Jan Čep (1902-1974)

Po vysokoškolském studiu češtiny a angličtiny působil jako nakladatelský redaktor, překladatel a věnoval se vlastní literární činnosti. V roce 1948 emigroval do Francie, živil se jako publicista a spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa. Jeho literární tvorba, výrazně katolicky zaměřená, je věnována převážně životu venkovských lidí, vztahu k půdě a náboženskému cítění. Psal povídky („Dvojí domov“, „Vigilie“, „Cesta na jitřní“, „Zeměžluč“, „Letnice“, „Děravý plášť“, „Modrá a zlatá“, „Tvář pod pavučinou“, „Lístky z alba“, „Polní tráva“, „Cikáni“), je autorem románu „Hranice stínu“. V emigraci psal především eseje a paměti („Sestra úzkost“). Významné jsou i jeho překlady z francouzštiny, angličtiny, němčiny a španělštiny.

„Zeměžluč“ – Devatenáct próz této knihy o třech oddílech („Dvojí domov“, „Vigilie“, „Zeměžluč“), vydané v roce 1931, je autorským průřezem Čepovy tvorby 20. a počátku 30. let. Oddíly Dvojí domov a Vigilie (církevní označení dne případně noci před význačným svátkem a bohoslužby tehdy konané) jsou výběrem z prvních autorových knih, třetí oddíl, který dal knize titul, obsahuje prózy nově tištěné. V prvním oddílu se ve značné míře projevuje lyrický prvek, neboť jde o náladové črty vyjadřující vztah k venkovu, vznik a zanícenost náboženské víry (Domek, Dvojí domov, Kozlovice), ale i memento smrti, tak příznačné pro další Čepovu tvorbu („Do města“, „Elegie“). Prózy Vigilie a Zeměžluč jsou již projevem Čepovy umělecké vyzrálosti. Jejich sjednocujícím elementem (většinou jde o povídky) je tematika smrti a náboženské víry. Rozárka Lukášová, v dětství osiřelá venkovská dívka, hrdinka stejnojmenné povídky, „nezvykle hladovějící po bohu“, chce „být s matkou spokojena v té kruté a zároveň tak sladké věci, která se jmenuje smrt“. Starý husopas Vrána, k smrti připravený, jí dlouho vzdoruje, zatímco jeho syn si ji dobrovolně přivodí. (Husopas). Stárnoucí Karolína Vachutková, po mnoha letech milostné vášně zapuzená svým milencem, se oběsí na hrušce před jeho okny a bude mu tak trvale připomínat, „že byl-li nevěrný tolika živým, této mrtvé bude věren navždy proti své vůli.“ („Hoře z lásky“). Smrt je Čepovým mužům i ženám často jediným východiskem: „Srdci bývá tak úzko v tom světě, který je jako jáma, z níž nikam nevidět, není naděje na vysvobození a jediným spolehlivým a chmurným vyražením je smrt.“ („Rozárka Lukášová“). Smrt podstoupená záměrně, nejčastěji ve chvilkovém poblouznění (osudy sebevrahů a povídkách „Husopas“, „Hoře z lásky“, „Veselá pohřební“), je zachycena odpudivě, zatímco smrt pojatá co Bohem předurčená jistota je adorována jako touha po vykoupení. Hrdiny povídek jsou převážně lidé disharmoničtí, nějak postižení či poznamenaní (Veselý pohřeb), propadlí zhoubné vášni (Přičinlivá rodina, Hoře z lásky, Přízraky, Husopas), mající „propast pod nohama, propast nad hlavou“ (Albína Drůzová) či jdoucí „odnikud nikam“ (Můra). Vykoupení z prázdnoty života a z jeho zmrzačení může přinést jedině ztotožnění s Kristem a Bohem (Rozárka Lukášová, Albína Drůzová, Starcův smích) – to „sladké uštknutí víry“. (Cesta na jitřní). Čepovy prózy se převážně odehrávají v atmosféře podzimu, zimavých večerů, nocí a úsvitů, šedých polních cest, siroby sklizených polí, ponurných lesů a tmavých vodních tůní, korespondujících s potemnělými osudy hrdinů. Autor je mistrným vypravěčem, který jednou plnovýznamnou větou, smyslem pro ozvláštňující detail vyjádří s erbenovskou strohostí celé románové kapitoly. Zároveň je básníkem uhrančivých metafor a takové slovesné mnohotvárnosti, která nezapře inspiraci máchovskou.

„Modrá a zlatá“ – Dílo Jana Čepa bývá přiřazováno k ruralismu nebo k meziválečné katolické literatuře. S ruralismem ho spojuje převážný zájem o venkovskou tematiku, v níž zachycuje zejména vnitřní svár od půdy odtržené, do města zaváté inteligence, která hledá v rodném kraji své jistoty a záchranu z vnitřních zmatků a krizí. Mystika půdy je však u Čepa pevně zakořeněna v bytostné víře v Boha, která tu není jen součástí rodové tradice jako u některých ruralistů , ale s hlubokým osobním prožitkem: teprve tento prožitek ve spojené s inspirační silou rodného kraje přináší čepovým „ztraceným synům“ ráj srdce v „labyrintu světa“. v zápisnících Jiljího Klena (z knihy povídek Modrá a zlatá) se rozvíjí příběh těžce nemocného městského člověka, který se přišel fyzicky a ještě více na duchu zotavit do rodné obce. Zde prožije pozdní milostné vzplanutí k dívce, která má před svatbou se „sobě rovným“ venkovským chlapcem. Jeho láska má osudovou naléhavost, je však otřesena úzkostí ze smrti, již mu ohlašuje nemocné srdce, i mravním závazkem nebránit v manželském štěstí páru, jehož partneři se k sobě dokonale hodí. Konflikt je vybojován vítězně: Klen najde jistotu v pokorné náboženské víře, k níž mu otevírá cestu příroda rodného kraje, harmonicky laděna v „modré a zlaté“ barvě; současně smířlivě překoná i svou vášeň a novomanželům požehná. Čepova dikce je básnická, ale střídmá v obraznosti. Přirovnání a metafory v jeho díle jsou prosté, lehce přístupné. Erotické pocity či smrtelná úzkost jsou u Čepa tlumočeny ve smyslové plnosti, ale současně v duchovní transformaci. Tím se autor vyhnul naturalistické syrovosti, aniž by popíral smyslnost nebo ji zamlžoval abstraktním oparem slov a metafor. Možná, že právě zde spočívá jedna z příčin sugestivní působivosti Čepových próz. Tyto stylotvorné komponenty formují významovou funkci Čepových próz, směřujících k postižení základních existenciálních pocitů člověka moderní doby. To výrazně ilustruje kapitola, v níž Klen popisuje noc poté, kdy se poprvé o samotě setkal s milovanou Zuzkou Plichtovou. Cítíme vzrušené, ale silou vůle tlumené hnutí Klenovy mysli, téměř plasticky vnímáme, jak potlačuje své okouzlení, bojuje s ním přes jeho smyslovou naléhavost. V souladu s Klenovým „rozbouřeným“ nitrem se pak rozpoutá skutečná bouře, vnímaná nejen vizuálně a sluchově, ale také čichově (vůně sena).