Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Vančura Vladislav

Vladislav Vančura (1891-1942)

Prozaik, dramatik, publicista, filmový scénárista a režisér. Narodil se v Háji u Opavy. Pokusil se o dráhu výtvarníka, ale nakonec vystudoval medicínu. Lékařskou praxi na Zbraslavi ovšem provozovala spíš jeho žena, dr. L.Vančurová, která o společném životě později napsala knihu vzpomínek „Dvacet šest krásných let“. Na počátku dvacátých let se stal prvním předsedou Uměleckého svazu Devětsil. Po dvou souborech lyrických próz „Amazonský proud“ (1923) a „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“ (1924) vydal Vančura román „Pekař Jan Marhoul“ (1924), baladický příběh o bezelstném, obětavém a dobrotivém člověku, který vše, co má, rozdá potřebným a poté co je považován za blázna, umírá. Ve spojitosti s hrdinstvím Marhoula a zmanipulovaného člověka, blázna Řeky z protiválečného románu „Pole orná a válečná“ (1925), psala kritika o „dada tragickém“. Novela „Rozmarné léto“ (1926), parodisticky laděná, vytváří spolu s lyrickými prózami K.Konráda protějšek k veršům poetistických básníků. Po experimentálních prózách „Poslední soud“ (1929) a „Hrdelní pře anebo Přísloví“ (1930) následoval román „Markéta Lazarová“ (1931), jehož příběh se odehrává ve středověku, ale celkovou koncepcí se vymyká tradiční poetice historického románu. Vypravování o lidech drsných, leč opravdových, bez výhrad milujících i nenávidějících, je polemikou se současností. Počínaje milostným románkem „Útek do Budína“ (1932) a povídkami „Luk královny Dorotky“ (1932) sílí ve Vančurově próze tendence k výpravnosti, uplatňuje se větší zřetel k lidovému čtenáři, jemuž mohla předcházející tvorby připadat příliš exklusivní a náročná. Jak naznačuje prášilovská tematika románu „Konec starých časů“ (1934), pozornost se obrací k radostnějším stránkám života, k dobrodružství. Hlavní postava románu „Tři řeky“ (1936) prochází dlouhým vývojem od zakřiknutého dítěte až po vyzrálého muže, zmoudřelého zážitky války, zajetí i ruské revoluce. Příběh Kostkův a dalších postav se skládá z drobných epizod, sestavených jako ve filmu pomocí střihového principu nebo po způsobu výtvarníkovy práce na mozaice. Uplatňují se i postupy obvyklé v žánru pohádky – nejmladší ze tří synů putuje do světa přes tři řeky. Záměr, aby umění promlouvalo pokud možno ke všem, se Vančura pokusil ve třicátých letech uskutečnit prostřednictvím „nejlidovějšího“ uměleckého druhu – filmu, a to jako autor scénářů i režisér. Filmy „Před maturitou“ (1932), „Na sluneční straně“ (1933), „Marijka nevěrnice“ (1934) znamenaly vývojový posun v české kinematografii. Z dramat naplnila uvedený estetický program „Josefina“, hraná až po válce (1947), vzdáleně připomínající Pygmalion G.B. Shawa, představuje lidový typ. Z rozpracovaného románového cyklu „Koně a vůz“ vyšel jen první díl „Rodina Horvatova“ (1938). Torzem zůstal i monumentální cyklus historických próz Obrazy z dějin národa českého, z plánovaných osmi dílů vyšly jen tři (1939,1940,1948). Vančura v něm za nacistické okupace aktualizoval slavnou minulost na základě promyšleného spojení historického poznání s básnickým uměním.

„Rozmarné léto“ – V prvních Vančurových románech si kritika povšimla zvláštního spojení tragiky a komiky. V románu Pekař Jan Marhoul našel B.Václavek „dada tragické“. Pole orná a válečná, román-epos, zase charakterizoval F.X.Šalda jako dílo „ironicko-tragického vyznění… , jež má svou komiku“. Následující novela Rozmarné léto už vyjadřuje týž radostný životní pocit jako básně poetistů: bez tragiky, jen s trochou stesku po vysněném a stěží dosažitelném způsobu života. Když do poklidné letní atmosféry říčních lázní, kde se vedou nezávazné hovory či spíš kde se naprázdno tlachá, vstoupí znenáhla kouzelník, všechno se tu změní od základů. Plavčík Antonín i stálí návštěvníci jeho živnosti –kanovník Roch i major Hugo – se bláznivě zamilují do kouzelníkovy pěstounky, krásné provazolezkyně Anny, před jejímž „líbezným zjevem ženským“, jak se ukáže později, „mužové potlačily všechny koně tělesné, nekašlali a nikdo nekýchl“. Haštěřivá, přihroublá, na svého muže ovšem také patřičně žárlivá plavčíkova žena Kateřina se zamiluje do kouzelníka Arnoštka a dokonce se nastěhuje do jeho zeleného vozu, aby prý mu alespoň vyspravila spodky a svršky. Když všechna dobrodružství (při nichž utrpí úhonu kanovníkovo ucho a major je ztlučen) po několika dnech skončí tak rychle, jak začala, a kouzelníkova maringotka odjíždí, sen, který se málem začal zdát už uskutečnitelný, zůstane zase jen snem. Určitě nejživějším pro paní plavčíkovou. Její Antonín dál „cvičí v soukromí své tělesné síly“, abbé někde v koutku svírá „knihou svoji tvář“ a „major se svou topornou důstojností .. .slouží minulým věcem a neužívá toho, co jest“. V epizodě o tom, jaký vzalo konec plavčíkovo noční dobrodružství s provazolezkyní Annou, pokračuje vypravování příběhů Rozmarného léta jako hra. Vypravěčovu rozhodující roli tu ozřejmují názvy drobných kapitolek. Ty mají někdy charakter komentářů děje. O roli vypravěče však rozhoduje především charakter jeho výpovědi, v jejíž grafice se nerozlišuje mezi vypravěčovou řečí nepřímou a přímou řečí postav. Vypravování o tom, jak všichni postupně snadno prohlédnou plavčíkovo předstírání, že zachránil tonoucí artistku, vyznívá humorně především díky hře kontrastů mezi prostředky vysokého stylu a zcela běžnou skutečností, jež je především předmětem vypravěčova zájmu.

„Markéta Lazarová“ – Příběh románu se odehrává „v kraji mladoboleslavském“, v období, kdy český král sváděl půtky se šlechtici-loupežníky, kteří si vedli doslova zlodějsky, a prochází složitými dějovými peripetiemi, zauzluje se tragickými konflikty. Historická motivace nečiní však z tohoto vrcholného Vančurova díla tradiční historický román. Vytváří spíš záminku k tomu, aby se při vypravování mohly co nejvíc vyjevit ty vlastnosti hrdinů, jež postrádala změkčilá, pokrytecká a oportunní přítomnost, neschopná vřelého a bezvýhradně opravdového milostného citu. Markéta Lazarová je tedy spíš milostný než historický román. Dějový konflikt příběhu motivuje celkem tradičně svár dvou rodů a rozvíjí se dějovými situacemi obvyklými v triviální literatuře – únosem, láskou, která se střetá s nepřekonatelnými překážkami. Loupeživý šlechtic Kozlík se rozhodne v době, kdy hrozí trestné výpravy královny, nejdříve ztrestat za zbabělost a urážku svého souseda Lazara. Při výpravě proti jeho sídlu zajme drsný a divoký Kozlíkův syn Mikuláš Lazarovu dceru Markétu. Mezi Markétou a Mikulášem vznikne navzdory sporům otců – láska. V epizodě Markétina návratu, jenž se počíná v atmosféře napjatého očekávání, kdy nejdřív lidé ustávají v práci, aby vzápětí pak udeřili prací, protože spatřili přicházet Lazarovu dceru, se všechny nitky sbíhají k vypravěči. Ten se přitom nespokojuje se svou neúčastnou autorskou rolí. Vypravuje o hrdinčině starosti ze setkání s otcem, ale také tuto starost bolestně sdílí. Nicméně v povzdechu nad tragicky se zauzlujícím rodinným konfliktem, i nad jeho příčinou – láskou, která je v rozporu s praktickými otcovými propočty. Vypravěč tu našel téma rozhovoru se čtenářem, téma, jež se týká vždycky všech. Vypravěč ví také víc a dokonce dřív než sama hrdinka o velikosti její lásky. Markéta ještě svádí zápas se strachem a pokorou, když poslouchá otcova prokletí. Ta však, díky vypravěči, čtenář už vnímá jako prázdná a hluchá slova. Vypravěčovou odpovědí na nespravedlivá obvinění a hrozby starozákonními tresty v Lazarově monologu, plném patetických výkřiků a příkazů v duchu biblického stylu, stejně jako odpovědi na zbabělost a strach těch , kteří trpně přihlížejí, je sarkastický výsměch. Mikuláš spolu s otcem a bratry sice zemřou rukou katovou, ale život půjde dál. Avšak o duši syna, jehož spolu s Alexandřiným a Kristiánovým Markéta kojila, se sváří láska s ukrutností a jistota s pochybnostmi.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz