Karel Matěj Čapek – Chod  (1860-1927)

Prozaik, publicista, dramatický spisovatel a novinář, představitel naturalismu v české literatuře. Narodil se v Domažlicích, kde vystudoval gymnázium. Odtud také převzal do svého jména označení Chod, zejména aby se tak odlišil od svého mladšího vrstevníka Karla Čapka. V Praze působil v redakcích několika listů, nejdéle v Národních listech, kam napsal stovky fejetonů, reportáží, výtvarných a divadelních kritik. Po nedokončených právnických studiích se věnoval žurnalistice. Psal povídky („Nejzápadnější Slovan“, „Nedělní povídky“, „Patero novel“, „Z města i obvodu“, „Siláci a slaboši“, „Čtyři odvážní povídky“) a romány („V třetím dvoře“, „Kašpar Lén mstitel“, „Antonín Vondrejc“, „Turbína“, „Jindrové“, „Vilém Rozkoč“, „Větrník“).

„Kašpar Lén mstitel“ – Zedník Kašpar Lén se vrací po třech letech vojny domů do Prahy. Nemá tam však nikoho blízkého. Jeho přítel, zedník Kryštof, u něhož bydlel v podnájmu, se utopil ze zoufalství nad tím, že dceru Mařku, kterou měl Lén rád ještě jako malou holčičku, zkazil kupec Konopík a ta se stala prostitutkou. Lén je odhodlán Mařku z nevěstince dostat a Konopíkovi se pomstít. Pracuje na stavbě Konopíkova domu a připravuje se jej zabít. Stává se to pro něj samozřejmostí jako každodenně vylézt na lešení. Cítí přímo fyzický odpor vůči Konopíkovi, vůči jeho pleši a napjaté kůži, na niž musí dopadnout smrtící rána. Jednoho dne, když Konopík stál pod lešením, spadla na jeho hlavu cihla a zabila ho. Lén, který byl hlavním podezřelým, byl zatčen a souzen. Soud je dlouhý, neboť nemá dostatek důkazů. Jediná Mařka věděla o Lénově záměru a při přelíčení, kterého se zúčastnila, výkřikem Léna prozradila. Ten, těžce nemocný a zchátralý duševně i tělesně, na soudcův dotaz, jak se věc přihodila, nemohl již odpovědět, protože mu z úst vytryskla krev, omdlel a víc se již z bezvědomí neprobral. „Tak udělal z dlouhého krátký proces.“ Mařka, která byla přítomná v soudní síni, se tak rozrušila, že rovněž zemřela. Příběh románu se vyznačuje groteskností situací, instinktivností a předurčeností jednání postav a detailním vykreslením negativních stránek prostředí a činů lidí.

„Antonín Vondrejc“ – Karel Matěj Čapek-Chod byl naší kritikou dlouho přijímán s neskrývanými rozpaky, ba i s odporem (například u F.X.Šaldy). Povoláním byl novinář a žurnalistický styl hluboko pronikl do jeho próz. Ale Čapek-Chod odtud vytěžil i klady: především jeho detailní a důvěrná znalost nejrůznějších prostředí mu pomohla hodnověrně vystihnout jejich atmosféru. Mísení stylů, stylová rozkolísanost pak v sobě obsahovala i zárodek mnohovrstevnosti, vědomé nestylizovanosti, „syrovosti“, která se pro moderní prózu 2. poloviny 20.století stala téměř normou. Vrcholným dílem Čapka-Choda je jeho nejrozsáhlejší dvoudílný román ze života pražské bohémy – Antonín Vondrejc. Vondrejc, životní ztroskotanec, zneuznaný básník, neúspěšný novinář a nakonec živořící korektor, je typickým představitelem bohéma s velkými ambicemi a s malými prostředky pro jejich uskutečnění. Jeho tragédie spočívá v tom, že se vášnivě zamiluje do smyslné židovské sklepnice Anny, s níž sdílí společnou domácnost a zplodí dítě, což ruinuje jeho i tak mizernou existenci. Navíc má podlomené zdraví, které se bohémským vysedáváním v nočním lokálu „Upanišády“ ještě zhoršuje. Jeho život tedy logicky končí předčasnou tragickou smrtí. A právě tento příběh dopřál autorovi rozehrát všechny struny jeho bohaté literární invence. Veškerá bizarnost, groteskních scén, dialogů, uvržení hlavní postavy do trapných, absurdních a ponižujících situací tu mohly přijít ke slovu. Staropražské prostředí pak dodalo působivou kulisu, která místy připomíná děje Arbesových romanet, příběhy Gustava Meyrinka (pražského německého spisovatele, autora knih z prostředí židovského gheta) či přízračné obrazy z Procesu Franze Kafky. Čapek-Chod byl veden touhou vylíčit život v jeho pestrosti a plnosti. Ironický a sarkastický přístup ke skutečnosti, záliba v bizarnosti z něj učinily mistra grotesky v české próze. Proto také jeho sloh není popisně šedivý, jak by čtenář očekával od „sociologické studie“, ale je naopak bohatě obrazný, barvitý, syntaktický často komplikovaný, barokně rozvětvený. Mluví se tudíž o Čapkovi-Chodovi jako o romantickém naturalistovi nebo naturalistickém romantikovi, protože svým založením romantikem nepochybně byl. Čapek-Chod s oblibou aranžuje klíčové scény v uzlových bodech románového děje, kde vrcholí tragika a komika, bizarnost i trapnost příběhu. Tak je tomu v obšírném líčení scény v lokálu „Upanišády“, které je naplněno věrně zachycenými „zástolními“ besedami pražských bohémů, nebo ve scéně bizarně groteskní svatby umírajícího Vondrejce v jeho nuzném bytě, jejímž jediným smyslem je legalizovat jeho soužití s Annou a učinit tak legitimním i jejich dítě. Ale i kratší sekvence románu rozehrávají typické struny stylu Čapka-Choda. Jejich příkladem může být začátek 1. kapitoly II.dílu, kdy u básníka, který se po prohýřené noci chystá psát svou básnickou sbírku „Jisté štěstí“, náhle propukne chrlení krve. Poetické líčení děsivého postřehu člověka, na něhož „sáhla smrt“, vyvolává svou kontrastností tísnivý pocit. Kapky krve, které se rozstříkly po papíru. jež měl být zaplněn verši, nebyly kaňkami z kalamáře, jak se Vondrejcovi zpočátku zdálo. Kontrast mezi touto záměrně rozvinutou metaforou a Vondrejcovou tragickou situací je propastný. Vondrejc strne a nereaguje ani na příchod Anny, která nahlédne do místnosti (jindy by ho smyslově vzrušila) a opět se tiše vzdálí, aby ho nerušila „při básnění“. Konečně se Vondrejc přemůže a oblečený ulehne – v jeho hlavě se mihne myšlenka na sebevraždu skokem z okna, vzpomínka na prohýřenou noc, ale nic už nemůže ztišit úzkost jeho dušičky. Následující stovky stran románu, vyplněné absurdními epizodami, jsou polopříznačným líčením Vondrejcova umírání.