Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Pavel Ota (1930-1973)

Ota Pavel (1930-1973)

Sportovní novinář, prozaik, reportér ( zúčastnil se například zájezdů fotbalistů Dukly do Ameriky v roce 1962) a předtím hrál závodně za Spartu hokej a byl trenérem dorostu.Vlastním jménem Ota Popper. Do literatury vstoupil v polovině 60. let jako autor sportovní beletrie. Mezi jeho díla s sportovní tematikou: „Dukla mezi mrakodrapy“, „Pohár od pánaboha“, „Pohádka o Raškovi“ a další. Vzpomínková literatura – příběhy členů vlastní rodiny a svého dětství. (Sbírky povídek „Smrt krásných srnců“ a „Jak jsem potkal ryby“.) Výbor „Zlatí úhoři“ je jádrem spisovatelových autobiografických próz.

„Zlatí úhoři“ (Výbor z povídek):

„Černá štika“ – šestiletý Ota a jeho starší bratři Hugo a Jirka chytají na ostrůvku řeky Berounky do ruky malé rybky. Jednou objevili obrovskou rybu – černou štiku. Volají na nejmladšího Otu, aby jim šel pomoci ji chytit. Zlobí se na něj, když se to nepodaří – ve skutečnosti se jí i oni trochu bojí a jsou rádi, když ryba mizí v hloubce řeky.

„Moje první ryba“ – Převozník strejda Prošek udělal malému Otovi první rybářský prut. Ota na něj chytil u ostrova na Berounce svou první rybu, krásného okouna. Jeho kůži přibil Prošek na vrata stodoly, aby všichni viděli, že se v Luhu pod Bránovem zrodil další rybář.

„Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům“ – Když začalo pršet a zakalila se voda v řece, vypracoval tatínek plán, jak nachytat mnoho úhořů, aby stálo za to dát je k řezníkovi vyudit. V noci se vydali k řece. Tatínek na jednu šňůru navlékl mnoho malých rybiček a rousnic a poručil Otovi, který se třásl zimou, aby se svlékl a šňůru s návnadou donesl hlouběji do řeky. Vůbec si nevšiml, že po dešti voda stále stoupá. Pobízel chlapce, aby šel stále dál. Ota se málem utopil v silném proudu. Křečovitě se držel šňůry a otci se podařilo přitáhnout ho ke břehu.

„Nejdražší ve střední Evropě“ – Otův tatínek si chtěl pořídit vlastní rybník s rybami. Sehnal rybník od známého – doktora Václavíka. Když se byli u rybníka podívat, doktor hodil do vody kousek žemle a okamžitě po ní skočil šestikilový kapr. Tatínek rybník koupil za deset tisíc a těšil se na jeho výlov, doufal, že v něm bude mnoho velkých ryb . Na výlov pozval příbuzné i rybáře z povolání, maminka připravila pro všechny jídlo. Když byl rybník vypuštěn, ukázalo se, že v něm je pouze jediný obrovský kapr. Tatínek sklidil posměch, ale pomstil se doktorovi tak, že mu za deset tisíc prodal ledničku, z níž vyndal vnitřek, takže zbyla jen prázdná bedna. Tak byl kapr i lednička nejdražší ve střední Evropě.

„Ve službách Švédska“ – Autor vypráví o svém tatínkovi, který byl obchodním zástupcem švédské firmy Electrolux a prodával vysavače a ledničky. Díky jeho umění jednat s lidmi se brzy stal nejúspěšnějším prodejcem v republice. Rodině se začalo dobře dařit, tatínek si koupil drahé oblečení a veliké auto, které však neuměl řídit. Na neděli si na rodinné výlety najímali řidiče. jednou v Lánech tatínek řidiče přemluvil, aby ho pustil k volantu, a narazil do vrat zámku pana prezidenta. Tatínkovi se zalíbila manželka ředitele firmy, paní Irma. Slíbil jí, že zařídí, aby ji manžel maloval jeden z nejznámějších malířů, profesor Nechleba, který nerad maloval ženy. Tatínkovi dalo mnoho práce profesora přemluvit, aby mu paní Irmu směl přivést. Když se to podařilo, profesor se na paní Irmu ani pořádně nepodíval, a řekl, že takovou paničku malovat nebude. Tatínka před vyhazovem z práce zachránilo jen to, že byl v prodeji luxů a ledniček nejlepší na světě.

„Bílé hřiby“ – Chlapci s maminkou šli do lesa na roští a uviděli náhle před sebou stráň plnou bílých kamenů. Když přišli blíže, poznali, že to nejsou kameny, ale neuvěřitelné množství velkých bílých hřibů. Když je složili doma ve stodole, našel Ota maminku, jak nad nimi pláče. Věřila, že když roste mnoho hub, bude brzy válka. Další rok zabrali naši republiku Němci, v rádiu bylo vysílání o bombardování Varšavy. Chlapec si  v hrůze představuje, jaké by to bylo, kdyby bombardovali i jejich stavení a bomby by padaly i do řeky, na jejíž hladině by plula mrtvá těla ryb.

„Smrt krásných srnců“ – Za války museli Otovi bratři a otec nosit na klopě žlutou židovskou hvězdu. Ve třetím roce války byli bratři Hugo a Jirka povoláni do koncentráku. Tatínek jim chtěl umožnit, aby se před odjezdem ještě pořádně najedli masa. Vydal se tajně na ryby, ale nepodařilo se mu nic ulovit. Navštívil svého přítele převozníka Proška, který měl vlčáka Holana. Ten mnohokrát ulovil srnce, a i když hajní měli podezření, nic Proškovi nedokázali. Tatínek si chtěl půjčit psa, aby pro chlapce ulovil srnce. Prošek se zdráhal, protože za pytláctví byl trest smrti. Pak se však rozhodl příteli vyhovět. Pes zpočátku nechtěl s tatínkem jít, ale pak nějak vytušil, že je to otázka života a smrti a skutečně ulovil srnce. Náhle se objevili dva muži. Otec se bál, že jsou to Němci, ale byly to jen dva rybáři, kteří odehnali psa a srnce se chystali odnést. Běžel za Proškem, spolu se vrátili a předstírali, že jsou hajný a nadlesní, kteří hledají pytláka. Oba rybáři nechali již staženého a vyvrženého srnce na místě a utekli. Otci se podařilo srnce dopravit domů a maminka vařila chlapcům denně srnčí pochoutky. Když se po válce oba vrátili a zvláště Jirka byl ve velmi zbědovaném stavu, řekl, že mu možná ten srnec zachránil život, že díky jemu vydržel až do konce.

„Můžou tě i zabít“ – Když odešel i Otův tatínek do koncentráku, zůstal chlapec doma s maminkou. Žilo se jim zle, maminka těžce pracovala na polích, chlapec tajně chodil lovit kapry do rybníka a pak je u sedláků vyměňoval za potraviny. Bál se porybného pana Záruby a věděl, že je ve městě několik udavačů, kteří by ho mohli prozradit, což znamenalo smrt. Jednou ho Záruba skutečně uviděl, ale protože měl nemocnou nohu, nemohl Otu dohonit.  Ota raději nešel celou noc domů a ráno mu maminka řekla, že pro něj večer přišli četníci. Porybný Záruba došel na stanici a tam řekl, aby četníci již pro chlapce nechodili, že si to s ním vyřídí sám. Ota dlouho k rybníku nešel. Když se zase znovu odhodlal, zjistil, že se k němu blíží dva chlapi. Dal se na útěk, ale narazil přímo na porybného, který měl v ruce silnou hůl. Místo výprasku mu však porybný nařídil, aby hodně křičel, a mával naoko holí jako při výprasku, aby si lidé mysleli, že koná svou povinnost. Pak se ptal, zda otec a bratři píší z koncentráku a poradil chlapci, kam má na ryby chodit, aby ho nikdo neviděl.  

Další díla: „Plná bedna šampaňského“, „Fialový poustevník“, „Běh Prahou“ s podtitulkem „Jak tatínek byl, a zase nebyl komunistou“ - z politických důvodů povídka před rokem 1989 kolovala pouze v opisech. 

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz