Vladimír Páral (1932)

Prozaik působící od 60. let, oficiálně publikovaný pozorovatel zmechanizovaného životního stereotypu, literární spoluobjevitel maloměšťáctví zcela nového typu - socialistického parazitizmu. Největší Páralovou zásluhou je chladně objektivní deskripce morálních i fyzických důsledků bezperspektivního živoření v atmosféře neporazitelného nehybna. S krutou nemilosrdností odhaluje autor ve svých nejlepších dílech důsledky protekcí, korupcí, kariérismu a moci založené nikoli na schopnostech, ale na funkcích: hrdinové jeho próz buď propadají apatii a pracovnímu i rodinnému stereotypu, nebo ubíjející drtivé nudě; v lepším případě se snaží prorazit bezvýchodnost kruhového bloudění pokleslými aktivitami. Tematicky čerpá autor z prostředí severočeských chemiček. Pokusy o román pracovní morálky s optimističtějším pohledem na život v 70. letech ani úniky do žánru sci-fi v 80. letech zdaleka nedosahují kvalit „inženýrských próz“ 60. let. Velmi osobitý je Páralův autorský styl, využívající hutných neslovesných vyjádření, administrativních obratů, metody proudu vědomí při vnitřních monolozích a dokonalé kompozice, zejména při práci s opakováním týchž motivů.

Navzdory tomu, že téměř všechny Páralovy prózy se staly bestsellery, jsou chvíle, kdy čtenáře přemůže neodolatelné nutkání jeho knihu zavřít a odložit. Otřásající pocit beznaděje nad bezvýchodností života románových hrdinů je stejně velký jako jejich bezpáteřnost či - u těch slušnějších - tupá rezignace. Je až s podivem, že se Páralovi podařilo na více než tisícovce stran nepoužít slova socialismus, strana - a přesto čtenář cítí, čí problémy se zde popisují. A to navzdory faktu, že ve svých vrcholných pracích dokázal autor nastavit „hmyzímu hemžení“ postrádajícímu smysl života i zrcadlo všelidské. Podle vlastních slov si spisovatel naplánoval své verše jako stavbu domu: postupně od základů začal odhalovat morální úpadek doby, posléze se rozhodl hledat hlubinné jezero, ticha, tvůrčí síly, radosti a lásky uvnitř nás samých. Zatím poslední autorovo tvůrčí období sleduje motivy hledání lidského štěstí a analyzuje, jaké pochody vyvolá v lidské psychice pokušení bezpracného splnění všech tužeb (sci-fi cyklus 70. a 80. let). Na jakých konkrétních námětech naznačené umělecké záměry realizoval? V jedné z mnoha charakteristik jeho díla se praví, že je lyrikem města. Vskutku: jako pražský rodák, brněnský maturant, pardubický absolvent Vysoké školy chemickotechnologické, vedoucí výzkumného oddělení v Liberci, vedoucí provozu v Jablonci nad Jizerou, výzkumný pracovník v Ústí nad Labem a patentový inženýr-chemik a spisovatel z povolání tamtéž měl k městskému životu blízko. Lyrický živel v jeho epice, sklon k užívání metafor, hyperbol, podobenství i prvků jakéhosi mystického oparu souvisí potom nesporně i se zájmem o různá (i východní) filosofická a náboženská učení, k němuž se přihlásil na jedné ze svých besed v Praze. Do Ústí nad Labem nás zavádí příběh chemika Milana Renče, hrdiny první prózy černé pentalogie, novely „Veletrh splněných přání“ (1964, s podtitulem „Příběh pokleslé aktivity“). Jako příslovečný šroubek v ohromném stroji pohybuje se mladý muž v kruhu pracovních činností, jejichž celkový smysl mu uniká a vlastně ho už ani nezajímá. Kompenzaci profesních pocitů bezduché loutky hledá v oblasti erotických dobrodružství, končících ovšem ve stereotypu stejně bezinvenčním. Podobné téma nacházíme i v díle, označeném za nejpáralovštější ze všech autorových próz, v novele „Soukromá vichřice“ (1964, Laboratorní zpráva ze života hmyzu). Láska je jen iluze, život je jen tupé vegetování, den toliko kruhem stále stejných, do posledního detailu opakovaných činností, zvyků a návyků. Erotika je zdánlivé východisko ze ztráty radosti z tvůrčí práce a víry v budoucnost, „aktivita“ podle hesla „Carpe diem“ se zde demonstrují dokonce na čtyřech dvojicích. Dokonale ztracené životy, ať už jste Áda Vinš z Ústí, či kdokoli jiný: únik je možný jen z cechu a z postele do postele, z města do města - nikoli z vyprahlého konzumu do skutečně plného žití a milování. Bláhovost podobných pseudoaktivit poznává i hrdina třetí novely „Katapult“ (1967, Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje). Mladý chemik Jacek Jošt utíká z rodinného stereotypu dokonce v sedminásobném milostném vztahu k ženám nalezeným podle inzerátu. V okamžiku, kdy hrdina poznává, že jeho partnerky mají své vlastní představy o štěstí, a on sám je již z neustálých „služebních cest“ mezi Ústím a Brnem unaven, rozhodne se vrátit k vlastní rodině. Symbolický závěr však poukazuje na to, že jednou vystřelený projektil katapultu již nelze zastavit: Jacek Jošt umírá při nepatrné kolizi letadla jako jediný z pasažérů, „vystřelen“ uličkou mezi sedadly přímo na pilotní kabinu. V roce 1969 přichází první skutečný Páralův román a zároveň i umělecky i myšlenkově nejhlubší autorovo dílo vůbec - „Milenci a vrazi“ (Magazín ukájení před rokem 2000). Ve velkolepé syntéze shrnuje zde spisovatel všechny své předchozí postřehy o trapnosti života, který nemá v daném systému jiné východisko než nudu, citovou vyprahlost a pouhé fyzické vybití, s analýzou celospolečenských příčin takového stavu a s úvahami o biologické determinaci člověka jako druhu: člověka, který pro u(spo)kojení svých především fyzických potřeb - dobrého jídla, bydlení, sexu - je schopen úplně obětovat svůj charakter. Jeho paralely se světoznámým románem Červený a černý nesporně vyplývají i z pohnutých dob, v nichž oba vznikaly. „Jsou dva druhy lidí: s kvartýrem a bez něho,“ říká se na několika místech knihy. V takto naznačené rovině vztahů rozvíjejí se pak i osudy nesmiřitelně rozdělených protagonistů v příběhu jednoho starého domu a jedné zastarávající továrny na chemickou výrobu. Místo dějů: Ústí nad Labem. Doba: rok 1960 až začátek 80. let, s retrospektivními exkursy do období předválečného, válečného a poúnorového ( a v době vzniku románu tedy i s anticipačními pohledy se budoucna). Hrdinové: červení a modří - nebydlící a bydlící, řadoví zaměstnanci chemičky Kotex a její ředitelé, chudí a bohatí. Syžet: červení z přízemí podnikové svobodárny se snaží všemi metodami protlačit nahoru, na místa modrých; to, co lze přitom ze začátku považovat za oprávněné přišití hrubé záplaty na hrubý pytel, se stává postupně nekonečným řetězem podvodů, kliček, kompromisů. Rozuzlení: cena za získání pozice modrých a udržení se na ní se nazývá ztráta cti, všech krásných ideálů mládí, zapadnutí do drtivého vlčího koloběhu, v němž nelze jinak než výt ve shodě s vůdci smečky; vykousat vůdce, nebo být vykousán - taková je morálka modrých. Kolize: sotva se dostanu na místo ředitele Graafa, už musím sám čelit útokům nových červených (dokonce i iniciály jejich křestních jmen a příjmení jsou stejné jako u těch předchozích); dříve jsem bojoval za spravedlnost, později za uskutečnění svých dávných snů, po dvaceti letech již jen za udržení získané moci, funkcí, privilegií, milenek či vkladních knížek - z lovců se stali lovení… Symbolické prvky, povyšující příběh do nadčasových rozměrů: postava vrátného Tea, sledujícího hemžení obyvatel domu z odstupu moudrého nezúčastněného, a jeho syna Iši, reformátora ubitého nájemníky domu; jako protipól pak vypjatě živočišná sexualita sourozenců Serafinových, ztělesňující biologickou determinovanost onoho koloběhu bojů červených s modrými. Idea díla: až naturalistickými prostředky probudit svědomí všech, kteří se s takovým stavem smiřují; modrání červených a vytlačování modrých novými červenými je přitom alegorií dějinných bojů celého lidstva, celé Země. Právě s ohledem na tuto ideu je román komponován. Obě roviny konkrétní realita Československa pěti desetiletí i alegorická symbolika nábožensko-sociologická, se ústrojně proplétají. Děj je prokládán fiktivními novinářskými zprávami, které pomáhají povýšit jednotlivé epizody do všelidské platnosti, nevázané na přesně vymezený čas či prostor. Každý z hlavních hrdinů je představen v medailónku Kdo je kdo, který elegantní zkratkou seznamuje čtenáře s dosavadním vývojem postavy a nenásilně zasazuje děj do širšího historického i zeměpisného kontextu. Zábleskem skutečné umělecké bravury oslní kapitola Kapesní přehled 20 let jednoho manželství, která neobyčejně plasticky a na minimálním prostoru vystihuje nelítostnost logiky, s níž se hlavní hrdina Borek Trojan mění ze vzoru revolucionářské červeně na unaveného dekadentního modrého. Podobně ilustrativní je imaginární nekrolog za s. B. Trojana, pojatý jako úděsně působící parodie na stalinovské fráze o nezištném úsilí, s nímž… Právě podobné pasáže - přes nespornou obecnost a symboličnost románu - jsou z celého díla patrně nejpůsobivější: koneckonců dějové jádro popisuje zcela konkrétní zemi, zcela konkrétní systém při budování „kvalitativně nové společnosti “ (Páral své děje navíc přesně datuje, aby nebylo pochyb ani o konkrétním časovém zařazení). Obludná tragika červenomodrých kruhů je umocněna i typickými návraty motivů, hyperbolami a kronikářskou věcností vypravování. Páral patří k těm nemnoha spisovatelům, kteří objevili „svou parketu“ nejen v oblasti námětové, ale i stylové. Nezaměnitelný autorský rukopis, rozpoznatelný již po několika málo větách textu. Stejně jako identifikují čtenáři svého Čapka, Vančuru, Poláčka, dokáží odlišit individuální styl Páralův od jiných autorů, zejména od jeho epigonů. Dlouhá souvětí s volně, bezespoječně připojenými větami naznačují chaos jistot v hlavách hrdinů; v kombinaci s touto metodou proudu vědomí nacházíme zajímavé využití infinitivů pro přechod k vnitřnímu monologu. Typická jsou hutná spojení bez užití určitého slovesa, popřípadě bez sponového slovesa „být“ u trpného rodu, a to s efektem silné dynamizace děje. Nejpozoruhodnější je způsob, jakým Páral postupuje ve snaze zcela setřít rozdíl mezi řečí autora a řečí postavy; polopřímá a nevlastní přímá řeč samozřejmě nejsou jeho vynálezem, ale objevné (nebo alespoň odvážné a přitom účinné) je zcela samozřejmé přecházení er-formy do ich-formy, často uvnitř jediné věty. Tento postup vtahuje čtenáře přímo do děje i do myšlenek postav a zvyšuje tak autentičnost estetického prožitku. Celé Páralovo dílo se neustále pohybuje v kontrastech. Nelze nevidět, že kritické vyznění bezduchého konzumu je často provázeno znatelným obdivem k jeho příjemným stránkám; že mezi umělecky funkčním zařízením erotických scén najdeme více než dost vypočítavých útoků na nižší půdy jisté kategorie čtenářů; že mezi parodiemi na thrillery, rodokapsy a romantické seriály a zneužíváním jejich laciných triků není u Párala vždy zcela jasná a ostře vedená hranice; že hluboké a skutečně objevné myšlenky jsou doslova ničeny zbytečným pozérstvím, s nímž Páral nechává své fiktivní hrdiny „číst Párala“, „zajímat se o to, co říká Páral“; „promítat si ilustrovaný záznam nesmrtelného románu Profesionální žena“; že virtuózní balancování mezi postavením spisovatele publikovaného nebo samizdatového vyřešil ve prospěch prvého za cenu viditelného ústupu z myšlenkové průbojnosti. I přes tyto výhrady lze uzavřít konstatováním, že Vladimír Páral má nespornou zásluhu na umělecky velice zdařilém uvedení hlavních negativních stránek života naší společnosti zejména 60. let; přispěl objevně k poznání mechanismů, jimiž jsou probouzeny ty horší stránky lidské bytosti, a v neposlední řadě dal svou tematickou e stylovou osobitostí podnět celé řadě dalších spisovatelů, aby se pokusili spoluvytvářet společenské vědomí doby jinak než jen na povel.Poslední dílo černé pentalogie, „Profesionální žena“ (1971, román pro každého) nese rysy polovičatosti. Důvodem bylo nejen velké vypětí autorovo při práci na Milencích a vrazích, ale i objektivní nutnost (Milenci a vrazi nesměli dalších dvacet let vyjít). Příběh překrásné, zprvu naivní a lehce manipulovatelné dívky Soni je pojat jako „román pro služky“ kombinovaný se seriálem o Angelice. Od otročiny v hotelu svých příbuzných dostává se hrdinka přes doslovné zajetí svými obdivovateli až k romantické lásce k tajemnému Manku Mannsfeldovi, z nějž se v „senzačním odhalení“ vyklube ušlápnutý podvodníček Novák… Čtenářsky záživné, páralovsky lechtivé a přiměřeně vzrušivé - umělecky však nedotažené, na mnoha místech psychologicky nevěrohodné: a nic na tomto hodnocení nemůže změnit skutečnost, že Páral se zde ke kopírování nižších žánrů předem výslovně hlásí a že text se tváří jako jejich parodie. Jde totiž jen o obratnou konstrukci, která má odrazit každou námitku proti umělecké kvalitě. Úvaha některých recenzí, že mělo jít o alegorii na rok 1968, se zdá být příliš odvážná. Chaos je spíše v textu samém než ideovém záměru. Tzv. bílá řada 70. let navazuje takřka bezvýhradně na tematiku i prostředí próz předchozích, viditelný rozdíl však nacházíme v celkovém myšlenkovém vyznění: ač obdobným stylem, snaží se nyní autor najít pro své hrdiny aktivity vskutku pozitivní, probouzet je z letargie a dát jim nějaký hodnotný životní cíl. Snad si Páral uvědomil, že další rozmělňování téhož námětu týmiž postupy by bylo neúnosné, snad i sám dospěl k optimističtějším názorům, silně působil i tlak doby, která v letech normalizace neměla ráda záporné hrdiny. I tak se však dvě novely a dva romány této série opakují jak v dílčích motivech, tak i v reáliích, a méně by zde patrně bylo bývalo více. Pouze novela „Mladý muž a bílá velryba “  (1973) snese přísnější měřítka a přinesla skutečné novum, a to i přes poněkud tezovitý děj a zbytečně zvýrazněné ideové vyznění závěru. Hlavní hrdina, mladý směnový mistr v chemičce v Ústí Břetislav Laboutka, se zamiluje do Edity, bývalé přítelkyně svého staršího kolegy a kamaráda Viktora Pance. Inženýrka Benningerová totiž přijíždí do Ústí z Prahy, aby zde svého někdejšího milence, skvělého chemika, přiměla k pomoci na jejím životně důležitém projektu. Bez nejmenších skrupulí mu doslova „předhodí“ i svou krásnou mladou asistentku, avšak úkol je vyřešen teprve tehdy, když se jej ujme Břeťa. Tento čistý, aktivitou nabitý a nezkažený mladý muž dokáže svou přítomností, čestností i elánem získat nakonec i zkamenělé srdce Edity, která své nejlepší roky obětovala kariéře. I když Břeťa v závěrečném heroickém útoku na nepoddajnou chemickou látku umírá, svůj život nežil marně - opravdově a nepředstíraně toužil po něčem velkém a docílil toho, dokázal dokonce svým světlem zapalovat i vyhaslá nitra svých blízkých: chytil svou velkou bílou velrybu. Příběh Břeti přes svoji přímočarou naivitu paradoxně působí věrohodněji než záznam pokusu o citovou převýchovu ztroskotance Kazana Somra v novele „Radost až do rána“ (1975), Vyumělkovaný přerod vagabunda v „pracujícího občana“ jenž přestává provokovat svou odlišností a hodlá se „zařadit“, jakoby vystihoval obdobnou proměnu další Páralovy tvorby: originality, myšlenkové průbojnosti i kritičnosti prudce ubývá. Tak například sledování osudů osmi hrdinů románu „Generální zázrak“ (1978) je pro sečtělého ctitele autorova díla vskutku jen opakováním rozmělněné abecedy páralovštiny. A o závěru, že hledaným generálním zázrakem - tj. východiskem z pracovního a erotického stereotypu - je láska, lže říci jediné: již jsme někde jinde četli něco podobného, a navíc lépe napsaného. Z podobného bludného kruhu, v jakém žijí jeho hrdinové, pokusil se Páral prorazit značným subjektivizováním dosavadní přísné popisnosti, objektivnosti a fotografičnosti v silně autobiografickém románu „Muka obraznosti“ (1980); výsledkem však byla opět již tak dobře známá schémata hrdiny přicházejícího poprvé do praxe, jeho rozčarování, úniku do erotiky - pravda, tentokrát prezentované i na Párala velmi razantně. Muselo přijít něco nového. Romány a novely science fiction 80. let však nepřinesly mnoho objevného po stránce myšlenkové a rovněž umělecky viditelně sledují trend klesající náročnosti širokého čtenářského publika, jak jsme toho v posledních dvou desetiletích svědky. Přesto jedna z řady těchto knih byla kritikou trochu nespravedlivě podceněna: totiž novela „Pokušení A - ZZ“ (1982). Páral zde „pustil z řetězu“ všechny dráždivé choutky lidí a řeší zajímavě otázku, co vše je schopen člověk udělat a kam až je schopen morálně klesnout, nabídne-li se mu snadné splnění všech tajných tužeb (pohříchu většinou materiálního charakteru). Přes banální závěr splňuje kniha všechny požadavky na alespoň zajímavou, dráždivou oddechovou burlesku, což bohužel nelze říci o prózách ostatních: „Válka s mnohozvířetem“ (1983) připlétá k nevázané živočišnosti a drogové závislosti i varování před ekologickou katastrofou, u novely „Romeo a Julie 2300“ (1982) a románu „Země žen“ (1987) Páral již skutečně těží pouze ze své řemeslné zručnosti a dosavadní popularity. Zatím poslední autorovou knihou je rámcová novela „Dekameron 2000 aneb láska v Praze“ (1990), až na několik zdařilých pasáží rovněž nevybočující z literárního průměru.