Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Černý Václav (1905-1981)

Václav Černý (1905-1981)

Literární vědec, romanista a bohemista, publicista a překladatel. Narodil se v Jizbici u Náchodu. Po studiích bohemistických a romanistických pracoval ve slavistickém ústavu v Ženevě, později působil na Karlově univerzitě v Praze a na Masarykově univerzitě v Brně, po válce se stal profesorem srovnávací literární historie. Černý se ve svých literárněvědných studiích a esejích, například Ideové kořeny současného umění“, Bergson a ideologie současného romantismu“ (1929), Esej o básnickém baroku“ (1937), zabýval se historickými souvislostmi soudobého slovesného umění. „Zajímá nás nade vše dnešek“, psal Černý v roce 1938, „a od minulosti a od tradice svobodné myšlenky básnictví žádáme pro tuto chvíli a na tomto místě jen sílu a radu.“ Jeho zájem poutala také česká literatura od dob středověku až po díla nejsoučasnější. V Kritickém měsíčníku, časopise, který redigoval a vydával v letech 1938 až 1942, se dostalo vysokého kritického ocenění české poezii podzimu 1938, zejména pak veršům Halasovým, Holanovým a Horovým, také však tu získala rozsáhlý prostor tvorba básníků nejmladší generace. V průběhu války byl Černý aktivním účastníkem protifašistického odboje, v poválečném období pokračoval ve vydávání Kritického měsíčníku“ (1945-1948). Psal o literárním a filosofickém existencionalismu (První sešit o existencionalismu“, 1948; Druhý sešit o existencionalismu“, 1992). Když byl po roce 1948 vyřazen z oficiálního proudu literární vědy, věnoval se dál romanistickému výzkumu, také však studiu starší české literatury (Staročeský Mastičkář“, 1955), znovu se vrátil k dílu B.Němcové (Knížka o Babičce“, 1961). Po dalším vynuceném odchodu z veřejného života v období tzv. normalizace se stal Černý vedle filosofa J.Patočky čelním představitelem intelektuální opozice státní moci, signatářem Charty 77, vystupoval proti potlačování lidských a občanských práv. Se značným odstupem od vydání v zahraničí vyšly Paměti 1938-1945“ / Křik Koruny české“ (1992) a Paměti 1945 – 1972“ (1992).

Karel Jílek: Cesta k mrazu – Kritiky a literárněvědné studie Václava Černého pomáhají najít cestu k porozumění literatuře hlavně zevrubnými analýzami jednotlivých literárních děl, a to v širokých souvislostech literatury světové, zejména však románské – španělské, francouzské a italské, ale také v kontextu soudobého filosofického myšlení. Kromě toho inspirují, podněcují, někdy i provokují k domýšlení polemicky vyhrocenými závěry, otázkami, odvážnými hypotézami, subjektivními vkusovými soudy. Na konci třicátých let a na počátku let čtyřicátých podporoval Václav Černý nástup mladé básnické generace, jejímiž představiteli byli Jiří Orten, Kamil Bednář, Ivan Blatný, Josef Kainar, Jiří Kolář a další. Když psal o druhé Ortenově sbírce, která vyšla pod pseudonymem, uvedl: „Mezi Jílkovými vrstevníky nečetl jsem ještě nic tak citově uzrálého jako Cesta k mrazu. Myslím na onu zralost, jíž duše nabývá bolestí.“ Černý založil kritiku Jílkových-Ortenových veršů na podrobné analýze opakujícího se motivu návratu. Významy tohoto motivu interpretuje v souvislostech pojetí času, jak je v období všeobecného ohrožení lidskosti za druhé světové války promýšleli existencialističtí filosofové. Charakteristikou Ortenovy poezie jako poezie času a zároveň poezie „hádanky existenční“poukazuje na to, co je pro ni „specifičtější“. Její lyrický subjekt – osamocený jedinec, hledá východisko ze své situace v jistotě cesty zpět, proti toku času, v návratu k zemi, k matce, dokonce v návratu do matčina lůna (báseň „V mamince“), kde čas je věčnost, trvání, když poté, co jsme vrženi do světa, žijeme už tváří v tvář své konečnosti, nicotě, absurditě smrti. Ne náhodně je v této souvislosti připomenuta návaznost Ortenova díla na poezii K. H. Máchy, odmítnuto je však spojení s poetikou surrealismu, který hledal útočiště před existenciálními problémy ve snu – tedy nad skutečností. Ortenova poezie se podle Černého vyznačuje výrazovou originalitou, na rozdíl od formální dovednosti jeho vrstevníků, kteří se učili z meziválečné poezie. Tím, jak se vyjadřuje „v krátkých větičkách, s úsečnou bryskností“, věcně, zcela prostými a všedními slovy, někdy však také zámlkami , naznačuje tajemství, sugeruje to, co lze jen s obtížemi sdělit, i to, co je nevyslovitelné.  

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz