Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Skácel Jan (1922-1989)

Jan Skácel (1922-1989)

Narodil se 7.2. 1922 ve Vnorovech u Strážnice. Otec Emil Skácel byl učitelem. Napsal několik pedagogických a publicistických knih. Pod pseudonymem Emil Soryl vydal sbírku básní „Byla vojna, bude?“ (1936). Dětství Jan Skácel prožil v Poštorné a v Břeclavi. Zde také začal roku 1933 studovat na reálním gymnáziu. Roku 1938 přešel do Brna – Králova Pole. Maturoval roku 1941 a potom nastoupil jako uvaděč v brněnském kině Moderna. Od listopadu 1942 byl totálně nasazen jako dělník na stavbách v Rakousku. V letech 1945 až 1948 studoval češtinu a ruštinu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a PF, studia však nedokončil. Od roku 1948 do roku 1952 pracoval v kulturní rubrice Rovnosti. Po nuceném odchodu byl údržbářem v Závodech přesného strojírenství v Brně – Lišni. Od dubna 1953 působil v literárně – dramatickém oddělení brněnské redakce Československého rozhlasu. Kolem redakce, kterou řídil, dovedl seskupit okruh schopných autorů a vedoucích lidí. Jeho jméno je spojeno hlavně s vynikajícími moravskými kulturními časopisy Host do domu (v letech 1963 - 1969 byl jeho šéfredaktorem), který se za jeho vedení stal také prostorem k vyjádření odporu vůči vládnoucí moci a ROK (Revue otevřené kultury). Zákonitě nastaly zákazy a osobní diskriminace. Od roku 1969 zůstal Jan Skácel soukromě píšícím autorem a u nás téměř nepublikoval. Knihy mu vycházely nejprve v cizině, doma až v 80. letech. Prvního čísla ROKu, jednoho z nejlepších polistopadových časopisů, jehož vznik inspiroval, se už Sklácel nedočkal. Zemřel 7.11. 1989 v Brně, několik dní před politickým zvratem, na který dlouhá léta čekal. Jan Skácel je pochován na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně. Jeho portrét od Eduarda Miléna zdobí děkanskou insignii Divadelní fakulty Janáčkovy akademie muzických umění. Po Janu Skácelovi je také pojmenována ulice v Králově poli.

Debutoval ve Studentském časopise (1938). Dále publikoval v časopisech Rovnost, Blok, Nový život, Host do domu, Český jazyk a literatura, Kultura, Kulturní tvorba, Plamen, Československé fotografie, Československý voják, Orientace, Listy Klubu přátel poezie, Literární noviny (Literární listy, Listy), Index, Trn, Věda a život, Brněnský večerník a ROK.

 

Zemřel kníže soudobé české poezie. Bohatý kníže luka vinohradů jižní Moravy i ulic, domů a dvorků zakouřeného Brna, provázeného láskou svých čtenářů a záští mstivých mocných, bohatý kníže starých ctností, které se v jeho případě nazývaly zejména cudnost, čest a lítost, bohatý kníže, který měl v erbu studánku… napsal o něm ve vzpomínce Jiří Opelík. Náš ve světě nejznámější moravský básník, se pokaždé, celý život, vytrvale bránil, když o něm psali, že je básníkem ticha: nejsem přece žádný tichošlápek. Ale každý, kdo jednou stál nad vlastní studánkou plnou krve, kdo má v srdci malý vymlčený kamínek, i ten, kdo potmě pil s básníkem víno – ti všichni vědí, jak prosté a pokorné je veršování Jana Skácela. Ticho pro něj není prázdnota , ale skromnost a mlčení je výsadou. Možná i proto jsou básně Jana Skácela někdy ve vší velikosti stručné a krátké jako malý letmý polibek, jako políbení z lásky, takové na které člověk dlouho vzpomíná, a vrací se k němu jako v pohádce pro živou vodu, když se mu život nedaří tak, jak by zrovna chtěl. Životní osudy Jana Skácela jako by se odrážely v jeho poezii, v jeho poetice. Nesděloval nám beznaděj, do které ho uvěznili; utíkal se k přírodě, k životu, utíkal se do ticha pro hrstku naděje i poznání povzbuzení. Viděl na dno každé sklénky, kde něco tiše cinká. Někdy víc a jindy jenom málo. Jeho verše našly své čtenáře v celé Evropě, u nás domy byl Jan Skácel dlouho na indexu. Oficiálně směl být vydáván až v osmdesátých letech, potichu – bylo pozdě stavět další zdi, z moravského lyrického potůčku byl v té době už mohutný horský pramen, kterému nemohla odolat zeď postavená přisluhovači literatury a nádeníky talentu… Spisovatel Milan Kundera někdy na začátku osmdesátých let o Skácelově poezii napsal, že je mu důkazem toho, jak je čeština nenahraditelná. Když se zamyslím nad otázkou, co mě nejvíc k češtině připoutává, píše Milan Kundera, mám na tu otázku jednoduchou odpověď: Jsou to verše Jana Skácela. Jan Skácel zemřel 7. listopadu 1989. Do konce té tíživé doby, která básníkovi ubírala v životě z jeho psychických i fyzických sil, zbývalo už jenom deset dnů, ale ještě hodně lásky – na podzim, kdy má růže tolik příležitostí… hle jaká silueta se rýsuje na obzoru českého básnictví: zbojník nesoucí kříž, „sveřep tak trochu vzpřímený“; ale také vysílený, unavený zbojník. Tak promluvil nad hrobem Jana Skácela Jiří Opelík. Dva dny před událostmi na Národní třídě v Praze. Dosud nikdo nevyslovil charakteristiku přesnější. Skácelův úděl nás všechny přesáhne. Do konce lásky, do konce poezie.

Básně I, II Jana Skácela obsahují celek autorovy knižně vydané poezie pro dospělé. Nezahrnují tedy ani Skácelovy verše pro děti, ani básně do knih nezařazené (je jich víc, než se na první pohled zdá), ani básně dosud netištěné (písňové texty určené pro Laternu Magiku), ani jeho nečetné překlady poezie. Jde o vydání čtenářské, které však svým úsilím o kanonický text učinilo už první krok ke kritické edici; délku tohoto kroku dokládají údaje v edičním aparátu. Kritické vydání předpokládá diferencovanější i speciálnější stupeň poznání autorova díla, než jakého zatím bylo dosaženo, a scházejí k němu také některé předpoklady materiálové. Jsou např. nezvěstné rukopisy obou antologií, které Skácel připravil v roce 1989 a jichž by bylo zapotřebí zejména proto, že zařazené básně prošly tehdy naposledy autorovýma rukama (nemohly však už projít jeho korekturou). Nejsou ani textologicky zhodnocena jednotlivá knižní vydání: když např. Skácel v roce 1966 shrnul do jednoho souboru své první tři sbírky (s titulem Vítr jménem Jaromír), napsal do závěrečné poznámky mj. toto: „Moc mě svrběly ruce, abych některé básně napsal znova, i od toho jsem upustil. Opravil jsem jen příliš očividná zaskřípání, pokud nebyla vědomá a schválná. Vždy mne děsili lidé bez chyb. S básněmi je to jako s lidmi." Při přípravě této edice jsem však měl dost možností se přesvědčit, že ani zrevidovaný text uvedeného souboru není zcela spolehlivý. Nadto se Skácelova vydavatelská cesta notně zaklikatila jak poté, co ho v roce 1970 postihl publikační zákaz a jeho básně se šířily jen prostřednictvím opisů, bibliofilií nebo exilových přetisků (a tedy často bez jeho dohledu), tak poté, co od roku 1981 zase směl publikovat, avšak za podmínek cenzurně ztížených. Evidentně mohl nashromážděné básně propouštět do nových knih jen poznenáhlu úměrně panujícím poměrům, existovaly ovšem i takové - např. Hořící keř, báseň napsaná po Palachově smrti -, které uplatnit nemohl. Dobře je to vidět na 12 básních bibliofilských „Tratidel“ (1974): jen pět z nich zařadil do „Dávného prosa“ (1981), první knihy vydané po vynucené pauze, později jednu do knihy „Odlévání do ztraceného vosku“ (1984), čtyři do knihy „Kdo pije potmě víno“ (1988), s jednou musel počkat až na knihu „A znovu láska“ (posmrtně 1991), jedna („Tiché zabíjení aneb Stvoření básně“) se však začlenění nedočkala vůbec. Poučná je v daném ohledu také historie třetího z pěti bibliofilských výborů vydaných v časovém rozpětí 1985-1990 E. Ranným ml. S názvem „Druhá Tratidla“ jej Skácel poskytl vydavateli původně jako první výbor v pořadí, už v roce 1984. Protože však do něho zařadil samé dosud nesankcionované básně - dvě otištěné časopisecky ještě před publikačním zákazem a šest básní rukopisných - a poměry se pro něho opět přitvrdily, stáhl dopisem z 29.1.1985 Druhá Tratidla z programu: „... básničky, které ode mne máš, nedávej nikomu opisovat. Mám k tomu pádné důvody. Kdybys to udělal, ublížil bys mně. Kladu ti to moc na srdce. Vyberu Ti novou sadu z básniček už tištěných, z knížek, které jsou dnes málem nedostupné. (...) Ten náš prvotní záměr zatím neuskutečňuje. Jednou se k tomu vrátíme, až to bude všechno prostší a jednodušší." Výbor Druhá Tratidla pak povolil k vydání až v roce 1987 poté, kdy obsažené básně už zřejmě byly schváleny do tisku v rámci připravované sbírky Kdo pije potmě víno. Za takové situace nebylo zcela jednoduché zvolit pro celý soubor jednotné textologické východisko. Nakonec jsem se rozhodl vycházet vždy z prvních vydání jednotlivých sbírek, a to jednak proto, že je měl autor pokaždé zcela pod kontrolou, jednak proto, že následkem spletité vydavatelské historie je v řadě případů 1. vydání paradoxně i tzv. vydáním poslední ruky. Nedržel jsem se však textu prvních vydání dogmaticky: tam, kde jsem mohl další textové posuny zhodnotit jako záměrné, sáhl jsem po nich s výjimkou těch, které se mi jevily jako úhyb vynucený „normalizační" nesvobodou. Případy obého druhu jsem zaznamenal v edičním aparátu. Ten je s ohledem na možnosti tohoto čtenářského vydání co nejstřídmější, třebaže se opírá o úplné srovnání existujících textových variant.

 

„Metličky“ – Útlá knížka Skácelovy vyzrálé lyriky vznikala v letech politického tání a navazovala na sbírku Smuténka. Vážná zamyšlení jsou motivována dvěma citáty. První z nich biblickým jazykem připomíná vratkost lidského štěstí, druhý definuje pocity úzkosti jako součást lidského údělu. I básník byl v letech, kdy „ještě si nevěříme, že by přišel podzim“ a „překrásná je třeba nářku“ (Uprostřed léta). Ale přišel čas moudrého vyrovnání se „třemi velkými smutky“: první smutek Nevím kde zemřu, druhý smutek Nevím kdy to bude a poslední Nevím kde se na onom světě octnu. Skácelovy sloky jsou tak sevřené, že nelze pominout slovo. Každé rozevírá vějíř představ. První cyklus sbírky je novodobým protějškem Hřbitovního kvítí, a jeho překvapivé pojmenování s Máchovou definicí: „… to smrtelný je mysli sen, toť co se „nic“ nazývá“. Mrazivý pocit opuštěnosti dýchne už z první básně „Hřbitov v prosinci“, kdy jen vítr duje v bezlistí. Báseň „Snímání mrtvé masky“ vysvětlí název sbírky: „metličky, Košťátka na hrobech z trávy“. Natrpklá příchuť některých básní má své dobové průsvitky: krátké čtyřverší s dlouhým názvem „A víno těm, kteříž jsou truchlivého ducha“ zní:

Jak hřebík v dlani Spasitele / O krvi naše srdce ví / Pijeme v krčmě Na Klopotách / V obci nazvané Bezpráví.

Statečně hledá básník pravdu, tu „rybu, která chodí po mostě“. A smysl veršů nazvaných „Život“ je věnován německému básníkovi Hölderlinovi, kritickému ke své zemi a trpícímu rozporem mezi světem ideálním a skutečným. Jako pohlazení jsou verše věnované venkovu jižní Moravy a Vysočiny nejednou s dělným úsilím o uchování nedotčenosti přírody. Závěrečný cyklus odráží pobyt ve Vietnamu, krajině vyklizené válkou. Nesoudí. Mlčky stane nad pahorkem padlých, které ani hanojští kohouti neprobudí: „V Hanoji stejně jak v Holubí Zhoři / Přišlo mně líto prošlých životů.“ A že zas platilo Halasovo: Místo jmen říkáme zájmena, dodává už jen závěrem: „Potom to řeknu Všechno do písmene“.

 

Rozbor ukázek:

-báseň „Celá v bílém“ – ITZ - autor zde píše o smrti a říká, že smrt je složitější než si většina lidí myslí a dotýká se všech bez rozdílu majetku (bohatých i chudých) a lidé umírají jak u nás doma, tak v blízkých i vzdálených krajinách. K prostředkům obrazného pojmenování patří básnické přirovnání osoby v bílém k smrti, která je spravedlivá a na všechny má stejný metr. K jazyku autora neodmyslitelně patří krátké, ale stručné básně, ve kterých nacházejí nenahraditelnost češtiny mnozí autoři mimo jiné také spisovatel Milan Kundera. Duch lyriky – v básních se odrážely autorovy osudy. Nesděloval nám beznaděj, do které byl uvězněn, ale utíkal z ní do ticha pro naději a povzbuzení, k životu a k přírodě. Skácelovi ve verších záleží na pravdě a na niče jiném.  

-báseň „Modlitba“ – ITZ - zde autor žádá boha o přidělení místa na zemi, kde se bude moci vracet a nalézat zde klid. K prostředkům obrazného pojmenování patří básnické přirovnání studánky s čistou vodou ke klidnému místu.

-báseň „Chci to slyšet“ ze sbírky „Co zbylo z anděla“ – autor  věří ve změnu společenského režimu, odvážně, alespoň v  poezii naznačuje, že přijde doba kdy opět budeme žít ve svobodné zemi. Obrazné a symbolické obrazy jsou například cinknutí, dno každé písně, samotné moje srdce se bojí a další.  

Zejména v prvních Skácelových sbírkách („Kolik příležitostí má růže“, 1957; „Co zbylo z anděla“,1960; „Hodina mezi psem a vlkem“, 1962) mají obraznou, metaforickou povahu vlastně celé básně, nejčastěji záběry na scenérii moravské přírody nebo venkova, záznamy příznačného děje, případně jeho útržku, které teprve v závěru prozradí, že nejsou jenom ostře konturovaným obrazem sebe sama, ale že jejich prostřednictvím o sobě dává vědět něco vyššího a obecnějšího. Jejich uzavřenost je pouze zdánlivá, smysl se přelévá přes rámec slov, aby nám došlo, že v dočasném se tu odráží vždycky něco trvalejšího, v konečném je zakleto nekončící, takže je troufalé si myslit, že dokážeme plně pochopit básníkovo sdělení. Chceme-li s ním nalézt společnou řeč, mělo by naše uvažování nad jeho verši být neseno stejnou pokorou před neuchopitelností světa, jakou před ní zažívá i básník. Před zákonitostí, kterou v ní tušíme, o níž víme, že ji nikdy nepostihneme beze zbytku, ale která nás stejně provokuje, abychom se o to pokoušeli. Není to tedy totéž co marnost, beznaděj nebo rezignace. Spíš tak o sobě dává vědět tvrdošíjné nutkání opakovaně se pokoušet o nemožné a víra, že se za tyto pokusy přece jen dočkáme odměny. Když v ničem, pak alespoň v tušení řádu, jehož jsme tak či onak účastni a který se nám zjeví tu a tam přinejmenším v krátkých okamžicích prozření. Právě v této úporné snaze o přesáhnutí sebe sama spočívá totiž, jak se zdá úděl člověka na této zemi.   

 

Bibliografie:

„S městem za zády“ (1955, text k leptům M.Slezáka)

„Kolik příležitostí má růže“ (1957)

„Co zbylo z anděla“ (1960)

„Jak šel brousek na vandr“ (1961, pro děti)

„Pohádka o velikém samovaru“ (1961, pro děti)

„Hodina mezi psem a vlkem“ (1962)

„Jedenáctý bílý kůň“ (1964, rozšířeno 1966)

„Smuténka“ (1965)

„Metličky“ (1968)

„Tratidla“ (1974)

„Chyba broskví“ (1978, Toronto)

„Oříšky pro černého papouška“ (1980, Hamburg)

„Dávné proso“ (1981)

„Básně“ (1976-1978) (1981, München)

„6 básní“ (novoroční tisk K.Majera pro rok 1982)

„Naděje s bukovými křídly“ (1983)

„Uspávánky“ (1983, pro děti)

„Odlévání do ztraceného vosku“ (1984)

„Kam odešly laně“ (1985, pro děti, k pastelům J. Čapka)

„Kdo pije potmě víno“ (1988)

„Proč ten ptáček z větve nespadne“ (1988, pro děti, k pastelům J.Čapka)

„Hřbitov vinařů“ (1989)

„A znova láska“ (1991)

„Třináctý černý kůň“ (1993)

 

 

 

Skácelovy básně:

 

„Vteřina v lednu“, „Stopadesátý sonet o jaru“, „Modlitba za vodu“, „Rozhovor“, „Na slunci“, „Krátký popis léta“, „Sonet o lásce a modrém portugalu“, „Naděje s bukovými křídly“, „Chvíle“,  „Mrtví“, „Poděkování“, „Babí léto“, „Cesta k nám“, „Dům“, „Chci to slyšet“, „Kvetoucí alej“, „Rozchod“, „Celá v bílém“, „Večer“, „Jižní Morava“, „Co je k ponechání“, „Přípitek“, „Modlitba“, „Čistota“, „Andělé“, „Hrdla“, „Píseň o nejbližší vině“, „Sonet o červencové noci na Vysočině“, „Uspávanka“, „Verše psané na starý i nový způsob“, „Ocúny“, „Večer“, „Bez názvu“ , „Zimní krajina srdce“ . 

 


Vteřina v lednu

 

A den je tichý, křehký jako skořápka.

Uvnitř je slunce, také celé bílé.

I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.

I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

 

Stopadesátý sonet o jaru

 

Jaro je tak křehké

až se světlo láme

pomalu

slimáčími růžky

 

se odhodlává tráva

listí má prsty

k zemi svěšené

a ráno nepřestává

 

po celý den

a trvá přes půlnoc

a do poslední chvíle

 

na větvi hlohu

zpívá v dešti kos

a šílený je

 

Modlitba za vodu

 

Ubývá míst kam chodívala pro vodu

starodávná milá

kde laně tišily žízeň kde žila rosnička

a poutníci skláněli se nad hladinou

aby se napili z dlaní

 

Voda si na to vzpomíná

voda je krásná

voda má

voda má rozpuštěné vlasy

chraňte tu vodu

nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd

 

A přiveďte k té vodě koníčka

přiveďte koně vraného jak tma

voda je smutná

voda má

voda má rozcuchané vlasy

a kdo se na samé dno potopí

kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek

 

Voda je zarmoucená vdova

voda má

voda má popelem posypané vlasy

voda si na nás stýská

Rozhovor

 

Jak se ti daří můj milý?

 

Jako stromečku,

ke kterému přivázali ovečku,

aby nezaběhla do černého lesa

a zlý vlk nevydal se za ní.

 

A jak se daří mé milé?

 

Jako břízce bílé,

která se ve větru klaní,

klaní, klaní.

 

Na slunci

 

Povříslem hrubým svázalo nás slunce.

Ó, jak bodají

osiny žhavé. Když jsi ruce zvedla,

zakroužil smolný dým

 

tak hoří dřín, tak modřín v ohni praská,

uťatý smrček, jenom břízka ne.

Tak mokrým dřevem prohořívá láska,

dříve než plamen k slunci vyšlehne.

 

Krátký popis léta

 

Požáry Ze čtyř stran hoří léto

 

Omamně kvetou akátové háje

zelená duše vína doutná ne vinicích

krvácí vlčí máky v obilí

 

Přichází tma

a po stříbrném mostě kráčí luna

 

Svět je jak chleba vytažený z pece

a noc ujídá

 

Sonet o lásce a modrém portugalu

 

A bývalo i hrozně na vinici

Na věky sami Černé hlavy vína

ležely sťaté lidský život byl

perenospora marná prašivina

 

A přece láska jako modrá skalice

ta krásná dřina k uzoufání

nás zachránila Dozrál vinohrad

pod tíhou hroznů čas se sklání

 

Zas konec léta Zas je blízko k vínu

a čistý vítr zpívá o podzimu

tak jako tenkrát dávno kdysi

 

Ať život sklání se či nesklání

dna lásky jsou jak sklepy ve stráni

lisovny s dubovými listy

 

a je to prosté jako zázrak

a jako věčnost ve chvíli

kdy zase znovu nebudeme

jako jsme předtím nebyli

 

maminko nejsi je to dávno

a my jsme malou chvíli zbyli

udělali jsme toho málo

a ani smrt jsme nezabili

 

až temno světlu ustoupí

ta stará prosba stále tkví

jak zbytek rzi a jako v snách

na slunečních ach hodinkách

 

dospělé básně chodí vzpřímené

čtyřverší ale čtyřverší má krátká

přicházejí za mnou po čtyřech

jak ovečky a oslík nebo pacholátka

 

člunek je rychlý a nit nekonečná

v osnovu věčnou věčný tkadlec tká

i pády hvězd i léto podzim zimu

jestřába na nebi a žlutá housátka

 

Naděje s bukovými křídly

 

novému ránu rožnem svíci

je neznámé a nemá tváře

jak anděl v dřevu lípy spící

a čekající na řezbáře

 

někdy se anděl na nás hněvá

anděla máme každý svého

a naděje má z buku křídla

a srdce z dřeva lipového

 

Chvíle

 

Za žádnou pravdu na světě.

Ale jestli chceš,

za malý pětník ticha.

 

Je chvíle, která půlí krajinu.

 

Pokorný okamžik,

kdy někdo za nás dýchá.

 

Mrtví

 

Stále jsou naši mrtví s námi

a nikdy vlastně nejsme sami

 

A přicházejí jako stíny

ve vlasech popel kusy hlíny

Tváře jakoby vymazané

a přece se jen poznáváme

 

Po chrpách které kvetly vloni

slabounce jejich ruce voní

 

Tiše mne zdraví jako svého

hrbáčka času přítomného

 

Poděkování

 

Poděkujme jak děti za jablko

za vše co bývalo a znovu kdysi bude

za to že věrná po dni přicházela noc

za zarputilé ráno

 

Poděkujme jak děti za jablko

za to že příští dávno je už za námi

že nás měl čas

jak rybář v síti

 

Poděkujme jak děti za jablko

a bez výčitek bez pokorné pýchy

za radost která pomohla nám přebolet

za odebraný dar

 

Poděkujme jak děti za jablko

 

Babí léto

 

Včera letěl vzduchem první bílý vlas.

Zatvonil,

když zvolna k zemi padal

a slova

hrubá, nepokorná slova

v hrdle uvázla mi jako rybí kost.

 

Mé léto,

ty už také šedivíš?

 

Je tomu tak

a podzim přijde zítra.

Zas celé stromy budou odlétat,

zas ptát se budem,

kam a komu vstříc.

A ticho, chudé jako polní myš,

tu a tam za zády nám pískne.

 

Mé léto,

ta už také šedivíš?

 

Cesta k nám

 

Je to tak snadné najít cestu k nám…

 

Okolo potoka,

po kterém pírko plave,

přes zídku přelézt,

nadejít si humny,

na mostku postát,

nad hučícím splavem

slovíčka hledat vhodná pro pěnu,

zase je zahodit

a jít,

jít,

na cestu uříznout si hůl,

spočítat hvězdy,

v lese zabloudit,

tmu jako plnou fůru sena

před sebou tlačit

a místo náprav

uslyšet za sna sténat ptáky.

 

Je to tak snadné najít cestu k nám.

 

Dům

 

Až se můj život schýlý,

nakloní,

takový přál bych si mít dům:

 

Dubový by měl práh,

podrovnávku z opuky,

do sadu okno,

sadu starého

s babičkou bílou, vetchou jabloní.

 

Můj dům by měl dveře bez petlice

a okna nezasklená,

aby každý mohl vejít dovnitř,

slepice s kuřaty,

déšť, vítr, mlha,

moje milá,

s radostí žal i vážná, tichá chvíle.

Nikdo by třikrát klepat nemusel,

nikdo by zámek nezaskřípěl.

 

Okolo mého domu

takovou vybral bych si krajinu:

 

Les, co by děcko dohodilo kamenem,

pod lesem rybník, hladký jako dlaň,

kterou jen práce větru občas zvlní,

lán pšenice, šeptající lán,

nad pšenkou nebe se stříží obláčků,

s chomáči nečesané vlny.

 

Blizoučko mého domu

taková by stála hospoda:

 

Proboha jen ne malovaná,

zato však se stoly,

na kterých spočinuly ruce

tolika unavených lidí,

že vyhladily desku,

jak by tolik hoblík nedokázal.

 

V té hospodě by nikdo nesměl zázat

o tom, co hledal a co nenalezl,

podkůvce ztracené, promlčeném stesku,

o tom, jak těžko slavíka lapit,

jak život utíká a kolik ještě dní…

 

V mé hospodě mlčeli by chlapi,

kteří se nahlas mluvit nebáli.

 

Chci to slyšet

 

Na dně každé písně, i té nejsmutnější,

na dně každé sklénky

něco tiše cinká

 

Někdy víc

a jindy málo.

 

Chci to slyšet.

Bůh ví co mne nutí,

ale musím čekat na cinknutí,

jinak by se moje srdce bálo.

 

Kvetoucí alej

 

V aleji bílé

tajili jsme dech.

Jak sníh ležely květy

vysoko na stromech.

 

A každý strom

tu pyšně život slavil

a třímal bez únavy

rozkvetlou sílu svou.

 

Slova jsem lámal

jak kámen ve starém lomu.

Má žena řekla jen:

Chtěla bych žít v tom stromu.

 

Rozchod

 

Jsme sami,

jako by nám někdo ublížil.

Marně po kapsách hledám,

co bych to mohl dát.

 

Ale to není bolest

podle mojí chutě

a v hájích při Moravě

jinačí konce bere láska.

 

Pod lesem pádil listopad

jak jelen bez hlavy.

Tělo měl huňaté

a vyválené v listí.

 

Padalo,

padalo v lese habrovém,

bez stenu kroužilo

a jelen bez hlavy

pod lesem hnal

na tenkých nohách

tryskem.

 

Běžel a běžel,

v polích uháněl,

krev na slabinách,

hlavu uťatou.

 

Celá v bílém

 

Vím, že někde čeká,

čeká na každého.

Potom nebudu.

Na někoho čeká pod jabloní

a na ty pyšné hlavy

u dubu.

 

Možná, možná je to složitější,

než si myslí kluci

v naší vesnici.

Je to jako tvoje bílé šaty

na asfaltové silnici.

 

Možná je to druhá strana ticha,

možná zakřičí to roztoužený páv

daleko,

až za Egejským mořem.

 

A třeba blízko,

tady

v zahradách.

 

Večer

 

Na nebi sbírá se vítr,

zítřejší nachový vítr,

a znova láska,

znova, odedávna

zpovzdálí překáží smrti.

 

Jižní Morava

 

Ať se kdo chce rýpe v našich vinách,

překrásné jsou noci na rovinách,

když sládnou marhule

a v polích tvrdne řež.

 

Když noc je vysoká, když z noční šibenice

viselec visí,

obral u silnice

 

o lásku člověka a visí pro krádež.

 

Co je k ponechání

 

Zas je tu jaro, zatím naznačené,

tak trochu trpké jako dým.

Rozmýšlím, co je k ponechání,

a mrtvé listí uklízím.

 

Tak tomu je a vždycky to tak bylo.

A je to zákon. Moc to vím.

Je mi jen líto utínaných větví

a loňská hnízda neshodím.

 

Přípitek

 

Ještě si přiťukneme

a vypijem to tiše.

Nikomu nepovíme,

co víno o nás zná.

 

A spadne hvězda.

Tenká jako plíšek.

A voda blízko mostů

bude stříbrná.

 

Modlitba

 

Studánku dej mi blízko u lesa

A nehlubokou Jenom na dlaň vody

A do ní žabku která vodu čistí

 

Na podzim povybírám napadané listí

V zimě se budu starat aby nezamrzla

A v srpnu zavedu tam lidi žíznivé

 

A to všechno Snad je v moci tvé

Udělat pro mne malý důlek vody

Ve kterém by se odrážela nebesa

 

Čistota

 

Září A lovec s rozlomenou puškou

Toulá se při okraji lesa Ze strnišť

Divoké husy vracejí se v klínech

Ve starých básních jako v zahradách

Tlumené pády plodů Ticha nesbíraná

 

Andělé

 

Jestli vám vydám všechny svoje čerty

odejdou s nimi moji andělé

 

Zůstanu sám a bude mi to líto

a ptát se budu kde je naděje

 

A marně za mne z rozbořených zvonic

dřevěné zvony budou vyzvánět

 

Zelené sněhy nedosněží

andělé bílí nevrátí se zpět

 

Hrdla

 

Hořelo na předměstí

a sklánělo se k zlu

Na sladkých mořích lodě

troubily na hrůzu

 

To víno bylo

nakyslé trošinku

a mělo na dně

zelenou hořčinku

 

Vonělo kopřivami

a bylo samé zvaní

ve zmítaném listí

holubi ubývali

 

Na sladkých mořích den

trval po celou noc

Parníky odplouvaly

ledovcům na pomoc

 

Píseň o nejbližší vině

 

Je studánka a plná krve

a každý z ní už jednou pil

a někdo zabil moudivláčka

a kdosi strašně ublížil

 

A potom mu to bylo líto

a do dlaní tu vodu bral

a prohlížel ji proti světlu

a moc se bál a neubál

 

A držel ale neudržel

tu vodu v prstech bože můj

a v prázdném lomu kámen lámal

a marně prosil; kamenuj

 

A prosil ale neuprosil

a bál se ale neubál

a studánka je plná krve

a každý u ní jednou stál

 

Sonet o červencové noci na Vysočině

 

Večer si lehá tiše do polí

Na kamenech se leskne zlatá slída

Měsíc jek chromý pastýř o holi

jedinou hvězdu nad dědinou hlídá

 

Od potoka je slyšet rozhovor

Z hospody domů vracejí se chlapi

a přou se potmě Něco je moc trápí

Noční chlad dotýká se hor

 

Posléze všechno ztichne Naprosto

Jen slepá můra do žárovky vráží

Na chvíli vyjdeme se na zápraží

 

a ohromí nás noci majestát

Tisíce hvězd Ach byli bychom s to

po celou noc pod tímto nebem stát

 

Uspávanka

 

Potom se opřel o žízeň

a prosil

aby nepřestala

A obával se toho mála

Bál se jak dítě

Moc se bál

 

A kde se vzala tu se vzala

stařenka smrt se přištrachala

s hliněným džbánem

svěží vody

 

A on se napil

Popel dní

opláchl se rtů

všechnu trýzeň

tím douškem smyl

a nenechal

si vůbec nic

 

Už ani žízeň

 

Verše psané na starý i nový způsob

 

Vlaštovko nesmíš nás vynechat

tak jako já se nesmím ptát

a marně marná slova ztrácet

jestli je pro mne dobrá dost

ta zem kde noc tak trpce voní

 

Pro její staré něžné rány

sám zraněný a rozedraný

musím se vzptávat sám sebe

jestli jsem dosti dobrý pro ni

 

Vlaštovko nesmíš nás vynechat

až na jaře se budeš vracet

 

Ocúny

 

Za řekou lesy v tichých mukách

svlékají potrhaný šat

a chystají se odlétat

 

Bojíme se že osamíme

na steskem podmáčených lukách

 

Bývá nám úzko v ony dny

kdy lužní háje jsou jak svaté

a v trávě rostou jedovaté

 

bledé a křehké ocúny

 

Večer

 

Pěšiny vedou do polí

a končí

kde nic nebolí

a jabloně jsou plané

 

A měsíc

bílý srpek dne

vyžírá ticho z kamene

a říká neříkané

 

Bez názvu

Babího léta dlouhá nit

bílá a za časného rána

z obruby léta odpáraná

nutí nás přemýšlet a snít

 

Ve chvíli žluté jako dým

kdy léto naposledy klame

do jehel ticho navlékneme

do jehel s ouškem zlomeným

 

Zimní krajina srdce

 

Na stromech černé plody zimy

země až na kost

prázdno dálka

 

A zůstat sám a mezi svými

jak nad zamrzlou vodou lávka


 

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz