Josef Palivec (1886-1975)

Básník, překladatel a kritik, nejdůslednější a téměř jediný představitel „čisté poezie“ v české literatuře. Narodil se ve Zbirohu, maturoval v Plzni. Byl těžce raněn na frontě první světové války, vězněn pro účast v protinacistickém odboji za druhé světové války a později ve vykonstruovaném procesu odsouzen a žalářován i za komunistické nadvlády. Palivec kongeniálně překládal do češtiny verše Paula Valéryho („Had“,1929; „Kouzla“, 1933; „Mladá Parka“, 1938). První básnickou sbírku vydal teprve v roce 1941 – „Pečetní prsten“, následovala kniha „Naslouchání“ (1942) a poté sbírka „Síta“ (1943), shrnující sbírky předešlé a rozšířená o báseň „Spáč“. Palivcova poezie je vysoce intelektuální, je to spíše poezie pro básníky než pro širokou čtenářskou obec. Palivec měl mezi nimi řadu blízkých přátel a ctitelů (Halas, Seifert, Hora), jimž byl také v mnoha směrech rádcem: rozuměl nejtajnějším receptům básnického řemesla tak jako málokdo druhý. Sborník jeho esejů „Poezie stále budoucí“ vyšel roku 1969. Jaroslav Seifert napsal: „Troufám si tvrdit, že není u nás mnoho lidí, kteří rozumějí tak poezii jako Palivec. Říkám poezii, ale mám na mysli hlavně onu jedinečnou organizaci slov, která ne zcela jednoduše, ale zato tím obdivuhodněji vysloví básnickou myšlenku v takovém objetí s rodnou řečí, že se zrodí nová krása.“

„Pečetní prsten“ – Čistá poezie, kultivovaná zejména v meziválečné francouzské literatuře Paulem Valérym, neměla v české literatuře mnoho vyznavačů. Pouze Josef Palivec jí zasvětil celý svůj život a dosáhl zde výsledků, které výrazně obohatily českou poezii. „Čistá poezie“ nerozbíjí dosavadní formy, naopak, přísně je naplňuje a překážky, které musí překonávat každé úsilí o metrickou, rytmickou, tropickou i logickou organizaci slov, ještě záměrně stupňuje. Básník je tu konstruktérem budujícím opěrné pilíře, nosné trámy a spojovací příčky, aby je pak vyplnil stavebním materiálem a vytvořil tak libozvučnou krásnou stavbu. Je to ovšem krása vypočítaná a poněkud chladná, vyžadující vstřícný přístup čtenářů právě tak, jako kubistická či abstrakcionistická malba vyžaduje racionální přístup diváků nebo konkrétní hudba odborně poučený přístup posluchačů. V Palivcově poezii se setkáváme téměř výhradně s pravidelnými metry, symetrickou organizací slok a s konstantními rýmovými schématy (rým sdružený, střídavý či obkročný). Vulgarismy ani hovorová slova do ní nemají přístup. Zato se setkáváme s archaismy a zejména neologismy, případně se slovy zřídka užívanými či přejatými z cizích jazyků, například žhounky, vlášení, hejště, necestí, nervatura, podvaly, sítěná, podrovnávka (Naslouchání). Tato poezie je odindividualizována, chudá na konkréta, její obraznost je často konstruována z abstraktních pojmů. Pokud básník vytváří konkrétní obrazy, používá zobecňující pojmy, vzdálené přiléhavé obraznosti obvyklé v přírodní či krajinné lyrice. Mimořádnou úlohu v této poezii hraje eufonie (libozvučnost). Není dána jen metrickou a rytmickou organizací verše, ale také důmyslným vnitřním seskupováním slov s určitými kombinacemi zvukomalebných souhlásek a samohlásek. Tak v básni Ta uléhavá tma najdeme specifické rozložení souhlásek m,a,t a hláskových skupin (tma – nehmatná) či samohlásek u,a,o, ou (uléhavá, obmeškává, oulisná). Rozhodující úlohu zde hrají adjektiva, substantiva (často substantiva adjektivní) a slovesa. Třebaže rým působí dojmem absolutní melodičnosti, jde často o asonanci (tma – nehmatná, ale zde tma může být vnímána jako přesmyčka slova hmatná); nebo jde o rýmy plnozvučné, slovesné (obmeškává – vsává, váhá – zmáhá, naléhá-obléhá) či adjektivní (olovné – povlovné).