Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Stroupežnický Ladislav (1850-1892)

Ladislav Stroupežnický (1850-1892)

Život jako drama - tak se dá bez nadsázky označit osud českého povídkáře a dramatika, dramaturga ND Ladislava Stroupežnického. Jeho život, jako vystřižený z filmového plátna či divadelního jeviště, se započal 6. ledna 1850. Tehdy se správci premonstrátského opatství v jihočeských Cerhonicích narodil první syn - František Ladislav. Na rozdíl od svého hodného a spořádaného mladšího bratra se „Lada spráucouc“ se stal postrachem celého okolí. Sadisticky se vyžíval na cizí bolesti a strachu, těšilo jej děsit lidi, aby se potom bavil jejich úzkostí. Surově týral a zabíjel zvířata: řezal živým králíkům uši, veverkám ocasy, ptákům vydloubával oči. Hřešil na to, že je panský synek a málokdo se mu odváží něco vytknout - získal však nenávist celé vesnice, kterou se mu později dařilo jen těžce odčinit. Jeho nelidské chování zapříčinilo, mimo jiné, i předčasný odchod ze studií: kromě špatných známek mu jeho profesoři, mezi něž patřil i básník Adolf Heyduk, vytýkali nekázeň a absolutní nedostatek píle. Přestože Ladislavův otec, oblíbený, vážený, ba i obdivovaný občan, se snažil, seč mohl, syna na škole udržet, prázdniny roku 1862 definitivně rozhodly. Tehdy se mladý Stroupežnický popral se svým kamarádem a kopl jej do břicha takovým způsobem, že se musel postižený dlouhodobě léčit. Nový kousek panského synka nejen opět pobouřil celé Cerhonice, ale o všem se dozvěděl i ředitel písecké reálky a rozhodl, že škola už po prázdninách výtržníka nepřijme. Nešťastný otec viděl poslední možnost zkrocení v tom, že zaměstná syna u sebe na úřadě. A tak nedovzdělaný dvanáctiletý Ladislav nastoupil a začal vykonávat veškeré úřednické práce k naprosté spokojenosti nejen svého otce. Zdánlivě se i trochu uklidnil, začal se dokonce projevoval umělecky - na divadlo hrané během studií sice už zapomněl - ale stále častěji jej bylo možné spatřit s blokem v ruce, do něhož si skicoval portréty návštěvníků úřadu. Zaujalo jej i řezbářství a dokonce vymyslel několik vynálezů usnadňujících práci. Jeho nespoutaná duše se však dál těšila z večerních a nočních procházek krajem, s nezbytnou dvouhlavňovkou na rameni, na což nakonec v létě 1867 doplatil. Předtím však zažil ještě jinou tragédii, když se mu za podivných okolností zastřelil nejbližší přítel, Jan Aleš, bratr známého malíře. Mezi oběma chlapci byl velice důvěrný vztah, který však Ladislav svými neustálými výhružkami a žárlením narušoval a s necitelností sobě vlastní zneužíval Janova bezmezného obdivu k sobě. Když se Jan Aleš zamiloval do jisté dívky, Stroupežnický nemohl přenést přes srdce, že se má o Janův cit s někým dělit a neustále Alše trápil výhružkami, že na něj jeho milované něco poví. Těžko dnes zjistit, jak se tehdy vše seběhlo doopravdy, jisté je však, že se Jan Aleš na Velký pátek 1867 zastřelil přímo před zraky své dívky, z vlastní lovecké pušky. A jen o tři měsíce později, v půli srpna téhož roku, se stalo něco, co si lze jen těžko představit, něco, co zcela převrátilo Stroupežnickému život naruby. Tehdy se Ladislav vydal na večerní obhlídku polí, vyplašit případné pytláky. Doprovázen hospodářským adjunktem, vybaveni loveckými puškami, blížili se k jetelině, když se před nimi mihla jakoby kosící postava. Ihned po varování se temná silueta dala na útěk, a tak Stroupežnický nelenil a vystřelil. Stín se s hrozným výkřikem zhroutil na zem. Adjunkt se vyděsil a utekl a Ladislav prožil, díky své prudkosti, šok. Dodnes se neví, jak to s oním žencem bylo, vyskytly se hlasy, že nešlo o zloděje, ale o syna panského hajného, který měl na kosení nárok, či že dotyčný, opravdový pytlák, zranění jen předstíral. A´t tak či onak, Stroupežnický se natolik zděsil svého činu, že vyběhl na nejbližší kopec, vložil si svou dvouhlavňovku pod bradu a vystřelil… Zabít se mu nepodařilo, ale nadosmrti se zohavil. Výstřel zasáhl bradu, roztříštil patro a utrhl mu nos. Když zjistil, že není mrtev, a přestože strašně krvácel, podařilo se mu po neúspěšném oběšení, dopotácet se k nedalekému rybníku, kde chtěl svou sebevraždu dokonat. Zapadl však do bahna a nemohl dál. Ještě v noci jej našli večerní plavci a odnesli, napůl mrtvého, domů. Přivolaný mirotický lékař nevěřil, že sebevrah dožije rána. Odolný a silný organismus však smrti unikl. Tím se započala strastiplná cesta Stroupežnického do nového života. Byl převezen na pražskou kliniku, kde mu bylo postupně vyjmuto z ran mnoho úlomků kostí, bylo pro něj vyrobeno zlaté patro, umělý chrup a voskový nos přidržovaný brýlemi, jenž zakrýval dvě zlaté rourky pro hleny. Po devíti měsících bolestivých zákroků se zrodil nový člověk - měl nejen jinou tvář, ale i jinou duši. Jindy tolik společenský Stroupežnický se začal stranit lidí a jejich zvědavým pohledům, bel rád, když nemusel mluvit a předvádět svůj změněný hlas, který deformace tváře způsobila. Vrátil se do Cerhonic a začal s velice intenzívní prací v místním zámeckém archívu. Zde je právě možno vystopovat počátek jeho spisovatelské dráhy - z archiválií na něj dýchly staré časy, objevoval dávné lidi a děje a postupně tak zcela propadl historii a literatuře. Zamýšlel se nad povahami a chováním předchozích generací a přes ně si začal všímat i svých současníků. Našel cestu k otcově knihovně, vášnivě četl a  okouzlil jej především Shakespeare. Literární dráhu však nezačal dramatem, ale beletrií, mírně ironickými pohledy na českou vesnici. Své povídky rozesílal do mnoha časopiseckých redakcí, především však do Vilímkových Humoristických listů. Přestěhoval se do Prahy, přestože věděl, že jen honoráře jej neuživí. Proto postupně přijal několik úřednických míst, která však byla vždy jen velice špatně placená. Není divu, neměl žádné vzdělání. Jeho povídky, ač neměly valnou uměleckou hodnotu, byly veřejností natolik oblíbené, že se, povzbuzen úspěchy, pustil i do dramatické tvorby. První hra se nikdy nedočkala inscenování, později ji přepracoval do divoce romantického románu „Cavani“. Poprvé se veřejnosti představil až hrou „Noviny a karty“, která rovněž neuspěla, a tak trvalo dva roky, než se opět odvážil nést svou kůži na divadelní trh. Šlo o hru „Pan Měsíček, obchodník“. Umělecky slabá, ale divácky úspěšná celovečerní zápletková komedie podnítila autora k další tvorbě. Mezitím vytrvale přispíval povídkami do časopisů jako Lumír, Pokrok, Paleček či Šotek a utvrzoval se, že konečně našel východisko ze své neradostné situace - viděl je právě v tvorbě. Dalším dramatem, tentokráte historickou tragédií, byly pětiaktové „Černé duše“, poctěné Náprstkovou cenou, v zcela romantickém duchu se nesla i novela „Synové grafitového rytíře“, zbudovaná , jako již několik předchozích děl, na popisu povahových zrůdností, nevyléčitelných nemocech, zločinnosti a dobru, které je natolik ideální, že nad ním zlo vždy zvítězí. V dramatických anekdotách „Zvíkovský rarášek“ a „Paní mincmistová“ se Stroupežnický nechal inspirovat prostopášným životem pana Mikuláše Dačického z Heslova. Obě hříčky okamžitě získaly obrovskou popularitu a o skoro šedesát let později podle nich natočil režisér Otakar Vávra slavný film se Zdeňkem Štěpánkem a Adinou Mandlovou „Cech panen kutnohorských“. Pro hru „V panském čeledníku“ zase vytěžil ze znalostí, které načerpal v cerhonickém archívu. Vedle těchto úspěšných veseloher píše také vážná díla, dramata „Triumfy vědy“ a „Velký sen“, které však prošly jevišti bez ohlasu. Podobně dopadlo i Stroupežnického nejambicióznější dílo, mnohoobrázkové feérie „Christoforo Colombo“ o objeviteli Ameriky. Na podzim roku 1883 bylo znovuotevřeno Národní divadlo v Praze a Ladislav Stroupežnický byl zvolen jeho dramaturgem. V této funkci se stal osobou velice kontroverzní: na jedné straně stála jeho píle, znalosti literatury a cit pro volbu repertoáru, na druhé straně si znepřátelil spoustu lidí svou ironickou kousavostí , popudivostí a někdy i neobjektivitou. Sám zastánce realismu, neuznával autory jiných směrů, například Vrchlického či Zeyera. Docházelo tak k častým sporům, které hrozily vyhozením z funkce. Přesto však zůstal Stroupežnický v Národním divadle jako dramaturg až do své smrti. Na počátku května 1887 se na prknech Národního divadla objevuje nové Stroupežnického dílo, první realistická hra českých jevišť, „Naši furianti“. Při premiéře nezaznamenala velký ohlas a byla brzy stažena. Úspěch se dostavil až o několik let po později, když si ji Jindřich Mošna, představitel dědečka  Dubského, vybral pro své benefiční představení. „Naši furianti“ se prosadili, hráli v mnoha reprízách a v průběhu let se stali  jednou z nejhranějších českých her. Ve stejném roce jako „Cech panen kutnohorských“ - 1938 měla premiéru i filmová podoba „Našich furiantů“, v režii Václava Kubáska se v rolích Dubského a Buška představili Václav Vydra starší a Jaroslav Vojta. Ve čtyřiceti letech, dva roky před svou smrtí, se Ladislav Stroupežnický, nazývaný přáteli Stroupek, oženil. V tehdy už 35leté půvabné herečce Anně Turkové nalezl pevnou oporu a pochopení , přestože se před milující manželkou každou noc zamykal ve svém pokoji a v posledních chvílích kdy bojoval se zákeřnou chorobou, ji k sobě pustil, jen když se mu podařil nasadit si umělý nos. Na sklonku života se ještě představil historickou aktovkou „Sirotčí peníze“ a dramatem „Václav Hrobčický z Hrobčic“. V realistickém duchu byla hra „Vojtěch Žák, výtečník“, kterou v Praze dokonce zakázali a do naturalismu přešel aktovkou „Zkažená krev“, kde hlavním tématem byla genetická dědičnost zlodějských sklonů. Inspiraci Ibsenem nepopřel v dramatu „Na Valdštejnské šachtě“, kde dokonce norského dramatika předešel ve volbě námětu pro hru „John Gabriel Borkman“. Jistá osudovost byla spojena i se Stroupežnického smrtí, zemřel totiž na tyfus 11. srpna 1892, tedy na den přesně, jen o pětadvacet let později, od osudné nedokonané sebevraždy. Odešel bezpochyby předčasně - na jedné straně v době, kdy konečně našel rodinné štěstí, ale také v době, kdy začínal dosahovat vyšších uměleckých cílů, kdy odhodil efektní povrchnost romantismu a začal se plně soustředit na kritickou polemiku se životem. Jeho realistické hry, mnohde s ibsenovskými prvky mají již rysy moderního dramatu.

„Naši furianti“ - Bývají označováni jako první české realistické drama, přestože vznikli v roce 1887, tedy o několik let později než například realistické veselohry z maloměstského prostředí Josefa Štolby (Vodní družstvo, 1886) nebo Karla Pippicha (Ve veřejném životě, 1884). Naši furianti však zaujímají v první fázi vývoje realismu na českých jevištích výsadní postavení. Až teprve Stroupežnickému se podařilo poskytnout českému divadlu text, který nejen věrně předváděl  odpozorovaný všední život, ale i postavy a zápletku, které nebyly, tak jako mnohá jiná díla té doby, pouhou sbírkou klišé, ověřených postupů a násilného humoru. Stroupežnický při psaní hry těžil ze svého vlastního života na jihočeském venkově, uvedl na jeviště postavy, které měly své předobrazy ve skutečných lidech. Ve „Furiantech“ smísil lásku k rodnému kraji a blízkým lidem s ironií a nadhledem, s nimž musel na toto prostředí nutně po letech odstupu nahlížet. A tak mohl zcela oprávněně po premiéře napsat list Čas: „Furianti nejsou bez drsnosti, ale zvrhlosti a surovosti v nich není.“ Děj je umístěn do vesnice Honice (rodné Cerhonice, podobně jako blízké skutečné Mirotice, ve hře „Rotice“) a postaven, v souladu s požadavky realismu, na prosté pravděpodobné zápletce - volbě místního ponocného. Na tomto základě dává Stroupežnický prostor pro předvedení různcýh charakterů s typickým jednáním a mluvou, aby mohl satiricky nahlédnout na samosprávné, politické a společenské poměry v obci. Furiantský příběh však ve všech dobách nabývá širší platnosti. Nejinak je tomu i dnes, kdy současnost, plná rozjitřenosti a vášní z nově se formující společnosti, umožňuje, aby Naši furianti ťali do živého ostřeji než kdysi. Romantické dílo kladlo na autory požadavek výjimečného hrdiny ve výjimečných situacích, vztazích a prostředcích. Realismus coby reakce na divoce nespoutaný romantismus, požadoval typické, obyčejné lidi se všedními životy, jednající za běžných okolností. Stroupežnický vytvořil jednotlivé, dobře odpozorovatelné typy, neprocházejí výraznějším vývojem, pravdivé a životné díky výrazné individualizaci - charakterem, vzděláním, generačním a profesionálním zařazením. Jediným pozůstatkem romantismu je zakomponování paličského listu, typické romantické rekvizity. Proklamovanou tezí, že specifickým českým povahovým rysem je furiantství, se Stroupežnického hra posouvá až k hranicím naturalismu, s jeho genetickou determinací. Furiantstvím je označena pyšná domýšlivost, zpupnost a sklon k přeceňování sebe sama, jako kompenzace komplexu malého národa, zažívajícího po staletí ústrky. Motivace furiantství je ve hře různá a vychází z charakteru postavy - například u Dubského a Buška je důsledkem bohatství, u Bláhy a Habšperka životních zkušeností sahajících nad rámec průměru, či jen pouhé intelektuální převahy, jak je tomu u Dubské. Dialogy postav hry psal Stroupežnický jako syntézu tehdejší spisovné češtiny, lidového jazyka a dialektismů dodávajích kolorit. S tím souvisí i současná úprava textu, jdoucí, alespoň podle našeho názoru, v duchu autora. Upraveny byly výrazy natolik zastaralé, že se již staly nesrozumitelnými, archaismy, které by byly pociťovány jako rušivé a některé regionálně specifické výrazy, pro diváka dnes a tady rovněž málo srozumitelné. Postavy jsou v této hře charakterizovány jen tím jak jednají a mluví - tedy nepřímo - a jisté textové nejasnosti by mohly mást. Jazyk, opět na rozdíl od romantismu, je přímý, prostý, každá postava říká velice konkrétně, co si myslí, bez obrazných košatých pojmenování. Hlavní devizou dialogů je jasnost, hutnost a účelnost. Kromě přesně odpozorovatelného života i s jeho nejmenšími detaily, je to právě humor, který stále znovu láká tvůrce pro nastudování Našich furiantů . Stroupežnícký, v době psaní Furiantů, už zaběhlý humoristický povídkář a komediograf, použil pro svou hru jak humoru slovního, tak situačního. Uvádí své postavy do absurdních, nicméně velmi reálných, situací, nechává je, jako nestranný pozorovatel, „podusit ve vlastní šťávě“, aby přitom vyšlo na povrch vše, co si mnohé z nich myslí jen na dně svých dušiček.

Dobové ohlasy na první uvedení „Našich furiantů“ z roku 1887:

„Idyličtí venkované to nejsou, není to venkov, jaký známe z básní a po jakém vzdycháme ve velkých městech, venkov uhlazený, vonný, poetický - ne, to je venkov skutečný kdo pod kvetoucí jabloní roztahuje se třeba hnojiště a kde ten bodrý lid při své práci vedle písniček se také zakleti dovede. Má-li umělec právo vylíčiti to hnojiště a opakovati to zaklení, má-li vůbec v umění ten čirý realismus, ta holá pravda své oprávněné místo, o tom se nemůžeme zde rozepisovati; podotýkáme jen, že v umění výtvarném a konečně i v románu dobyl si tento směr, jak známo, více půdy nežli na jevišti, o kterém se sice říká, že má být obrazem života, který však nejvíce ze všech oborů umělecké práce skutečnosti se vzdaluje.“ - napsal Bedřich Frída, Zlatá Praha

„Místo čistých andělů… vejdou na jeviště lidé, místo venkovanů se zlatem poezie na rtech… vejdou sedláci s fajfkou v zubech a jadrnými slovy na jazyku…“ - napsal Vilém Mrštík  

„Je to kus moc dobri a tak zvani erálisticky, coš znamená, že se v něm mluví a jedná jako v opravdickém životě, docela srozumitelně, nepsem se o tom již poněkut ponaučil.“ - napsal Ignát Herrmann alias málo gramotný penzionovaný direktor loutkového divadla Vavřinec Lebeda, Humoristické listy

„Stroupežnický je velice na omylu, domnívá-li se, že úlohou realismu je líčiti pouze a jedině hrubost, drsnost, zvrhlost a surovost lidskou“ - napsal K.B. Mádl alias Nemo, Ruch

„Vídáme venkov jen v tradicionálním polosvitu idyly a vidíme jej obyčejně falešně. Podívejte se hezky zblízka a brzy vystřízlivíte… aspoň z té limonádové atmosféry… Nová doba s důrazem větším dovolává se realismu i na jevišti, realismus pak vyžaduje bezohlednou pravdu - čí tu pak vina, vypadne-li leccos v světle méně příznivém, je-li někde více stínů? Voláte-li po skutečnosti, nesmíte se tedy hroziti, zjeví-li se vám a je-li příkřejší než jste se domnívali. Nelze tedy nijak vytýkati hře Stroupežnického, že by zúmyslna při venkovanech vyhledávala jen stinných neb jim nepříznivých stránek. Kdo bedlivě váží světlo a stín, dojde k jinému úsudku. Anděly nejsou ovšem tito lidé, jsou právě lidmi se všemi obyčejnými slabostmi, a to je autorovou zásluhou největší… Však nejsou ty zločiny a neřesti hodných občánků honických tak strašném aby mohly seriózně někoho pohoršovati.“ - napsal Jaroslav Vrchlický, Hlas národa.

                                                                                                   

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz