Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Benatzky Ralph (1884 - 1957)

Ralph Benatzky (1884 - 1957)

Někdy v květnu roku 1930 seděli na terase hotelu „U bílého koníčka“ na jezeře sv. Wolfganga v Solnohradsku dva významní lidé: slavný německý herec Emil Jannings a přední berlínský režisér Erich Charell. Bavili se o tom, že Jannings krátce předtím hrál v činoherní hře, nesoucí jméno hotelu, hlavní komickou roli (Keberleho), a z rozhovoru se u Charella zrodila myšlenka, přeměnit činohru v operetu. Šlo to neuvěřitelně rychle. Už 8. listopadu téhož roku byla premiéra ve velkém berlínském Schauspielhausu a byl to jeden z největších úspěchů, jaký operetní historie zaznamenala. Jistě se na něm podílela znamenitá Charellova inscenace, vždyť to byl režisér, později proslavený řadou revuálních filmů (například Kongres tančí), své sehrálo i prvotřídní obsazení (například Franz Josefa hrál Paul Hörbiger), ale vyhrálo to nepochybně i samotné dílo. 416 vyprodaných představení v Berlíně, 651 v Londýně, 223 v New Yorku, divadla na celém světě se předháněla v uvedení tohoto bestselleru. Hotelů a hospod „U bílého koníčka“ je na světě plno (v Opavě konečně taky). Hostinec toho jména byl (možná ještě je) i v Moravských Budějovicích. Bylo snad hříčkou osudu, že v jeho sousedství bydlel německá gymnazijní profesor Benatzky, jemuž se 5. června 1884 narodil syn Rudolf - pozdější skladatel. Byl to potomek velmi nadaný. Studoval ve Vídni hudbu, v Mnichově a Praze filosofii, dosáhl doktorátu a vstoupil do vídeňského uměleckého života jako skladatel kabaretních písní a šansonů. Tehdy si také změnil jméno Rudolf na exkluzivnějšího Ralpha. Ve dvacátých a počátkem třicátých let působil v Berlíně a byl jedním z představitelů polehárskové operetní generace, která zbavovala operetu výrazových prostředků, převzatých z opery, obracela se spíš k hudební komedii a začala vlastně ten proud, z něhož se zrodil pozdější musical. Benatzkého tvůrčí síla byla neuvěřitelná: kromě operet psal hudební komedie, revue, balety a jednou zasáhl i do oblasti opery; svého času byly velmi populární šansony, songy, kuplety i lidové písně , kterých podle vlastního svědectví  napsal kolem dvou tisíc; tvořil hudbu k filmům, rozhlasovým pořadům i scénické hudby k činohrám; byl činný jako textař, libretista a umělecký kritik; překládal z češtiny, francouzštiny a angličtiny (od něho je například německá verze známé Gershwinovy opery Porgy a Bess); psal básně, novely i romány. Nejvýznamnější ovšem byla jeho tvorba v oblasti lehké múzy, kde zanechal velkou řadu operet, hudebních komedií i vaudevillů. Byla to díla výpravná (Tři mušketýři, Casanova) i laděná spíš komorně (Kavárnička, Moje sestra a já), vesměs poměrně úspěšná a často hraná. Žádné z nich by však Ralpha Benatzkého nezapsalo trvale do historie operety, nebýt „Bílého koníčka“. Jaké byly a jsou příčiny tohoto úspěchu? Samotná hudba to asi nebude. Vždyť ani jedno číslo se nestalo světovým evergreenem, jako například „Své srdce tobě dám“ ze Země úsměvů, „Líbám ženy vás tak rád“ z Paganiniho nebo „Mississippi“ z Lodi komediantů. Benatzky byl na této operetě nucen pracovat velice rychle , vždyť od nápadu k premiéře uplynulo sotva půl roku. Proto si také některá čísla prostě vypůjčil od jiných skladatelů; obě milostná dueta od Roberta Stolze, kuplet o Sigismundovi od Jeana Gilberta (autora Cudné Zuzany) , píseň „Větrům touhu dám“ od Bruna Granichstaedtena. A tak přes nesporné hudební nápady, svěžest a vtip, není „Bílý koníček“ operetou, která by měla právo na život jen díky hudebním kvalitám, jako je tomu třeba i Straussova Cikánského barona nebo u řady operet Lehárových. Jeho půvab a účin je v tom, že zde došlo k takřka ideálnímu propojení výrazových prostředků. Symbióza slova a hudby, celý příběh plný vtipu, laskavé ironie a vděčných postav, zbavený operetního klišé a manýr, to všechno vytvořilo dílo, které ve své době ostře kontrastovalo s lehárovskou sentimentální operetou a zůstalo díky svému šarmu a úsměvné pohodě živé dodnes. Zásluha a  přínos Ralpha Benatzkého je v tom, že jeho klima beze zbytku vystihl a výrazně umocnil. Stvořil dokonce ještě něco: legendu hotelu „Weisses Rössl“, kde příběh vznikl a kde se odehrává. Otevřete-li Průvodce po Rakousku, dozvíte se, že městečko St. Wolfgang má dvě pamětihodnosti „evropského formátu“: hlavní oltář od M. Pachera a hotel Bílý koníček, „opěvovaný v operetě“. Na ní vybudoval nejen tento hotel, ale celé to půvabné městečko svou turistickou přitažlivost a reklamu. Bílý koníček je tam nejen na štítě hotelu, ale doslova všude: ve všech výlohách, na všech suvenýrech, na dortech i pečivu, na pivních i jiných sklenicích, na poštovních razítkách, pohlednicích - snad i na dámském prádle. V hodinářském krámu vedle hotelu je plno hodin - kukaček. Nekukají však, ale vyhrávají motiv ústřední písně z operety, která proslavila hotel i městečko. Podobný případ se těžko najde. Ani Varaždín se nestal slavným populárním duetem z Hraběnky Marici a pařížský Maxim byl známý i bez Veselé vdovy, nehledě na to, že si dnes tam na tuto operetu nikdo ani nevzpomene. Avšak v St. Wolfgangu kvete vesele kult Bílého koníčka. Dobře se na něm vydělává, i když se tam nehraje, protože divadlo není a operetní festivaly pořádá nedaleký Bad Ischl. Jedno tu však chybí: socha, obrázek, či alespoň vzpomínka na pana Benatzkého, který celou tu legendu zavinil. Ten se jim nějak vypařil. Co tu však zůstalo, je pohoda, dobrá nálad, zpěv a víno - prostě klima operety.     

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006