Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Svatopluk Čech ( 1846 - 1908 )

Svatopluk Čech ( 1846 - 1908 )

Patřil mezi ruchovce. Pocházel z venkova a jeho otec byl velkým vlastencem. Psal díla s historickou tematikou.

Jan Žižka“ - oslava této osobnosti

Slavie“ - alegorická skladba o lodi, která pluje po Černém moři, pasažéry jsou příslušníci jednotlivých slovanských národů, na lodi vypukne vzpoura posádky, podaří se ji potlačit díky spojení a pod vedením Rusa přemohou vzbouřenou posádku

Dagmar“ - o české princezně a dceři Přemysla Otakara I., která se provdala za dánského krále Waldemara

Václav z Michalovic“ - příběh chlapce vychovávaného jezuity, a ve chvíli, kdy se dozví, že jeho otec byl popraven na Staroměstském náměstí, přestává s jezuity spolupracovat

Básnická sbírka „Ve stínu lípy“ – Jak vlny osením, po tobě hrají mé vzpomínky a touhy, rodný kraji! Tak začíná soubor epických skladeb, v nichž jsou zpracovány příběhy venkovanů, kteří se scházejí v letních večerech pod lipou na návsi. Autor střídá smutná a veselá vyprávění, v nichž se často odrážejí jeho vlastní vzpomínky na kraj dětství – Liteň. Skládá se z osmi příběhů.

I.příběh – vypráví soused – sedlák. Když před několika lety sklízel obilí na svých polích, zastavil na cestě provoz, z něhož vystoupil pán v neobvyklém šatě. Zajímal se, zda ještě žije sedlák Bárta a jeho žena. Když mu soused odpověděl, že Bárta již zemřel, ale jeho žena žije u něho na výměnku, dal se mu muž poznat jako Bártův syn, který před lety odešel do Ameriky, protože těžká práce na otcových polích ho netěšila. Po čase rodičům psal, posílal i peníze, poslal obrázek své krásné ženy. Potom se nadlouho odmlčel. Nyní vypráví sousedovi, že ho stíhal neúspěch, žena i přátelé ho opustili, zůstal sám a soužil se steskem po domově. Po dvaceti letech odloučení líbá se slzami v očích rodnou zemi, neboť v cizině poznal, že jen v otcovském domě v rodné vsi nalezne pravé štěstí. Soused mu sděluje, že jeho matka je stářím slepá a hluchá a těžko ho pozná. Stařičká matka však syna poznává okamžitě a Václav ji opatruje jako klenot až do její smrti.

II.příběh – vypráví krejčí – když byl mladý, hodně cestoval, poznal uherskou zemi, byl ve Vídni a v Itálii. Když pracoval v Benátkách, zalíbila se mu krásná dívka, kterou vídal v protějším okně. Hlídal ji však přísný strýc, cukrář. Přesto se dívce podařilo ukázat krejčímu tajná dvířka do domu, kam bylo možno připlout na gondole. Strýc toho dne chystal pro někoho obrovský dort a když konečně vyšel z domu, mladík se vydal ke své milé. Když byl již v domě, znenadání se vrátil strýc. Krejčí se ukryl do kádě, netušil, že je plná lepkavého sirupu, který ho zalepil od hlavy až k patě. Dívka mu pomohla, odkryla vršek obrovského dortu a krejčí se v dortu ukryl. Dlouho čekal, až strýc a dívka dokončí práci, a nakonec v dortu usnul. Když se probudil, slyšel kolem sebe mnoho hlasů, dovtípil se, že je na nějaké hostině. Domníval se, že je na křtinách. Rozhodl se úkryt opustit s přáním všeho nejlepšího novorozenci i rodičům. Když vystoupil z dortu, zjistil, že je v klášteře, kde mniši oslavují svátek porciunkuli (slavnost na počest sv. Františka s Assisi). Když ujistil svaté muže, že není ďábel, všichni se příhodě zasmáli a společně vesele prozpěvovali a popíjeli.

III.příběh – vypravuje učitel. Vždy o Vánocích, když hraje v kostele na varhany, vzpomíná na svou mladou ženu a dvě děti, které zemřely právě na Štědrý den. Několik let truchlil pro svou rodinu. Jednou o Vánocích se po bohoslužbě vydal do pusté zasněžené krajiny a pomýšlel na smrt ve vánici. Vtom se mu zdálo, že vidí před sebou svou mladou ženu. Pustil se za tím přízrakem. Došel až k neznámému domu, kde v okně uviděl stařenku a mladou paní s dvěma dětmi. Pozvaly poutníka ke svému stolu a učitel se dozvěděl, že paní je chudá vdova po lékaři. Poprvé od smrti své ženy opět pocítil teplo domova. Do roka se stal jejím manželem a novým otcem dětí. Znovu se tak k němu vrátilo štěstí.

IV.příběh – vypráví vysloužilý vojenský invalida – ve vojsku maršála Radeckého bojoval proti králi Sardinie Carlovi Albertovi. V zuřící bitvě padlo mnoho vojáků a také jeho plukovník, kterého měli všichni rádi, umírá vojákovi v náručí. Před smrtí píše závěť vlastní krví a voják mu přísahá, že se postará, aby závěť byla vykonána. Listinu uschovává do levé boty. V boji přichází o levou nohu. Necítí bolest a myslí jen na přísahu. Hledá ztracenou nohu, aby získal zpět botu se závětí. Když se mu podaří ji najít, nese ji pod paží. Jeho přítel ho odnáší z bojiště na zádech a jeho noha je pohřbena na místě boje. Po skončení bitvy odevzdal závěť. Voják doufá, že se se svou nohou shledá na onom světě.

V.příběh – vypravuje hostinská – jednou k hospodě přijel vůz potulného loutkaře. Byla v něm malá holčička a mrtvý starý loutkař. Hospodský se ženou pohřbili starce a ujali se děvčátka, které vychovávali společně s vlastní dcerkou. Dívenka brzy přestala truchlit pro dědečka, ale nemohla se odloučit od koníka, který tahal dříve jejich vůz a od loutek, s nimiž trávila mnoho času a přehrávala loutkové hry, které znala od dědečka. Jednou přišel do hospody zběhlý student, který se rozhodl koupit koníka a loutky, aby si s jejich pomocí zajistil obživu. Když se loutkářova vnučka vrátila domů z pastvy a zjistila, že kůň a loutky jsou prodáni, rozběhla se s pláčem za vozem. Když ji kupec loutek uviděl, popohnal koníka a rychle ujížděl. Dívka klopýtala za ním a se zoufalým pláčem volala své loutky a princeznu. Hospodský měl zlou předtuchu a vydal se za dívkou. Bylo však již pozdě, nešťastná utonula v rozvodněné řece. Hospodského i jeho ženu dlouho trápily výčitky svědomí a dlouho před sebou viděli nevinnou tvářičku nešťastného dítěte.

VI.příběh – vypráví pojezdný – když mu bylo sedmnáct let, otec ho poslal na praxi k vrchnímu do nedalekého zámku. Vrchní k němu nejprve moudře promlouval, jak má být pilný, brzy vstávat, pozdě chodit spát, až při tomto kázání sám usnul u stolu. Jeho hezká mladá dcerka dělala zatím pojezdnému společnost a mladí lidé se do sebe tak zahleděli, že se chlapec odvážil dívku políbit. V tom se probudil její otec a velice se rozhněval : „taková praxe by nešla k duhu mně ni mojí dceři.“ Pak mladíka vyhodil. Takovou vzpomínku si pojezdný uchoval na své první políbení.

VII.příběh – vypráví šumař – v mládí hrával s ostatními hudebníky na venkovských tancovačkách. Uviděl krásnou dívku, oba se do sebe zamilovali. Byla to Anna, nejbohatší nevěsta ze vsi. Její rodiče lásce bránili a mladí lidé se rozhodli, že spolu odejdou na Kavkaz, kde začnou hospodařit na panenské půdě. Prožili strastiplnou cestu, nakonec se usadili v kavkazských horách uprostřed nádherné přírody. Anna po čase psala domů, dostala odpověď od matky. Matka jí odpustila, otec byl však neoblomný. Mladá žena se velmi trápila a steskem po domově onemocněla. Když došel dopis, v němž bylo i odpuštění otce a přání, aby se vrátila domů, bylo již pozdě – dívka umírá a na srdce tiskne matčin dopis.

VIII.příběh – hovoří mlynář – nevypráví příběh, ale na závěr pronáší přípitek na bohatství rodného kraje, na krásu jeho dívek a jinochů, na jeho sílu, s níž bude schopen ubránit se nepřátelům, „Tak rodný kraji náš buď  zdráv nám stále… shrň v sebe vděky, půvaby všech zemí a jako hvězda skvěj se nade všemi!“       

Lešetínský kovář “ - epická báseň o kováři z Lešetína, příběh o tom, jak do života vesnice proniká průmyslové podnikání a přináší zostření rozporů jak národních tak i sociálních

-         události vyvrcholí živelnou vzpourou dělnictva a smrtí starého kováře

-         sociální a národnostní útlak

Písně otroka “ - lyricko-epická alegorická skladba s jižní scenérií, v níž se zřetele národní a sociální vzájemně prorůstají v nepříliš určitý, ale přesto sugestivní a působivý obraz hořkého sebeuvědomění vlastního stavu a hněvivého odhodlání zlomit nedůstojné otroctví

-         láska dvou otroků v exotickém prostředí

-         Svatopluk Čech zde nejsilněji projevil své smyšlení

Satirická próza:

Broučkiády:  1) „ Pravý výlet pana Broučka do Měsíce “

                   2) „ Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. (15.) století “ – Pražský měšťan, majitel domu na Starém městě, Matěj Brouček, dochází pravidelně do hradčanské hospody Na Vikárce. Jednou při popíjení piva debatuje s ostatními hosty Vikárky o středověku a tajemných podzemních chodbách, které vedou pod Hradem i přímo pod Vikárkou. Při odchodu z hospody zabloudí a dostane se do temné podzemní chodby, která ho dovede do místnosti plné bohatství. Domnívá se, že je v klenotnici krále Václava. Těší se, že se sem vrátí a poklad bude jeho. Vychází druhými dveřmi na ulici, která mu připadá velmi zanedbaná a kde se nedokáže orientovat. Na ulici se setkává s podivně oblečeným člověkem, hovořícím divnou češtinou. Od něho se dozvídá, že Praha je obléhána vojsky císaře Zikmunda, je rok 1420 a schyluje se k rozhodující bitvě mezi husity a Zikmundovými křižáky. Pana Broučka pokládá tento člověk za Zikmundova špeha, podle divného oblečení a divné řeči. Pan Brouček se dostává na Staroměstské náměstí, které vypadá jinak než je zvyklý. Týnský chrám září novotou, jako by byl právě postaven. Setkává se s dalším Staročechem, Janem Domšíkem, řečeným Janek od Zvonu. Aby vysvětlil své oblečení a řeč, vymyslí si pan Brouček, že pobýval dlouho v cizině. Domšík ho zve do svého domu, kde ho vybaví staročeským oblekem – sukní – a také zbraní – Praha je obležena a každý nosí zbraň. Pan Brouček se brání, nechce se zúčastnit boje, ale nakonec se podřídí, aby ho Janek nepovažoval za zbabělce, a vybere si mezi zbraněmi sudlici, která mu připomíná halapartnu ponocných. Pan Brouček stále srovnává jednoduchost a strohost 15. století s pohodlím 19. století a v duchu reptá a je se vším nespokojen. Janek se naopak podivuje Broučkovým hodinkám. Zápalky a doutník považuje za čarodějnické nástroje. Pan Brouček je potěšen, když ho Janek pozve na oběd, který připravily jeho žena a dcera Kunhuta. Diví se, že lososa považují za obyčejné jídlo, pochutnává si na dobré polévce, kuřeti a sladkostech. Domšíkova dcera Kunhuta se mu velmi líbí. Poté vychází pan Brouček s Jankem do města. Všude vidí množství ozbrojených Pražanů, podivuje se, že v Praze nejsou budovy, na které je zvyklý z 19. století (paláce na Hradčanech, Prašná brána a podobně). V hospodě se hovoří o neshodách mezi pražskými husity a tábory – Pražané se zastávají ornátů, které prý dodávají mši důstojnost, táboři jsou proti. V pražských ulicích na Špitálském poli dochází k první potyčce husitů s křižáky. Pan Brouček předstírá, že je mrtvý; ví, že žádný nepřítel nebude útočit na padlého. Po skončení šarvátky se setkává s bojovníky táborského vojska. Vymýšlí si historku o svém statečném boji proti křižákům a odchází s knězem Korandou a Chvalem z Machovic do Žižkova ležení na Vítkov. Na Vítkově je představen Žižkovi a stává se cepníkem hejtmana Chvala. Celý den buduje s ostatními opevnění; nosí těžké kameny a proklíná stravu – tvrdý chléb a vodu. Je mu divné, že husité žijí jako bratři, o vše se dělí, hlavní je pro ně boj za boží pravdu, jemuž obětují vše. Den na to, po svaté Markétě začala bitva na Vítkově. Pan Brouček prchá do vinic, ve městě se vydává za Žižkova posla. Po bitvě se vracejí vítězní husité do Prahy s ukořistěnými křižáckými prapory. Brouček se domnívá, že to jsou vítězní křižáci, a vydává se za Němce. Když pozná svůj omyl, dovolává se svědectví Janka od Zvonu, že patří k Pražanům. Dozvídá se, že Janek padl. Snaží se dovolat ještě svědectví hejtmana Chvala, že patří k táborům, když přijíždí sám Žižka se svými bojovníky. Dav křičí, aby zrádce byl zabit. Když z pana Broučka spadne středověký oděv, objeví se před zástupem ve svém obleku z 19. století a je už jednoznačně považován za špeha a zrádce. Přiznává se, že nepatří do této doby, ale že se nepochopitelným zázrakem dostal do století patnáctého. Žižka ho odsuzuje k smrti a pronáší větu: „…toho bohdá nebude, abychom takové měli potomky!“. Pan Brouček má být upálen v sudu. Druhý den ráno se probouzí opravdu v sudu, kde ho nalézá hostinský z Vikárky. Je opět v 19. století, zřejmě si v noci v opilosti spletl cestu, spadl do sudu a usnul.

Charakteristika hlavní postavy: autorovým záměrem bylo postavit do protikladu statečné husity, ochotné položit život za svatou myšlenku a za vlast, a měšťáka 19. století, jemuž je nade vše pohodlí, peníze a jemuž pojem vlastenectví nic neříká. Lidi, kteří se obětují pro společnou věc, považuje za blázny. Brouček je ochoten pro záchranu svého života kdykoli změnit svůj názor a stavět se na tu stranu, kde vidí vlastní prospěch. Autor staví do protikladu bohatého domácího pana Broučka a Janka od Zvonu, také majitele domu a bohatého měšťana, který však Broučka převyšuje svými charakterovými vlastnostmi a svým statečným postojem k osudu Prahy a celé země. Broučkova zbabělost a bezzásadovost měla přinutit čtenáře k zamyšlení nad pojmy vlastenectví, čest a statečnost.

Hanuman “ - je to příběh opičího krále, který se jednou dostal do Evropy z Indie, poté se stal mořeplavcem a při svých cestách ztroskotal u břehů rodné Indie, tam v něm poznali opičího krále

-         vnáší do opičího světa lidské zákony

 

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz