Kárlis Skalbe (1879-1945)
Klasik
lotyšské poezie a prózy začátku dvacátého století, patřil ke generaci, která
spojovala ideály národního obrození se sociálním a socialistickým hnutím své
epochy. V prvních desetiletích národního obrození šlo v Lotyšsku hlavně o
národní uvědomění. Šlo o to vymanit se z područí vládnoucí kultury německých
baronů a pastorů, požívajících ochrany carismu, a rozvinout své vlastní
pokrokové tradice a umělecké hodnoty. Boj o národní a kulturní svéprávnost byl
veden zpočátku z osvícenských pozic, které v tehdejší situaci dávaly
nejvhodnější teoretickou i praktickou oporu. V určitém stádiu vývoje se však
dospělo k vlasteneckému romantismu, tj. k vytváření vlastního vysněného světa
národní svobody a velikosti, ať už v minulosti nebo v budoucnu. Brzy se však
objevil ostrý rozpor mezi ideály vlasteneckých romantiků a tehdejší neradostnou
realitou. Propast mezi snem a skutečností bylo nutné nějak překlenout.
Probuzené masy lotyšského lidu musely dříve nebo později z tohoto krásného snu
tváří v tvář drsné současnosti vystřízlivět v každodenním těžkém zápase o kus
chleba. Národní uvědomění se v stále větší míře umocňovalo uvědoměním
sociálním, zejména po vzniku revolučního dělnického hnutí. V literatuře to
znamenalo zesílení tendencí ke kritickorealistické analýze. Vcelku lze říci, že
konec 19. a začátek 20. století zastihuje lotyšskou literaturu v okamžiku
bouřlivého myšlenkového i výrazového kvasu. A nebylo to náhodné, protože
lotyšské Riga byla po Petrohradu nejprůmyslovějším městem říše a jejím
přístavem, kde bylo silné dělnictvo a kde národní i sociální hnutí téměř
splývaly, tedy ideální podhoubí pro další společenský i umělecký pokrok. K
novoromantikům konce 19. a začátku 20. století počítáme i Kárlise Skalbeho.
Pocházel z malebného severolotyšského zákoutí u jezera Alauksts. Jeho otec byl
kovářem a milovníkem knih. Matka byla znamenitou zpěvačkou a vypravěčkou. Po ní
zdědil mladý Skalbe lyrický talent a sklony s pohádkové tvorbě. Jeho mládí
nebylo snadné. Měl ještě devět sourozenců. Z dětí byl nejstarší. Otce ztratil
už s osmi letech, ale díky vlastní houževnatosti a matčině obětavosti se mu
podařilo dostat na vesnického chlapce poměrně slušné vzdělání, byť za cenu
krajní nouze. Literární historik T. Zeifers vzpomíná, že jako školák dostával
Skalbe po celé týdny na stravu z domova jen pár brukví. V létě si pravidelně
přivydělával pastevectvím. Už ve škole začal psát verše. Pro nedostatek papíru
je psával na pastvě na březové kůře. Po dokončení školy vystřídal mnoho
povolání, ale nikde dlouho nevydržel. Byl knihkupeckým učněm, kolportérem
časopisů, honákem dobytka, pomocníkem okresního písaře a občas i tulákem.
Nakonec se mu podařilo složit učitelské zkoušky. Učiteloval na různých místech
až do své emigrace. Jako vášnivý čtenář znal výborně ruskou i světovou
literaturu. Miloval Puškina, Tolstého, Ibsena, Maupassanta, Wildea aj.
Dopisoval si s Maximem Gorkým, který mu poslal své povídky vydané v
nakladatelství Znanije s vlastním věnováním. Roku 1904 se oženil s Lizetou
Erdmanisovou, pozdější překladatelkou z norské literatury. Za svého učitelování
se Skalbe zapojil do revolučního dělnického hnutí. Byl členem levého sociálně
demokratického kroužku Trubadúr a pomáhal šířit zakázané knihy a proklamace. V
tomto duchu vedl časopis Kávi (Polární záře). Za revoluční aktivitu byl
pronásledován carskými úřady. Musel se skrývat u přátel a po porážce revoluce
roku 1906 odejít za hranice. Jako revoluční emigrant pobýval ve Finsku, Dánsku,
Německu, Švýcarsku, Itálii a Norsku. V roce 1910 se vrátil do vlasti, ale
zakrátko byl zatčen a odsouzen na půldruhého roku do vězení, z něhož vyšel v
únoru 1913. Za světové války byl dopisovatelem rižských novin a seznámil se s
V. Brjusovem. V Moskvě pečoval o uprchlíky z Lotyšska. Teprve v poválečných
letech se jeho postavení poněkud upevnilo. Stal se uznávaným beletristou a
kulturním pracovníkem. Za zmatků na konci druhé světové války se ocitl mimo
lotyšské území a krátce nato zemřel. Nového společenského a literárního
vzestupu v sovětském Lotyšsku se už nedočkal, ale jeho nejlepší díla, zvláště
jeho poetické „Pohádky“, patří k nesporně k vrcholům moderní
lotyšské literatury. Jeho pohádkové prózy jsou určeny mladým lidem, ale podobně
jako v Andersonově případě nejkrásnější z nich jsou přístupné i dětskému
čtenáři („Pohádka o starším synovi“, „Vánoce v lese“
aj.). O jejich oblibě svědčí stále nová vydání a také četné překlady do
ruštiny, jazyků národů tehdejší SSSR i za hranicemi. Těsné sepětí s osudy
společnosti i s vlastním životem je patrné v celé Skalbeho tvorbě. První verše
začal otiskovat ještě v devadesátých letech 19. století, avšak první básnickou
sbírku vydal až v roce 1902 s charakteristickým novoromantickým názvem „Vězňovy
sny“. Jde tu ovšem o symbolické věznění. Skutečným vězněm samoděržaví
se stal Skalbe o několik roků později. Ale už v mládí se mu tehdejší svět jevil
jako velké vězení pro ušlechtilého humanistického ducha. Lyrického hrdinu jeho
veršů trápí protiklad mezi tím, co je, a tím, co by podle jeho krásných ideálů
mělo být. Svůj vysoce humanistický patos vyjadřuje celou soustavou symbolů a
uměleckých obrazů, jež jsou příznačné jak pro jeho básně, tak pro jeho Pohádky.
O tom, jak vypadal Skalbeho kouzelný umělecký svět, podávají výmluvné svědectví
názvy jeho sbírek: „Když kvetou jabloně“ (1904), „V dýmu
země“ (1906), „Čas duší zemřelých“ (1907), „Emigrantovy
písně“ (1909), „Srdce a slunce“ (1911), „Sny a
báje“ (1912), „Daugavské vlny“ (1918), „Večerní
ohně“ (1927), „Dech trávy“ (1931) aj. V prvních dvou se
ještě zřetelně zrcadlí revoluční atmosféra, v dalších třech hořkost z porážky a
v ostatních převládají věčné humanistické motivy - láska, příroda a domov. K
nim se básník uchyluje v nejtěžších chvílích svých i své země. Obdobný vývoj
prodělávala i Skalbeho prozaická a pohádková tvorba. Ouverturu k ní tvoří revolučně
romantický hymnus na věčné hledání mládí a jeho touhu změnit svět, třeba i za
cenu sebeobětování. Tak pochopila pokroková kritika jeho pohádkový příběh „Jak
jsem plul ke královně Severu“ (1904). Tato strhující báseň v próze
připomíná svým patosem Gorkého refrén Šílenství smělých pějeme píseň… z Písně o
Sokolovi (1895). Vzpoura mladého námořníka proti utěšeně tloustnoucím rytířům
status quo v Zemi Tučného Prasete má nepochybně autobiografické rysy.
Maloměšťáci satiricky zde vylíčení nazývají svůj kraj Zemí klidu a
spokojenosti, zatímco hrdina je přímo ztělesněním neklidu a nespokojenosti,
bouřlivákem zvěstujícím bouři roku 1906. Šosákům, s nimiž tu bojuje, stačí ke
štěstí nizoučké nebe nad hlavou, do něhož zapichuje své příbory po každodenních
vepřoknedlových hodech, a dusná ložnice s obrovskými manželskými postelemi je
pro ně jediným rájem, který jako vrcholnou atrakci ukazuje hrdinovi baculatá
dobromyslná Beruška. Tak nějak si možná i dnes představuje maloměšťák svůj
socialismus - jako nehybnou konzumní idylu: mít plný žlab… A nemá ovšem ani
tušení o tom, že existuje také nějaký kolektivní tvůrčí kvas a duchovní život,
jehož by se měl každý člověk tak či onak zúčastnit. Proti maloměšťáckému
živoření v egoistickém mikrosvětě vyznívá vášnivě autorova věta: „Opravdový
život je veliký jako celý svět a vysoký jako nebe!“ Značná část Skalbeho próz
je uložena v knize „Zimní pohádky“ (1914), po níž následovaly v
dvacátých a třicátých letech další pohádkové sborníky a výbory. Překlad vychází
z posledního sovětského vydání Pohádek („Pasakas“, 1979), který
je zatím nejúspěšnější. Stejně jako ve Skalbeho básních, tak i v jeho pohádkách
můžeme snadno najít všechny tematické okruhy. Jeho společenský protest se jasně
zračí v nádherném „Zázračném groši“ (1912), v „Patnácti“
(1907), v pohádce „O Měděném muži“ (1921), dokonce i v jedné z
pozdějších pohádek - v „Železném chlapci“ (1932). V některých
pohádkách se projevil spisovatelův smutek a stesk po poražené revoluci, kdy v
jeho malé vlasti zle řádily kozácké kárné expedice a kdy se spisovatelovi
zdálo, že z temného tunelu dějin nebude za jeho života východisko. Tragické
nálady poznamenaly baladickým koloritem i jinak velmi krásnou pohádku „Královský
topič“ (1909). Většina Skalbeho pohádek je však věnována humanistickým a
morálním jistotám pracujícího člověka. A ten, kde je zradí a přijme morálku
otroka nebo otrokáře, skončí jako „Jidáš“ (1919). Obdiv tvůrčím
potencím člověka vyslovil v pohádce „Poslední radost“ (1930). O
velké lásce hovoří „Věčný student a jeho pohádka“ (1913). Dobrotě
člověka se poklonil v „Kočičím mlýně“ (1913). Sebeobětování jako
nejvyšší schopnost člověka ocenil v „Katově dceři“ (1913). Krásu
přírody a šetrný vztah k ní opěvá v „Pohádkovém drakovi“ (1920) a
v „Zelené panně“ (1932). Skalbeho humanistický základ, jeho vřelý
vztah k prostému člověku a k rodné přírodě nemá sice ideologicky tak jasné
obrysy jako například lyrika a básnická dramata Jánise Rainise, prvního velkého
socialistického básníka v Pobaltí, ale i jeho dílo nepochybně souvisí s převratnou
a bouřlivou atmosférou doby. Ta stojí koneckonců i za jeho Pohádkami, které
zřetelně poznamenaly básníkovy vřelé sympatie k revolučnímu dění roku 1905, ale
i za jeho láskyplným vztahem k ženě, k dítěti a a rodné zemi. Skalbe hojně
využívá folklórních motivů. Rád sahá k obrazům z lotyšské mytologie, pro niž je
příznačné množství mateřských božstev - „Matka větrů“, „Matka
vln“, „Lesní matka“, „Vodní matka“ aj. Víc
než padesát takových Matek svědčí výmluvně o tom, jak silný byl kdysi v Pobaltí
matriarchát a jak četné stopy po sobě zanechal. K mateřským božstvům patří
zřejmě i sudičky - Laimé, Mára a Dékla - držící v rukou nitě lidských osudů a
pečující o lidské štěstí, zejména o osiřelé dívky. Ženského rodu je také Slunce
(Saulé) se svými dcerami. Pohanský ráz má v lotyšské mytologii nejen vyšší
božstvo (Dievs), ale i čerti, kteří na rozdíl od našich jsou víc zlomyslnými
běsy žijícími v močálech, řekách a jezerech, zatímco naši „křesťanští“ čerti
smaží hříšníky v pekle. K mytologickým bytostem Skalbeho uměleckého světa patří
i vélové, tj. duše zemřelých, živící se pískovými plackami, a různí domácí i
polní dobří duchové a skřítkové, jako Úzinš, Jumis a jiní, pomáhající pečlivým
hospodářům. Tyto smyšlené bytosti mají ve Skalbeho prózách jen symbolický a
estetický význam. Obohacují jeho bohatý básnický vysněný svět, často v
protikladu k oficiální tehdy luteránské nebo katolické církvi, k nimž měl
spisovatel jako ateista ironický vztah jako k něčemu, co bylo do jeho vlasti
násilně zavedeno německými křižáky a pastory. Skalbeho pohádky jsou opravdovou
poezií v próze. Nevyznačují se zpravidla žádným složitým dějem: jsou spíše
mistrným rozvedením vedoucího motivu nebo situace - toho, jak asi vznikla a co
by v nynějším všedním světě způsobila. Jsou to důmyslně komponované poetické
miniatury, které básník Jánis Sudrabkalns, národní umělec Lotyšské SSR, právem
přirovnává k umění okenní mozaiky, tzv. vitráže, jež tradičně patří k
nejpůsobivějším ukázkám svérázného výtvarného umění národů Pobaltí. Prostota
výrazu, obdivuhodná obraznost, bohatství rytmu a aliterací, hřejivá srdečnost a
maximální konkrétnost v čechovsky citlivě vylíčených detailech - ta vše činí
jeho poetické pohádky dílem velmi přitažlivým. Číst takovou prózu je skutečně
požitek, i když ani jejich poznávací a mravně výchovná hodnota není o nic
menší. Je výmluvným důkazem pravdivosti Gorkého tvrzení, že i malé národy mohou
mít velké básníky.