Vilém Závada (1905-1982)
Básník,
překladatel a esejista. Narodil se v Ostravě-Hrabové. Vystudoval
slovanskou filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a knihovnickou
školu. Věnoval se redaktorské práci v nakladatelstvích „Aventinum“
a „Melantrich“,
po druhé světové válce v „Československém spisovateli“.
Pracoval v „Národní a univerzitní knihovně“. Závadova první básnická
sbírka „Panychida“ (1927; panychida=mše za mrtvé) vycházela ještě
z poetiky poetismu – titulní báseň využívá postupů polytematické básně. Namísto
poezie jako radostné hry převážil v ní (hlavně v souvislosti
s připomenutím války, v níž zahynul básníkův otec) tragický pocit
lidské existence, obdobně jako tehdy v básních Halasových a Holanových.
V následující sbírce „Siréna“ (1932) je téma zklamání,
zoufalství a beznaděje života, jenž je plný nespravedlnosti a morální zkázy,
ovšem i téma úzkosti a smrti, ozvláštněno verši záměrně nemelodickými a
rytmicky nepravidelnými. Odmítnutí světa, v němž člověk trpí, a to ve
jménu trvalých hodnot lidskosti, domova, vlasti, země-matky, vřelých vztahů
mezi lidmi, lásky, ale také práce, vyúsťuje ve sbírce „Cesta pěšky“ (1937)
verši významově soustředěnými a plynule intonovanými. Po lyrice „Povstání
z mrtvých“ (1946), žalující otřesnými obrazy válečného utrpení,
následovalo „Město světla“ (1950), sbírka, jež hledala nadějný harmonický
protiklad rozvráceného a demoralizovaného, odcizeného dřívějšího města, a to
ztotožněním s filosofií obyvatel předměstí. Závadova básnická tvorba
vyvrcholila sbírkami „Na prahu“ (1970) a „Živote
díky“ (1977).
Cesta
pěšky – Závadovy verše z prvního období tvorby promlouvají ke čtenáři o
tíživých stránkách života jakoby polohlasem, tlumeně. Nepodstupují zjevný zápas
proti nespravedlnosti světa a jeho mravní zkaženosti, spíš intenzívním prožitkem
lidské tragiky a soucitem s trpícími rozjitřují. Pro jejich lyrického
hrdinu je příznačná úporná snaha dobrat se zároveň kladných hodnot na opačném pólu,
vyvážit smrt nadějí a vírou v jistoty domova, země, lásky. Máchovský
rozpor úzkosti ze smrti a lásky k životu bývá u Závady zprvu vyjádřen
verši nelibozvučnými, později však stále víc způsobem aforisticky soustředěným,
hutným, v němž citovou vroucnost doplňuje jas myšlenky a moudrost. V Závadově
sbírce Cesta pěšky z roku 1937 rozhoduje o celkovém smyslu závěrečná
báseň, jež dala dílu jméno – obdobně jak tomu bylo už předtím v prvotině Panychida.
Titulní báseň této sbírky z období doznívání poetismu, uvedená příznačně
citátem z Dantona („Pravdu! Trpkou pravdu!“) a zároveň z Apollnaira („A
ty piješ líh palčivý jako života bol…“), je charakterizována lyrikou úzkosti z absurdity
smrti, již tehdy vyvolaly vzpomínky na válku. Vyznání básníka „nemocného poezií“,
protože se mu do ní neustále vrací téma utrpení lidí, předjímá však zároveň
příští významovou dominantu Cesty pěšky. V závěrečné básni této Závadovy sbírky
dochází ke zkonkrétnění motivu cesty, významu domova, rodného kraje,
země-matky. Přívlastkové spojení v titulu znamená i cestu k lidem spjatým
se zemí a zaujatým všednodenní prací. Reflexemi o možnosti překlenout tragický
existenciální konflikt vrcholí lyrika žalob na sociální bídu a devastaci
rodného kraje, dále lyrika milostná a přírodní předchozích oddílů sbírky. Nemelodické
a rytmicky klopýtavé verše někdejších překotných vyznání vystřídal tu verš
pravidelného rytmicko-melodického obrysu, uměřený a oproštěný od každé
nadbytečné rétoričnosti. Významová váha veršů, v nichž žádné slovo nechybí
ani nepřebývá, není zbytečné, jejich gnómičnost a aforističnost prozrazují obnovenou
důvěru v moc poezie. Gesto rozhodnutí lyrického subjektu, jež poukazuje k titulu,
odpovídá na otázky kladené tísnivou a úzkostnou předválečnou dobou. Toto gesto
znamená nejen návrat ke kořenům domova, ale také i k sobě samému, k autentičnosti
básníka i jeho poezie. Autostylizace „Bludný zpěvák zpívám krajanům“ naznačuje
spřízněnost s lyrickým subjektem Bezručovy básně Já, který nacházel sebe v anonymním
splynutí s těmi, jimž zpíval. Nemá však mnoho společného s rolí romantického
titána v symbolistní lyrice slezského básníka. Připomene se spíš souvislost s poezií
národní hrdosti za první světové války, ale také s proletářskou poezií
počátku dvacátých let. Apostrofy těch, kteří všechny živí, vyznání a přání
spojit s nimi svůj osud, mají platnost obecně lidskou, tak jako o rok
později nejlepší díla poezie z podzimu 1938. Neproklamuje se v nich ztotožnění
s abstraktními idejemi, ale vyjadřuje se konkrétní osobní citový vztah.
Lyrický subjekt se vyznává z touhy splynout, ztotožnit se se zemí, s veškerenstvem,
zároveň však vyslovuje přání i odhodlání zasloužit si tuto jistotu svým zpěvem.
Závěrečná výzva vlastní písni, aby oslovila množství, nabývá na neobyčejné váze
s proměnou lyrického „já“ v kolektivní „my“