Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Závada Vilém (1905-1982)

Vilém Závada (1905-1982)

Básník, překladatel a esejista. Narodil se v Ostravě-Hrabové. Vystudoval slovanskou filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a knihovnickou školu. Věnoval se redaktorské práci v nakladatelstvích „Aventinum“ a „Melantrich“, po druhé světové válce v „Československém spisovateli“. Pracoval v „Národní a univerzitní knihovně“. Závadova první básnická sbírka „Panychida“ (1927; panychida=mše za mrtvé) vycházela ještě z poetiky poetismu – titulní báseň využívá postupů polytematické básně. Namísto poezie jako radostné hry převážil v ní (hlavně v souvislosti s připomenutím války, v níž zahynul básníkův otec) tragický pocit lidské existence, obdobně jako tehdy v básních Halasových a Holanových. V následující sbírce „Siréna“ (1932) je téma zklamání, zoufalství a beznaděje života, jenž je plný nespravedlnosti a morální zkázy, ovšem i téma úzkosti a smrti, ozvláštněno verši záměrně nemelodickými a rytmicky nepravidelnými. Odmítnutí světa, v němž člověk trpí, a to ve jménu trvalých hodnot lidskosti, domova, vlasti, země-matky, vřelých vztahů mezi lidmi, lásky, ale také práce, vyúsťuje ve sbírce „Cesta pěšky“ (1937) verši významově soustředěnými a plynule intonovanými. Po lyrice „Povstání z mrtvých“ (1946), žalující otřesnými obrazy válečného utrpení, následovalo „Město světla“ (1950), sbírka, jež hledala nadějný harmonický protiklad rozvráceného a demoralizovaného, odcizeného dřívějšího města, a to ztotožněním s filosofií obyvatel předměstí. Závadova básnická tvorba vyvrcholila sbírkami „Na prahu“ (1970) a „Živote díky“ (1977).

Cesta pěšky – Závadovy verše z prvního období tvorby promlouvají ke čtenáři o tíživých stránkách života jakoby polohlasem, tlumeně. Nepodstupují zjevný zápas proti nespravedlnosti světa a jeho mravní zkaženosti, spíš intenzívním prožitkem lidské tragiky a soucitem s trpícími rozjitřují. Pro jejich lyrického hrdinu je příznačná úporná snaha dobrat se zároveň kladných hodnot na opačném pólu, vyvážit smrt nadějí a vírou v jistoty domova, země, lásky. Máchovský rozpor úzkosti ze smrti a lásky k životu bývá u Závady zprvu vyjádřen verši nelibozvučnými, později však stále víc způsobem aforisticky soustředěným, hutným, v němž citovou vroucnost doplňuje jas myšlenky a moudrost. V Závadově sbírce Cesta pěšky z roku 1937 rozhoduje o celkovém smyslu závěrečná báseň, jež dala dílu jméno – obdobně jak tomu bylo už předtím v prvotině Panychida. Titulní báseň této sbírky z období doznívání poetismu, uvedená příznačně citátem z Dantona („Pravdu! Trpkou pravdu!“) a zároveň z Apollnaira („A ty piješ líh palčivý jako života bol…“), je charakterizována lyrikou úzkosti z absurdity smrti, již tehdy vyvolaly vzpomínky na válku. Vyznání básníka „nemocného poezií“, protože se mu do ní neustále vrací téma utrpení lidí, předjímá však zároveň příští významovou dominantu Cesty pěšky. V závěrečné básni této Závadovy sbírky dochází ke zkonkrétnění motivu cesty, významu domova, rodného kraje, země-matky. Přívlastkové spojení v titulu znamená i cestu k lidem spjatým se zemí a zaujatým všednodenní prací. Reflexemi o možnosti překlenout tragický existenciální konflikt vrcholí lyrika žalob na sociální bídu a devastaci rodného kraje, dále lyrika milostná a přírodní předchozích oddílů sbírky. Nemelodické a rytmicky klopýtavé verše někdejších překotných vyznání vystřídal tu verš pravidelného rytmicko-melodického obrysu, uměřený a oproštěný od každé nadbytečné rétoričnosti. Významová váha veršů, v nichž žádné slovo nechybí ani nepřebývá, není zbytečné, jejich gnómičnost a aforističnost prozrazují obnovenou důvěru v moc poezie. Gesto rozhodnutí lyrického subjektu, jež poukazuje k titulu, odpovídá na otázky kladené tísnivou a úzkostnou předválečnou dobou. Toto gesto znamená nejen návrat ke kořenům domova, ale také i k sobě samému, k autentičnosti básníka i jeho poezie. Autostylizace „Bludný zpěvák zpívám krajanům“ naznačuje spřízněnost s lyrickým subjektem Bezručovy básně Já, který nacházel sebe v anonymním splynutí s těmi, jimž zpíval. Nemá však mnoho společného s rolí romantického titána v symbolistní lyrice slezského básníka. Připomene se spíš souvislost s poezií národní hrdosti za první světové války, ale také s proletářskou poezií počátku dvacátých let. Apostrofy těch, kteří všechny živí, vyznání a přání spojit s nimi svůj osud, mají platnost obecně lidskou, tak jako o rok později nejlepší díla poezie z podzimu 1938. Neproklamuje se v nich ztotožnění s abstraktními idejemi, ale vyjadřuje se konkrétní osobní citový vztah. Lyrický subjekt se vyznává z touhy splynout, ztotožnit se se zemí, s veškerenstvem, zároveň však vyslovuje přání i odhodlání zasloužit si tuto jistotu svým zpěvem. Závěrečná výzva vlastní písni, aby oslovila množství, nabývá na neobyčejné váze s proměnou lyrického „já“ v kolektivní „my“   

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz