Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Jan Zahradníček (1905-1960)

Jan Zahradníček (1905-1960)

Básník a překladatel. Narodil se v Mastníku u Třebíče. Patří spolu s J.Durychem, J.Demlem, J.Čepem, a básníkem a dramatikem V.Renčem k nejvýraznějším představitelům katolicky orientované české literatury v období mezi oběma světovými válkami. Přispíval verši, články a recenzemi do časopisů „Listy pro umění a kritiku“, „Akord“, „Řád“, „Obnova“. Debutoval hlaváčkovsky monotónní, vlastním slovem opojenou básnickou knihou s příznačným názvem „Pokušení smrti“ (1930), blízkou některým motivům v soudobé tvorbě F.Halase. Podobné ladění má i následující kniha „Návrat“ (1931), opět uzavřená v hranicích bolesti a utrpení. Sbírka „Jeřáby“ (1933) znamená první vrchol Zahradníčkovy tvorby, představuje zniternění jeho víry a plně se otvírá inspiračním zdrojům jeho dětství a mládí. Sbírka „Žíznivé léto“ (1935) je ještě šíře otevřená náporu reality, která nyní již definitivně potlačuje „pokušení smrti“ prvních dvou sbírek. V další sbírce „Pozdravení slunci“ (1937) přerůstá Zahradníčkův verš v apostrofu mobilizace celého národa. Postupně se dopracovává dynamické monumentality, jíž pak zmobilizuje v okamžiku, kdy katastrofa přijde („Korouhve“, 1940). Válečnou lyriku Zahradníček shrnul do knihy „Stará země“ (1946), vyjadřující lásku k národu a odpor k jeho utlačovatelům. Nevyzývá však k bezhlavé pomstě ani nenabízí jednoznačné tezovité řešení, jímž by jedna satanská ideologie byla vystřídána ideologií jinou, zdánlivě protikladnou. Křesťan si nemůže nepoložit odvěkou otázku starozákonního Joba – proč snášet tolik zla? – a musí evokovat princip pokory, boží milosti a vzývat boží milosrdenství. V poválečných sbírkách („La Saletta“, 1947; „Rouška Veroničina“, 1949) a zejména v jednom z nejstatečnějších projevů odporu vůči totalitní nadvládě, básnické skladbě „Znamení moci“ (ač vznikla na počátku padesátých let, mohla doma legálně vyjít až v roce 1990), autor „ …nekonečně přesahuje jakoukoliv vzpouru, odpor nebo opozici. Básník přijímá kříž a následuje Krista, což je nepředstavitelné víc než nejvynalézavější forma protestu“ (M.Trávníček). V tomto nasazení Zahradníček obětoval svůj život, když předtím prošel dlouholetým žalářem, odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu.

Ze všech moderních českých katolických spisovatelů byl Jan Zahradníček nejvíce básníkem. Příroda, krajina, žena, dítě jitřily jeho smysly neméně intenzívně než extatická víra v Boha a stále niternější prožitky osobní náboženské zkušenosti. V jeho poezii doznívala ještě symbolisticko-dekadentní melodie, opojená vlastním básnickým slovem a rozdrobující básníkův svět do mlžných obrazů abstraktní krajiny. Bolest a utrpení rámcuje estetické vyznění prvních Zahradníčkových sbírek.

„Jeřáby“ – Teprve kniha Jeřáby prolamuje básníkovu tesknotu a do sebe zahleděnou samotu a otevírá se obrazům rodného kraje, přírody a lidské práce. Zahradníček se tu stává vlastním konstruktérem svého básnického světa, překonává neurčitost estetizovaných nálad předešlých sbírek a také jeho víra, v prvních sbírkách zdůrazňována spíše hojným vkládáním slova Bůh, se tentokrát stává bytostnou složkou básníkovy osobnosti. To výrazně demonstrují zejména básně, jejichž verš je vylehčen patrně vlivem klasické dokonalosti verše Josefa Hory. Básně Jeřábů se obvykle skládají ze čtyř trojverší nebo čtyřverší pravidelného rytmického členění, jež utvrzují rýmy a asonance. Báseň Povzbuzení je lyrickým reflexívním vyznáním básníka, který z těžkého údělu utrpení a smutku vytěží smír v melodické linii básnického slova. Verše plynou plavně, jejich dynamika je jen lehce odstíněná. Výrazné tropy neprovokují, nelámou celkovou dikci, naopak ji estetizují, básník tvoří po zákonech krásy. Logicko-syntaktické členění se zpravidla shoduje s rytmicko-melodickým, jen zcela výjimečně připouští výjimky, například téměř nepostřehnutelné inverze. Obdobně je tomu s veršovými přesahy. Každá z šesti čtyřveršových slok (rýmovaných obkročně) je zakončena pointou, poslední sloka má funkci celé básně.

„Korouhve“ – Realita proniká do Zahradníčkova verše stále naléhavěji, významová funkce verše básníka, doposud sama do sebe narcisticky zahleděného, se přesouvá k širším horizontům, varuje před hrozící katastrofou a dokáže jí čelit v okamžiku, kdy přijde. To je nejpatrnější v knize Korouhve, v níž dochází k sjednocení víry jako podstaty života a země jako matky a živitelky člověka. V knize najdeme ještě ohlas krajinomalby z Jeřábů a klasickou, sevřenou formu básně, ale současně zde stále více proniká litanická širokodechost volného verše, vzývajícího a oslavujícího tradiční české světce sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého, sv. Cyrila a Metoděje (později i svatého Václava), kteří oslovují národ v ohrožení s aktualizovanou naléhavostí. V básni Lítostné povodně básník ztotožňuje naši zemi s Máří Magdalénou, kterou vzývá v jejím očistném utrpení. Konkretizuje obraz zmučené země, prosící u nohou Pána o boží slitování. A tak jako Máří Magdaléně, i matce zemi bude odpuštěno, protože „milovala mnoho“, a ona bude z prvních, kdo uzří vzkříšeného Krista. Monumentální architektonika básně je osobitě konstruována: báseň je složena z pěti slok o různém počtu veršů (6,2,10,5,9), spojených v první sloce v prvních dvou verších sdruženým (aa), ve třetí sloce jsou první dvě dvojverší spojena rýmem sdruženým (aabb), po němž následuje rým obkročný (cddc), a sloku uzavírá opět dvojverší spojené rýmem sdruženým (ee). Čtvrtá sloka je rýmována aabbc, pátá sloka pak aabbccddc.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.003 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz