u Dolních Věstonic. Chlapec Kopčem při lovu zubrů
ztrácí matku – utonula v bažinách. Její muž Njan pro ni příliš netruchlí,
byla mu pouze pomocnicí a služkou. Nicméně její tělo vytáhne z bažiny,
spálí je na ohni a z hlíny vyrobí
její sošku, která je po tisíciletí nalezena jako Věstonická Venuše. Tlupa musí
překonávat mnoho překážek. Loví soby, mamuty, divoké koně i menší zvířata –
zajíce a hraboše. Často je vystavena nebezpečí – lidi ohrožují nosorožci, lvi
skalní, tygr, velicí medvědi a smečky vlků. Těžkým obdobím je zima – je třeba
udělat zásoby kožešin a potravy. Nejhorší je, když tlupě vyhasne oheň. Nejen,
že hrozí nebezpečí smrti zmrznutím, ale je i mnohem větší možnost ohrožení
divokými zvířaty. Lovci si vyrábějí nástroje z pazourku, který získávají
výměnným obchodem. Vykřesat oheň pomocí pazourku není jednoduché, je potřeba
ještě kus železné rudy, která není vždy po ruce. Tlupa nemá náčelníka, nikdo se
nestará o oheň, nikdo neřídí přípravy na zimu. Po mnoha dohadech je stanoven
náčelníkem obratný a statečný lovec Mamutík. Podaří-li se tlupě dobrý lov,
nezřízeně hoduje, aniž by pamatovala na budoucnost. Lidé pojídají nejen maso,
ale i například obsah střev ulovených zvířat. K dalším neobvyklým
pochoutkám patří brouci, červi, kobylky, slimáci. Pro lepší trávení jedí šťovík
, různé trávy a lupeny. Často se stává, že jsou o ulovené maso okradeni členy
jiné tlupy. Mezi tlupami propukají kruté boje, silnější tlupa nikoho nešetří,
zabíjí ženy i děti. Není výjimkou, že těla mrtvých nepřátel jsou upečena a
snědena. Lidská řeč je nedokonalá, neobejde se bez pomoci gest a
neartikulovaných zvuků. Tlupu putuje směrem k dnešnímu městu Brnu, pak
dále Moravkou branou, kde ji ohrožují obrovské hejna komárů a tyfová epidemie
ze znečištěné vody. Pokračují v cestě směrem na západ od dnešního Polabí.
Jejich putování končí ve středních Čechách, na území dnešní Prahy. Prožívají
opět zimu bez ohně a jsou nuceni oheň ukrást sousední tlupě. Kopčem, a jeho
druh Veverčák, chytří a obratní chlapci, objeví způsob, jak rozdělat oheň
rychlým otáčením smrkového dřívka na zvířecí kosti. Tak chlapec Kopčem
poskytuje tlupě jistotu, že již nikdy nezůstanou bez ohně. O jeho objevu si
lidé dlouho vyprávějí.