Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Olbracht Ivan (1882-1952)

Ivan Olbracht (1882-1952)

Vlastním jménem Kamil Zeman se narodil v Semilech v roce 1882. Otec Antal Stašek (Antonín Zeman), spisovatel a advokát, pokrokové tradice, Olbracht studoval práva, přešel na historii a zeměpis, nedokončil, žurnalistika, sociálně demokratický redaktor ve Vídni (Dělnické listy), pak v Praze (Právo lidu). Patřil k sociálně demokratické levici, členem KSČ, redaktor Rudého práva (do roku 1929). V roce 1920 jako delegát sociálně demokratické levice se zúčastnil 2. sjezdu III. internacionály v Rusku. Reportáže ze země socialismu Obrazy ze soudobého Ruska“. Po dočasném rozchodu s KSČ roku 1929 pobýval často na Zakarpatské Ukrajině (bývalá Podkarpatská Rus). Po roce 1949 pracoval v ministerstvu informací a byl členem ÚV KSČ, roku 1947 národní umělec.

Literární dráhu začal povídkami. V knize O zlých samotářích“ napsanou v roce 1913 vypravuje příběhy o lidských vyděděncích žijících v bídě na okraji společnosti. Na její pohrdání a ponižování odpovídají nenávistí k lidem, mstí se jim. Jejich vzpoura je však jen protestem individuálním. Podobné postavy se objevují i u jiných autorů (bosáci u Gorkého, tuláci u Tomana, Šrámka a jiné). Povídka Žák“ přibližuje smutný úděl komediantů. Rasík z povídky Rasík a pes“ se toulá se svou ženou po kraji a živí se masem nemocných zvířat. Zemře mu žena, tu však nesmí pochovat na hřbitově, proto ji zahrabe v lese. Jediným živým druhem mu se nyní stává pes, ten však nemůže zapomenout na krutosti svého pána a nemá již smyslu pro přátelství. Oba proti sobě soptí jako pominutí. Skončilo lidství, s bídou zamřela i lidská duše. Takovým "zlým samotářem", avšak civilizovaným, který rovněž ztrácí schopnost soužití s ostatními lidmi, je finanční komisař Mach v psychologickém románu „Žalář nejtemnější“ (1916) - Mach není zahnán do izolace svým společenským postavením, ale svým vystupňovaným individualismem, egocentrismem. Po poranění ztrácí zrak a mučí svou ženu žárlivostí, až se jeho manželství rozpadne. Tím žalářem nejtemnějším není jen jeho slepota, ani jen žárlivost, ale sobectví, ve kterém není schopen uvěřit v nesobecké jednání druhého (podobné romány A.M.Tilschové  "Stará rodina" a "Synové", v nichž soužití buržoazní rodiny je rovněž rozleptáváno sobectvím). První období Olbrachtovy tvorby uzavírá společenský román Podivné přátelství herce Jesenia“ (1919) - Je filosofickou výpovědí o první světové válce, v jejíž atmosféře se část děje odehrává. Uznávaný herec Národního divadla Jiří Jesenius miluje nezištně mladou zpěvačku Klárku Brožkovou. Na dovolené v malé vesničce poznává Jana Veselého, talentovaného herce venkovské šmíry, který má pestrou minulost a zaujme každého, s kým se setká, svým impulzivním a záhadným chováním. Klárka, která tráví dovolenou na stejném místě, má Jesenia ráda, vzdaluje se však od něho odhodláním stát se operní zpěvačkou, což ji slavný herec rozmlouvá. Po návratu do prahy se Jesenius sblíží s Veselým, dopomůže mu k místu v divadle Urania a po jeho velkém úspěchu i na prkna Národního divadla. Veselý vede bohémský život, Jesenius dále miluje Klárku, ale vídá se s ní málo. Když se dozví, že Klárka milovala Veselého, a ten mu to potvrdí a navíc na sebe prozradí, že v Itálii zabil svou lásku, tajemnou Gabrielu, je otřesen. Klára odjela do Německa, Veselý s výčitkami, že zradil přítele, mizí z Prahy rovněž. Píše Jeseniovi z ciziny, že se vrací k dřívějšímu dobrodružnému životu. Po vypuknutí války se dopisem ozývá i Klárka, líčí genezi své lásky k němu i okolnosti svého vztahu k Veselému. Má dítě a uvádí, že jednou se k Jeseniovi obrátí o pomoc. Znenadání Jesenia navštíví v přestrojené Veselý, který je "špehounem" a získává Jiřího ke spolupráci. Po delší nečinnosti, způsobené úrazem, propadá Jesenius hluboké depresi, zaviněné i válkou. Nemá zpráv o Janovi ani Klárce, rezignuje na umění, svůj život pokládá za zbytečný a nicotný, a proto se odhodlává k sebevraždě. Osudovým pádem hodin ze stěny 20. července 1915 se situace mění. Jeseniovi se vrací vůle k životu, začíná hrát a má velké úspěchy. Uvažuje i o tom, bojovat za hranicemi. Objevuje se Klára s Janovým dítětem. Od ní se dozvídá, že Jan byl ubit holemi na ruské frontě pro velezradu (v bitvě zastřelil svého hejtmana) v téže chvíli, kdy pád hodin zbavil Jesenia myšlenky na sebevraždu. Jesenius se s Klárou ožení, aby společně vychovávali Janova syna. "Nedávno byl sám. A nyní jsou tři s ním: Klára, Jan a dítě. Kdo může být silnější k budoucímu dílu?" končí román.

Druhé období (20. léta) znamenají prolínání novinářské a umělecké činnosti. Olbrachtova umělecká tvorba přijímá prvky reportážní, dokumentární a agitační. Viz Cesta za poznáním“ - Obrazy ze soudobého Ruska (1920) nebo Bejvávalo“ - Devět veselých povídek z Rakouska i republiky (satiry). Autor se odklání od intimity lidských osudů a svůj zájem soustřeďuje na poměr jedince osudům kolektivním, zajímají jej osudy dělnické třídy. Román Anna proletářka“ (1928) - Představuje již vyslovený autorův třídní postoj; poprvé se v naší literatuře objevuje typ proletáře a je vylíčen proces třídního uvědomění. Tento politický román zobrazuje úsek bojů českého dělnictva na počátku 20. let, kdy se pod vlivem zkušeností z Ruska vyhraňuje česká společnost a krize sociální demokracie vrcholí v prosinci 1920 policejním zásahem v pražském Lidovém domě. Tehdy se ve svobodném Československu poprvé střílelo do dělníků, zakládá se KSČ. Olbracht ve svém díle využil reportážního způsobu zobrazení skutečnosti (obrazy dělnického prostředí, politických schůzí a manifestací, konfrontuje různá prostředí), buržoazní rodina pražského podnikatele svéráz proletářského Žižkova. Hrdinka románu Anna přichází z venkova do Prahy sloužit u podnikatele Rubeše. Rubešovi využívají její nevědomosti. Kamarádka Mařka ji učí dívat se na svět vlastníma očima. Toník Krouský vodí Annu na schůzce a poučuje ji o tom, že v životě stojí proti sobě dvě společenské třídy, které vodou boj na život a na smrt. Annin vývoj jde souběžně s vývojem dělnické třídy. Na konci románu už to není ustrašená venkovská dívka, ale mladá žena a matka, která ví, že bez vítězství dělnické třídy nebude ani jejího lidského štěstí. Tento román patří k základním dílům socialistického realismu v naší próze.

Kniha Zamřížované zrcadlo“ (1930) - Vznikla na podkladě jeho osobních zážitků z politického boje, zvláště vězení ve Slezské Ostravě. Přispěl jí k řešení krize románu (tradiční román je mrtev, nastupuje reportáž). Olbrachtova kniha je zdařilou symbiózou reportáže a umělecké prózy. Je to vlastně rámcová novela. Rámec tvoří reportáž z věznice; chce v ní ukázat nesmyslnost těchto nápravných zařízení. Do tohoto rámce jsou zasazeny čtyři novely - příběhy tří vězňů a jednoho dozorce, v jejichž osudech se zrcadlí tvář doby (podobné formy užil K.Sabina v Oživených hrobech“).

Vrcholné třetí období (30. až 40. léta) je poznamenáno dočasným rozchodem se stranou. Ten jen zbavil vyčerpávající práce žurnalisty, proto se mohl intenzivnější zabývat literaturou, novou tematickou oblast našel v tehdejší Podkarpatské Rusi s jejím rázovitým ukrajinským lidem a zvláštnostmi židovských menšin. Nejdříve to byl soubor reportáží Hory a staletí“(1935) (Země beze jména“ - 1932). Čtenář se dozvídá, že lidé tam žijí stejně jako před staletími, primitivní hospodářství je spojeno s duchovním tmářstvím. Současně pranýřuje kolonizátorské metody české buržoazie.

Román Nikola Šuhaj loupežník“ (1933) - Patří k vrcholům české prózy. Román je prolnutím reálného příběhu a zbojnické legendy. Nikola Šuhaj je vojenský zběh, který za první světové války utekl z uherského pluku v Ďarmotech, ukrýval se v horách a lesích rodného verchovinského kraje a živil se zbojnictvím. Bída válečných let pokračovala i za rumunské nadvlády, i po připojení k Československu. Individuální i kolektivní zbojnictví nebylo na Verchovině ani v minulosti ničím neobvyklým. Nikola sám i s tlupou a nakonec s mladším bratrem Jurou se vrací do hor a pokračuje ve zbojničení. Jednou je na polonině četníky chycen, po několikadenním vězení na koločavské stanici však uprchne. Zuřivé pronásledování četníky nevede k výsledku. Šuhaj jakoby zázračně prchá a v přestřelkách hynou čeští četníci. Na Nikolovo dopadení je vypsána odměna. Tři koločavští rolníci nakonec úkladně sekyrou a ranami z pušek Šuhaje na polonině zavraždí. Olbracht se drží tohoto autentického dějového rámce, obohacuje však Šuhajův příběh barvitými epizodami, jak je vyslechl ve zkazkách a písních u pasteveckých ohňů na karpatských poloninách. Kořeny zbojnické tradice osvětluje u kapitole o Oleksovi Dovbušovi. Neustálé střetávání a prolínání dějů minulých a přítomných směřuje v patosu zbojnických činů k budoucnosti. ("Nikola Šuhaj žije. Žije v těchto horách a s nimi. Bude žít. Neříkejme věčně, neboť tomuto slovu rozumíme dnes ještě méně, než mu rozuměli naši náboženští pradědové, a spokojme se s prostým slovem: dlouho." - Závěr románu). Mytologický ráz románu zdůrazňuje pudovost, projevená v činech Nikolových a milostném vztahu Nikoly, Eržiky a četníka Svozila. Baladický charakter příběhu prohlubují působivá přírodní líčení, folklórní citace a pohádkové motivy. Tři světy: rusínský, židovský i český, jejich kontakty i izolovanost autor vykreslil s psychologickou dokonalostí. V jazykovém ztvárnění dosáhl Olbracht vrcholné úrovně v obraznosti, v slovníku i ve skladebné stránce. Právem se stal román jeho nejpřekládanější knihou.

Žádná fotografie Nikoly Šuhaje, pořízená za jeho života, se nedochovala, s největší pravděpodobností ani nikdy fotografován nebyl. Existuje pouze snímek zavražděného Nikoly a jeho bratra na dvoře četnické stanice. Jejich těla jsou ovšem zohavena sekyrami vrahů a kulkami z pušek Koločavských četníků, kteří se snažili po smrti obou bratrů rány po sekerách tímto způsobem zlikvidovat a přivlastnit si zásluhy za zabití obávaného zbojníka. Někdejší redaktor týdeníku Reflex Stanislav Motl navštívil v roce 1985 Koločavu. S místním učitelem a výtvarníkem Nikolou Šimoňou obcházeli poslední pamětníky a podle jejich vzpomínek vytvořili jeho portrét. Věrohodnost vyobrazení nakonec potvrdila samotná Eržika Dračová - Šuhajová, který tehdy ještě žila.

„Golet v údolí“ (1937) - Představuje tři tragikomické příběhy z prostředí zakarpatských ortodoxních židů (golet = vyhnanství z izraelské vlasti), žijících v zajetí tradičních náboženských obřadů, pověr a legend.

„Zázrak s Julčou“ - V této povídce chudý žid obalamutí naivní turisty a ti uvěří, že jeho vychrtlá herka Julča je statný kůň a udělá jim dobré služby.

„O smutných očích Hany Karadžičové“ - Je příběhem úniku z ustrnulého života. Toto vysvobození přinese Haně sňatek s židovským bezvěrcem Karadžičem, avšak cena je pro ni bolestná. Rodiče i celá vesnice je vyobcují a když si ji ženich odváží,vesnice nad ní slouží obřady za zemřelé.

Za okupace Olbracht nesměl vydávat nové práce. Proto přistoupil k adaptaci cizích literárních látek. Převyprávěl pro mládež některé příběhy Starého zákona Biblické příběhy“. Zde jsou ukázky jako například:

„O stvoření světa a člověka“ - stvoření světa Hospodinem během sedmi dnů. První den - země a světlo, druhý den - obloha, třetí den - moře a souše, tráva, stromy, rostliny, čtvrtý den - slunce, měsíc, hvězdy, pátý den - ryby a ptáci, šestý den - zvířata, muže a ženu, sedmý den požehnal a po práci odpočíval.

„Adam a Eva“ - Hospodin stvořil muže Adama, z žebra mu stvořil družku, nazval je Eva. Oba byli v krásné zahradě Edenu (ráji). Uprostřed byly dva stromy - strom života a strom vědění. Bůh zakázal Adamovi jíst ze stromu vědění pod hrozbou smrti. Lstivý had však přemluvil Evu, aby ovoce okusili, že se jim otevřou oči a budou jako bohové, kteří všechno vědí. Bůh potrestal neposlušnost Adama a Evy vyhnáním z ráje, odsouzením k tvrdé práci a mnoha strastem. V ráji usídlil anděly.

„Vražda Kainova“ - Kain a Ábel byli synové Adama a Evy. Hněvivý a zlý Kain byl rolníkem, spravedlivý Ábel pastýřem ovcí. Jednou společně obětovali bohu. Kainova oběť se bohu nezalíbila, Ábelova ano, kouř z obětního ohně stoupal vzhůru. Kain se rozzuřil a zabil bratra. Bůh ho potrestal, vtiskl mu na tvář znamení, aby ho nikdo nezabil, a Kain ve stále větší hrůze ze smrti a s výčitkami svědomí putoval po světě.

„O potopě světa“ - Adam a Eva měli dalšího syna Seta, jeho potomkem byl Metuzalém, který se dožil 969 let, jeho syn Lámech 777 let. Potomkem Lámechovým byl Noe. Na zemi se množili další lidé, kteří byli krutí, bezbožní, pyšní. Bůh se rozhodl seslat na zemi potopu a vyhladit lidstvo. Noe byl spravedlivý, proto ho Bůh vybral, aby postavil loď (archu), do níž vezme svou rodinu a všechna zvířata - od každého druhu pár. Pak pršelo čtyřicet dní a nocí . Všichni zahynuli, pouze Noemův koráb plul po vlnách sto a padesát dnů. Když voda začala opadat, Noemova archa stanula na vrcholu hory Ararat. Holubice, kterou Noe vypustil, se vrátila se zelenou ratolestí v zobáku, to znamenalo, že již vody opadly. Noe poděkoval Hospodinovi zápalnou obětí a Bůh na znamení, že již nikdy nebude potopa, vytvořil na obloze duhu.

„Stavění věže a zmatení jazyků“ - Noémovi synové Sem, Cham a Jáfet se chtěli proslavit. Začali stavět věž, jejíž vrchol by dosahoval až k nebi. Bohu se nelíbila jejich pýcha, proto je zmátl jazyky těch, kteří věž stavěli, aby si vzájemně nerozuměli. Museli stavby zanechat a Bůh je rozptýlil po celé zemi. Místo bylo nazváno Bábel (Babylón), tj. zmatení.

„Zničení Sodomy a Gomory“ - Lidé ve městech Sodoma a Gomora žili rozmařile a bezbožně. Bůh se dvěma anděly se vydali pohlédnout na jejich hříchy a budou-li příliš veliké, Bůh města zničí. Cestou navštívili pastýře Abrama a jeho ženu, kteří je pohostili. Abram se přimlouvá za obyvatele Sodomy, kde žije jeho synovec Lot. Bůh mu přislíbí, že najde-li se v Sodomě alespoň deset spravedlivých, ušetří město od zkázy. To se nestalo. Bůh slíbil Abramovi, že zachrání alespoň Lota, jeho ženu a dvě dcery. Anděl jim nařídil, aby prchali z města bez ohlédnutí. Na město seslal Hospodin déšť ohně a síry. Lotova žena se na útěku ze zvědavosti ohlédla a okamžitě se změnila v solný sloup.

„O velké poslušnosti“ - Abrahámovi a jeho ženě Sáře se narodil syn Izák, kterého otec velmi miloval. Hospodin chtěl vyzkoušet poslušnost Abrahámovu a přikázal mu, aby na hoře, kterou mu ukáže, obětoval svého syna. Abrahám poslechl, připravil dříví na oheň a vydal se se synem na horu. Izák se vyptával, kde je obětní zvířátko. Když stanuli na hoře, položil otec Izáka na kamenný oltář a chtěl ho zabít mečem. Vtom se ozval hlas anděla, aby dítě nezabíjel, že za poslušnost bude Bohem odměněn, jeho pokolení se rozmnoží po celé zemi a nebude se obávat nepřátel. Abrahám pak obětoval Hospodinu berana, který uvízl za rohy v nedaleké houštině.

„Prvorozenectví za misku čočky prodané“ - Izák a Rebeka měli syny dvojčata - Ezaua a Jákoba. Rezavý a chlupatý Ezause stal statečným lovcem, bílý a hezký Jákob pásl stáda. Otec měl raději prvorozeného Ezaua, matka milovala více Jákoba a litovala, že prvorozeným není on. Jednou, když přišel Ezau z lovu, vařil si Jákob k jídlu čočku. Ezau prosil bratra, aby mu dal jídlo, že je velmi unaven. Jákob řekl, že mu jídlo prodá za prvorozenectví. Hladový Ezau souhlasil. Když Izák zestárl, byl slepý na obě oči. Povolal k sobě Ezaua, požádal ho, aby mu ulovil zvěřinu, a potom mu dá své požehnání jako prvorozenému. Zatímco byl Ezau na lovu, obalila matka Jákobovi ruce kozlečími kožkami, aby se zdálo, že jsou chlupaté, a poslala Jákoba k otci pro požehnání místo Ezaua. Ezau se velice rozhněval na bratra a vyhrožoval, že ho zabije. Jákob na matčinu radu odešel do města Háranu ke strýci Lábanovi. Zalíbila se mu jeho krásná dcera Ráchel, a aby si ji mohl vzít, musel strýci sloužit dvakrát sedm let a velmi zvelebil hospodářství a majetek. Pak se vrací domů k otci, aby se ujal svého dědictví. Na cestě musí projít místem, kde žije Ezau. Bál se, že Ezau zabije jeho i jeho rodinu, proto mu předem poslal bohaté dary. Ezau se svými ozbrojenci byli připraveni. Když se však bratři uviděli, zapomněl Ezau na pomstu a usmířil se s bratrem.

„Mojžíš“ - Faraóni v Egyptě se obávali, že izraelský národ bude silnější než Egypťané. Židé pracovali jako otroci, platili velké daně a byli všemožně utiskováni. Přesto byli stále silnější. Farao nařídil, aby všichni novorození izraelští chlapci byli utopeni v řece. Manželům z rodu Jákobova se narodil chlapec, kterého matka dlouho ukrývala před biřici. Když už ho dále ukrývat nemohla, položila dítě v ošatce vymazané smolou do rákosí u řeky. Starší dcera sledovala, co se s dítětem bude dít. Faraónova dcera, která se přišla koupat se svým průvodcem, našla dítě, bylo jí ho líto a ujala se ho. Když Mojžíš dospěl, zabil Egypťana, který bil hebrejského muže. Před faraónovým hněvem uprchl do madiánské krajiny, kde se oženil. Když pásl stáda u hory Oreb, zjevil se mu Hospodin. Promluvil k němu z hořícího keře. Chtěl, aby Mojžíš sdělil faraónovi, že vyvede izraelský lid z Egypta. Aby faraón uvěřil, že to žádá bůh, dokázal, aby se Mojžíšova hůl při pádu na zem proměnila v hada. Mojžíš s bratrem Áronem u faraóna nepochodili. Proto Bůh seslal na Egypt deset egyptských ran (například voda v řekách se proměnila v krev, všude se rozmnožili odporné žáby, hmyz, červi, lidé měli ohavné vředy, pole zničili kobylky, krupobití atd.). Po každém neštěstí znovu Mojžíš žádá krále, aby jeho lid propustil. Krákl však nechce přijít o otroky, ale když po tři dny v Egyptě panuje hustá tma, povolí. Hospodinův anděl vraždí v každé egyptské rodině prvorozené dcery a syny. Mojžíš se svým lidem prchá do pouště k Rudému moři. Faraonovo vojsko je pronásleduje. Hospodin silou větru rozdělí mořskou hladinu tak, že vznikne suchá cesta, kudy projde Mojžíš se svým lidem. Když na cestu vstoupili faraonovi vojáci, vody se opět zavřely a nikdo nezůstal naživu. Tak byla posílena víra hebrejského lidu v Hospodina.   

„Desatero božích přikázání“ - Mojžíš shromáždil svůj lid pod horou Sinai a sám vystoupil na vrchol, kde rozmlouval s Hospodinem. Ten stanovil pro lid desatero božích přikázání. Když je Mojžíš oznámil lidu, odešel opět na horu a strávil tam čtyřicet dní. Slíbil Hospodinu, že vytesá přikázání do kamenných desek, které uloží do zlaté truhlicenazvané archa úmluvy, a tam bude též uložen chléb zvaný mana. Když se Mojžíš dlouho nevracel, jeho lidé se báli, že zahynul a nebudou mít ani žádného boha. Prosili jeho bratra Árona, aby jim vytvořil bohy, jaké měli dříve. Ze všech zlatých předmětů, které byly v táboře, ulil Áron sošku zlatého telete a lidé mu obětovali jako svému bohu. Mojžíš právě sestupoval z hory a všechny, kteří se klaněli zlatému teleti, potrestal. 

„Dobytí Jericha“ - Když Mojžíš zemřel, provázel izraelské do zaslíbené země Jozue. Měl překročit řeku Jordán, avšak na cestě bylo velké město Jericho, obehnané pevnými hradbami, jež musel dobýt. Vyslal zvědy, kteří si prohlédli město za pomoci dívky jménem Raab a zjistili, že lid i panovník se jich obávají. Jozue se čtyřiceti tisíci bojovníky překročili Jordán, vystavěli Hospodinovi oltář a šest dnů obcházeli kněží s Archou úmluvy městské hradby. Před nimi šlo sedm trubačů s troubami z beraních rohů. Sedmý den zazněly zvuky trub a všichni lidé se dali do velikého křiku. Tak zbořili hradby Jericha a vnikly do města. Zachránili jen dívku Raab a její rodinu. Město zbořili a Jozue je proklel, aby již nikdy nemohlo být obnoveno.

„O Samsonovi“ - Lid izraelský žil v dlouhodobém nepřátelství s filištínskými. Samson syn Manua, se zamiloval do filištínské dívky. Rodiče o svatbě nechtěli ani slyšet, ale když naléhal, šli s ním k otci nevěsty dojednat sňatek. Samson byl neobyčejně silný a cestou na námluvy zabil holýma rukama lva. Na svatbě dal Samson třiceti filištínským mládencům hádanku. Když ji uhodnou, dostane každý z nich košili a šaty. Mládenci přemlouvali tak dlouho Samsonovu nevěstu, až ho zradila a sdělila jim řešení. Samson odešel shánět obleky a zatím otec nevěsty dal svou dceru za manželku jednomu z filištínských. Samson se chce pomstít. Filištínští se obávají jeho síly a vypravují proti němu celé vojsko. Samson se rozhněval a pobil tisíc mužů oslí čelistí, která náhodou ležela opodál. Touha pomstít se mu byla pak ještě silnější. Když Samson přišel do města Gazy, obávali se jít proti němu přímo, ale chtěli počkat za městskou branou a tam ho zákeřně přepadnout. Samson bránu vytrhl i s veřejemi a závorou a vynesl ji na vrchol hory proti Hebronu. Vzal si za manželku Filištínku jménem Dalila, kterou podplatila filištínská knížata, aby vyzvěděla, kde je ukryta Samsonova síla. Samson dlouho vzdoroval jejímu vyptávání, ale nakonec jí prozradil, že ji "boží nazarejský" (svatý muž) a jeho vlasů se nikdy nedotkla břitva. Dalila ho uspala a v noci mu dala ostříhat sedm pramenů vlasů. Pak zavolala Filištínské, kteří ho spoutali a vyloupali mu oči. Odvedli ho do vězení, kde s ostatními vězni otáčel mlýnským kolem. Pomalu mu dorůstaly vlasy. Když byla ve filištínském chrámu slavnost, rozkázala knížata přivést Samsona, aby se mu mohli posmívat. Chlapec přivedl slepého Samsona a ten ho žádal, aby ho dovedl k dvěma prostředním sloupům chrámu. Vzepřel se mezi oběma sloupy a chrám se zřítil a pohřbil všechny, kteří byli uvnitř, i samotného Samsona. Tak zabil více nepřátel, než kdy dříve.    

„David a Goliáš“ - Po Samsonově smrti byl izraelským králem zvolen Saul. Válka s Filištíny stále pokračovala. V jejich vojsku byl bojovník ohromné postavy jménem Goliáš, který každý den vycházel na doslech izraelskému vojsku a posmíval se jim. V Betlémě žil Izai, který měl v izraelské armádě sedm synů; osmý, nejmladší David byl pastevcem. Otec ho jednou poslal do vojenského tábora, aby bratrům donesl sýry, chleba a pražené zrní. Když se David setkal s bratry, vkročil právě z nepřátelského vojska Goliáš. Všichni z něho měli strach a hovořili mezi sebou, že tomu, kdo by ho zabil, dá král velkou odměnu a dceru za manželku. David se rozhodl, že s ním bude bojovat. Sdělil to vojákům i králi. Král viděl před sebou ne muže, ale chlapce. Dal mu svou zbroj, ale David odmítl, neboť mu překážela při chůzi. Vzal si pouze svou pastýřskou mošnu a do ní vložil pár oblázků. Všichni pozorovali boj. Goliáš se chlapci posmíval. David vzal kámen, vložil jej do praku a trefil Goliáše do čela tak, že mu kámen uvízl v hlavě. Pak vzal Goliášův meč, usekl mu hlavu a poděkoval Hospodinovi za své vítězství. 

„O moudrosti Šalamounově“ - Po smrti krále Davida se stal izraelským panovníkem jeho syn Šalamoun. Bohu vystavěl chrám a vyprosil si od něj moudrost, aby mohl spravedlivě soudit. Za jeho panování nikdy nebyla válka, okolní králové si ho vážili a přinášeli mu dary. Přijela za ním také královna ze Sáby, která zjistila, že jeho moudrost je ještě mnohem větší, než se povídá. Šalamoun složil tři tisíce přísloví, tisíc písní, psal o zvířatech, rostlinách, ptácích a rybách. Jednou měl soudit dvě matky. Oběma se narodili synové, jedné z nich však dítě zemřelo. Vyměnila druhé spící matce jejího syna za svého mrtvého. Ta však ve dne poznala, že mrtvé dítě není její, a domáhala se nápravy u krále. Šalamoun rozkázal, aby přinesli meč, rozťali ve dví a každé matce dali jednu část. Pravá matka však padla na kolena a prosila krále, aby dítě nezabíjel a raději je dal druhé ženě. Šalamoun poznal, že je to pravá matka, a dítě přiřkl jí. Lidé se krále báli, protože poznali, že jeho moudrost je od Boha. 

Staré indické pohádky O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách“ - V indické zemi vládl krutý král Dabželim. Ty, kteří se protivili jeho vůli, krutě trestal. Jen moudrý Bidpaj se nebál a dál krále kritizoval. Byl za to odsouzen k smrti, pak mu byl trest zmírněn na doživotní žalář. Prožil v žaláři mnoho let. Časem krále začalo trápit svědomí a litoval svých krutých činů. Povolal Bidpaje z vězení a žádal ho, aby ho učil moudrosti. Moudrý Bidpaj vypravoval králi mnoho příběhů o zvířatech, aby na nich ukázal lidské špatnosti a cestu k jejich nápravě. V bajkách vystupují různá zvířata, ptáci a ryby, krále vždy představuje lev. V prvním příběhu přichází král lev o přítele býka Mujabu vinou závistivého a lstivého pomlouvače šakala Chňapa. Uvěří jeho pomluvám a teprve, když je býk mrtev, lituje své unáhlenosti. Na příběhu myšky Zubky ukazuje vypravěč králi nebezpečí bezpracného a rozmařilého života. Jednotlivé příběhy jsou prokládány dalšími krátkými bajkami, které vypravují jednotlivá zvířata jako příběhy ze svého života. Hlavní myšlenky bajek, mravní naučení, vyjadřuje autor veršem.  

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.002 sekund
© 2000-2006


webzdarma.cz