Jan Skácel (1922-1989)
Narodil se 7.2. 1922 ve
Vnorovech u Strážnice. Otec Emil Skácel byl učitelem. Napsal několik
pedagogických a publicistických knih. Pod pseudonymem Emil Soryl vydal sbírku
básní „Byla vojna, bude?“ (1936). Dětství Jan Skácel prožil v Poštorné a
v Břeclavi. Zde také začal roku 1933 studovat na reálním gymnáziu. Roku
1938 přešel do Brna – Králova Pole. Maturoval roku 1941 a potom nastoupil jako
uvaděč v brněnském kině Moderna. Od listopadu 1942 byl totálně nasazen
jako dělník na stavbách v Rakousku. V letech 1945 až 1948 studoval
češtinu a ruštinu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a PF,
studia však nedokončil. Od roku 1948 do roku 1952 pracoval v kulturní
rubrice Rovnosti. Po nuceném odchodu byl údržbářem v Závodech přesného
strojírenství v Brně – Lišni. Od dubna 1953 působil v literárně –
dramatickém oddělení brněnské redakce Československého rozhlasu. Kolem redakce,
kterou řídil, dovedl seskupit okruh schopných autorů a vedoucích lidí. Jeho
jméno je spojeno hlavně s vynikajícími moravskými kulturními časopisy Host
do domu (v letech 1963 - 1969 byl jeho šéfredaktorem), který se za jeho
vedení stal také prostorem k vyjádření odporu vůči vládnoucí moci a ROK
(Revue otevřené kultury). Zákonitě nastaly zákazy a osobní diskriminace. Od
roku 1969 zůstal Jan Skácel soukromě píšícím autorem a u nás téměř
nepublikoval. Knihy mu vycházely nejprve v cizině, doma až v 80. letech.
Prvního čísla ROKu, jednoho z nejlepších polistopadových časopisů, jehož
vznik inspiroval, se už Sklácel nedočkal. Zemřel 7.11. 1989 v Brně,
několik dní před politickým zvratem, na který dlouhá léta čekal. Jan Skácel je
pochován na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně. Jeho portrét od
Eduarda Miléna zdobí děkanskou insignii Divadelní fakulty Janáčkovy akademie
muzických umění. Po Janu Skácelovi je také pojmenována ulice v Králově
poli.
Debutoval ve Studentském
časopise (1938). Dále publikoval v časopisech Rovnost, Blok, Nový život,
Host do domu, Český jazyk a literatura, Kultura, Kulturní tvorba, Plamen,
Československé fotografie, Československý voják, Orientace, Listy Klubu přátel
poezie, Literární noviny (Literární listy, Listy), Index, Trn, Věda a život,
Brněnský večerník a ROK.
Zemřel kníže soudobé
české poezie. Bohatý kníže luka vinohradů jižní Moravy i ulic, domů a dvorků
zakouřeného Brna, provázeného láskou svých čtenářů a záští mstivých mocných,
bohatý kníže starých ctností, které se v jeho případě nazývaly zejména
cudnost, čest a lítost, bohatý kníže, který měl v erbu studánku… napsal o
něm ve vzpomínce Jiří Opelík. Náš ve světě nejznámější moravský básník, se
pokaždé, celý život, vytrvale bránil, když o něm psali, že je básníkem ticha:
nejsem přece žádný tichošlápek. Ale každý, kdo jednou stál nad vlastní
studánkou plnou krve, kdo má v srdci malý vymlčený kamínek, i ten, kdo
potmě pil s básníkem víno – ti všichni vědí, jak prosté a pokorné je
veršování Jana Skácela. Ticho pro něj není prázdnota , ale skromnost a mlčení
je výsadou. Možná i proto jsou básně Jana Skácela někdy ve vší velikosti stručné
a krátké jako malý letmý polibek, jako políbení z lásky, takové na které
člověk dlouho vzpomíná, a vrací se k němu jako v pohádce pro živou
vodu, když se mu život nedaří tak, jak by zrovna chtěl. Životní osudy Jana
Skácela jako by se odrážely v jeho poezii, v jeho poetice. Nesděloval
nám beznaděj, do které ho uvěznili; utíkal se k přírodě, k životu,
utíkal se do ticha pro hrstku naděje i poznání povzbuzení. Viděl na dno každé
sklénky, kde něco tiše cinká. Někdy víc a jindy jenom málo. Jeho verše našly
své čtenáře v celé Evropě, u nás domy byl Jan Skácel dlouho na indexu.
Oficiálně směl být vydáván až v osmdesátých letech, potichu – bylo pozdě
stavět další zdi, z moravského lyrického potůčku byl v té době už
mohutný horský pramen, kterému nemohla odolat zeď postavená přisluhovači
literatury a nádeníky talentu… Spisovatel Milan Kundera někdy na začátku
osmdesátých let o Skácelově poezii napsal, že je mu důkazem toho, jak je
čeština nenahraditelná. Když se zamyslím nad otázkou, co mě nejvíc
k češtině připoutává, píše Milan Kundera, mám na tu otázku jednoduchou
odpověď: Jsou to verše Jana Skácela. Jan Skácel zemřel 7. listopadu 1989. Do
konce té tíživé doby, která básníkovi ubírala v životě z jeho
psychických i fyzických sil, zbývalo už jenom deset dnů, ale ještě hodně lásky
– na podzim, kdy má růže tolik příležitostí… hle jaká silueta se rýsuje na
obzoru českého básnictví: zbojník nesoucí kříž, „sveřep tak trochu vzpřímený“;
ale také vysílený, unavený zbojník. Tak promluvil nad hrobem Jana Skácela Jiří
Opelík. Dva dny před událostmi na Národní třídě v Praze. Dosud nikdo
nevyslovil charakteristiku přesnější. Skácelův úděl nás všechny přesáhne. Do
konce lásky, do konce poezie.
Básně I, II Jana Skácela
obsahují celek autorovy knižně vydané poezie pro dospělé. Nezahrnují tedy ani
Skácelovy verše pro děti, ani básně do knih nezařazené (je jich víc, než se na
první pohled zdá), ani básně dosud netištěné (písňové texty určené pro Laternu
Magiku), ani jeho nečetné překlady poezie. Jde o vydání čtenářské, které však svým
úsilím o kanonický text učinilo už první krok ke kritické edici; délku tohoto
kroku dokládají údaje v edičním aparátu. Kritické vydání předpokládá
diferencovanější i speciálnější stupeň poznání autorova díla, než jakého zatím
bylo dosaženo, a scházejí k němu také některé předpoklady materiálové. Jsou
např. nezvěstné rukopisy obou antologií, které Skácel připravil v roce 1989 a
jichž by bylo zapotřebí zejména proto, že zařazené básně prošly tehdy naposledy
autorovýma rukama (nemohly však už projít jeho korekturou). Nejsou ani
textologicky zhodnocena jednotlivá knižní vydání: když např. Skácel v roce 1966
shrnul do jednoho souboru své první tři sbírky (s titulem Vítr jménem Jaromír),
napsal do závěrečné poznámky mj. toto: „Moc mě svrběly ruce, abych některé
básně napsal znova, i od toho jsem upustil. Opravil jsem jen příliš očividná
zaskřípání, pokud nebyla vědomá a schválná. Vždy mne děsili lidé bez chyb. S
básněmi je to jako s lidmi." Při přípravě této edice jsem však měl dost
možností se přesvědčit, že ani zrevidovaný text uvedeného souboru není zcela
spolehlivý. Nadto se Skácelova vydavatelská cesta notně zaklikatila jak poté,
co ho v roce 1970 postihl publikační zákaz a jeho básně se šířily jen
prostřednictvím opisů, bibliofilií nebo exilových přetisků (a tedy často bez
jeho dohledu), tak poté, co od roku 1981 zase směl publikovat, avšak za
podmínek cenzurně ztížených. Evidentně mohl nashromážděné básně propouštět do
nových knih jen poznenáhlu úměrně panujícím poměrům, existovaly ovšem i takové
- např. Hořící keř, báseň napsaná po Palachově smrti -, které uplatnit nemohl.
Dobře je to vidět na 12 básních bibliofilských „Tratidel“ (1974): jen
pět z nich zařadil do „Dávného prosa“ (1981), první knihy
vydané po vynucené pauze, později jednu do knihy „Odlévání do ztraceného vosku“
(1984), čtyři do knihy „Kdo pije potmě víno“ (1988), s
jednou musel počkat až na knihu „A znovu láska“ (posmrtně 1991),
jedna („Tiché zabíjení aneb Stvoření básně“) se však začlenění
nedočkala vůbec. Poučná je v daném ohledu také historie třetího z pěti
bibliofilských výborů vydaných v časovém rozpětí 1985-1990 E. Ranným ml. S
názvem „Druhá Tratidla“ jej Skácel poskytl vydavateli původně jako
první výbor v pořadí, už v roce 1984. Protože však do něho zařadil samé dosud
nesankcionované básně - dvě otištěné časopisecky ještě před publikačním zákazem
a šest básní rukopisných - a poměry se pro něho opět přitvrdily, stáhl dopisem
z 29.1.1985 Druhá Tratidla z programu: „... básničky, které ode mne máš,
nedávej nikomu opisovat. Mám k tomu pádné důvody. Kdybys to udělal, ublížil bys
mně. Kladu ti to moc na srdce. Vyberu Ti novou sadu z básniček už tištěných, z
knížek, které jsou dnes málem nedostupné. (...) Ten náš prvotní záměr zatím
neuskutečňuje. Jednou se k tomu vrátíme, až to bude všechno prostší a
jednodušší." Výbor Druhá Tratidla pak povolil k vydání až v roce 1987
poté, kdy obsažené básně už zřejmě byly schváleny do tisku v rámci připravované
sbírky Kdo pije potmě víno. Za takové situace nebylo zcela jednoduché zvolit
pro celý soubor jednotné textologické východisko. Nakonec jsem se rozhodl
vycházet vždy z prvních vydání jednotlivých sbírek, a to jednak proto, že je
měl autor pokaždé zcela pod kontrolou, jednak proto, že následkem spletité
vydavatelské historie je v řadě případů 1. vydání paradoxně i tzv. vydáním
poslední ruky. Nedržel jsem se však textu prvních vydání dogmaticky: tam, kde
jsem mohl další textové posuny zhodnotit jako záměrné, sáhl jsem po nich s
výjimkou těch, které se mi jevily jako úhyb vynucený „normalizační" nesvobodou.
Případy obého druhu jsem zaznamenal v edičním aparátu. Ten je s ohledem na
možnosti tohoto čtenářského vydání co nejstřídmější, třebaže se opírá o úplné
srovnání existujících textových variant.
„Metličky“ – Útlá knížka Skácelovy vyzrálé lyriky vznikala v letech
politického tání a navazovala na sbírku Smuténka. Vážná zamyšlení jsou
motivována dvěma citáty. První z nich biblickým jazykem připomíná vratkost
lidského štěstí, druhý definuje pocity úzkosti jako součást lidského údělu. I
básník byl v letech, kdy „ještě si nevěříme, že by přišel podzim“ a
„překrásná je třeba nářku“ (Uprostřed léta). Ale přišel čas moudrého vyrovnání
se „třemi velkými smutky“: první smutek Nevím kde zemřu, druhý smutek Nevím kdy
to bude a poslední Nevím kde se na onom světě octnu. Skácelovy sloky jsou tak
sevřené, že nelze pominout slovo. Každé rozevírá vějíř představ. První cyklus
sbírky je novodobým protějškem Hřbitovního kvítí, a jeho překvapivé pojmenování
s Máchovou definicí: „… to smrtelný je mysli sen, toť co se „nic“ nazývá“.
Mrazivý pocit opuštěnosti dýchne už z první básně „Hřbitov
v prosinci“, kdy jen vítr duje v bezlistí. Báseň „Snímání mrtvé
masky“ vysvětlí název sbírky: „metličky, Košťátka na hrobech z trávy“.
Natrpklá příchuť některých básní má své dobové průsvitky: krátké čtyřverší
s dlouhým názvem „A víno těm, kteříž jsou truchlivého ducha“ zní:
Jak hřebík v dlani
Spasitele / O krvi naše srdce ví / Pijeme v krčmě Na Klopotách /
V obci nazvané Bezpráví.
Statečně hledá básník
pravdu, tu „rybu, která chodí po mostě“. A smysl veršů nazvaných „Život“ je
věnován německému básníkovi Hölderlinovi, kritickému ke své zemi a trpícímu
rozporem mezi světem ideálním a skutečným. Jako pohlazení jsou verše věnované
venkovu jižní Moravy a Vysočiny nejednou s dělným úsilím o uchování nedotčenosti
přírody. Závěrečný cyklus odráží pobyt ve Vietnamu, krajině vyklizené válkou.
Nesoudí. Mlčky stane nad pahorkem padlých, které ani hanojští kohouti
neprobudí: „V Hanoji stejně jak v Holubí Zhoři / Přišlo mně líto prošlých
životů.“ A že zas platilo Halasovo: Místo jmen říkáme zájmena, dodává už jen
závěrem: „Potom to řeknu Všechno do písmene“.
Rozbor ukázek:
-báseň „Celá
v bílém“ – ITZ - autor zde píše o smrti a říká, že smrt je
složitější než si většina lidí myslí a dotýká se všech bez rozdílu majetku
(bohatých i chudých) a lidé umírají jak u nás doma, tak v blízkých i
vzdálených krajinách. K prostředkům obrazného pojmenování patří básnické
přirovnání osoby v bílém k smrti, která je spravedlivá a na všechny
má stejný metr. K jazyku autora neodmyslitelně patří krátké, ale stručné
básně, ve kterých nacházejí nenahraditelnost češtiny mnozí autoři mimo jiné
také spisovatel Milan Kundera. Duch lyriky – v básních se odrážely autorovy
osudy. Nesděloval nám beznaděj, do které byl uvězněn, ale utíkal z ní do
ticha pro naději a povzbuzení, k životu a k přírodě. Skácelovi ve
verších záleží na pravdě a na niče jiném.
-báseň „Modlitba“ – ITZ
- zde autor žádá boha o přidělení místa na zemi, kde se bude moci vracet a
nalézat zde klid. K prostředkům obrazného pojmenování patří básnické
přirovnání studánky s čistou vodou ke klidnému místu.
-báseň „Chci
to slyšet“ ze sbírky „Co zbylo z anděla“ –
autor věří ve změnu společenského
režimu, odvážně, alespoň v poezii naznačuje, že přijde doba kdy opět
budeme žít ve svobodné zemi. Obrazné a symbolické obrazy jsou například
cinknutí, dno každé písně, samotné moje srdce se bojí a další.
Zejména v prvních
Skácelových sbírkách („Kolik příležitostí má růže“, 1957; „Co
zbylo z anděla“,1960; „Hodina mezi psem a vlkem“, 1962)
mají obraznou, metaforickou povahu vlastně celé básně, nejčastěji záběry na
scenérii moravské přírody nebo venkova, záznamy příznačného děje, případně jeho
útržku, které teprve v závěru prozradí, že nejsou jenom ostře konturovaným
obrazem sebe sama, ale že jejich prostřednictvím o sobě dává vědět něco vyššího
a obecnějšího. Jejich uzavřenost je pouze zdánlivá, smysl se přelévá přes rámec
slov, aby nám došlo, že v dočasném se tu odráží vždycky něco trvalejšího,
v konečném je zakleto nekončící, takže je troufalé si myslit, že dokážeme
plně pochopit básníkovo sdělení. Chceme-li s ním nalézt společnou řeč,
mělo by naše uvažování nad jeho verši být neseno stejnou pokorou před
neuchopitelností světa, jakou před ní zažívá i básník. Před zákonitostí, kterou
v ní tušíme, o níž víme, že ji nikdy nepostihneme beze zbytku, ale která
nás stejně provokuje, abychom se o to pokoušeli. Není to tedy totéž co marnost,
beznaděj nebo rezignace. Spíš tak o sobě dává vědět tvrdošíjné nutkání
opakovaně se pokoušet o nemožné a víra, že se za tyto pokusy přece jen dočkáme
odměny. Když v ničem, pak alespoň v tušení řádu, jehož jsme tak či
onak účastni a který se nám zjeví tu a tam přinejmenším v krátkých
okamžicích prozření. Právě v této úporné snaze o přesáhnutí sebe sama
spočívá totiž, jak se zdá úděl člověka na této zemi.
Bibliografie:
„S městem
za zády“ (1955, text
k leptům M.Slezáka)
„Kolik
příležitostí má růže“ (1957)
„Co
zbylo z anděla“ (1960)
„Jak
šel brousek na vandr“ (1961,
pro děti)
„Pohádka
o velikém samovaru“ (1961, pro
děti)
„Hodina
mezi psem a vlkem“ (1962)
„Jedenáctý
bílý kůň“ (1964, rozšířeno
1966)
„Smuténka“ (1965)
„Metličky“ (1968)
„Tratidla“ (1974)
„Chyba
broskví“ (1978, Toronto)
„Oříšky
pro černého papouška“ (1980,
Hamburg)
„Dávné
proso“ (1981)
„Básně“ (1976-1978) (1981, München)
„6
básní“ (novoroční tisk
K.Majera pro rok 1982)
„Naděje
s bukovými křídly“ (1983)
„Uspávánky“ (1983, pro děti)
„Odlévání
do ztraceného vosku“ (1984)
„Kam
odešly laně“ (1985, pro děti,
k pastelům J. Čapka)
„Kdo
pije potmě víno“ (1988)
„Proč
ten ptáček z větve nespadne“
(1988, pro děti, k pastelům J.Čapka)
„Hřbitov
vinařů“ (1989)
„A
znova láska“ (1991)
„Třináctý
černý kůň“ (1993)
Skácelovy básně:
„Vteřina
v lednu“,
„Stopadesátý sonet o jaru“, „Modlitba za vodu“,
„Rozhovor“, „Na slunci“, „Krátký popis léta“,
„Sonet o lásce a modrém portugalu“, „Naděje s bukovými křídly“, „Chvíle“, „Mrtví“, „Poděkování“,
„Babí léto“, „Cesta k nám“, „Dům“, „Chci to slyšet“,
„Kvetoucí alej“, „Rozchod“, „Celá v bílém“,
„Večer“, „Jižní Morava“, „Co je k ponechání“,
„Přípitek“, „Modlitba“, „Čistota“, „Andělé“, „Hrdla“,
„Píseň o nejbližší vině“, „Sonet o červencové noci na Vysočině“,
„Uspávanka“, „Verše psané na starý i nový způsob“, „Ocúny“,
„Večer“, „Bez názvu“ , „Zimní krajina srdce“ .
Vteřina
v lednu
A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.
Stopadesátý
sonet o jaru
Jaro je tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky
se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává
po celý den
a trvá přes půlnoc
a do poslední chvíle
na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je
Modlitba
za vodu
Ubývá míst kam chodívala pro vodu
starodávná milá
kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou
aby se napili z dlaní
Voda si na to vzpomíná
voda je krásná
voda má
voda má rozpuštěné vlasy
chraňte tu vodu
nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd
A přiveďte k té vodě koníčka
přiveďte koně vraného jak tma
voda je smutná
voda má
voda má rozcuchané vlasy
a kdo se na samé dno potopí
kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek
Voda je zarmoucená vdova
voda má
voda má popelem posypané vlasy
voda si na nás stýská
Rozhovor
Jak se ti daří můj milý?
Jako stromečku,
ke kterému přivázali ovečku,
aby nezaběhla do černého lesa
a zlý vlk nevydal se za ní.
A jak se daří mé milé?
Jako břízce bílé,
která se ve větru klaní,
klaní, klaní.
Na
slunci
Povříslem hrubým svázalo nás slunce.
Ó, jak bodají
osiny žhavé. Když jsi ruce zvedla,
zakroužil smolný dým
tak hoří dřín, tak modřín v ohni praská,
uťatý smrček, jenom břízka ne.
Tak mokrým dřevem prohořívá láska,
dříve než plamen k slunci vyšlehne.
Krátký
popis léta
Požáry Ze čtyř stran hoří léto
Omamně kvetou akátové háje
zelená duše vína doutná ne vinicích
krvácí vlčí máky v obilí
Přichází tma
a po stříbrném mostě kráčí luna
Svět je jak chleba vytažený z pece
a noc ujídá
Sonet
o lásce a modrém portugalu
A bývalo i hrozně na vinici
Na věky sami Černé hlavy vína
ležely sťaté lidský život byl
perenospora marná prašivina
A přece láska jako modrá skalice
ta krásná dřina k uzoufání
nás zachránila Dozrál vinohrad
pod tíhou hroznů čas se sklání
Zas konec léta Zas je blízko k vínu
a čistý vítr zpívá o podzimu
tak jako tenkrát dávno kdysi
Ať život sklání se či nesklání
dna lásky jsou jak sklepy ve stráni
lisovny s dubovými listy
a je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli
maminko nejsi je to dávno
a my jsme malou chvíli zbyli
udělali jsme toho málo
a ani smrt jsme nezabili
až temno světlu ustoupí
ta stará prosba stále tkví
jak zbytek rzi a jako v snách
na slunečních ach hodinkách
dospělé básně chodí vzpřímené
čtyřverší ale čtyřverší má krátká
přicházejí za mnou po čtyřech
jak ovečky a oslík nebo pacholátka
člunek je rychlý a nit nekonečná
v osnovu věčnou věčný tkadlec tká
i pády hvězd i léto podzim zimu
jestřába na nebi a žlutá housátka
Naděje
s bukovými křídly
novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře
někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového
Chvíle
Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.
Je chvíle, která půlí krajinu.
Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.
Mrtví
Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami
A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny
Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme
Po chrpách které kvetly vloni
slabounce jejich ruce voní
Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného
Poděkování
Poděkujme jak děti za jablko
za vše co bývalo a znovu kdysi bude
za to že věrná po dni přicházela noc
za zarputilé ráno
Poděkujme jak děti za jablko
za to že příští dávno je už za námi
že nás měl čas
jak rybář v síti
Poděkujme jak děti za jablko
a bez výčitek bez pokorné pýchy
za radost která pomohla nám přebolet
za odebraný dar
Poděkujme jak děti za jablko
Babí
léto
Včera letěl vzduchem první bílý vlas.
Zatvonil,
když zvolna k zemi padal
a slova
hrubá, nepokorná slova
v hrdle uvázla mi jako rybí kost.
Mé léto,
ty už také šedivíš?
Je tomu tak
a podzim přijde zítra.
Zas celé stromy budou odlétat,
zas ptát se budem,
kam a komu vstříc.
A ticho, chudé jako polní myš,
tu a tam za zády nám pískne.
Mé léto,
ta už také šedivíš?
Cesta
k nám
Je to tak snadné najít cestu k nám…
Okolo potoka,
po kterém pírko plave,
přes zídku přelézt,
nadejít si humny,
na mostku postát,
nad hučícím splavem
slovíčka hledat vhodná pro pěnu,
zase je zahodit
a jít,
jít,
na cestu uříznout si hůl,
spočítat hvězdy,
v lese zabloudit,
tmu jako plnou fůru sena
před sebou tlačit
a místo náprav
uslyšet za sna sténat ptáky.
Je to tak snadné najít cestu k nám.
Dům
Až se můj život schýlý,
nakloní,
takový přál bych si mít dům:
Dubový by měl práh,
podrovnávku z opuky,
do sadu okno,
sadu starého
s babičkou bílou, vetchou jabloní.
Můj dům by měl dveře bez petlice
a okna nezasklená,
aby každý mohl vejít dovnitř,
slepice s kuřaty,
déšť, vítr, mlha,
moje milá,
s radostí žal i vážná, tichá chvíle.
Nikdo by třikrát klepat nemusel,
nikdo by zámek nezaskřípěl.
Okolo mého domu
takovou vybral bych si krajinu:
Les, co by děcko dohodilo kamenem,
pod lesem rybník, hladký jako dlaň,
kterou jen práce větru občas zvlní,
lán pšenice, šeptající lán,
nad pšenkou nebe se stříží obláčků,
s chomáči nečesané vlny.
Blizoučko mého domu
taková by stála hospoda:
Proboha jen ne malovaná,
zato však se stoly,
na kterých spočinuly ruce
tolika unavených lidí,
že vyhladily desku,
jak by tolik hoblík nedokázal.
V té hospodě by nikdo nesměl zázat
o tom, co hledal a co nenalezl,
podkůvce ztracené, promlčeném stesku,
o tom, jak těžko slavíka lapit,
jak život utíká a kolik ještě dní…
V mé hospodě mlčeli by chlapi,
kteří se nahlas mluvit nebáli.
Chci
to slyšet
Na dně každé písně, i té nejsmutnější,
na dně každé sklénky
něco tiše cinká
Někdy víc
a jindy málo.
Chci to slyšet.
Bůh ví co mne nutí,
ale musím čekat na cinknutí,
jinak by se moje srdce bálo.
Kvetoucí
alej
V aleji bílé
tajili jsme dech.
Jak sníh ležely květy
vysoko na stromech.
A každý strom
tu pyšně život slavil
a třímal bez únavy
rozkvetlou sílu svou.
Slova jsem lámal
jak kámen ve starém lomu.
Má žena řekla jen:
Chtěla bych žít v tom stromu.
Rozchod
Jsme sami,
jako by nám někdo ublížil.
Marně po kapsách hledám,
co bych to mohl dát.
Ale to není bolest
podle mojí chutě
a v hájích při Moravě
jinačí konce bere láska.
Pod lesem pádil listopad
jak jelen bez hlavy.
Tělo měl huňaté
a vyválené v listí.
Padalo,
padalo v lese habrovém,
bez stenu kroužilo
a jelen bez hlavy
pod lesem hnal
na tenkých nohách
tryskem.
Běžel a běžel,
v polích uháněl,
krev na slabinách,
hlavu uťatou.
Celá
v bílém
Vím, že někde čeká,
čeká na každého.
Potom nebudu.
Na někoho čeká pod jabloní
a na ty pyšné hlavy
u dubu.
Možná, možná je to složitější,
než si myslí kluci
v naší vesnici.
Je to jako tvoje bílé šaty
na asfaltové silnici.
Možná je to druhá strana ticha,
možná zakřičí to roztoužený páv
daleko,
až za Egejským mořem.
A třeba blízko,
tady
v zahradách.
Večer
Na nebi sbírá se vítr,
zítřejší nachový vítr,
a znova láska,
znova, odedávna
zpovzdálí překáží smrti.
Jižní
Morava
Ať se kdo chce rýpe v našich vinách,
překrásné jsou noci na rovinách,
když sládnou marhule
a v polích tvrdne řež.
Když noc je vysoká, když z noční šibenice
viselec visí,
obral u silnice
o lásku člověka a visí pro krádež.
Co
je k ponechání
Zas je tu jaro, zatím naznačené,
tak trochu trpké jako dým.
Rozmýšlím, co je k ponechání,
a mrtvé listí uklízím.
Tak tomu je a vždycky to tak bylo.
A je to zákon. Moc to vím.
Je mi jen líto utínaných větví
a loňská hnízda neshodím.
Přípitek
Ještě si přiťukneme
a vypijem to tiše.
Nikomu nepovíme,
co víno o nás zná.
A spadne hvězda.
Tenká jako plíšek.
A voda blízko mostů
bude stříbrná.
Modlitba
Studánku dej mi blízko u lesa
A nehlubokou Jenom na dlaň vody
A do ní žabku která vodu čistí
Na podzim povybírám napadané listí
V zimě se budu starat aby nezamrzla
A v srpnu zavedu tam lidi žíznivé
A to všechno Snad je v moci tvé
Udělat pro mne malý důlek vody
Ve kterém by se odrážela nebesa
Čistota
Září A lovec s rozlomenou puškou
Toulá se při okraji lesa Ze strnišť
Divoké husy vracejí se v klínech
Ve starých básních jako v zahradách
Tlumené pády plodů Ticha nesbíraná
Andělé
Jestli vám vydám všechny svoje čerty
odejdou s nimi moji andělé
Zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje
A marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět
Zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět
Hrdla
Hořelo na předměstí
a sklánělo se k zlu
Na sladkých mořích lodě
troubily na hrůzu
To víno bylo
nakyslé trošinku
a mělo na dně
zelenou hořčinku
Vonělo kopřivami
a bylo samé zvaní
ve zmítaném listí
holubi ubývali
Na sladkých mořích den
trval po celou noc
Parníky odplouvaly
ledovcům na pomoc
Píseň
o nejbližší vině
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil; kamenuj
A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál
Sonet o červencové noci na
Vysočině
Večer si lehá tiše do polí
Na kamenech se leskne zlatá slída
Měsíc jek chromý pastýř o holi
jedinou hvězdu nad dědinou hlídá
Od potoka je slyšet rozhovor
Z hospody domů vracejí se chlapi
a přou se potmě Něco je moc trápí
Noční chlad dotýká se hor
Posléze všechno ztichne Naprosto
Jen slepá můra do žárovky vráží
Na chvíli vyjdeme se na zápraží
a ohromí nás noci majestát
Tisíce hvězd Ach byli bychom s to
po celou noc pod tímto nebem stát
Uspávanka
Potom se opřel o žízeň
a prosil
aby nepřestala
A obával se toho mála
Bál se jak dítě
Moc se bál
A kde se vzala tu se vzala
stařenka smrt se přištrachala
s hliněným džbánem
svěží vody
A on se napil
Popel dní
opláchl se rtů
všechnu trýzeň
tím douškem smyl
a nenechal
si vůbec nic
Už ani žízeň
Verše
psané na starý i nový způsob
Vlaštovko nesmíš nás vynechat
tak jako já se nesmím ptát
a marně marná slova ztrácet
jestli je pro mne dobrá dost
ta zem kde noc tak trpce voní
Pro její staré něžné rány
sám zraněný a rozedraný
musím se vzptávat sám sebe
jestli jsem dosti dobrý pro ni
Vlaštovko nesmíš nás vynechat
až na jaře se budeš vracet
Ocúny
Za řekou lesy v tichých mukách
svlékají potrhaný šat
a chystají se odlétat
Bojíme se že osamíme
na steskem podmáčených lukách
Bývá nám úzko v ony dny
kdy lužní háje jsou jak svaté
a v trávě rostou jedovaté
bledé a křehké ocúny
Večer
Pěšiny vedou do polí
a končí
kde nic nebolí
a jabloně jsou plané
A měsíc
bílý srpek dne
vyžírá ticho z kamene
a říká neříkané
Bez
názvu
Babího léta dlouhá nit
bílá a za časného rána
z obruby léta odpáraná
nutí nás přemýšlet a snít
Ve chvíli žluté jako dým
kdy léto naposledy klame
do jehel ticho navlékneme
do jehel s ouškem zlomeným
Zimní
krajina srdce
Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno dálka
A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka