Vladimír Páral
(1932)
Prozaik
působící od 60. let, oficiálně publikovaný pozorovatel zmechanizovaného
životního stereotypu, literární spoluobjevitel maloměšťáctví zcela nového typu
- socialistického parazitizmu. Největší Páralovou zásluhou je chladně objektivní
deskripce morálních i fyzických důsledků bezperspektivního živoření v atmosféře
neporazitelného nehybna. S krutou nemilosrdností odhaluje autor ve svých
nejlepších dílech důsledky protekcí, korupcí, kariérismu a moci založené nikoli
na schopnostech, ale na funkcích: hrdinové jeho próz buď propadají apatii a
pracovnímu i rodinnému stereotypu, nebo ubíjející drtivé nudě; v lepším případě
se snaží prorazit bezvýchodnost kruhového bloudění pokleslými aktivitami.
Tematicky čerpá autor z prostředí severočeských chemiček. Pokusy o román
pracovní morálky s optimističtějším pohledem na život v 70. letech ani úniky do
žánru sci-fi v 80. letech zdaleka nedosahují kvalit „inženýrských próz“ 60.
let. Velmi osobitý je Páralův autorský styl, využívající hutných neslovesných
vyjádření, administrativních obratů, metody proudu vědomí při vnitřních
monolozích a dokonalé kompozice, zejména při práci s opakováním týchž motivů.
Navzdory
tomu, že téměř všechny Páralovy prózy se staly bestsellery, jsou chvíle, kdy
čtenáře přemůže neodolatelné nutkání jeho knihu zavřít a odložit. Otřásající
pocit beznaděje nad bezvýchodností života románových hrdinů je stejně velký
jako jejich bezpáteřnost či - u těch slušnějších - tupá rezignace. Je až s
podivem, že se Páralovi podařilo na více než tisícovce stran nepoužít slova
socialismus, strana - a přesto čtenář cítí, čí problémy se zde popisují. A to
navzdory faktu, že ve svých vrcholných pracích dokázal autor nastavit „hmyzímu
hemžení“ postrádajícímu smysl života i zrcadlo všelidské. Podle vlastních slov
si spisovatel naplánoval své verše jako stavbu domu: postupně od základů začal
odhalovat morální úpadek doby, posléze se rozhodl hledat hlubinné jezero,
ticha, tvůrčí síly, radosti a lásky uvnitř nás samých. Zatím poslední autorovo
tvůrčí období sleduje motivy hledání lidského štěstí a analyzuje, jaké pochody
vyvolá v lidské psychice pokušení bezpracného splnění všech tužeb (sci-fi
cyklus 70. a 80. let). Na jakých konkrétních námětech naznačené umělecké záměry
realizoval? V jedné z mnoha charakteristik jeho díla se praví, že je lyrikem
města. Vskutku: jako pražský rodák, brněnský maturant, pardubický absolvent
Vysoké školy chemickotechnologické, vedoucí výzkumného oddělení v Liberci,
vedoucí provozu v Jablonci nad Jizerou, výzkumný pracovník v Ústí nad Labem a
patentový inženýr-chemik a spisovatel z povolání tamtéž měl k městskému životu
blízko. Lyrický živel v jeho epice, sklon k užívání metafor, hyperbol,
podobenství i prvků jakéhosi mystického oparu souvisí potom nesporně i se
zájmem o různá (i východní) filosofická a náboženská učení, k němuž se
přihlásil na jedné ze svých besed v Praze. Do Ústí nad Labem nás zavádí příběh
chemika Milana Renče, hrdiny první prózy černé pentalogie, novely „Veletrh
splněných přání“ (1964, s podtitulem „Příběh pokleslé aktivity“).
Jako příslovečný šroubek v ohromném stroji pohybuje se mladý muž v kruhu
pracovních činností, jejichž celkový smysl mu uniká a vlastně ho už ani
nezajímá. Kompenzaci profesních pocitů bezduché loutky hledá v oblasti
erotických dobrodružství, končících ovšem ve stereotypu stejně bezinvenčním.
Podobné téma nacházíme i v díle, označeném za nejpáralovštější ze všech
autorových próz, v novele „Soukromá vichřice“ (1964, Laboratorní
zpráva ze života hmyzu). Láska je jen iluze, život je jen tupé vegetování, den
toliko kruhem stále stejných, do posledního detailu opakovaných činností, zvyků
a návyků. Erotika je zdánlivé východisko ze ztráty radosti z tvůrčí práce a
víry v budoucnost, „aktivita“ podle hesla „Carpe diem“ se zde demonstrují dokonce
na čtyřech dvojicích. Dokonale ztracené životy, ať už jste Áda Vinš z Ústí, či
kdokoli jiný: únik je možný jen z cechu a z postele do postele, z města do
města - nikoli z vyprahlého konzumu do skutečně plného žití a milování.
Bláhovost podobných pseudoaktivit poznává i hrdina třetí novely „Katapult“
(1967, Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje). Mladý chemik
Jacek Jošt utíká z rodinného stereotypu dokonce v sedminásobném milostném
vztahu k ženám nalezeným podle inzerátu. V okamžiku, kdy hrdina poznává, že
jeho partnerky mají své vlastní představy o štěstí, a on sám je již z
neustálých „služebních cest“ mezi Ústím a Brnem unaven, rozhodne se vrátit k
vlastní rodině. Symbolický závěr však poukazuje na to, že jednou vystřelený
projektil katapultu již nelze zastavit: Jacek Jošt umírá při nepatrné kolizi
letadla jako jediný z pasažérů, „vystřelen“ uličkou mezi sedadly přímo na
pilotní kabinu. V roce 1969 přichází první skutečný Páralův román a zároveň i
umělecky i myšlenkově nejhlubší autorovo dílo vůbec - „Milenci a vrazi“
(Magazín ukájení před rokem 2000). Ve velkolepé syntéze shrnuje zde spisovatel
všechny své předchozí postřehy o trapnosti života, který nemá v daném systému
jiné východisko než nudu, citovou vyprahlost a pouhé fyzické vybití, s analýzou
celospolečenských příčin takového stavu a s úvahami o biologické determinaci
člověka jako druhu: člověka, který pro u(spo)kojení svých především fyzických
potřeb - dobrého jídla, bydlení, sexu - je schopen úplně obětovat svůj
charakter. Jeho paralely se světoznámým románem Červený a černý nesporně
vyplývají i z pohnutých dob, v nichž oba vznikaly. „Jsou dva druhy lidí: s
kvartýrem a bez něho,“ říká se na několika místech knihy. V takto naznačené
rovině vztahů rozvíjejí se pak i osudy nesmiřitelně rozdělených protagonistů v
příběhu jednoho starého domu a jedné zastarávající továrny na chemickou výrobu.
Místo dějů: Ústí nad Labem. Doba: rok 1960 až začátek 80. let, s
retrospektivními exkursy do období předválečného, válečného a poúnorového ( a v
době vzniku románu tedy i s anticipačními pohledy se budoucna). Hrdinové:
červení a modří - nebydlící a bydlící, řadoví zaměstnanci chemičky Kotex a její
ředitelé, chudí a bohatí. Syžet: červení z přízemí podnikové svobodárny se
snaží všemi metodami protlačit nahoru, na místa modrých; to, co lze přitom ze
začátku považovat za oprávněné přišití hrubé záplaty na hrubý pytel, se stává
postupně nekonečným řetězem podvodů, kliček, kompromisů. Rozuzlení: cena za
získání pozice modrých a udržení se na ní se nazývá ztráta cti, všech krásných
ideálů mládí, zapadnutí do drtivého vlčího koloběhu, v němž nelze jinak než výt
ve shodě s vůdci smečky; vykousat vůdce, nebo být vykousán - taková je morálka
modrých. Kolize: sotva se dostanu na místo ředitele Graafa, už musím sám čelit
útokům nových červených (dokonce i iniciály jejich křestních jmen a příjmení
jsou stejné jako u těch předchozích); dříve jsem bojoval za spravedlnost,
později za uskutečnění svých dávných snů, po dvaceti letech již jen za udržení
získané moci, funkcí, privilegií, milenek či vkladních knížek - z lovců se
stali lovení… Symbolické prvky, povyšující příběh do nadčasových rozměrů:
postava vrátného Tea, sledujícího hemžení obyvatel domu z odstupu moudrého
nezúčastněného, a jeho syna Iši, reformátora ubitého nájemníky domu; jako
protipól pak vypjatě živočišná sexualita sourozenců Serafinových, ztělesňující
biologickou determinovanost onoho koloběhu bojů červených s modrými. Idea díla:
až naturalistickými prostředky probudit svědomí všech, kteří se s takovým
stavem smiřují; modrání červených a vytlačování modrých novými červenými je
přitom alegorií dějinných bojů celého lidstva, celé Země. Právě s ohledem na
tuto ideu je román komponován. Obě roviny konkrétní realita Československa pěti
desetiletí i alegorická symbolika nábožensko-sociologická, se ústrojně
proplétají. Děj je prokládán fiktivními novinářskými zprávami, které pomáhají
povýšit jednotlivé epizody do všelidské platnosti, nevázané na přesně vymezený
čas či prostor. Každý z hlavních hrdinů je představen v medailónku Kdo je kdo,
který elegantní zkratkou seznamuje čtenáře s dosavadním vývojem postavy a
nenásilně zasazuje děj do širšího historického i zeměpisného kontextu.
Zábleskem skutečné umělecké bravury oslní kapitola Kapesní přehled 20 let jednoho
manželství, která neobyčejně plasticky a na minimálním prostoru vystihuje
nelítostnost logiky, s níž se hlavní hrdina Borek Trojan mění ze vzoru
revolucionářské červeně na unaveného dekadentního modrého. Podobně ilustrativní
je imaginární nekrolog za s. B. Trojana, pojatý jako úděsně působící parodie na
stalinovské fráze o nezištném úsilí, s nímž… Právě podobné pasáže - přes
nespornou obecnost a symboličnost románu - jsou z celého díla patrně
nejpůsobivější: koneckonců dějové jádro popisuje zcela konkrétní zemi, zcela
konkrétní systém při budování „kvalitativně nové společnosti “ (Páral své děje
navíc přesně datuje, aby nebylo pochyb ani o konkrétním časovém zařazení).
Obludná tragika červenomodrých kruhů je umocněna i typickými návraty motivů,
hyperbolami a kronikářskou věcností vypravování. Páral patří k těm nemnoha
spisovatelům, kteří objevili „svou parketu“ nejen v oblasti námětové, ale i
stylové. Nezaměnitelný autorský rukopis, rozpoznatelný již po několika málo
větách textu. Stejně jako identifikují čtenáři svého Čapka, Vančuru, Poláčka,
dokáží odlišit individuální styl Páralův od jiných autorů, zejména od jeho
epigonů. Dlouhá souvětí s volně, bezespoječně připojenými větami naznačují
chaos jistot v hlavách hrdinů; v kombinaci s touto metodou proudu vědomí
nacházíme zajímavé využití infinitivů pro přechod k vnitřnímu monologu. Typická
jsou hutná spojení bez užití určitého slovesa, popřípadě bez sponového slovesa
„být“ u trpného rodu, a to s efektem silné dynamizace děje. Nejpozoruhodnější
je způsob, jakým Páral postupuje ve snaze zcela setřít rozdíl mezi řečí autora
a řečí postavy; polopřímá a nevlastní přímá řeč samozřejmě nejsou jeho
vynálezem, ale objevné (nebo alespoň odvážné a přitom účinné) je zcela
samozřejmé přecházení er-formy do ich-formy, často uvnitř jediné věty. Tento
postup vtahuje čtenáře přímo do děje i do myšlenek postav a zvyšuje tak
autentičnost estetického prožitku. Celé Páralovo dílo se neustále pohybuje v
kontrastech. Nelze nevidět, že kritické vyznění bezduchého konzumu je často provázeno
znatelným obdivem k jeho příjemným stránkám; že mezi umělecky funkčním
zařízením erotických scén najdeme více než dost vypočítavých útoků na nižší
půdy jisté kategorie čtenářů; že mezi parodiemi na thrillery, rodokapsy a
romantické seriály a zneužíváním jejich laciných triků není u Párala vždy zcela
jasná a ostře vedená hranice; že hluboké a skutečně objevné myšlenky jsou
doslova ničeny zbytečným pozérstvím, s nímž Páral nechává své fiktivní hrdiny
„číst Párala“, „zajímat se o to, co říká Páral“; „promítat si ilustrovaný
záznam nesmrtelného románu Profesionální žena“; že virtuózní balancování mezi
postavením spisovatele publikovaného nebo samizdatového vyřešil ve prospěch
prvého za cenu viditelného ústupu z myšlenkové průbojnosti. I přes tyto výhrady
lze uzavřít konstatováním, že Vladimír Páral má nespornou zásluhu na umělecky
velice zdařilém uvedení hlavních negativních stránek života naší společnosti
zejména 60. let; přispěl objevně k poznání mechanismů, jimiž jsou probouzeny ty
horší stránky lidské bytosti, a v neposlední řadě dal svou tematickou e
stylovou osobitostí podnět celé řadě dalších spisovatelů, aby se pokusili
spoluvytvářet společenské vědomí doby jinak než jen na povel.Poslední dílo
černé pentalogie, „Profesionální žena“ (1971, román pro každého)
nese rysy polovičatosti. Důvodem bylo nejen velké vypětí autorovo při práci na
Milencích a vrazích, ale i objektivní nutnost (Milenci a vrazi nesměli dalších
dvacet let vyjít). Příběh překrásné, zprvu naivní a lehce manipulovatelné dívky
Soni je pojat jako „román pro služky“ kombinovaný se seriálem o Angelice. Od
otročiny v hotelu svých příbuzných dostává se hrdinka přes doslovné zajetí
svými obdivovateli až k romantické lásce k tajemnému Manku Mannsfeldovi, z nějž
se v „senzačním odhalení“ vyklube ušlápnutý podvodníček Novák… Čtenářsky
záživné, páralovsky lechtivé a přiměřeně vzrušivé - umělecky však nedotažené,
na mnoha místech psychologicky nevěrohodné: a nic na tomto hodnocení nemůže
změnit skutečnost, že Páral se zde ke kopírování nižších žánrů předem výslovně
hlásí a že text se tváří jako jejich parodie. Jde totiž jen o obratnou
konstrukci, která má odrazit každou námitku proti umělecké kvalitě. Úvaha
některých recenzí, že mělo jít o alegorii na rok 1968, se zdá být příliš
odvážná. Chaos je spíše v textu samém než ideovém záměru. Tzv. bílá řada 70.
let navazuje takřka bezvýhradně na tematiku i prostředí próz předchozích,
viditelný rozdíl však nacházíme v celkovém myšlenkovém vyznění: ač obdobným
stylem, snaží se nyní autor najít pro své hrdiny aktivity vskutku pozitivní,
probouzet je z letargie a dát jim nějaký hodnotný životní cíl. Snad si Páral
uvědomil, že další rozmělňování téhož námětu týmiž postupy by bylo neúnosné,
snad i sám dospěl k optimističtějším názorům, silně působil i tlak doby, která
v letech normalizace neměla ráda záporné hrdiny. I tak se však dvě novely a dva
romány této série opakují jak v dílčích motivech, tak i v reáliích, a méně by
zde patrně bylo bývalo více. Pouze novela „Mladý muž a bílá velryba “ (1973) snese přísnější měřítka a přinesla
skutečné novum, a to i přes poněkud tezovitý děj a zbytečně zvýrazněné ideové
vyznění závěru. Hlavní hrdina, mladý směnový mistr v chemičce v Ústí Břetislav
Laboutka, se zamiluje do Edity, bývalé přítelkyně svého staršího kolegy a kamaráda
Viktora Pance. Inženýrka Benningerová totiž přijíždí do Ústí z Prahy, aby zde
svého někdejšího milence, skvělého chemika, přiměla k pomoci na jejím životně
důležitém projektu. Bez nejmenších skrupulí mu doslova „předhodí“ i svou
krásnou mladou asistentku, avšak úkol je vyřešen teprve tehdy, když se jej ujme
Břeťa. Tento čistý, aktivitou nabitý a nezkažený mladý muž dokáže svou
přítomností, čestností i elánem získat nakonec i zkamenělé srdce Edity, která
své nejlepší roky obětovala kariéře. I když Břeťa v závěrečném heroickém útoku
na nepoddajnou chemickou látku umírá, svůj život nežil marně - opravdově a
nepředstíraně toužil po něčem velkém a docílil toho, dokázal dokonce svým
světlem zapalovat i vyhaslá nitra svých blízkých: chytil svou velkou bílou velrybu.
Příběh Břeti přes svoji přímočarou naivitu paradoxně působí věrohodněji než
záznam pokusu o citovou převýchovu ztroskotance Kazana Somra v novele „Radost
až do rána“ (1975), Vyumělkovaný přerod vagabunda v „pracujícího
občana“ jenž přestává provokovat svou odlišností a hodlá se „zařadit“, jakoby
vystihoval obdobnou proměnu další Páralovy tvorby: originality, myšlenkové
průbojnosti i kritičnosti prudce ubývá. Tak například sledování osudů osmi
hrdinů románu „Generální zázrak“ (1978) je pro sečtělého ctitele
autorova díla vskutku jen opakováním rozmělněné abecedy páralovštiny. A o
závěru, že hledaným generálním zázrakem - tj. východiskem z pracovního a
erotického stereotypu - je láska, lže říci jediné: již jsme někde jinde četli
něco podobného, a navíc lépe napsaného. Z podobného bludného kruhu, v jakém
žijí jeho hrdinové, pokusil se Páral prorazit značným subjektivizováním
dosavadní přísné popisnosti, objektivnosti a fotografičnosti v silně
autobiografickém románu „Muka obraznosti“ (1980); výsledkem však byla
opět již tak dobře známá schémata hrdiny přicházejícího poprvé do praxe, jeho
rozčarování, úniku do erotiky - pravda, tentokrát prezentované i na Párala
velmi razantně. Muselo přijít něco nového. Romány a novely science fiction 80.
let však nepřinesly mnoho objevného po stránce myšlenkové a rovněž umělecky
viditelně sledují trend klesající náročnosti širokého čtenářského publika, jak
jsme toho v posledních dvou desetiletích svědky. Přesto jedna z řady těchto
knih byla kritikou trochu nespravedlivě podceněna: totiž novela „Pokušení
A - ZZ“ (1982). Páral zde „pustil z řetězu“ všechny dráždivé choutky
lidí a řeší zajímavě otázku, co vše je schopen člověk udělat a kam až je
schopen morálně klesnout, nabídne-li se mu snadné splnění všech tajných tužeb
(pohříchu většinou materiálního charakteru). Přes banální závěr splňuje kniha
všechny požadavky na alespoň zajímavou, dráždivou oddechovou burlesku, což
bohužel nelze říci o prózách ostatních: „Válka s mnohozvířetem“
(1983) připlétá k nevázané živočišnosti a drogové závislosti i varování před
ekologickou katastrofou, u novely „Romeo a Julie 2300“ (1982) a
románu „Země žen“ (1987) Páral již skutečně těží pouze ze své
řemeslné zručnosti a dosavadní popularity. Zatím poslední autorovou knihou je
rámcová novela „Dekameron 2000 aneb láska v Praze“ (1990), až na
několik zdařilých pasáží rovněž nevybočující z literárního průměru.