Karel Matěj Čapek – Chod (1860-1927)
Prozaik,
publicista, dramatický spisovatel a novinář, představitel naturalismu
v české literatuře. Narodil se v Domažlicích, kde vystudoval
gymnázium. Odtud také převzal do svého jména označení Chod, zejména aby se tak
odlišil od svého mladšího vrstevníka Karla Čapka. V Praze působil
v redakcích několika listů, nejdéle v Národních listech, kam napsal
stovky fejetonů, reportáží, výtvarných a divadelních kritik. Po nedokončených
právnických studiích se věnoval žurnalistice. Psal povídky („Nejzápadnější
Slovan“, „Nedělní povídky“, „Patero novel“, „Z města i obvodu“, „Siláci a
slaboši“, „Čtyři odvážní povídky“) a romány („V třetím dvoře“, „Kašpar Lén
mstitel“, „Antonín Vondrejc“, „Turbína“, „Jindrové“, „Vilém Rozkoč“, „Větrník“).
„Kašpar
Lén mstitel“ – Zedník Kašpar
Lén se vrací po třech letech vojny domů do Prahy. Nemá tam však nikoho
blízkého. Jeho přítel, zedník Kryštof, u něhož bydlel v podnájmu, se
utopil ze zoufalství nad tím, že dceru Mařku, kterou měl Lén rád ještě jako
malou holčičku, zkazil kupec Konopík a ta se stala prostitutkou. Lén je
odhodlán Mařku z nevěstince dostat a Konopíkovi se pomstít. Pracuje na
stavbě Konopíkova domu a připravuje se jej zabít. Stává se to pro něj
samozřejmostí jako každodenně vylézt na lešení. Cítí přímo fyzický odpor vůči
Konopíkovi, vůči jeho pleši a napjaté kůži, na niž musí dopadnout smrtící rána.
Jednoho dne, když Konopík stál pod lešením, spadla na jeho hlavu cihla a zabila
ho. Lén, který byl hlavním podezřelým, byl zatčen a souzen. Soud je dlouhý,
neboť nemá dostatek důkazů. Jediná Mařka věděla o Lénově záměru a při
přelíčení, kterého se zúčastnila, výkřikem Léna prozradila. Ten, těžce nemocný
a zchátralý duševně i tělesně, na soudcův dotaz, jak se věc přihodila, nemohl
již odpovědět, protože mu z úst vytryskla krev, omdlel a víc se již
z bezvědomí neprobral. „Tak udělal z dlouhého krátký proces.“ Mařka,
která byla přítomná v soudní síni, se tak rozrušila, že rovněž zemřela.
Příběh románu se vyznačuje groteskností situací, instinktivností a
předurčeností jednání postav a detailním vykreslením negativních stránek
prostředí a činů lidí.
„Antonín
Vondrejc“ – Karel Matěj
Čapek-Chod byl naší kritikou dlouho přijímán s neskrývanými rozpaky, ba i
s odporem (například u F.X.Šaldy). Povoláním byl novinář a žurnalistický
styl hluboko pronikl do jeho próz. Ale Čapek-Chod odtud vytěžil i klady:
především jeho detailní a důvěrná znalost nejrůznějších prostředí mu pomohla
hodnověrně vystihnout jejich atmosféru. Mísení stylů, stylová rozkolísanost pak
v sobě obsahovala i zárodek mnohovrstevnosti, vědomé nestylizovanosti,
„syrovosti“, která se pro moderní prózu 2. poloviny 20.století stala téměř
normou. Vrcholným dílem Čapka-Choda je jeho nejrozsáhlejší dvoudílný román ze
života pražské bohémy – Antonín Vondrejc. Vondrejc, životní ztroskotanec,
zneuznaný básník, neúspěšný novinář a nakonec živořící korektor, je typickým
představitelem bohéma s velkými ambicemi a s malými prostředky pro
jejich uskutečnění. Jeho tragédie spočívá v tom, že se vášnivě zamiluje do
smyslné židovské sklepnice Anny, s níž sdílí společnou domácnost a zplodí
dítě, což ruinuje jeho i tak mizernou existenci. Navíc má podlomené zdraví,
které se bohémským vysedáváním v nočním lokálu „Upanišády“ ještě zhoršuje.
Jeho život tedy logicky končí předčasnou tragickou smrtí. A právě tento příběh
dopřál autorovi rozehrát všechny struny jeho bohaté literární invence. Veškerá
bizarnost, groteskních scén, dialogů, uvržení hlavní postavy do trapných,
absurdních a ponižujících situací tu mohly přijít ke slovu. Staropražské
prostředí pak dodalo působivou kulisu, která místy připomíná děje Arbesových
romanet, příběhy Gustava Meyrinka (pražského německého spisovatele, autora knih
z prostředí židovského gheta) či přízračné obrazy z Procesu Franze
Kafky. Čapek-Chod byl veden touhou vylíčit život v jeho pestrosti a
plnosti. Ironický a sarkastický přístup ke skutečnosti, záliba
v bizarnosti z něj učinily mistra grotesky v české próze. Proto
také jeho sloh není popisně šedivý, jak by čtenář očekával od „sociologické
studie“, ale je naopak bohatě obrazný, barvitý, syntaktický často komplikovaný,
barokně rozvětvený. Mluví se tudíž o Čapkovi-Chodovi jako o romantickém
naturalistovi nebo naturalistickém romantikovi, protože svým založením
romantikem nepochybně byl. Čapek-Chod s oblibou aranžuje klíčové scény
v uzlových bodech románového děje, kde vrcholí tragika a komika, bizarnost
i trapnost příběhu. Tak je tomu v obšírném líčení scény v lokálu
„Upanišády“, které je naplněno věrně zachycenými „zástolními“ besedami
pražských bohémů, nebo ve scéně bizarně groteskní svatby umírajícího Vondrejce
v jeho nuzném bytě, jejímž jediným smyslem je legalizovat jeho soužití
s Annou a učinit tak legitimním i jejich dítě. Ale i kratší sekvence
románu rozehrávají typické struny stylu Čapka-Choda. Jejich příkladem může být
začátek 1. kapitoly II.dílu, kdy u básníka, který se po prohýřené noci chystá
psát svou básnickou sbírku „Jisté štěstí“, náhle propukne chrlení krve.
Poetické líčení děsivého postřehu člověka, na něhož „sáhla smrt“, vyvolává svou
kontrastností tísnivý pocit. Kapky krve, které se rozstříkly po papíru. jež měl
být zaplněn verši, nebyly kaňkami z kalamáře, jak se Vondrejcovi zpočátku
zdálo. Kontrast mezi touto záměrně rozvinutou metaforou a Vondrejcovou tragickou
situací je propastný. Vondrejc strne a nereaguje ani na příchod Anny, která
nahlédne do místnosti (jindy by ho smyslově vzrušila) a opět se tiše vzdálí,
aby ho nerušila „při básnění“. Konečně se Vondrejc přemůže a oblečený ulehne –
v jeho hlavě se mihne myšlenka na sebevraždu skokem z okna, vzpomínka
na prohýřenou noc, ale nic už nemůže ztišit úzkost jeho dušičky. Následující
stovky stran románu, vyplněné absurdními epizodami, jsou polopříznačným líčením
Vondrejcova umírání.