Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Jiří Wolker ( 1900 - 1924 )

Jiří Wolker ( 1900 - 1924 )

Básník, prozaik a dramatik Jiří Wolker se narodil v bohaté prostějovské měšťanské rodině. Studoval v Praze, byl členem brněnské „Literární skupiny“ a potom i pražského „Devětsilu“.

V roce 1921 vydal Wolker první sbírku básní „Host do domu“, vidí zde svět chlapeckýma očima a hlavní myšlenkou je to, že nad vším vítězí láska. V této sbírce se projevil vliv poezie počátku našeho století a předválečně moderny, hlavně pak vliv Šrámkova vitalismu a francouzského unanimismu. Další jeho básně jsou „Kamna“, „Poštovní schránka“, „Park“, kde si všímá obyčejných věcí a upozorňuje na to, že užitečné věci mají vnitřní krásu ( stáří ).

Báseň „Pokora“ - „Stanu se menším a ještě menším až budu nejmenším na celém světě. Po ránu na louce, v létě po kvítku vztáhnu se nejmenším. Zašeptám, až se obejmu s ním: Chlapečku bosý, nebe dlaň o tebe opřelo si kapičkou rosy, aby nespadlo. 

K básnickému debutu, v němž převládalo vyznání víry ve svět harmonicky uspořádaný, naplněný láskou a porozuměním, bývá připojována samostatná báseň „Svatý Kopeček“, v níž se projevil vliv D´Apollnairova „Pásma“. Svatý kopeček je samostatná báseň, vzpomínka na poutní místo u Olomouce, kde pobývali prarodiče autora, vzpomínka na kamarády, dělníky a nemoc babičky, je to také doba zrání autora v muže. Motivy kolektivního rozhodnutí o nezbytnosti nápravy sociálně nespravedlivého světa ("my chlapci se shodli, že světe, uzdravíme tě") předjímají tematiku druhé sbírky „Těžká hodina“ (1922). Díla proletářské poezie, jež se hlásilo k tvorbě revoluční svým "názorem a vnitřním pojetím", a to ne proklamací politických tezí, ale jako umění, jako literatura, jak se udává ve Wolkerově (a Teigově) přednášce „Proletářské umění“ (1922). Sociální tematiku příznačně zdůrazňující i Wolkerovy prózy ( hlavně pohádky, jejichž hrdiny nejsou kouzelné bytosti, ale knihař, milionář, kominík, listonoš nebo cirkusový šašek ) a dramatické jednoaktovky „Tři hry“ (1922). Známé jsou také Wolkerovy balady jako jsou například: „Balada o snu“, „Balada o očích topičových“, „Balada o nenarozeném dítěti“, „Balada o námořníkovi“ atd. Pohádky: „O milionáři, který ukradl Slunce“, „O kominíkovi“. Neúspěšné hry: „Nejvyšší oběť“, „Hrob“, „Nemocnice“.

Wolkerovy verše důvěrně oslovují mladého čtenáře tím, co právě prožívá, co pociťuje, tuší, čím se trápí, sotva vstoupil do života. U Wolkera jako u vitalistických básníků bývá okouzlení láskou spojeno s obdivem k prosté kráse přírody i družnému světu lidí, někdy také s pokorou vůči věcem, v nichž člověk zanechává kus sama sebe. Básníkova víra v romantický ideál dobra, pravdy a krásy naráží však na nespravedlnost reálného světa, a lyrický subjekt jeho veršů se tímto střetnutím proměňuje z okouzleného chlapce v muže – účastníka kolektivního zápasu za uskutečnění generačního snu o lidštějším světě. Poezie důvěrně osobních zážitků, citové opravdovosti a čistoty mění se pak v poezii vůle a nadosobní oběti. Příznačný motiv očí a srdce je přitom významově doplňován a stupňuje se motivem rukou a práce. Převládne reflexivní lyrika jasné myšlenkové koncepce s apostrofami, apely a významovým těžištěm v závěrečné pointě. Jde ovšem i o lyriku ve smyslu D´Apollnairova Pásma – prostupující se s epikou, hlavně baladickou epikou. Podle Wolkera totiž „lyrika je stav a epika čin“.

„Host do domu“ – Báseň se sbírky Host do domu „Štafeta“ – prudce vzrušené vyznání milostného citu, především však zvěst, poselství, zpráva o intenzívním prožitku krásy života, poukazuje na tu vrstvu Wolkerova díla, která tematicky i výrazově souvisela s vitalistickou linií, představovanou v české literatuře například Šrámkovými lyrickými básněmi ve sbírce Splav nebo románem Stříbrný vítr. Verše přiřazované jeden ke druhému jakoby samovolně, tak jako v překotném a zalykajícím se ústním projevu, nikoli na základě předem daného rytmicko-melodického plánu, nýbrž na základě melodiky a rytmu volného verše, vytvářejí souvislý proud plný dynamiky a vnitřního napětí. Hlavním organizujícím činitelem je gradace. Motivy úžasu nad dívčí krásou, ještě zvýrazněné výčtem: „…s halenkou rudou přisátou k ňadrům, / s bělounkou suknicí přisátou k nohám, / s šátečkem – písničkou rozezpívanou“, se v trojdílné kompozici vracejí variační zkratkou se superlativem, a blíž k závěru navíc ještě motivem lásky jako prométheovského sebeodevzdání: „až spálený letem kleknu a tělo dám zemi“. Úvodní proklamace lyrického „já“-„Po větru poběžím daleko, daleko…“, se stupňuje nejen významovou obměnou: „Poběžím napolo zalknut a napolo bůh“, ale také nahromaděním infinitivů s významem touhy, přání, vnitřního příkazu: „běžeti, vláti a třást“. Kompoziční spona počátečního „daleko, daleko“, v závěru ještě vystupňovaného komparativem „dál“, zdůrazňuje význam nekonečnosti štafety lásky a porozumění mezi lidmi. Metafory, personifikace, přirovnávání a další jazykově stylistické prostředky básní Hosta do domu svědčí mimo jiné i o tom, že básnit o světě pro Wolkera znamenalo především žasnout nad básnivostí světa samého – přírody, lidí, věcí: „Slunce je veliký básník“ (Žně); „Poštovní schránka na rohu ulice /…/ Kvete modře“ (Poštovní schránka); „Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, /…/ Ostýchají se první dát do řeči, /mlčí, čekají, mlčí,/ a přeci / tolik by chtěli trochu se porozprávět!“ (Věci). Poetičnost faktů o všedním životě, představ, aktuálních zážitků i vzpomínek na minulost v samostatné básni Svatý kopeček není dána jen plynutím ve volném proudu polytematické básně jako v D´Apollnairově Pásmu. Vyplývá spíš z významově sjednocující funkce exponovaného motivu lidského kamarádství, družnosti a porozumění. Zvláštní úloha lyrického subjektu („já“), proměňujícího se v oslavující a vyzívající „my“, předjímá poetiku druhé Wolkerovy sbírky Těžká hodina.

„Těžká hodina“ – Od úvodní po závěrečnou báseň této sbírky probíhá proměna poezie okouzlení, soucitu a touhy po harmonii v poezii společenské aktivity a účasti na zápasech doby. V titulní básni se lyrický hrdina vyznává ze svého předsevzetí: „Přišel jsem na svět, /abych se postavil život / dle obrazu srdce svého, /…/ a věřte dnes za mě, že postavím / dle obrazu jeho / život člověka spravedlivého.“ Dramatický zápas o proměnu chlapeckého srdce („písničky na začátku“) v srdce muže („statečné a nesmlouvavé“) nezbavuje však ještě samoty. Srdce je totiž orgánem citu. Báseň „Moře“ se počíná právě tam, kde titulní báseň Těžká hodina končí – hledáním cesty rozumu a vůle k činu. Konečně jednotlivé kroky po této cestě vyznačuje její promyšlený a do detailů propracovaný kompoziční postup. Ten také poskytuje nejspolehlivější interpretační klíč k jejímu smyslu. Nápadné opakování úvodního dvojverší, popřípadě i následujícího poloverše, má ve výrazně trojdílném kompozičním rámci dvojí funkci. Na počátku evokuje pocit paradoxně marného hledání toho, co je všude kolem: „Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení / moře jsem hledal celých šest smutných dní / a moře jsem nenašel…“ Zároveň poukazuje motiv ptáka a motiv chorých očí k iluzi a snu. Pak ve významovém středu básně, a to v návaznosti na proklamaci vůle k poznání skutečnosti – „já chtěl jsem poznat víc, chtěl znát jsem to, co je, /to moře skutečné, jež se mnou i beze mne bije/ v skalnaté útesy a břehy Dalmácie“ – už následuje odpověď na otázku proč : „neboť svět cudný je / a rukám rozměklým tělo své ukryje“. S biblickým motivem slavnostního sedmého dne stvoření světa se vynořuje dosud skrytý kompoziční prvek, jímž je umocněno získané poznání. Složitý metonymický obraz „já opilec z vlastních svých očí jsem se vypotácel“ staví už skutečnost proti iluzi a snu. Záměna předcházejícího slovesa neutrálního významu – „viděl jsem“ – za skvostnější „uzřel“ a „hleděl jsem“, stejně jako vzrušeně opakovaná oslovení, stupňující celkový patos výpovědi: „A proto večer v hospodě u mola / skutečné moře jsem uzřel kol dokola, / když přes stoly dubové hleděl jsem do tváří / vám, námořníci, bárkaři a rybáři, / vám…“ Motiv ptáka a jeho „písničky stříbrné“, „písničky mámivé“, nahradí v závěrečné strofě významově protichůdný motiv lidového hracího automatu: „Zahrej, chraplavý aristone, ptáku mi nad jiné milý…“ Rozměrné verše o pěti až šesti rytmických důrazech (iktech), přetížené metaforickými, synekdochickými a hyperbolizujícími významy – „do srdce tance všech byl přijat jsem“, „ne jedněma ¨, tisíci rukama moře se zmocňuji, / ne jedněma, tisíci rukama moře buduji“ – až do krajnosti stupňují myšlenku kolektivismu k závěrečné pointě, jejíž aforisticky oproštěnou, myšlenkově soustředěnou podobu převáží patos řečnické proklamace – „já jsem zároveň i my“. V této závěrečné básni sbírky Těžká hodina se obměňují motivy srdce, rukou, především pak snu, popřípadě motivy proměny snu ve skutečnost, pro Wolkerovu tvorbu zvlášť příznačné. Vyhranily se tu i další osobité rysy autorské poetiky, v jejímž rámci konfliktní lyrické dění nebo epický konflikt (v baladách) poukazují vždy k obecně lidským a sociálním střetům. Účinným prostředkem významového stupňování bývají příkré protiklady: „Tady jsou paláce, tady podkroví , / tady jsou sytí, tady hladoví“ (Balada o snu), oslovení, zvolání, řečnické otázky a další prostředky mluvního stylu, výzvy, jejichž mravní obsah vychází z křesťanských norem jednání a zároveň má obecně lidský charakter: „Ženo má, - ženo má, neplač!“ (Balado o očích topičových); „Ó mrtví z Rus, Němec, Čech a Francie“ (Mirogoj); „Musí se zabít, musí se žít, / ruce jsou zbraně, /srdce štít“ (Balada o snu); „Nenarodí se?“ (Balada o nenarozeném dítěti).    

Velmi známý je Wolkerův epitaf: „Zde leží Jiří Wolker, básník jež miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít, dřív než mohl své srdce v boji vytasit, zemřel mlád 24 let“. 

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz