Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Orten Jiří (1919-1941)

Jiří Orten (1919-1941)

Básník, vlastním jménem Jiří Ohrenstein. Narodil se v Kutné Hoře, odkud po gymnazijních studiích následoval svého bratra (Otu Ornesta) na studium herectví do Prahy. Po okupaci 1939 byl však pro svůj židovský původ ze studií na pražské konzervatoři vyloučen. Své verše publikoval Orten nejdřív v novinách a časopisech, v roce 1939 pak debutoval sbírkou „Čítanka jaro“, která však už vyšla pod pseudonymem Karel Jílek, stejně jako následující „Cesta k mrazu“ (1940). Další sbírky „Jeremiášův pláč“ a „Ohnice“ vydal Orten pod jménem Jiří Jakub v roce 1941. Důvěřivým a něžným vztahem k lidem, ale i k věcem, jimiž si člověk vytváří prostředí svého života, připomínající zvlášť první Ortenovy verše Wolkerovu poezii. Jeho učitelem však byl především František Halas. Obdivem k jeho poezii se nelišil od dalších autorů své generace, kteří vstupovali do literatury v době druhé světové války – K.Bednáře, I.Blatného, J.Koláře, J.Kainara, J.Hiršala, Z.Urbánka, B.Březovského a dalších. Ve verších většinou pravidelného a přehledného rytmicko-melodického půdorysu převážily postupně motivy lidského osamění, tragicky absurdního životního osudu, také však zůstal přítomen motiv překonání absurdity životního údělu tvorbou. Až po válce vydaná sbírka „Elegie“ (1946), soubor devíti básní – reflexí a meditací o smrti, ale také o nejcennějších hodnotách života, k nimž patří tvorba, tedy i básnění, signalizuje proměnu Ortenovy dosud lyrické poezie prostřednictvím jistých prvků dějovosti, epické věcnosti. K té ostatně za války směřovali  i vrstevníci ve Skupině 42, V.Holan a další. Po válce vyšly Ortenovy deníky „Eta,Eta, žlutí ptáci“ (1966), zachycující kromě každodenních záznamů aktuální úvahy, výpisky z četby, ale také v chronologickém řazení valnou část básnické tvorby. V den svých dvaadvacátých narozenin – 30.srpna 1941 – byl Jiří Orten sražen na pražské ulici německým autem a třetí den nato zemřel.

„Elegie“ – Málokteré verše oslovují hlavně dospívajícího čtenáře tak bezprostředně svou upřímností, otevřeností a bezelstností jako Ortenovy. Setkání s jejich lyrickým mluvčím vyžaduje zajisté vědět něco o spojitosti tvorby s básníkovým tragickým osudem za druhé světové války. Hlavní je však porozumět zvláštnímu způsobu překonávání tragické (existenciální) lidské situace básnickou výpovědí o ní. Ještě chlapecky naivní víra v ideál radosti, dobra, lásky a harmonického srozumění všech lidí v prvních Ortenových básních připomíná atmosféru Wolkerovy sbírky Host do domu. Střetá se však s mnohem drsnějším nepřátelstvím a zvůlí světa. Ve světě, který zbavil člověka práv a s rozmyslem připravuje jeho smrt, je posledním útočištěm vzpomínka na domov, na hlubinu bezpečnosti mateřského citu. Ale i tuto poslední jistotu rozleptává pocit odcizení lidské bytosti zahnané do bezvýchodné situace a snící o návratu do stavu před narozením, dokud člověk ještě není vržen do světa, kde jej čeká smrt. Odcizení světu zhrublému zlem se Ortenova poezie přesto brání verši, které se vyznávají z lásky k životu a  v nichž výpověď o světě lidských věcí i přírodních jevů se sdělována prostřednictvím personifikací, eufemismů a deminutiv, verši pravidelného rytmicko-melodického půdorysu, zvýrazněného sdruženým nebo střídavým rýmem, často i zvukosledy a také gradací obvyklou v písni. U Ortena s však také setkáváme s halasovským typem veršů plných prudkých významových kontrastů, paradoxů, vzrušeně opakovaných apostrof a naléhavých přání. Příznačné gesto ortenovského lyrického mluvčího, toužícího po kontaktu a porozumění, nezískává ve sbírce Ohnice odezvu ve světě lidí, spíš v personifikovaném světě přírody. Nicméně v Básni nové slávy je zároveň pateticky oslovován ten, jenž přijde a zažene smrt. Ve vzrušeně se opakujících proklamacích a výzvách k nápravě lidských věcí a určeným všem přechází, aby bylo dosaženo ještě silnějšího významového důrazu mluvčího, osobní „já“ v kolektivní „my“. Sedmá z devíti básní sbírky Elegie sděluje vyznání touhy i vůli po lidském porozumění epistolární formou – listem. Mezi úvodním a obměněným závěrečným oslovením adresátky probíhá ve fiktivním rozhovoru bez replik meditace o nejistotě života na hranici zmaru a smrti, také však o lásce a smyslu psaní, o poezii. K sugestivnosti fiktivního listu bezpochyby přispívá citace autentického křestního jména dánské spisovatelky Michaelisové a názvu jejího díla – románu o pozdní lásce Nebezpečný věk; především však působí mnohokrát utvrzované vědomí nejasné hranice života, možná už smrti, hranice, z níž se list posílá do stejné nejistoty, do neznáma, vlastně nikam. Opravdu však nikam? Smrt má v básni své mimikry v mnohokrát opakované metafoře pádu. Stejně však nakonec zůstal jen sen a zbyla jen slova. Při třetím zastavení je otázka definitivně zodpovězena. Závěrečná část básně se zprávou o poznání neoddělitelnosti krásy a bolesti, radosti a smutku, hlavně však lásky a smrti, vyúsťuje v nové hluboké zklamání a skepsi. Zůstala však přece jen alespoň víra v smysl veršů, trvá sen o potřebnosti tvorby, jíž může člověk přesáhnout svou smrt. Nebo se i tento sen rozplynul? Vyznání lyrického mluvčího odstiňuje a zjemňuje přímé vyjádření nepřímým s dvojitým záporem. V jeho podtextu je naznačeno snad jen jediné možné pokračování života, který už málem skončil, pokračování života tvorbou.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz