Kárlis Skalbe (1879-1945)

Klasik lotyšské poezie a prózy začátku dvacátého století, patřil ke generaci, která spojovala ideály národního obrození se sociálním a socialistickým hnutím své epochy. V prvních desetiletích národního obrození šlo v Lotyšsku hlavně o národní uvědomění. Šlo o to vymanit se z područí vládnoucí kultury německých baronů a pastorů, požívajících ochrany carismu, a rozvinout své vlastní pokrokové tradice a umělecké hodnoty. Boj o národní a kulturní svéprávnost byl veden zpočátku z osvícenských pozic, které v tehdejší situaci dávaly nejvhodnější teoretickou i praktickou oporu. V určitém stádiu vývoje se však dospělo k vlasteneckému romantismu, tj. k vytváření vlastního vysněného světa národní svobody a velikosti, ať už v minulosti nebo v budoucnu. Brzy se však objevil ostrý rozpor mezi ideály vlasteneckých romantiků a tehdejší neradostnou realitou. Propast mezi snem a skutečností bylo nutné nějak překlenout. Probuzené masy lotyšského lidu musely dříve nebo později z tohoto krásného snu tváří v tvář drsné současnosti vystřízlivět v každodenním těžkém zápase o kus chleba. Národní uvědomění se v stále větší míře umocňovalo uvědoměním sociálním, zejména po vzniku revolučního dělnického hnutí. V literatuře to znamenalo zesílení tendencí ke kritickorealistické analýze. Vcelku lze říci, že konec 19. a začátek 20. století zastihuje lotyšskou literaturu v okamžiku bouřlivého myšlenkového i výrazového kvasu. A nebylo to náhodné, protože lotyšské Riga byla po Petrohradu nejprůmyslovějším městem říše a jejím přístavem, kde bylo silné dělnictvo a kde národní i sociální hnutí téměř splývaly, tedy ideální podhoubí pro další společenský i umělecký pokrok. K novoromantikům konce 19. a začátku 20. století počítáme i Kárlise Skalbeho. Pocházel z malebného severolotyšského zákoutí u jezera Alauksts. Jeho otec byl kovářem a milovníkem knih. Matka byla znamenitou zpěvačkou a vypravěčkou. Po ní zdědil mladý Skalbe lyrický talent a sklony s pohádkové tvorbě. Jeho mládí nebylo snadné. Měl ještě devět sourozenců. Z dětí byl nejstarší. Otce ztratil už s osmi letech, ale díky vlastní houževnatosti a matčině obětavosti se mu podařilo dostat na vesnického chlapce poměrně slušné vzdělání, byť za cenu krajní nouze. Literární historik T. Zeifers vzpomíná, že jako školák dostával Skalbe po celé týdny na stravu z domova jen pár brukví. V létě si pravidelně přivydělával pastevectvím. Už ve škole začal psát verše. Pro nedostatek papíru je psával na pastvě na březové kůře. Po dokončení školy vystřídal mnoho povolání, ale nikde dlouho nevydržel. Byl knihkupeckým učněm, kolportérem časopisů, honákem dobytka, pomocníkem okresního písaře a občas i tulákem. Nakonec se mu podařilo složit učitelské zkoušky. Učiteloval na různých místech až do své emigrace. Jako vášnivý čtenář znal výborně ruskou i světovou literaturu. Miloval Puškina, Tolstého, Ibsena, Maupassanta, Wildea aj. Dopisoval si s Maximem Gorkým, který mu poslal své povídky vydané v nakladatelství Znanije s vlastním věnováním. Roku 1904 se oženil s Lizetou Erdmanisovou, pozdější překladatelkou z norské literatury. Za svého učitelování se Skalbe zapojil do revolučního dělnického hnutí. Byl členem levého sociálně demokratického kroužku Trubadúr a pomáhal šířit zakázané knihy a proklamace. V tomto duchu vedl časopis Kávi (Polární záře). Za revoluční aktivitu byl pronásledován carskými úřady. Musel se skrývat u přátel a po porážce revoluce roku 1906 odejít za hranice. Jako revoluční emigrant pobýval ve Finsku, Dánsku, Německu, Švýcarsku, Itálii a Norsku. V roce 1910 se vrátil do vlasti, ale zakrátko byl zatčen a odsouzen na půldruhého roku do vězení, z něhož vyšel v únoru 1913. Za světové války byl dopisovatelem rižských novin a seznámil se s V. Brjusovem. V Moskvě pečoval o uprchlíky z Lotyšska. Teprve v poválečných letech se jeho postavení poněkud upevnilo. Stal se uznávaným beletristou a kulturním pracovníkem. Za zmatků na konci druhé světové války se ocitl mimo lotyšské území a krátce nato zemřel. Nového společenského a literárního vzestupu v sovětském Lotyšsku se už nedočkal, ale jeho nejlepší díla, zvláště jeho poetické „Pohádky“, patří k nesporně k vrcholům moderní lotyšské literatury. Jeho pohádkové prózy jsou určeny mladým lidem, ale podobně jako v Andersonově případě nejkrásnější z nich jsou přístupné i dětskému čtenáři („Pohádka o starším synovi“, „Vánoce v lese“ aj.). O jejich oblibě svědčí stále nová vydání a také četné překlady do ruštiny, jazyků národů tehdejší SSSR i za hranicemi. Těsné sepětí s osudy společnosti i s vlastním životem je patrné v celé Skalbeho tvorbě. První verše začal otiskovat ještě v devadesátých letech 19. století, avšak první básnickou sbírku vydal až v roce 1902 s charakteristickým novoromantickým názvem „Vězňovy sny“. Jde tu ovšem o symbolické věznění. Skutečným vězněm samoděržaví se stal Skalbe o několik roků později. Ale už v mládí se mu tehdejší svět jevil jako velké vězení pro ušlechtilého humanistického ducha. Lyrického hrdinu jeho veršů trápí protiklad mezi tím, co je, a tím, co by podle jeho krásných ideálů mělo být. Svůj vysoce humanistický patos vyjadřuje celou soustavou symbolů a uměleckých obrazů, jež jsou příznačné jak pro jeho básně, tak pro jeho Pohádky. O tom, jak vypadal Skalbeho kouzelný umělecký svět, podávají výmluvné svědectví názvy jeho sbírek: „Když kvetou jabloně“ (1904), „V dýmu země“ (1906), „Čas duší zemřelých“ (1907), „Emigrantovy písně“ (1909), „Srdce a slunce“ (1911), „Sny a báje“ (1912), „Daugavské vlny“ (1918), „Večerní ohně“ (1927), „Dech trávy“ (1931) aj. V prvních dvou se ještě zřetelně zrcadlí revoluční atmosféra, v dalších třech hořkost z porážky a v ostatních převládají věčné humanistické motivy - láska, příroda a domov. K nim se básník uchyluje v nejtěžších chvílích svých i své země. Obdobný vývoj prodělávala i Skalbeho prozaická a pohádková tvorba. Ouverturu k ní tvoří revolučně romantický hymnus na věčné hledání mládí a jeho touhu změnit svět, třeba i za cenu sebeobětování. Tak pochopila pokroková kritika jeho pohádkový příběh „Jak jsem plul ke královně Severu“ (1904). Tato strhující báseň v próze připomíná svým patosem Gorkého refrén Šílenství smělých pějeme píseň… z Písně o Sokolovi (1895). Vzpoura mladého námořníka proti utěšeně tloustnoucím rytířům status quo v Zemi Tučného Prasete má nepochybně autobiografické rysy. Maloměšťáci satiricky zde vylíčení nazývají svůj kraj Zemí klidu a spokojenosti, zatímco hrdina je přímo ztělesněním neklidu a nespokojenosti, bouřlivákem zvěstujícím bouři roku 1906. Šosákům, s nimiž tu bojuje, stačí ke štěstí nizoučké nebe nad hlavou, do něhož zapichuje své příbory po každodenních vepřoknedlových hodech, a dusná ložnice s obrovskými manželskými postelemi je pro ně jediným rájem, který jako vrcholnou atrakci ukazuje hrdinovi baculatá dobromyslná Beruška. Tak nějak si možná i dnes představuje maloměšťák svůj socialismus - jako nehybnou konzumní idylu: mít plný žlab… A nemá ovšem ani tušení o tom, že existuje také nějaký kolektivní tvůrčí kvas a duchovní život, jehož by se měl každý člověk tak či onak zúčastnit. Proti maloměšťáckému živoření v egoistickém mikrosvětě vyznívá vášnivě autorova věta: „Opravdový život je veliký jako celý svět a vysoký jako nebe!“ Značná část Skalbeho próz je uložena v knize „Zimní pohádky“ (1914), po níž následovaly v dvacátých a třicátých letech další pohádkové sborníky a výbory. Překlad vychází z posledního sovětského vydání Pohádek („Pasakas“, 1979), který je zatím nejúspěšnější. Stejně jako ve Skalbeho básních, tak i v jeho pohádkách můžeme snadno najít všechny tematické okruhy. Jeho společenský protest se jasně zračí v nádherném „Zázračném groši“ (1912), v „Patnácti“ (1907), v pohádce „O Měděném muži“ (1921), dokonce i v jedné z pozdějších pohádek - v „Železném chlapci“ (1932). V některých pohádkách se projevil spisovatelův smutek a stesk po poražené revoluci, kdy v jeho malé vlasti zle řádily kozácké kárné expedice a kdy se spisovatelovi zdálo, že z temného tunelu dějin nebude za jeho života východisko. Tragické nálady poznamenaly baladickým koloritem i jinak velmi krásnou pohádku „Královský topič“ (1909). Většina Skalbeho pohádek je však věnována humanistickým a morálním jistotám pracujícího člověka. A ten, kde je zradí a přijme morálku otroka nebo otrokáře, skončí jako „Jidáš“ (1919). Obdiv tvůrčím potencím člověka vyslovil v pohádce „Poslední radost“ (1930). O velké lásce hovoří „Věčný student a jeho pohádka“ (1913). Dobrotě člověka se poklonil v „Kočičím mlýně“ (1913). Sebeobětování jako nejvyšší schopnost člověka ocenil v „Katově dceři“ (1913). Krásu přírody a šetrný vztah k ní opěvá v „Pohádkovém drakovi“ (1920) a v „Zelené panně“ (1932). Skalbeho humanistický základ, jeho vřelý vztah k prostému člověku a k rodné přírodě nemá sice ideologicky tak jasné obrysy jako například lyrika a básnická dramata Jánise Rainise, prvního velkého socialistického básníka v Pobaltí, ale i jeho dílo nepochybně souvisí s převratnou a bouřlivou atmosférou doby. Ta stojí koneckonců i za jeho Pohádkami, které zřetelně poznamenaly básníkovy vřelé sympatie k revolučnímu dění roku 1905, ale i za jeho láskyplným vztahem k ženě, k dítěti a a rodné zemi. Skalbe hojně využívá folklórních motivů. Rád sahá k obrazům z lotyšské mytologie, pro niž je příznačné množství mateřských božstev - „Matka větrů“, „Matka vln“, „Lesní matka“, „Vodní matka“ aj. Víc než padesát takových Matek svědčí výmluvně o tom, jak silný byl kdysi v Pobaltí matriarchát a jak četné stopy po sobě zanechal. K mateřským božstvům patří zřejmě i sudičky - Laimé, Mára a Dékla - držící v rukou nitě lidských osudů a pečující o lidské štěstí, zejména o osiřelé dívky. Ženského rodu je také Slunce (Saulé) se svými dcerami. Pohanský ráz má v lotyšské mytologii nejen vyšší božstvo (Dievs), ale i čerti, kteří na rozdíl od našich jsou víc zlomyslnými běsy žijícími v močálech, řekách a jezerech, zatímco naši „křesťanští“ čerti smaží hříšníky v pekle. K mytologickým bytostem Skalbeho uměleckého světa patří i vélové, tj. duše zemřelých, živící se pískovými plackami, a různí domácí i polní dobří duchové a skřítkové, jako Úzinš, Jumis a jiní, pomáhající pečlivým hospodářům. Tyto smyšlené bytosti mají ve Skalbeho prózách jen symbolický a estetický význam. Obohacují jeho bohatý básnický vysněný svět, často v protikladu k oficiální tehdy luteránské nebo katolické církvi, k nimž měl spisovatel jako ateista ironický vztah jako k něčemu, co bylo do jeho vlasti násilně zavedeno německými křižáky a pastory. Skalbeho pohádky jsou opravdovou poezií v próze. Nevyznačují se zpravidla žádným složitým dějem: jsou spíše mistrným rozvedením vedoucího motivu nebo situace - toho, jak asi vznikla a co by v nynějším všedním světě způsobila. Jsou to důmyslně komponované poetické miniatury, které básník Jánis Sudrabkalns, národní umělec Lotyšské SSR, právem přirovnává k umění okenní mozaiky, tzv. vitráže, jež tradičně patří k nejpůsobivějším ukázkám svérázného výtvarného umění národů Pobaltí. Prostota výrazu, obdivuhodná obraznost, bohatství rytmu a aliterací, hřejivá srdečnost a maximální konkrétnost v čechovsky citlivě vylíčených detailech - ta vše činí jeho poetické pohádky dílem velmi přitažlivým. Číst takovou prózu je skutečně požitek, i když ani jejich poznávací a mravně výchovná hodnota není o nic menší. Je výmluvným důkazem pravdivosti Gorkého tvrzení, že i malé národy mohou mít velké básníky.