Jan Werich (1905-1980)
Herec
a spisovatel. Po maturitě na gymnáziu a studiu práv se věnoval divadelní
činnosti. Spolu s Jiřím Voskovcem založili autorské Osvobozené divadlo, jehož
byli hereckými protagonisty a s hudebním skladatelem Jaroslavem Ježkem tvůrci
repertoáru. S Jiřím Voskovcem je autorem těchto her „Vest Pocket Revue“,
„Smoking Revue“, „Kostky jsou vrženy“, „Fata
Morgána“, „Don Juan“, „Vždy s úsměvem“, „Panoptikum“,
„Panoráma“, „Gorila ex machina“, „Premiéra
Skafandr“, „Líčení se odročuje“, „Sever proti Jihu“,
„Golem“, „Caesar“, „Robin Zbojník“, „Svět
za mřížemi“, „Osel a stín“, „Slaměný klobouk“,
„Kat a blázen“, „Balada z hadrů“, „Nebe na
zemi“, „Rub a líc“, „Těžká Barbora“, „Pěst
na oko“.
Po
válce adaptovali americký muzikál Divotvorný hrnec. Společně vytvořili filmy „Pudr
a benzín“, „Hej rup“, „Peníze nebo život“ a
„Svět patří nám“.
Po
skončení společné činnosti byl Werich scénáristou filmu „Císařův pekař a
Pekařův císař“, v němž sehrál titulní dvojroli, napsal cestopisnou
knihu „Italské prázdniny“, pohádkovou knihu „Fimfárum“
a vzpomínkové prózy „Jan Werich vzpomíná“, „Listování“,
„Lincoln 1931“, „Úsměv klauna“ a jiné.
„Balada z hadrů“ - Z
obdivuhodné tvorby prokletého básníka Francoise Villona upoutala Jiřího
Voskovce s Janem Werichem myšlenka, zvolená za motto revue: „Nuzota z lidí
lotry činí“ / a vlky z lesů žene hlad.“ Poměry zbídačené Francie na sklonku
stoleté války nabízely vděčné analogie ze současnosti. Hra měla premiéru koncem
roku 1935. Prolog: V cihelně nocuje hrst lidských ztroskotanců. Studentovi to
vybavuje verše Francoise Villona. Zaujme starého herce, který má v ranci své
kostýmy. Pro zahřátí i z rozmaru se hrají příběh starý půl tisíciletí. A jsme v
Paříži roku 1455. Zpívají se protipanské písničky a purkmistr má spadeno na autora.
Jak Villona zničit? Jen kvůli písničce? Pomůže-víc sobě než jemu - placená
milostnice Kateřina. Se svým milencem Filipem ukradnou měšťanostovi váčky a vše
svalí na básníka. V noční košili stíhá okradený domnělého lupiče, ale na rynku
ho lapnou dva kumpáni - ponocný Jehan (Werich) a antoušek Georges (Voskovec) -
a uváží ho k pranýři, protože ho mají za vyrušeného svůdníka. V krčmě obehrají
Filipa o zcizené váčky, ale ty jim v zápětí pro sebe zabere úplatný prévot s
biřici. Villon vytuší, že jeho jménem loupil Filip, vydá se za ním, ale ten jej
shodí do Seiny. V horečce se uchýlí ke Kateřině, i když začíná tušit, že ho
zrazuje. Děvečka se s Filipem skutečně stará jen o jeho uvěznění, a když ji
nazve běhnou, zařídí mu krutý výprask. Závěr se vrací kruhem k prologu. Ve
střetnutí, kde Filip provokuje, je nakonec sám proboden svým nožem… Přesto se
zločinní odpůrci postarají Villonovi o pověst zloděje a zabijáka: „Provinil se
tím, že se narodil básníkem.“ A herci odkládají masky, vždyť to byla jen hra na
život. „Zloba a láska, kořistnictví a lakota, bída a hlad, to jsou rekvizity,
které nestárnou.“ Známou písní Proti větru hra končí. Aktualizaci hry umožňují
jednak průběžné narážky, jednak písně s geniální hudbou Jaroslava Ježka. Na
vstupní villonský motiv (Hej, pane králi, nebuď líný, vem hadry a jdi mezi lid)
v písni Potopa je jistota, že i ta fašistická jednou přestane; jímavé blues
Svět naruby zpívalo o divném světě, kde je „pro lidi třeba / pálit laciné žito
v peci, / aby zdražil chleba“. Tři košile děda Nezamysla mířily proti dobovým
„velkootrokářům“. Obměnu i ze dne na den měly proscény, kde Voskovec a Werich
glosovali přepadení Habeše, hrozbu diktatur a války i nacistické ostouzení
Ruska, ve kterém republika hledala spojence.
„Fimfárum“ - „Královna
Koloběžka První“ připomene základním motivem Chytrou horákyni Boženy
Němcové. V obohaceném, rozmarném podání rozšiřuje děj obrazem schválnosti,
kterými si sousedé dokáží komplikovat život, že musí zasáhnout až král. Titulní
pohádka „Fimfárum“ má náběh satirický a v rouše báchorky s
vodníkem i čertem je příběh o lidské zlomyslnosti a zločinné posedlosti nevěrné
ženy a o intrikářství milence - lokaje proti jejímu důvěřivému muži. Pohádku „O
rybáři a jeho ženě“ známe v prostší lidové verzi o zlaté rybce.
Werichovo hyperbolické pojetí stupňuje děj v groteskní obraz odpudivé
chamtivosti některých současníků. Věrohodnost kresby vtipně posiluje autorova
rybářská záliba. „Až opadá listí z dubu“ - veselý příběh
notorického ochmelky, která se sází s čertem, že přestane pít: „A to víte, že
projdete peklem, než se odnaučíte pít?“ „Lakomá Barka“ je spíš
groteskní povídka, karikatura bezohledné hrabivosti farské kuchařky i zlé
škodolibosti lidí kolem. „Moře, strýčku, proč je slané“ je
pohádka o dvou bratrech, hodném i zlém, o pohádkovém mlýnku a lidské závisti
nám připomíná lidovou Hrnečku, vař. „Splněný sen“ je opět spíš
komická historka o sázkaři, který v důvěře ve sny prosází majlant - a nakonec
bez sázení - podle snu hospodského mazavky - najde poklad pod vlastní pecí. „František
Nebojsa“ je volná fantazie o tom, jak se český valibuk nenaučil bát ani
strašidel, ačkoliv slušný člověk se musí občas bát, to aby se mohl dostat do
maléru. Z filmového scénáře je znám i protiválečně aktualizovaný příběh „Tři
veteráni“. Vlastně sen o neuvěřitelných dobrodružstvích vysloužilců
Pankráce, Serváce a Bonifáce se třemi trpaslíčky a jejich kouzelnými dary i
stromem frňákovníkem. Podobenství o to, jak úspěch, moc a jmění vždycky znova
lidi zaslepují. Poslední pohádka je mistrnou ilustrací známé Werichovy jazykové
hravosti. Jak už název ukazuje „Chlap, děd, vnuk, pes a hrob“ je
celá složen a z jednoslabičných slov jako „chvála češtiny“. Za samostatnou
studii by stálo všimnout si prostředků Werichova humoru (synonymické i
homonymické slovní hříčky, archaismy a neologismy, vtipné záměny v jazykových
vrstvách , ironie a nadsázka).