Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Valenta Edvard (1901-1978)

Edvard Valenta (1901-1978)

Prozaik a novinář. Po maturitě studoval na technice, studia nedokončil a věnoval se novinářské činnosti jako redaktor Lidových novin. Společně s Bedřichem Golombkem zpracovali příběhy polárního cestovatele Jana Welzla v těchto knihách: „Třicet let na zlatém severu“, „Po stopách polárních pokladů“, „Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě“, „Ledové povídky“. Pro mládež napsal Valenta knihu „Strýček eskymák“. Z dalšího autorova díla je nejznámější psychologický román „Jdi za zeleným světlem“, který zachycuje události druhé světové války. Další psychologické romány jsou: „Druhé housle“, „Kvas“. Fejetony a reportáže jsou: „Světem pro nic za nic“, „Nejkrásnější země“.

„Strýček eskymák“ – Jan Welzl se narodil v Zábřehu na Moravě v roce 1868. Vyučil se zámečníkem a vydal se na zkušenou do světa. V Janově se nechal najmout na loď, která plula do Ameriky, proplouvala různými moři až doplula do Vladivostoku. Tam Jan Welzl pracoval v továrně, ale to se mu nelíbilo. Umínil si, že chce žít v zemi, kde je velká svoboda, to znamená, kde je co nejméně lidí. Takové krajiny se rozkládají v Severním ledovém oceánu. Welzl se rozhodl, že doputuje na ostrovy Nové Sibiře pěšky. Trestanců, kteří uprchli ze sibiřských vězení, se vyptal na cestu, koupil si dvoukolový vozík, koníka, zásoby na cestu. Putoval tři roky, přeplouval na voru široké řeky, bloudil hlubokými sibiřskými lesy a nebezpečnými bažinami. Za polárním kruhem vyměnil koníka za soby. Konečně uviděl Ledový oceán. Nechal se najmout na velrybářskou loď, místo mzdy dostal zásoby a věci potřebné pro přežití a loď ho vysadila na Nové Sibiři. Našel opuštěnou eskymáckou jeskyni, v níž prožil první období života – dlouhou polární noc o samotě. Na ostrově žili nejen Eskymáci, ale i několik bílých osadníků, kteří lovili kožešinová zvířata. Vyměňovali je za nekvalitní konzervy, které převáželi čas od času velrybářské lodě. Jan Welzl přemýšlel o tom, že by sám mohl opatřovat dobré a levné potraviny a rozvážet je osadníkům jednotlivých ostrovů v době, kdy bude oceán zamrzlý. Podařilo se mu získat saně se psy a vozil polárníkům nejen potraviny, ale i poštu, nástroje a další potřebné věci. Získal si tak všeobecnou vážnost a utvrdil se v přesvědčení, že když člověk dělá jakoukoli práci poctivě a přemýšlí o ní, nemusí se obávat nouze. Se svými přáteli se vydal na Aljašku, kde v té době vrcholila zlatá horečka. Projeli na člunech řeku Yukon a Jan Welzl uvažuje o tom, že by i zlatokopům mohl dodávat potraviny a nástroje. Společně s přáteli koupili velrybářskou loď. Polárníci jim důvěřovali, svěřovali jim své kožešiny a loď jim přivážela potraviny a nástroje.Mnohokrát projel Jan Welzl Aljašku. Poznal její krásy i nebezpečí – mnoho dravých zvířat, kruté zimy, komáry. Viděl mnoho mrtvých, kteří v touze po zlatě podcenili drsnou přírodu a zahynuli. On sám mnohokrát jen o vlásek unikl smrti. Pro dnešní čtenáře je nepochopitelné, jak dříve lovci po desítkách a stovkách pobíjely vzácné druhy zvěře a ryb. Na severní ostrovy přicházeli občas lidé , kteří přinášeli Eskymákům kořalku, opili je a pak je okradli. Pokud byli tito lidé dopadeni, soudil je vždy náčelník ostrova. Když dosavadní náčelník zestárl a již nemohl dále vykonávat svou funkci, zvolili všichni jednohlasně náčelníkem Jana Welzla. Byl šťasten, protože splatil kamarádům poslední dluhy za loď, byl úspěšným obchodníkem, bohatým člověkem a náčelníkem ostrova. Stalo se však neštěstí – jeho loď Laura, která vezla kožešiny do San Franciska, ztroskotala na americkém pobřeží u města Seattlu, Jan Welzl zachránil jen holý život. Americké úřady mu nevěří, že žil 30 let na Nové Sibiři – nemá u sebe žádné doklady. Chtějí ho poslat do Sovětského svazu, jelikož ostrov Nová Sibiř tomuto státu patří. Když zjistí, že se narodil v Zábřehu v Evropě, posílají ho od Evropy. V hamburském přístavu pracuje jako nosič břemen, aby si vydělal na cestu zpět do polárních krajů. Vypráví o Eskymácích profesorovi, který studuje jejich život a jazyky. Za to dostává tři sta marek. Vzpomněl si na svůj rodný kraj a navštívil Zábřeh. Tam si ho již nikdo nepamatoval. On sám zapomněl skoro mluvit česky. V hospodě vypráví své příběhy, ale nikdo mu nevěří, všichni ho považují za blázna. Potom vypravuje své příběhy spisovatelům – nejprve Rudolfu Těsnohlídkovi, po jeho smrti Edvardu Valentovi a Bedřichu Golombkovi. Když dostává za svá vyprávění honorář, odjíždí vlakem zpět na sever. Poslední zprávy o něm došly z Aljašky, kde marně čekal, že pojede nějaká loď na Novou Sibiř. Později došla autorovi této knihy zpráva, že Welzl zemřel v roce 1951 v městě Dawsonu na Aljašce.

Jan Welzl byl jednou z nejpozoruhodnějších osobností mezi českými cestovateli. Autor knihy si ověřil podle map, že Welzlova vyprávění nejsou vymyšlená. Vzdálenosti mezi jednotlivými místy, které jmenoval, souhlasili přesně na kilometr. Welzl sám se v mapách vůbec nevyznal. Hovořil plynně anglicky, německy a ovládal sedm eskymáckých nářečí. Češtinu však zapomněl a spisovatelům dalo mnoho práce uspořádat jeho vyprávění v souvislý celek. Vzniklo mnoho sporů o tom, zda jsou jeho příběhy pravdivé. Když se ukázalo, že na Nové Sibiři žijí lidé tak, jak to Welzl popsal, a když američtí novináři našli Welzla na jeho adrese v Dawsonu, nikdo již o pravdivosti jeho vypravování nepochyboval. Knihy o jeho životě byly přeloženy do několika evropských jazyků.

„Jdi za zeleným světlem“ – Román z roku 1956 zachycující dobu protektorátu je rozdělen do tří částí, každá z nich je členěna na kapitoly a intermezza, ve kterých není vypravěčem autor, ale hlavní hrdina profesor Šimon. První díl, Jitru neunikneš, začíná ve vesnici Dolina, kam majitel jedné z vil, dr. Krofta, přiváží svého přítele Šimona. Tomu zemřela první žena Marie, dcera z jejich manželství spáchala v sedmnácti letech sebevraždu, svou druhou ženu Blanku přistihl při nevěře, a proto odchází do této vesničky. Kapitoly a intermezza se časově přibližují. Autor nás seznamuje s lidičkami vesnice a s přibývajícím dějem i s jejich charaktery a postoji. Druhá část, Lidské srdce, začíná seznámením s ředitelem rourárny Kameníkem a německým správcem Triebswasserem. Kameníkův syn, lékař, čeká za falešné neschopenky na popravu, správce slíbí, že za vysoký obnos nebudou on ani jeho přítel Fiala popraveni. Vedle těchto starostí trápí Kameníka fakt, že mladá vdova Steinová, jeho dávná láska, tíhne k profesoru Šimonovi, a to netuší, že jejich vztah je už intimní. Profesor Šimon píše filosofický román, první konzultant, lékař Sehnoutka, skvělým monologem o zvrácenosti totalitního systému odmítá jeho dílo. Za Šimonem přijíždí jeho krásná švagrová, manželka bratra Emila, kterého vždy Šimon finančně podporoval a který byl zatčen za poměr s židovkou. Šimon cítí lásku ke své švagrové, ale své city skrývá, kromě toho je tu milenka Ida Steinová. Náhle se však objevuje její zdánlivě mrtvý manžel, žid Stein, který zinscenoval svou smrt a žije ve skalách. Šimon končí vztah s Idou a se Steinem se sbližuje. Třetí díl, Úsměv, začíná pohřbem Kameníkové. Vdovec ihned nabízí manželství Steinové a ta mu řekne pravdu. Šimon po letech vidí Blanku – u rozvodu. Do Doliny přijíždí švagrová Eliška, její manžel byl popraven. V lesích kolem Doliny jsou již ruští vojáci. Šimon ukrývá nemocnou ruskou partyzánku, vypjatá situace naplno vyjevuje oboustrannou lásku Šimona a Elišky, která mu navíc prozradí, že milencem Blanky byl bratr. Je konec války. Na vesnici, žijící už v euforii, zaútočí ustupující Němci, Stein a Šimon umírají několik hodin po válce. Přes dobové úvahy o socialistické budoucnosti je román zajímavým pohledem na těžkou dobu okupace ve spojení s neuhasitelnou žízní po životě a po lásce, která nezničitelně žije i v nejhorších časech.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz