Jan Čep (1902-1974)
Po
vysokoškolském studiu češtiny a angličtiny působil jako nakladatelský redaktor,
překladatel a věnoval se vlastní literární činnosti. V roce 1948 emigroval
do Francie, živil se jako publicista a spolupracoval s rozhlasovou stanicí
Svobodná Evropa. Jeho literární tvorba, výrazně katolicky zaměřená, je věnována
převážně životu venkovských lidí, vztahu k půdě a náboženskému cítění.
Psal povídky („Dvojí domov“, „Vigilie“, „Cesta na jitřní“, „Zeměžluč“, „Letnice“,
„Děravý plášť“, „Modrá a zlatá“, „Tvář pod pavučinou“, „Lístky z alba“,
„Polní tráva“, „Cikáni“), je autorem románu „Hranice stínu“.
V emigraci psal především eseje a paměti („Sestra úzkost“).
Významné jsou i jeho překlady z francouzštiny, angličtiny, němčiny a
španělštiny.
„Zeměžluč“ – Devatenáct próz této knihy o třech oddílech
(„Dvojí domov“, „Vigilie“, „Zeměžluč“), vydané v roce 1931, je autorským
průřezem Čepovy tvorby 20. a počátku 30. let. Oddíly Dvojí domov a Vigilie
(církevní označení dne případně noci před význačným svátkem a bohoslužby tehdy
konané) jsou výběrem z prvních autorových knih, třetí oddíl, který dal
knize titul, obsahuje prózy nově tištěné. V prvním oddílu se ve značné
míře projevuje lyrický prvek, neboť jde o náladové črty vyjadřující vztah k venkovu,
vznik a zanícenost náboženské víry (Domek, Dvojí domov, Kozlovice), ale i
memento smrti, tak příznačné pro další Čepovu tvorbu („Do města“, „Elegie“).
Prózy Vigilie a Zeměžluč jsou již projevem Čepovy umělecké vyzrálosti. Jejich
sjednocujícím elementem (většinou jde o povídky) je tematika smrti a náboženské
víry. Rozárka Lukášová, v dětství osiřelá venkovská dívka, hrdinka
stejnojmenné povídky, „nezvykle hladovějící po bohu“, chce „být s matkou
spokojena v té kruté a zároveň tak sladké věci, která se jmenuje smrt“.
Starý husopas Vrána, k smrti připravený, jí dlouho vzdoruje, zatímco jeho
syn si ji dobrovolně přivodí. (Husopas). Stárnoucí Karolína Vachutková, po
mnoha letech milostné vášně zapuzená svým milencem, se oběsí na hrušce před
jeho okny a bude mu tak trvale připomínat, „že byl-li nevěrný tolika živým,
této mrtvé bude věren navždy proti své vůli.“ („Hoře z lásky“). Smrt je
Čepovým mužům i ženám často jediným východiskem: „Srdci bývá tak úzko
v tom světě, který je jako jáma, z níž nikam nevidět, není naděje na
vysvobození a jediným spolehlivým a chmurným vyražením je smrt.“ („Rozárka
Lukášová“). Smrt podstoupená záměrně, nejčastěji ve chvilkovém poblouznění
(osudy sebevrahů a povídkách „Husopas“, „Hoře z lásky“, „Veselá
pohřební“), je zachycena odpudivě, zatímco smrt pojatá co Bohem předurčená
jistota je adorována jako touha po vykoupení. Hrdiny povídek jsou převážně lidé
disharmoničtí, nějak postižení či poznamenaní (Veselý pohřeb), propadlí zhoubné
vášni (Přičinlivá rodina, Hoře z lásky, Přízraky, Husopas), mající
„propast pod nohama, propast nad hlavou“ (Albína Drůzová) či jdoucí „odnikud
nikam“ (Můra). Vykoupení z prázdnoty života a z jeho zmrzačení může
přinést jedině ztotožnění s Kristem a Bohem (Rozárka Lukášová, Albína
Drůzová, Starcův smích) – to „sladké uštknutí víry“. (Cesta na jitřní). Čepovy
prózy se převážně odehrávají v atmosféře podzimu, zimavých večerů, nocí a
úsvitů, šedých polních cest, siroby sklizených polí, ponurných lesů a tmavých
vodních tůní, korespondujících s potemnělými osudy hrdinů. Autor je
mistrným vypravěčem, který jednou plnovýznamnou větou, smyslem pro
ozvláštňující detail vyjádří s erbenovskou strohostí celé románové
kapitoly. Zároveň je básníkem uhrančivých metafor a takové slovesné
mnohotvárnosti, která nezapře inspiraci máchovskou.
„Modrá
a zlatá“ – Dílo Jana Čepa bývá
přiřazováno k ruralismu nebo k meziválečné katolické literatuře.
S ruralismem ho spojuje převážný zájem o venkovskou tematiku, v níž
zachycuje zejména vnitřní svár od půdy odtržené, do města zaváté inteligence, která
hledá v rodném kraji své jistoty a záchranu z vnitřních zmatků a
krizí. Mystika půdy je však u Čepa pevně zakořeněna v bytostné víře
v Boha, která tu není jen součástí rodové tradice jako u některých
ruralistů , ale s hlubokým osobním prožitkem: teprve tento prožitek ve
spojené s inspirační silou rodného kraje přináší čepovým „ztraceným synům“
ráj srdce v „labyrintu světa“. v zápisnících Jiljího Klena (z knihy
povídek Modrá a zlatá) se rozvíjí příběh těžce nemocného městského člověka,
který se přišel fyzicky a ještě více na duchu zotavit do rodné obce. Zde
prožije pozdní milostné vzplanutí k dívce, která má před svatbou se „sobě
rovným“ venkovským chlapcem. Jeho láska má osudovou naléhavost, je však
otřesena úzkostí ze smrti, již mu ohlašuje nemocné srdce, i mravním závazkem
nebránit v manželském štěstí páru, jehož partneři se k sobě dokonale
hodí. Konflikt je vybojován vítězně: Klen najde jistotu v pokorné
náboženské víře, k níž mu otevírá cestu příroda rodného kraje, harmonicky
laděna v „modré a zlaté“ barvě; současně smířlivě překoná i svou vášeň a
novomanželům požehná. Čepova dikce je básnická, ale střídmá v obraznosti.
Přirovnání a metafory v jeho díle jsou prosté, lehce přístupné. Erotické
pocity či smrtelná úzkost jsou u Čepa tlumočeny ve smyslové plnosti, ale
současně v duchovní transformaci. Tím se autor vyhnul naturalistické
syrovosti, aniž by popíral smyslnost nebo ji zamlžoval abstraktním oparem slov
a metafor. Možná, že právě zde spočívá jedna z příčin sugestivní
působivosti Čepových próz. Tyto stylotvorné komponenty formují významovou
funkci Čepových próz, směřujících k postižení základních existenciálních
pocitů člověka moderní doby. To výrazně ilustruje kapitola, v níž Klen
popisuje noc poté, kdy se poprvé o samotě setkal s milovanou Zuzkou Plichtovou.
Cítíme vzrušené, ale silou vůle tlumené hnutí Klenovy mysli, téměř plasticky
vnímáme, jak potlačuje své okouzlení, bojuje s ním přes jeho smyslovou
naléhavost. V souladu s Klenovým „rozbouřeným“ nitrem se pak rozpoutá
skutečná bouře, vnímaná nejen vizuálně a sluchově, ale také čichově (vůně
sena).