Jan Werich (1905-1980)

Herec a spisovatel. Po maturitě na gymnáziu a studiu práv se věnoval divadelní činnosti. Spolu s Jiřím Voskovcem založili autorské Osvobozené divadlo, jehož byli hereckými protagonisty a s hudebním skladatelem Jaroslavem Ježkem tvůrci repertoáru. S Jiřím Voskovcem je autorem těchto her „Vest Pocket Revue“, „Smoking Revue“, „Kostky jsou vrženy“, „Fata Morgána“, „Don Juan“, „Vždy s úsměvem“, „Panoptikum“, „Panoráma“, „Gorila ex machina“, „Premiéra Skafandr“, „Líčení se odročuje“, „Sever proti Jihu“, „Golem“, „Caesar“, „Robin Zbojník“, „Svět za mřížemi“, „Osel a stín“, „Slaměný klobouk“, „Kat a blázen“, „Balada z hadrů“, „Nebe na zemi“, „Rub a líc“, „Těžká Barbora“, „Pěst na oko“.

Po válce adaptovali americký muzikál Divotvorný hrnec. Společně vytvořili filmy „Pudr a benzín“, „Hej rup“, „Peníze nebo život“ a „Svět patří nám“.

Po skončení společné činnosti byl Werich scénáristou filmu „Císařův pekař a Pekařův císař“, v němž sehrál titulní dvojroli, napsal cestopisnou knihu „Italské prázdniny“, pohádkovou knihu „Fimfárum“ a vzpomínkové prózy „Jan Werich vzpomíná“, „Listování“, „Lincoln 1931“, „Úsměv klauna“ a jiné.

„Balada z hadrů“ - Z obdivuhodné tvorby prokletého básníka Francoise Villona upoutala Jiřího Voskovce s Janem Werichem myšlenka, zvolená za motto revue: „Nuzota z lidí lotry činí“ / a vlky z lesů žene hlad.“ Poměry zbídačené Francie na sklonku stoleté války nabízely vděčné analogie ze současnosti. Hra měla premiéru koncem roku 1935. Prolog: V cihelně nocuje hrst lidských ztroskotanců. Studentovi to vybavuje verše Francoise Villona. Zaujme starého herce, který má v ranci své kostýmy. Pro zahřátí i z rozmaru se hrají příběh starý půl tisíciletí. A jsme v Paříži roku 1455. Zpívají se protipanské písničky a purkmistr má spadeno na autora. Jak Villona zničit? Jen kvůli písničce? Pomůže-víc sobě než jemu - placená milostnice Kateřina. Se svým milencem Filipem ukradnou měšťanostovi váčky a vše svalí na básníka. V noční košili stíhá okradený domnělého lupiče, ale na rynku ho lapnou dva kumpáni - ponocný Jehan (Werich) a antoušek Georges (Voskovec) - a uváží ho k pranýři, protože ho mají za vyrušeného svůdníka. V krčmě obehrají Filipa o zcizené váčky, ale ty jim v zápětí pro sebe zabere úplatný prévot s biřici. Villon vytuší, že jeho jménem loupil Filip, vydá se za ním, ale ten jej shodí do Seiny. V horečce se uchýlí ke Kateřině, i když začíná tušit, že ho zrazuje. Děvečka se s Filipem skutečně stará jen o jeho uvěznění, a když ji nazve běhnou, zařídí mu krutý výprask. Závěr se vrací kruhem k prologu. Ve střetnutí, kde Filip provokuje, je nakonec sám proboden svým nožem… Přesto se zločinní odpůrci postarají Villonovi o pověst zloděje a zabijáka: „Provinil se tím, že se narodil básníkem.“ A herci odkládají masky, vždyť to byla jen hra na život. „Zloba a láska, kořistnictví a lakota, bída a hlad, to jsou rekvizity, které nestárnou.“ Známou písní Proti větru hra končí. Aktualizaci hry umožňují jednak průběžné narážky, jednak písně s geniální hudbou Jaroslava Ježka. Na vstupní villonský motiv (Hej, pane králi, nebuď líný, vem hadry a jdi mezi lid) v písni Potopa je jistota, že i ta fašistická jednou přestane; jímavé blues Svět naruby zpívalo o divném světě, kde je „pro lidi třeba / pálit laciné žito v peci, / aby zdražil chleba“. Tři košile děda Nezamysla mířily proti dobovým „velkootrokářům“. Obměnu i ze dne na den měly proscény, kde Voskovec a Werich glosovali přepadení Habeše, hrozbu diktatur a války i nacistické ostouzení Ruska, ve kterém republika hledala spojence.

„Fimfárum“ - „Královna Koloběžka První“ připomene základním motivem Chytrou horákyni Boženy Němcové. V obohaceném, rozmarném podání rozšiřuje děj obrazem schválnosti, kterými si sousedé dokáží komplikovat život, že musí zasáhnout až král. Titulní pohádka „Fimfárum“ má náběh satirický a v rouše báchorky s vodníkem i čertem je příběh o lidské zlomyslnosti a zločinné posedlosti nevěrné ženy a o intrikářství milence - lokaje proti jejímu důvěřivému muži. Pohádku „O rybáři a jeho ženě“ známe v prostší lidové verzi o zlaté rybce. Werichovo hyperbolické pojetí stupňuje děj v groteskní obraz odpudivé chamtivosti některých současníků. Věrohodnost kresby vtipně posiluje autorova rybářská záliba. „Až opadá listí z dubu“ - veselý příběh notorického ochmelky, která se sází s čertem, že přestane pít: „A to víte, že projdete peklem, než se odnaučíte pít?“ „Lakomá Barka“ je spíš groteskní povídka, karikatura bezohledné hrabivosti farské kuchařky i zlé škodolibosti lidí kolem. „Moře, strýčku, proč je slané“ je pohádka o dvou bratrech, hodném i zlém, o pohádkovém mlýnku a lidské závisti nám připomíná lidovou Hrnečku, vař. „Splněný sen“ je opět spíš komická historka o sázkaři, který v důvěře ve sny prosází majlant - a nakonec bez sázení - podle snu hospodského mazavky - najde poklad pod vlastní pecí. „František Nebojsa“ je volná fantazie o tom, jak se český valibuk nenaučil bát ani strašidel, ačkoliv slušný člověk se musí občas bát, to aby se mohl dostat do maléru. Z filmového scénáře je znám i protiválečně aktualizovaný příběh „Tři veteráni“. Vlastně sen o neuvěřitelných dobrodružstvích vysloužilců Pankráce, Serváce a Bonifáce se třemi trpaslíčky a jejich kouzelnými dary i stromem frňákovníkem. Podobenství o to, jak úspěch, moc a jmění vždycky znova lidi zaslepují. Poslední pohádka je mistrnou ilustrací známé Werichovy jazykové hravosti. Jak už název ukazuje „Chlap, děd, vnuk, pes a hrob“ je celá složen a z jednoslabičných slov jako „chvála češtiny“. Za samostatnou studii by stálo všimnout si prostředků Werichova humoru (synonymické i homonymické slovní hříčky, archaismy a neologismy, vtipné záměny v jazykových vrstvách , ironie a nadsázka).