Josef Palivec (1886-1975)
Básník,
překladatel a kritik, nejdůslednější a téměř jediný představitel „čisté poezie“
v české literatuře. Narodil se ve Zbirohu, maturoval v Plzni. Byl
těžce raněn na frontě první světové války, vězněn pro účast v protinacistickém
odboji za druhé světové války a později ve vykonstruovaném procesu odsouzen a
žalářován i za komunistické nadvlády. Palivec kongeniálně překládal do češtiny
verše Paula Valéryho („Had“,1929; „Kouzla“, 1933; „Mladá
Parka“, 1938). První básnickou sbírku vydal teprve v roce 1941 – „Pečetní
prsten“, následovala kniha „Naslouchání“ (1942) a poté sbírka „Síta“
(1943), shrnující sbírky předešlé a rozšířená o báseň „Spáč“. Palivcova poezie je
vysoce intelektuální, je to spíše poezie pro básníky než pro širokou čtenářskou
obec. Palivec měl mezi nimi řadu blízkých přátel a ctitelů (Halas, Seifert,
Hora), jimž byl také v mnoha směrech rádcem: rozuměl nejtajnějším receptům
básnického řemesla tak jako málokdo druhý. Sborník jeho esejů „Poezie
stále budoucí“ vyšel roku 1969. Jaroslav Seifert napsal: „Troufám si
tvrdit, že není u nás mnoho lidí, kteří rozumějí tak poezii jako Palivec. Říkám
poezii, ale mám na mysli hlavně onu jedinečnou organizaci slov, která ne zcela
jednoduše, ale zato tím obdivuhodněji vysloví básnickou myšlenku v takovém
objetí s rodnou řečí, že se zrodí nová krása.“
„Pečetní
prsten“ – Čistá poezie,
kultivovaná zejména v meziválečné francouzské literatuře Paulem Valérym,
neměla v české literatuře mnoho vyznavačů. Pouze Josef Palivec jí zasvětil
celý svůj život a dosáhl zde výsledků, které výrazně obohatily českou poezii. „Čistá
poezie“ nerozbíjí dosavadní formy, naopak, přísně je naplňuje a překážky, které
musí překonávat každé úsilí o metrickou, rytmickou, tropickou i logickou organizaci
slov, ještě záměrně stupňuje. Básník je tu konstruktérem budujícím opěrné
pilíře, nosné trámy a spojovací příčky, aby je pak vyplnil stavebním materiálem
a vytvořil tak libozvučnou krásnou stavbu. Je to ovšem krása vypočítaná a
poněkud chladná, vyžadující vstřícný přístup čtenářů právě tak, jako kubistická
či abstrakcionistická malba vyžaduje racionální přístup diváků nebo konkrétní
hudba odborně poučený přístup posluchačů. V Palivcově poezii se setkáváme
téměř výhradně s pravidelnými metry, symetrickou organizací slok a s konstantními
rýmovými schématy (rým sdružený, střídavý či obkročný). Vulgarismy ani hovorová
slova do ní nemají přístup. Zato se setkáváme s archaismy a zejména
neologismy, případně se slovy zřídka užívanými či přejatými z cizích jazyků,
například žhounky, vlášení, hejště, necestí, nervatura, podvaly, sítěná,
podrovnávka (Naslouchání). Tato poezie je odindividualizována, chudá na
konkréta, její obraznost je často konstruována z abstraktních pojmů. Pokud
básník vytváří konkrétní obrazy, používá zobecňující pojmy, vzdálené přiléhavé
obraznosti obvyklé v přírodní či krajinné lyrice. Mimořádnou úlohu v této
poezii hraje eufonie (libozvučnost). Není dána jen metrickou a rytmickou
organizací verše, ale také důmyslným vnitřním seskupováním slov s určitými
kombinacemi zvukomalebných souhlásek a samohlásek. Tak v básni Ta uléhavá
tma najdeme specifické rozložení souhlásek m,a,t a hláskových skupin (tma –
nehmatná) či samohlásek u,a,o, ou (uléhavá, obmeškává, oulisná). Rozhodující
úlohu zde hrají adjektiva, substantiva (často substantiva adjektivní) a
slovesa. Třebaže rým působí dojmem absolutní melodičnosti, jde často o asonanci
(tma – nehmatná, ale zde tma může být vnímána jako přesmyčka slova hmatná);
nebo jde o rýmy plnozvučné, slovesné (obmeškává – vsává, váhá – zmáhá,
naléhá-obléhá) či adjektivní (olovné – povlovné).