Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Karel Čapek ( 1890 - 1938 )

Karel Čapek ( 1890 - 1938 )

Prozaik, dramatik, esejista, překladatel, ale také umělecký kritik a publicista. Narodil se v roce 1890 jako syn lékaře v Malých Svatoňovicích na Náchodsku, gymnázium studoval v Hradci Králové, Brně a v Praze, filosofii, estetiku a literaturu v Praze, Berlíně a Paříži. Spoluorganizoval almanach na rok 1914. Studia ukončil doktorátem filosofie v roce 1915. V letech 1917-1920 byl zaměstnán v redakci Národních listů, později v Lidových novinách ( v pražské redakci Lidových novin působil od roku 1921 až do konce života). Pro Lidové noviny byla určena převážná část jeho publicistiky včetně literárně-kritických příspěvků a divadelních referátů, ale hlavně článků, sloupků a fejetonů i románů-fejetonů. Organizoval také společné páteční schůzky předních českých intelektuálů s prezidentem Masarykem. Stýkal se s předními osobnostmi světové kultury. Část jeho prozaického a dramatického díla vznikla ve spolupráci s Josefem Čapkem. Výborně ovládal český jazyk (následovník Jana Nerudy). Jeho manželkou byla herečka Olga Scheinpflugová (15 let chození, 3 roky manželství). Zemřel 25.12.1938 a je pohřben na Vyšehradě. V letech 1921 až 1923 byl dramaturgem Vinohradského divadla, v němž se účastnil také režijní práce. Podnikl mnoho cest po evropských zemích (vytěžil z nich cestopisné knihy). Jeho tvorba je velmi rozsáhlá, psal romány, povídky, pohádky, celý život byl spjat s novinářskou činností. Jeho prozaická, dramatická, novinářská i kritická tvorba rozhodujícím způsobem zasáhla do vývoje celé moderní české literatury. Byl také básníkem, překladatelem a spisovatelem vpravdě evropského formátu, jedním z našich autorů nejvíc ve světě uznávaných, znovu a znovu objevovaných a překládaných. Ve 20. letech ho proslavila jeho dramata, ve 30. letech se stal čelním představitelem protifašistické kultury. Byl to rozporuplný a skeptický člověk, bál se násilí , pociťoval úzkost z technického rozvoje současné civilizace. Utíkal proto k filosofii praktického života a obyčejného člověka ( pragmatismus ). Protože se domníval, že společenské problémy jsou neřešitelné, používal velice často formy utopie, byl stoupencem buržoazního státu. Blízký přítel T.G.M. ( Hovory s T.G.M. ). V době nástupu fašismu nebyly jeho ideály a nenásilí a humanismu splnitelné. Stává se bezmocným proti silám světové reakce. Ve svém díle se zaměřil na velké společenské otázky.

1 - kritika kapitalistické společnosti a její morálky - hra Ze života hmyzu

2 - všímal si úlohy techniky v životě společnosti a možnosti zneužití technických vynálezů proti lidstvu. Krakatit, R.U.R., Válka s Mloky, Továrna na absolutno.

3 - varuje proti fašismu a zdůrazňuje mravní povinnost každého člověka a bojovat proti němu. Bílá nemoc, Válka s Mloky, Matka

Jeho tvorbu můžeme rozdělit do několika vývojových období:

I.       tvorba před 1. světovou válkou do roku 1920, spolupracoval s bratrem Josefem. 1918 soubor próz Krakonošova zahrada“ - soubor próz které vznikly na základě denních aktualit. 1916 soubor povídek Zářivé hlubiny - byl inspirován tragickou zkázou zámořské lodi Titaniku, vyjádření nedůvěry moderní technické civilizaci. 1917 Boží muka - první samostatná práce, soubor povídek, které vznikly za 1. světové války. Trapné povídky“ - vypravuje prosté příběhy, vypráví o nicotnosti, banálnosti, všednosti. V roce 1920 byla uvedena hra Loupežník“ - vyznívá jako oslava mládí, životního elánu, odvahy, ale částečně odhaluje i nezralost a neodpovědnost mladých lidí.-kniha překladu Francouzská poezie nové doby, kdy uvedl do české literatury poezii francouzských prokletých básníků.

II.     období zachycující tvorbu od roku 1920 až do 1927 - píše dramatické a románové utopie. Ve všech jde o nějaký převratný vynález a neblahé důsledky pro lidstvo. Vyslovuje zde myšlenku o zneužití techniky proti skutečným zájmům člověka. Hra R.U.R.“ uvedena roku 1921 - název znamená zkratku firmy vyrábějící umělé lidi - Roboty. Děj se odehrává v technicky dokonalém budoucím světě. Kapitalisté zneužijí vynálezu, roboti se stanou levnou pracovní silou a lidé bez práce degenerují. Nakonec roboti hrozí , že vyhubí lidstvo. Jedinou záchranou je to, že se v robotech podaří vyvolat lidský cit - lásku a tím je lidstvo zachráněno - vyznání prostému obyčejnému životu a jeho krásám. V roce 1922 Továrna na absolutno“ - lidstvo objeví dokonalý karburátor, který tak dokonale spaluje hmotu, že se přitom uvolňuje absolutno. Vynález přivodí obrovskou nadprodukci a na straně druhé vyvolá v lidech náboženský fanatismus. Jeho důsledkem není ráj na zemi, ale válka všech proti všem. V roce 1922 drama Věc Makropulos“ - hra ve které Čapek odmítá myšlenku prodloužení lidského života. Hlavní hrdinkou je herečka Elina Makropulová, která se stane majitelkou receptu na prodloužení života. Stane se z ní člověk hluboce nešťastný, unavený životem, neschopný z čehokoliv se radovat a těšit. Lidem kolem sebe bezděčně působí zlo. Nepřeje si další prodloužení života. Recept věnuje mladé dívce a ta ho spálí nad svíčkou. Drama bylo zpracováno Leošem Janáčkem a uvedeno jako opera. V roce 1924 román Krakatit“ - napínavý román o převratném vynálezu, který může změnit svět. Hlavní postavou je ing. Prokop, který vynalezne strašně silnou výbušninu – Krakatit ( název vytvořil Čapek podle jména indonéské sopky Krakatoa). Při vynálezu je zraněn a v horečce bloudí Prahou. Setkává se s přítelem ze studií Tomšem, který ho ošetří a vyzví od něho chemické složení Krakatitu. Neznámá krasavice v závoji předá Prokopovi pro Tomše, který mezitím odešel, balíček peněz a dopis. Prokop v mrákotách jede k Tomšovu otci, venkovskému lékaři a je ošetřován jeho dcerou Anči, kterou si oblíbí. Ředitel vojenské továrny na třaskavinu v Balttinu Carson vyláká Prokopa inzerátem do Prahy a chce koupit jeho vynález. Prozradí Prokopovi, že Tomeš u něho pracoval. Prokop odjíždí do Balttinu, tam je však uvězněn a donucován k prodeji vynálezu. Vzdoruje nátlaku a zamiluje se do nemocné princezny Wille, která mu umožní útěk do Itálie. Tam potká diplomata d´Hemona – Daimona, který ho uvede mezi anarchisty. Ti ukradli Tomšovi trochu Krakatitu, kterého se zmocnil v Prokopově laboratoři, a chtějí zničit svět. Prokop, Daimon a krásná dívka pochybné minulosti prchají na Daimonovo sídlo. Odtud Daimon pomocí vlnového záření přivede Krakatit k výbuchu. Předtím ještě Tomeš, který pracuje v blízké továrně na třaskaviny, odmítne Prokopovu návštěvu a nedbá jeho varování, že Krakatit může být na dálku přiveden k výbuchu. To se stane a Prokop je z bezpečné vzdálenosti svědkem mohutné šestinásobné exploze. Prokop, prchající z Itálie, potká tajemného dědečka – symbol Pánaboha – který mu v kukátku ukáže nejrůznější místa na světě a naznačí mu, že člověk má více myslet než cítit a být zodpovědný za své činy. Prokop si nakonec uvědomuje, že drobný užitečný čin, prospívající lidem, je prospěšnější než gigantický vynález, který může lidstvu uškodit. V roce 1921 satirická komedie Ze života hmyzu“ je nemilosrdnou alegorií zahálčivého a poživačného života. Honby za majetkem a touhy po soukromém štěstí.

III.  období zahrnuje léta 1928 až 1933 - převažují zde prózy psané původně pro noviny, krátké povídky, fejetony, sloupky. Píše je v době SHK, mnohde chtěl uklidnit, pobavit. 1929 Povídky z jedné kapsy“ a druhá kniha Povídky z druhé kapsy“. Většinou jsou základním motivem zprávy o zločinech. Jsou psány lehkou formou, velkou pozornost věnoval Čapek stylistice. Italské listy“ a o rok později Anglické listy“. 1930 Výlet do Španěl“, 1932 Obrázky z Holandska“, 1936 Cesta na Sever“. Podává charakter života v jednotlivých zemích, vychovává čtenáře k úctě, k osobitosti každého národa. Dášenka“ - život štěněte a Zahradníkův rok“ - obdiv k prostému a obyčejnému životu. Kniha Jak se co dělá“ vypravuje vtipně o tom jak se dělají noviny, divadlo a film. Marsyas čili Na okraji literatury“ soubor bystrých pozorování o lidovém folklóru a o okrajových literárních jevech ( anekdoty, kalendáře, detektivky ). Kniha Devatero pohádek a ještě jedna od J. Čapka“ - soubor pohádek pro děti.

Obsahuje tyto pohádky:

„Velká kočičí pohádka“ – Pohádka o tom, jak král koupil princezně od kouzelné babičky kočku Jůru, která svou chytrostí chytila zloděje. Když se Jůra ztratila, hledalo ji mnoho detektivů. Nakonec se přihlásil slavný detektiv Sydney Hall. Pustil se za kouzelníkem, který kočku odnesl, na cestu kolem světa. Kouzelník byl velmi zvědavý a když už detektivovo sledování trvalo dlouho, sám ho vyhledal a ptal se, jak ho detektiv chce chytit. Kouzelník byl uvržen do vězení a vyslýchán soudcem. Vyšlo najevo, že kočce ošetřil nožičku a pak ji pustil. Běžela asi tam, kde se narodila. Vnuk kouzelné babičky Vašek vrátil princezně Jůru, ta však znovu utekla zpět k babičce. Babička řekla, že kočka se drží tam, kde se narodila – pes se drží člověka, ale kočka se drží chalupy. Král rozkázal, aby do královské zahrady přivezli celou babiččinu chaloupku. Princezna se spřátelila s Vaškem, a když Vašek vyrostl, stal se králem pro své mocné a statečné skutky.

„Pohádka psí“ – Dědeček mlynář, který rozvážel po vsích chleba, našel cestou malé štěně. Vzal je domů a dal je do stáje ke koním. Když Voříšek vyrostl, neuměl štěkat, naučil ho to kočí Šulitka. Jednou v noci Voříšek zabloudil v lese. Na palouku tančily psí rusalky. Pak jim stará psí víla povídala pohádku, jak psi stvořili člověka. Vyprávěla o psím pokladu , který se kdysi propadl do země – zámek se sloupy z neukousaných kostí, uzený trůn, schody ze špeku, koberec ze střívek od jitrnic. Voříšek si přitom vzpomněl na domov a utíkal domů, kde mu jistě dají něco k snědku. Proč někteří psi hrabou do země díru? Hledají propadlé psí království a čichají, není-li z hloubi země cítit uzený trůn.

„Pohádka ptačí“ – Ptáci si povídají různé příběhy. Vrabec Pepík z Dejvic se rozhodl, že poletí do teplých krajin jako vlaštovky. Doletěl jen do Kardašovy Řečice, kde vzpomínal na Dejvice a vykládal ostatním, že má pozvání na Riviéru. Ostatním vrabcům se přestalo v Kardašově Řečici líbit, a proto jsou všichni vrabci nespokojení a říkají „Všude je líp, líp, líp…“. Vlaštovka, která navštívila Ameriku, vyprávěla, že se tam všechno staví z betonu, a chtěla ostatní naučit stavět betonová hnízda. Při hašení vápna si spálila zobák. Proto ostatní vlaštovky dodnes staví hnízda z bláta. Špaček vypráví, jak se ptáci naučili létat. Na zem spadlo andělí vejce, všichni ptáci na něm postupně seděli, až se z  něj vyklubal anděl. Za odměnu, že ho ptáci vyseděli, rozhodl, že budou létat jako andělé. Jen slepice odmítla na vejci sedět, a proto dodnes neumí létat.

„První loupežnická pohádka“O tlustém pradědečkovi a loupežnících – Pradědeček, který byl sekerníkem, se vracel z trhu, cestou ho přepadla bouře. Schoval se v hospodě U oběšeného a láhve. Tam měli zrovna loupežníci bál. Zpívají hroznou loupežnickou píseň. Dědeček je chce také postrašit a vydává se za mnohonásobného vraha Velevraha. Loupežníci však poznali, že to není pravda, dědečkovi se posmívali a všelijak ho trápili. Do hospody přijíždí lord Havelock z Londýna. Loupežníci nehybně stojí a předstírají, že jsou loutky a hlavní loupežník Lotrando mu je předvádí. Lord je chce koupit, nabízí sto tisíc. Pradědeček se však začne plížit od jednoho loupežníka ke druhému, vytahuje jim z kapes loupežnické nástroje a zpívá lordovi krvelačnou loupežnickou píseň. Lordův detektiv Clifton poznal Lotranda a lord daroval pradědečkovi z vděčnosti za záchranu života krásnou tabatěrku.

„Pohádka vodnická“ – Na okresní vodnické konferenci, kterou vodníci pořádají v tůních a zátočinách nedaleko Hradce Králové, vzpomínají, jak to bylo krásné, když byly v dávných dobách celé Čechy pokryté vodou. Voda však byla němá. Naučil ji zpívat vodník Arion, pěvec a básník. Dále vodníci vzpomínají na zamilovaný příběh. Vodník Kvakvakvokoax miloval pyšnou princeznu Kuakuakunku. Přála si, aby jí přinesl modré z nebe. Kvakvakvokoax ze zoufalství skočil z vody do vzduchu, aby se v něm utopil. Uviděl, že vodní hladina je modrá jako nebe. Ještě jednou skočili do vzduchu společně s Kuakuakunkou, a ta poznala, že jí opravdu přinesl modré z nebe.

„Druhá loupežnické pohádka“ – Starý loupežník Lotrando bydlí v horách Brandách. Svého syna poslal do školy k páterům benediktinům, aby se tam naučil francouzsky, slušnému chování, tanci a všemu, co má umět mladý kavalír. Mladý Lotrando byl dobrý žák. Náhle ho umírající otec povolal k sobě do loupežnické jeskyně. Chtěl, aby po jeho smrti převzal loupežnickou živnost. Mladý Lotrando je však při loupení na silnici ke všem zdvořilý a je vždy okraden a podveden od pocestných, které sám chtěl oloupit. Jeho učitel mu poradil, aby si najal mýto a vybíral mýtné u silnice. Když jel učitel po letech kolem, Lotrando už nebyl zdvořilý, ale hrubě se na něj obořil.

„Pohádka tulácká“ – Tulák František Král hlídá na ulici kufřík cizímu pánovi, kterému vítr sebral klobouk a odkutálel ho neznámo kam. František čeká u kufříku dlouho , ale pán se nevrací. Kolemjdoucí strážník Františka sebere, protože si myslí, že kufřík ukradl. Soudce zjistí, že v kufříku je mnoho peněz a podezřívá Františka, že majitele zabil a zakopal. František má být pověšen; vtom se vrací pán , který honil svůj klobouk kolem celého světa. Potvrdí, že František je nevinen, a říká, že takový člověk je mezi vandráky a jinými lidmi bílá vrána. František dostal od cizince odměnu, ale měl děravou kapsu a peníze ztratil. Na cestě potkává bílou vránu, která mluví. Když jí František řekne, že je král a zároveň bílá vrána, je zvolen na sněmu bílých vran jejich králem. František na zvolení nečeká a putuje dál. Vrány ho dodnes hledají a stále volají: „Král!, Král!“

„Velká policejní pohádka“ – Policajti, kteří měli na strážnici noční službu, si vyprávějí různé příběhy o strašidlech, která žijí v Praze. Vzpomněli si také na sedmihlavého draka Huldaborda, který na Žižkově v Židovských pecích věznil princeznu murciánskou. Případ dostal na starost strážník Vokoun. Bojoval s drakem šavlí, pistolí a nakonec povolal hasiče, aby uhasili oheň, který šlehal drakovi z tlam. Potom sedm přivolaných strážníků useklo drakovi sedm hlav. Vokoun zatelegrafoval pro princeznina otce, který mu chtěl darovat půl murciánského království. Vokoun však přijal jen sáček tabáku. Policajt Kubát vypráví, že našel jednou ve Vojtěšské ulici veliké vejce. Donesl je na strážnici, kde se z něho vyklubala saň. Ujal se jí strážník Pour a měl s ní velké trápení – sežrala všechno, co bylo v kanceláři. Odnesli jí do spolku pro ochranu zvířat, kde se jí ujal pan Trutina. Pojmenoval ji Amina. Byl kvůli ní propuštěn ze zaměstnání a vyhozen z bytu. Policie ji chtěla nechat utratit, protože pan Trutina neměl peníze, aby jí koupil na všech sedm hlav psí známky. Když mu bylo nejhůře, proměnila se saň v krásnou princeznu Aminu. Pan Trutina s ní odjel do jejího království a tam nastoupil na trůn.

„Pohádka pošťácká“ – Pošťák pan Kolbaba usnul na poště u kamen a zůstal tam zamčený přes noc. O půlnoci se objevili poštovní skřítkové a hráli karty s  opisy. Hodnota karet se určovala podle obsahu dopisu: nejvyšší karta – eso – byl takový dopis, v němž dává člověk druhému člověku celé své srdce. Jednou pan Kolbaba objevil dopis bez adresy. Protože nechtěl dopis otevřít, aby neporušil listovní tajemství, požádal o pomoc skřítky. Jeden z nich si přiložil dopis na čelo a četl, že Frantík píše Mařence, že dostal místo a mohli by mít veselku. Pan Kolbaba se vydal na cestu po Čechách hledat Mařenku, která čeká dopis od Frantíka. Chodil rok a den a náhodou ho svezl smutný pán smutným autem se smutným šoférem. Smutný šofér byl Frantík a jeli spolu předat dopis nešťastné Mařence.

„Velké pohádka doktorská“ – Kouzelníku Magiášovi uvízla v krku švestka. Jeho sluha Vincek přivádí hronovského doktora, který navrhuje vážnou operaci, ale předtím chce povolat další doktory na poradu. Každý z doktorů vypráví jeden příběh ze své lékařské praxe – O princezně solimánské, Případ s hejkalem, Případ s havlovickým vodníkem, případ s rusálkami. Pak se doktoři složitě připravují na „operaci“. Jeden z nich dá kouzelníkovi pořádnou herdu do zad, až mu švestka z krku vylétne. Doktoři radí Magiášovi, aby se odstěhoval na Saharu – tam nerostou švestky – a vyčaroval tam pole, lesy, louky, města a vsi

IV.   období - románové trilogie „Hordubal, Povětroň, Obyčejný život“ - jednotlivé romány jsou zcela samostatné, dějově ani postavami spolu nesouvisí. Spojuje je pouze hlavní téma - je možné poznat pravdu o světě, poznat druhého člověka? Nortika“ - teorie poznání, podtext této filosofie se objevuje v těchto románech. V prvním díle vypráví o sedlákovi ze Zakarpatské Ukrajiny, který se vrací z Ameriky s trochou ušetřených peněz a zjistí, že je mu žena nevěrná s čeledínem. Prožívá krizi, smrtelně onemocní a téměř umírající je zavražděn, patrně milencem své ženy. Příběh je vypravován z pozice tří zúčastněných stran. Před čtenářem vyvstane složitost lidského života. Ve druhém díle je hlavním hrdinou  umírající člověk, pilot bez dokumentů. Tři lidé - jeptiška, básník a jasnovidec se pokoušejí zrekonstruovat jeho osud. Každý se snaží vložit do toho osudu kousek ze sebe, ze svých zkušeností, ze svého vztahu k člověku, otázka - do jaké míry existují vztyčné body mezi lidmi?? Hlavním hrdinou třetího dílu je bývalý železniční úředník, rekapituluje svůj život a zjišťuje, že nebyl vůbec obyčejný, ale jakoby v jednom člověku žila celé kolonie lidských  bytostí, které zápasí o své uplatnění. Otázka - může díky tomu jeden člověk pochopit druhého člověka?? 1935 - 1938 vrcholná díla, kde Čapek velice ostře vystupuje proti fašismu. Jeho protest proti fašismu byl logickým vyústěním všech jeho politických zásad.

V.     období - politickými zásadami se v podstatě shodoval  s názory prezidenta T.G.M., kterému věnoval knihu Hovory s T.G.Masarykem“ - podává zde obraz Masarykových životních osudů a přehled jeho názorů ve formě fiktivních rozhovorů ( fikce-myšlenka ). Ve fašismu viděl Čapek popření všech zásad demokracie, svobody a lidské důstojnosti. Na základě toho píše v roce 1936 román Válka s Mloky“ - má formu utopistického románu s hodně volnou stavbou, varuje zde před zneužitím síly a před násilím. Lidé používají Mloky jako levnou pracovní sílu, naučí je ovládat techniku, dostanou do rukou zbraně. Mloci se nakonec obrátí proti lidem jimž hrozí zkázou. Expanzi mloků nemůže nikdo a nic zabránit. V druhé polovině 30. let vrcholí v dramatech Bílá nemoc a Matka protest Čapka proti fašismu. V roce 1937 - Bílá nemoc“ – Popudem k napsání tohoto dramatu byl podle autorových slov „konflikt ideálů demokracie s ideály neomezených a ctižádostivých diktatur“. Jistou zemi napadla epidemie bílé nemoci. Lékař Galén proti ní vynalezl účinný lék. Lék vydá jen tehdy, když se vlády zaváží, že již nikdy nebudou válčit. Hlava státu, v němž bílá nemoc vypukla – výbojný maršál – chce dobývat svět a před ničím se nezastavuje. Bílou nemocí je napaden hlavní zbrojař země baron Krüg. Galén jej odmítá léčit, dokud nebudou splněny jeho podmínky. Krüg žádá maršála, aby uzavřel mír. Ten však trvá na dalším zvýšení zbrojní výroby. Ani maršál nedonutí Galéna ke změně jeho stanoviska a i ve chvíli, kdy zpozoruje na sobě bílou skvrnu, fanaticky vyzývá k dalšímu výbojnému tažení. Teprve na naléhání své dcery a mladého Krüga, jehož otec se zastřelil, je ochoten uzavřít mír a splnit tak Galénovu podmínku, aby mohl být léčen. Galén přichází k maršálovi, je však ubit fanatickým davem, když odmítá provolávat slávu válce, a jeho lék je rozdupán. Čapek v předmluvě dodává, že tento tragický závěr není řešením, ale že „konečné řešení zůstává politickým a duchovním dějinám, na kterých nejsme angažováni jenom jako diváci, nýbrž jako spolubojovníci, kteří musejí vědět, na které straně světového dramatického konfliktu leží celé právo a celý život malého národa“. Poučením je, že jedinec v boji proti organizovanému násilí neobstojí. 1938 je poprvé uvedeno drama Matka“ - hlavní hrdinkou je obyčejná prostá žena. Její čtyři synové i manžel umírají v boji za slávu, pravdu a jiné ideály. Obětovali se vědě, spravedlivé věci, matka se snaží pochopit touhu svých synů, ale nemůže se smířit s jejich odchodem. Proto brání v odchodu svému synu Tonymu dobrovolně se přihlásit do války. Teprve když se dozví o masovém vraždění, posílá svého syna s jediným gestem, "Jdi". Tak odpověděl Čapek na bezprostřední současnost.

Mnichovská dohoda znamenala zhroucení a pád systému, kterému Čapek věřil. Pocítil v ní národní katastrofu. Stal se terčem surových útoků. Onemocněl a o Vánocích 1938 chorobě podlehl. Byl to jeden z velikánů české literatury a člověk kladných morálních hodnot.

Setkání s prózami Karla Čapka mívá obvykle hned důvěrný charakter. Vypravěč Čapkových románů a povídek zpravidla čtenáři nevnucuje svou vůli – nerozhoduje za něho o sympatiích či antipatiích vůči postavám, ani nenaznačuje, jak má dílo chápat. Předkládá mu jen svou vlastní verzi příběhu a dává najevo, že vždycky záleží nejen na tom, kdo příběh vypravuje, ale také kdo jej čte. Čapkovy prózy snadno navazují kontakt poutavým napínavým dějem, podobně jako lidové dobrodružné romány, romány pro služky a detektivky, jejichž poetikou se autor někdy inspiroval. Převažuje-li u Čapka zcela jednoznačně dialog nad monologem a je-li základním prostředkem komunikace postav jazyk běžného hovoru, pak i tato okolnost je předpokladem sdílnosti. V Čapkových prózách se vypravuje častěji o tom, co lidi sdružuje, než co je rozděluje. Víru v kladné hodnoty života doprovází zvláštní smysl pro humor, také ovšem soucit s lidskými starostmi a bolestmi, jež Čapek nechtěl odstraňovat chirurgickým řezem, aby nezpůsobil nové, ale měl spíš v úmyslu je jako internista léčit.

„Povídky z jedné kapsy“, „Povídky z druhé kapsy“ – Jednotlivé Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy byly původně psány pro noviny a můžeme je přiřadit ke kriminalistickému nebo také k detektivnímu žánru. „Všechny se staly“, tzn. že mají počátek ve skutečné události. Nevypravují však jen o řešení záhady zločinu. Jsou spíš o obyčejných lidech, kteří se hrou osudu, ani ne tolik vlastní vinou, dostali na scestí. A s každým příběhem se v nich vynořují otázky: Jsme vlastně vůbec s to poznat pravdu, být spravedliví a jednat podle mravních zásad, když zůstáváme jeden pro druhého, ale i pro sebe samy tajemstvím? A je ostatně vůbec nějaká jedna pravda nebo dobro, podle nichž bychom mohli o sobě navzájem vyslovovat soudy? Obě řady povídek mají zřetelně mluvní, dialogický charakter. Jejich postavy vystupují často rovnou doprostřed děje – úvodním oslovením nebo replikou dialogu. Povídky z druhé kapsy mají navíc podobu rámcových próz. Navazují jedna na druhou volnou asociativní souvislostí, tak jako když se vypravují anekdoty nebo probíhá nepřetržitý hovor lidí, kteří si rozumějí. Také povídka Básník z první knihy začíná způsobem obvyklým v žánru svého druhu – událostí, zločinem, policejním případem. Po úvodním, stroze věcném konstatování běžné policejní události – na pražské ulici brzy ráno zabilo prudce jedoucí auto opilou stařenu a ujelo – se vypravování rozběhne řadou otázek a odpovědí při výslechu svědků. Brzy se však zpomalí a pak zcela zadrhne v drobných detailech. Vypravěč přitom pokračuje ve zkoušce čtenářovy trpělivosti. Když do děje vstoupí titulní postava – básník, zdá se, že jeho dětská naivita, prostota a nepraktičnost dokonce znevažují, zlehčují přísný a stroze předpisový služební postup vyšetřujícího koncipienta. Avšak titulní hrdina, který ostatně neprojevuje nijak zvlášť velký zájem o detektivovo pátrání po příčinách a ani jej nenapadne uvažovat o otázkách viny, ten celou dramatickou situaci s její zvláštní atmosférou a náladou intenzivně prožil a dokonce ji ve své básni zaznamenal. Proti všem předpokladům právě on svým dílkem, ironicky pojmenovaným „opus“, jemuž nepřikládá žádnou zvláštní váhu, přivodí dějový zvrat a rozhodne o vyřešení dějového konfliktu. Jeho výtvor také působí jako hádanka, hra nebo jen pouhá změť představ, zrakových a sluchových asociací. Nicméně báseň se projeví, a to je důležité, jako umělecký text, který vnímavého čtenáře podněcuje po svém si jej domýšlet, dotvářet, a tak koneckonců porozumět i složitému policejnímu případu. Významovým středem povídky je tedy interpretace obrazného světa básně, vlastně interpretace interpretace. Poetická hra básnického textu, jíž podlehne i policista, nejdříve nic nechápající a pak rozpačitý, přivádí na stopu zločinu – asociativní spojení „labutí šíje ňadra buben činely“ je číslo hledaného auta. Smysl povídky však nespočívá, jak by se mohlo na první pohled zdát, v samotném vyřešení konfliktu neobvyklým způsobem. Vypravěč příběhu, který dává najevo svou přízeň modernímu básnictví, zvlášť básníkům české avantgardy (charakteristika, ale i jméno básníka Jaroslava Nerada signalizuje spojitost s V. Nezvalem), v epilogu ponechává policistu jeho praktickému zaměstnání stejně jako básníka svému bohémství, nicméně s výčitkou v podtextu: je snad umění jen pro to, aby řešilo policejní případy?

„Obyčejný život“ – Baladický příběh nešťastného sedláka Hordubala“, titulní postavy úvodního románu tzv. noetické trilogie (noetika je věda o poznání), je jedinečný a neopakovatelný, ale zároveň je pokaždé jiný podle toho, kdo jej vypravuje. Jinak vidí svůj osud hrdina, rozdílně hodnotí jeho peripetie četníci a soud. Také příběh o umírajícím letci v Povětroni“ je zároveň příběhem postav, které jej rekonstruují – příběhem doktorovým, jeptiščiným, jasnovidcovým i básníkovým. Avšak jaký vlastně smysl má život obyčejného člověka a stojí vůbec za to připomínat si vypravováním, jak šel jeho běh? Není lépe „vykládat si karty“? v rozhovoru na počátku a na konci románu Obyčejný život“ si takové otázky kladou nad biografií svého zemřelého známého dvě jinak nezúčastněné osoby. Na životním příběhu, podávaném vypravěčem jako jeho vlastní, není na první pohled opravdu nic zvláštního a neobvyklého. Plyne od dětství přes zmatky dospívání až k naplněnému snu o spokojeném manželství přednosty či „čisťounkém nádraží vysypaném pískem a celém vroubeném květinami“, dále pak přes úspěšný služební postup až do stáří, kdy se člověka dotkne smrt. Minulost obyčejného života, v němž všechno mělo „klidný, samozřejmý, skoro mechanický průběh dnů a let až po konečný bod…“, podává vypravěč jako řadu drobných epizod, náhle oživlých vzpomínek. Vypravěč o tom, co již uplynulo, vypravuje a zároveň to znovu prožívá. Na tomto pozadí pak vzrušeně formuluje svou osobní zpověď. Svůj příběh však přitom nahlíží i jakoby zvnějška, z odstupu, zaujímá stanoviska k jeho průběhu, hodnotí, co se stalo, ale také komentuje způsob vypravování. Tento způsob vypravování počítá se čtenářovou spoluúčastí – zvlášť od chvíle, kdy se plynulý tok vypravování uprostřed věty, ba dokonce v půli slova rázem přetrhne. Tehdy se začne odvíjet vzrušený polemický dialog, místy i prudká hádka dvou vnitřních hlasů – jednoho (já), který obhajuje a vysvětluje, co všechno bylo a proč; druhý pak klade otázky, vyslovuje pochyby a skepsi. Tento důvěrný dialog, jehož aktivním účastníkem se chtě nechtě stává i čtenář, vyúsťuje v závěrečné kapitole v zobecňující reflexe připomínající filosofickou disputaci na téma smyslu lidské existence, již prožíváme pořád znovu a znovu při cestě od sebe k ostatním. Ukazuje se, že vnitřní spor osamoceného jedince, spor mezi „já“ a „ty“, je překlenutelný jen kolektivně lidským „my“. V těchto osloveních, výzvách a přáních se mnohokrát ve variacích vracejí a čím blíž k závěru nabývají na naléhavosti jedny a tytéž významy. „Budu tím víc, čím míň bude toho já, jež mě omezuje.“ „A to je ten pravý obyčejný život, ten nejobyčejnější život, ne ten, který je můj, ale ten, který je náš, nesmírný život nás všech.“ Možná že i Bůh je samou podstatou lidskosti, že právě on je tím obyčejným životem a je ho možno potkat mezi lidmi. Motiv kolejí v nekonečnu se setkávajících, vláčku krcálku, „co staví na každé stanici“, vláčku, s nímž jede plno známých a milých lidí „přes výhybky do tmy na tu nekonečnou kolej“, znamená uplývání času, odcházení a smrt, ale také možnost přesáhnout smrt právě tím obyčejným životem. I k němu poukazuje gesto sounáležitosti: „Počkejte, já jedu s sebou!“

„Válka s Mloky“ – Román Válka s Mloky charakterizuje netradiční souvislost utopistického románového žánru s publicistikou, proto také bývá označován jako román-fejeton. Dějová expozice této protiválečné prózy se odehrává v rámci prostředků a postupů, jaké jsou obvyklé v triviální literatuře, hlavně v dobrodružném čtivu. Ostatně nejdříve se vypravuje o tajuplných setkáních s podivnými zvířaty na dalekých exotických ostrovech v jižních mořích. V podání jedné z epizodních postav úvodních kapitol, kapitána Van Tocha (vlastně českého Vantocha), se čte o Mlocích jako o bytostech z bizardních snů a z fantastických pohádek či utopií. Vypravování komponované podle schématu idylického komerčního románku – o setkání proslulé filmové hvězdy s „podivnými ještěrkami“ – vyúsťuje však (už za účasti reklamy a senzacechtivého tisku, soudobé vědy či spíše pseudovědy, ale hlavně světa i podsvětí velkého byznysu) do epického konfliktu. Nositeli tohoto konfliktu nejsou však, jak tomu obvykle v románu bývá, postavy protichůdných zájmů. Ostatně takovíto tradiční románoví protagonisté se ve Válce s Mloky vlastně ani nevyskytují. Epický konflikt tu vzniká a vyostřuje se z protikladnosti objektivně probíhajících dějů, které lidé uvedli do pohybu a které se stále víc vymykají jejich kontrole – natolik, že hrozí katastrofou pro celé lidstvo. Vypravěč podává nezaujatou kronikářskou zprávu o těchto tragických dějích, a to nejčastěji prostřednictvím montáží předkládaných fiktivních dokumentů, novinových výstřižků o Mlocích – článků, zpráv, referátů, reportáží, fejetonů, inzerátů, anket, protokolů z jednání, jejichž sbírku si pořizuje další epizodní postava, vrátný pan Povondra. Stroze účelný jazyk a styl těchto žánrů věcné literatury a publicistiky, ale i jejich grafická podoba, vypovídající svědecky, holými fakty (samozřejmě ve fantasticky zveličující podobě utopie), o nezadržitelně se šířící civilizaci Mloků. Ta jen napodobuje vzor průměrných lidí, kteří jsou masovými konzumenty polopravdivých hesel, sloganů a řečnických frází, myslí schematicky a tvoří tak dav bezmocných. Domnělé citace tiskových médií vypovídají o demagogické lži a manipulátorské mánii jich samých. Řada fiktivních reportáží, zvlášť ze závěrečné, třetí knihy románu, poukazuje konkrétními místopisnými údaji a dobovými reáliemi zcela zjevně na projevy mravní krize lidské společnosti těsně před druhou světovou válkou. Například „vědecky“ antropologické pojednání o vyšším rasovém typu Mloka je situováno do nacistického Německa. Také referát o knize, která našla jediné východisko dohasínajícího lidstva v přijetí totalitní mločí civilizace, stejně jako protichůdně laděný anonymní pamflet „X varuje“ bezprostředně reagující na reálnou situaci v přítomnosti. Účinnost těchto žánrů věcné literatury však je dána prostředky a postupy umělecké literatury, především pak ironií, sarkasmem a parodií. V kapitole X varuje není ušetřena trpké ironie ani polemika s fanatickým salamandrismem ve jménu humanismu, polemika, která jistě v mnoha ohledech korespondovala s autorovým přesvědčením a jeho neohroženou protiválečnou veřejnou aktivitou. Patetická varování „anonymního apoštola“, vystupňovaná imperativy, přáními a výzvami, řečnickými gesty – jsou předmětem sarkastického smíchu. K smíchu je i vážnost, s níž jsou tato varování přijímána u moralizujících starých dam, nebo třeba u těch, kteří inzultovali mločí delegáty ne dvanáctistém třináctém sezení Komise pro studium Mločí Otázky. Právě v souvislosti s dílem Válka s Mloky Karel Čapek řekl, že „literatura, která se nestará o skutečnost a o to, co se opravdu děje se světem … není můj případ“.

Utopistická dramata Karla Čapka z dvacátých let se výrazně odlišují od tradiční podoby žánru utopie, a to hlavně tím, že celkovým svým zaměřením nesdílela romantickou víru ve všemocnost technických vynálezů a civilizačního rozvoje. Projevily se v nich, zajisté v souvislosti s dosud živými zážitky z války, v níž zabíjely moderní stroje v rukou lidí – skepse, obava a pochybnosti.

„RUR“ – Hlavní dramatický konflikt RUR vzniká a stupňuje se střetnutím protichůdných zájmů postav, popřípadě jejich rozporuplným jednáním v souvislosti s výrobou umělých lidí – robotů. Ukáže se, že představa ředitele závodu na výrobu těchto dokonalých mechanismů, které nahradí lidskou práci a umožní lidem jen pohodlný život je zcela scestná. Uvádí totiž v pochybnost nejvyšší lidské hodnoty – práci, tvorbu a lásku. Proto také hrdina dramatu, stavitel Alquist, požaduje „znovu vrátit člověku práci a zachránit tak lidstvo“. V situaci, kdy vzbouření roboti lidstvo vybíjejí a několika lidem, kteří je vymysleli a vyrobili, zbývá už jen pár okamžiků života, projeví se lítost a vědomí viny v Alquistově vzrušeném monologu: „Já žaluju vědu! žaluju techniku! Domina! sebe! nás všechny! My, my jsme vinni! Pro své velikášství, pro něčí zisky, pro pokrok, já nevím, pro jaké náramné věci jsme zabili lidstvo! Nu tak praskněte svou velikostí! Tak ohromnou mohylu z lidských kostí si nepostavil žádný Džingistán!“ Konstatováním Prvního Robota po vítězné vzpouře proti lidem – „Není lidí“, by mohla dramatická tragédie výstražným mementem skončit, jenže tomu nejracionálněji, nejtechničtěji koncipovanému výtvoru lidské civilizace, který má schopnost zničit nejen svého tvůrce, ale i sebe sama, život nakonec odolá – právě proto, že jeho předpokladem, jistotou i zárukou i v nejkrajnější situaci je láska. Probuzením smyslu pro vnímání krásy, ale také vědomím o konci, o smrti – tím vším se nakonec lidský výtvor vrací oklikou ke svému tvůrci. Má lidské rozměry včetně lásky, protože člověk do něj vložil kus sebe sama, především vůli žít a přežít. Oslovuje oba roboty biblickými jmény prvních lidí a žehná jim. Patetický závěrečný monolog hlavního hrdiny se významově stupňuje paralelou mýtu o božím stvoření světa a prvního člověka – dne šestého: to, co objevili ti, kteří se z robotů změnili v chlapce a dívku, tedy „lásku, pláč, úsměv, milování, lásku muže a ženy“, to je neskonale víc než všechny vynálezy a technický pokrok. Vzrušená výzva k lidem, kteří odešli do nenávratna, i oslovení všehomíra – „Přírodo, přírodo, život nezahyne! Kamarádi, Heleno, život nezahyne!“- znovu a znovu přesvědčují o nadějné perspektivě: „Nezahyne!“

„Ze života hmyzu“ – Komedie Ze života hmyzu je podobně jako RUR dramatem o ohrožené lidské existenci. S velkou naléhavostí klade otázku o smyslu života, který žijeme se zvlášť rozjitřeným vědomím smrti. Není však podobenstvím světa, ohroženého lidskou mánií od základů vše proměnit, ale alegorií světa v jeho poživačnosti, sobectví a nutkání mít neustále víc ve smyslu vlastnit, vládnout nad druhými a také z nich kořistit. Podává lidem zrcadlo prostřednictvím žánru expresionistické grotesky. Protějškem hemžícího se hmyzu, alegorie lidské masy, je člověk – jedinec, individuum – Tulák. Také on je, jako motýli, chrobáci, mravenci atd., součástí jednoho světa, je jako oni smrtelný, vidí však nesrovnatelně dál než oni – přes svou smrt, a právě tím především je – jako postava zastupující autora – hybným prvkem dramatického konfliktu. Tulák hmyzí svět pozoruje. Nicméně také toto dění komentuje, zaujímá k němu stanovisko, a když už nemůže snést nesmyslné hmyzí konání, sám jedná. Do dialogu dvou chrobáků se Tulák zapojuje až teprve tehdy, když jeho slovo může zapůsobit jako jednoznačný a pádný soud či spíš odsudek. Konečně výpověď chrobáka a chrobačky se vlastně ani příliš dialogu nepodobá. Repliky skládají dohromady jeden oslavný monolog plný vzrušených zvolání, vzývání, výkřiků údivu, radosti a štěstí. Celé řady důvěrně familiérních oslovení, cituplné zdrobněliny a hodnotící přívlastky, expresívní publicistické fráze („ovoce své práce“) se netýkají ničeho vznešenějšího než jmění, které dokázali chrobáci nashromáždit – kuličky páchnoucího hnoje. Dialog v pravém slova smyslu se začne rozvíjet, až když se vynoří opak radosti majetkem posedlého hamižného páru – starost o to co bude dál, a také úzkost. Údivem a otázkou „Proč?“ reaguje nejprve Tulák na militarismus mravenců, v jejichž proklamacích zní ozvěna první světové války a předzvěst druhé. Pak už Tulák jedná: fanatického a nadutého žlutého mravence, který vyzývá k vraždám a zabíjení ve jménu „vítězství práva a pokroku“, nakopne a rozšlápne. Soudobá kritika našla v komedii bratří Čapků příliš mnoho skepse a smutku. Tulák sice nakonec umírá za hlasitého jepičího vyvolávání slávy životu, který ony samy žijí vlastně jenom chvíli. Život jde však tak či onak dál a má snad i díky Tulákovi přece jen o trochu lepší naději: „Živote, živote, ty jsi nám uhranul. Šťastný dobrý den.“ Čapkové sice připsali ke svému dramatu ještě jeden, optimističtější konec, v němž už nenechali Tuláka zemřít, ale na celkovém vyznění to mnoho nezměnilo.

„Bílá nemoc“ – Hrdinou dramatu Bílá nemoc (bylo dokončeno a poprvé hráno rok před Mnichovem) považoval sám autor za „utopistického vyděrače“ a „teroristu míru“. Doktor Galén, obětavý venkovský lékař chudých, „obyčejný člověk“, se dostává do tragicky neřešitelné konfliktní situace: V předvečer vyhlášení války vypukne choroba podobná malomocenství a Galén, který má proti ní lék, si stanoví podmínku, že jej dá k dispozici jen těm, kteří se zřeknou každého násilí a militarismu. Veden nejhumánnějším záměrem – přinutit rozvaděné lidstvo k míru – musí se však doktor Galén ocitnout v rozporu s humanistickým posláním lékaře, který je Hippokratovou přísahou zavázán pomáhat nemocným, všem bez rozdílu. Paradoxně musí nést svou část viny, a to se projeví i v závěrečném tragickém rozuzlení. Předposlední obraz třetího jednání dramatu se odehraje v pracovně maršála za hlučného vyvolávání rozvášněného davu oslavujícího zahájení války: „Ať žije maršál! Ať žije válka!… Sláva maršálovi!“ V okamžiku, když už jakoby nic nemohlo zabránit započetí válečné zkázy, vzniká dramatická situace, která by, jak se zdá, mohla nezadržitelně tragický průběh děje v poslední chvíli ještě zvrátit. Příznaky bílé nemoci, jež zjistí maršál také na sobě, nelze totiž zahnat žádnou vojáckou sebejistotou, nepomáhá ani vzývání Boha a maršálova vojska si bez svého vůdce nedovedou poradit ve válce s malým národem, který se úporně brání. V této situaci megaloman a původce lživých propagandistických hesel, jimiž zfanatizoval dav, nakonec zjistí nesmyslnost svého počínání. Nicméně svaluje vinu na svůj národ, tolik demagogicky vyzývaný: „Tak ať pojde národ, který si neumí vládnout.“ Maršál, nyní už „maršál malomocných“, přece jen tváří v tvář své vlastní smrti nabídne mír. Zdá se, že Galénovo zadostiučinění se přiblížilo na dosah. Jenže domnělý obrat v ději je ve skutečnosti momentem posledního napětí před závěrečnou katastrofou. Atmosféra uvolnění, shody, naděje, víry v uzdravení, náhlé oddanosti myšlence míru, míru, který také zavládne na několik okamžiků v rodině diktátorově (i když ne beze stopy zlé nostalgie: „Škoda, mohla to být… pěkná, veliká válka“), se prudkým kontrastem znovu promění. Rázem a najednou v několika významových vrstvách se pak naplňuje tragédie – tragédie doktora Galéna, který nedospěje k cíli svého osamoceného boje o záchranu lidstva, i tragédie maršálova, jehož obrácení pod tlakem okolností přišlo pozdě, a především tragédie zmanipulovaného a zfanatizovaného davu lidí, kteří slepě vykonávali příkazy mocných. Dramatický konflikt postav vyhraněně protikladných charakterů – postav se symbolickými jmény: doktor Galén (podle Galena z Pergamu, antického řeckého lékaře), maršál Sigelius ( z něm. der Sieg – vítězství), baron Krüg ( z něm. der Krieg – válka), tento konflikt, který se vyvíjel a stupňoval v rámci pevné pětidílné kompoziční stavby klasické tragédie, se uzavírá podle tradice tohoto žánru. Ne nadějí a vírou v obrat, tím méně výzvou k otevřenému zápasu proti válce, ale dotažením tragických dějů až do konce. Vědomí vnímavého diváka nebo čtenáře se má očistit, tak jak k tomu už před mnoha staletími radila Aristotelova Poetika – ve smyslu katarze.    

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz