Úvodní strana
Literatura ->
:: Seznam všech literárních autorů v databázi ( celkem:223)
Zobrazit vše A   B   C   Č   D   E   F   G   H   J   K   L   M   N   O   P   R   S   Š   T   U   V   W   Z  
Nezval Vítězslav ((1900-1958)

Vítězslav Nezval (1900-1958)

Básník, prozaik, dramatik, esejista, ale také výtvarník a hudebník. Narodil se v Biskoupkách u Třebíče jako syn venkovského učitele. Dětství, k němuž se ve svém díle mnohokrát vracel, prožil na Vysočině. Za studií v Brně jeho další básnickou dráhu silně ovlivnil Jiří Mahen. Po příchodu do Prahy se brzy stal spisovatelem a publicistou. Patřil k nejiniciativnějším členům Devětsilu. Spolu s K. Teigem formuloval umělecké programy poetismu. V roce 1934 založil surrealistickou skupinu. Referoval také na spisovatelských sjezdech v Moskvě a Paříži. V roce 1924 vydal Nezval „Pantomimu“, do níž zařadil báseň „Podivuhodný kouzelník“ (1922), ale také texty drobných divadelních a pantomimických scének, hravá čtyřverší s asociacemi na tvary písmen – „Abeceda“. O programovém zaměření této sbírky, či spíš sborníku svědčí citáty z Ch.Baudelaira a soudobých avantgardních básníku Apollnaira, Tzary, Cocteaua a dalších, stejně jako vlastní básnické manifesty, například „Papoušek na motocyklu“, obrazová báseň, filmový scénář a scénář pro pantomimu. Po několika sbírkách poetistické lyriky vyšla v roce 1927 báseň „Akrobat“ a v roce 1928 „Edison“ (později spolu s dalšími v „Básních noci“, 1930). Ani ze sbírek „Skleněný havelok“ (1932), „Zpáteční lístek“ (1933) a z komedie „Milenci z kiosku“ (1932) nezmizela poetistická hravost. Po lyrickém cestopisu „Sbohem a šáteček“ (1934), inspirovaném zážitky z Francie a Itálie, vyšly tři sbírky surrealistických básní: „Žena v množném čísle“ (1936), „Praha s prsty deště“ (1936) a „Absolutní hrobař“ (1937). K nim se řadí trojice básníkových próz „Neviditelná Moskva“ (1935), „Ulice Git-le-Coeur“ (gitleker, 1936) a „Pražský chodec“ (1938). V roce 1937 vyšly úvahy „Moderní básnické směry“. Od motivů společenského protestu v anonymně zveřejněných „52 hořkých baladách věčného studenta Roberta Davida“ (1936) nebylo daleko k veršům z doby národního ohrožení „Matka Naděje“ (1938). Nezvalova meziválečná tvorba vrcholí sbírkou „Pět minut za městem“ (1940) a básnickou dramatizací románu francouzského prozaika 18. století A.F.Prévosta „Manon Lescaut“ (1940). Po roce 1945 se Nezval stává jedním z oficiálních činitelů kultury poválečného Československa. Zbásňuje téma míru, domova, téma víry v proměnu avantgardního snu ve skutečnost – „Z domoviny“ (1951). V poslední sbírce „Chrpy a města“ (1955) se pokusil o syntézu avantgardního objevitelství s básnickou tradicí. Cyklus vzpomínkových fejetonů „Z mého života“ (1958) zůstal nedokončen.

Nezvalova poezie přenáší na čtenáře radostný životní pocit. Uvolňuje v něm dosud netušenou smyslovou vnímavost, rozmnožuje schopnost prožívat svět co nejplněji a dotvářet si ve fantazii jeho obraz po svém. Šalda našel v Nezvalových básních spojitost s Vrchlického hédonismem a schopností „blažit člověka“. To, že jsou s to být „svému národu strůjcem radosti“, považoval za „důležité jako chléb a snad důležitější ještě“. Nezvalovy básně se také odmítaly přizpůsobovat estetickým konvencím, především však pojmové logice a tradičnímu příčinnému vyplývání. Nezval o tom řekl: „Logika je právě to, co dělá ze svítivých slov fráze. Logicky patří sklenice stolu, hvězda nebi, dveře schodům. Proto jich nevidíme. Bylo třeba položit hvězdu na stůl, sklenici v blízkosti pianina a andělů, dveře v sousedství oceánu. Šlo o to, odhaliti skutečnost, dát jí její svítivý tvar jako v prvý den.“ Slova se u Nezvala spojují volně – asociacemi, podle nahodilých souvislostí, jež vznikají nejen v našem vědomí, ale také podvědomí. Při jejich setkáních – zvlášť na významově nejzávažnějších koncích veršů, kde vzniká rým a asonance, hlavně však v překvapivých přirovnáních a metaforách, často řazených za sebou v dlouhých řetězcích – můžeme objevit dosud nepostřehnuté, nové stránky světa, v němž žijeme. Jen jakoby lehce načrtnuté, improvizované a snadno plynoucí verše pomáhají nám ve světě nacházet jeho krásný řád. Ostatně i samy tyto verše se vyznačují svébytným (poetickým) řádem.

„Pantomima“ – V drobných čtyřveršových básních Abecedy, úvodního oddílu Nezvalovy sbírky či spíš sborníku Pantomima, dávají grafické tvary jednotlivých písmen podnět k poetické hře asociací. Převažují představy zrakové – „A nazváno buď prostou chatrčí“, „B oranžový plod lampión mléčné záře“, „P jako tabulka na rozcestí“, jindy sluchové – „E …Tři linky táhlý tón tvůj zaznívá“, „RRR bubínky daly se na pochod“. Přes všechnu uvolněnost projevuje se v jednotlivých básních zákonitost tvaru. V prvním, popřípadě druhém verši je obvykle objevena stopa významové spojitosti – „D luk jenž od západu napíná se“. Další verše pak tuto spojitost rozvíjejí, někdy dokonce až k náznaku pointy – „a člověk neví kam by složil hlavu“ (A). Mezi texty Pantomimy zaujala význačné místo báseň Podivuhodný kouzelník, otištěná ve stejném roce jako Wolkerova stať Proletářské umění a sbírka Těžká hodina (1922). Pro jejího lyrického hrdinu však není už revoluce jen prostým naplněním spravedlivosti a uskutečněním principů lidské morálky, ale napínavým dobrodružstvím, svátkem plným pestrých barev, radosti, smíchu, štěstí a velikých nadějí, jež dodávají člověku sílu romantického titána: „Viděl jsem život v nespočetných proměnách /a blahořečil jsem touze / hnáti se za novými hvězdami / jež postupně rozžehovaly se a zhášely / za skleněným výkladem noci.“

„Edison“ – Rozměrnou pětidílnou báseň Edison, jednu ze skladeb pozdější sbírky Básně noci, považovala dobová kritika za tvůrčí vyvrcholení dosavadní autorovy tvorby. Na samém počátku této lyrickoepické básně a pak i dál – v její expoziční části v prvním zpěvu, se nejdříve představí vlastně skoro všechny hlavní motivy konfliktního dění. Polarita motivů noci a dne, stínu a jasu, smutku a radosti, smrti i života, obdobně jako dvojí průchodné významy gest hazardních hráčů, sebevrahů, padlých žen, „melancholiků vpodvečer“, ale také dvě stránky činů těch, kteří se odvážili stát se Kolumby i Newtony, Beethoveny, Darwiny či Edisony…, to vše už poukazuje ke smyslu básně. Těžiště této významové protikladnosti se přitom soustřeďuje hlavně v uzlových bodech lyrického dění, a to v dvojverších s funkcí refrénu o dvou základních variantách: „Bylo tu však něco těžkého co drtí / smutek stesk a úzkost z života i smrti“ a „Bylo tu však něco krásného co drtí / odvaha a radost z života i smrti“. O trvalé přítomnosti kompozičního postupu polarity nebo konfliktnosti přesvědčují všechna setkání s lyrickým subjektem – s „já“, které je zároveň i „my“, členem kolektivu. Tak jej představuje srovnání v počátečním verši prvního zpěvu: „Naše životy jsou truchlivé jak pláč“, ale také jeho obměny v incipitech následujících zpěvů: „Naše životy jsou strmé jako vrak“, „Naše životy jsou bludné jako kruh“, „Naše životy se nikdy nevrací“, „Naše životy jsou těšivé jak smích“. Ostatně i motivy tragických dvojníků lyrického subjektu básně – hazardních hráčů, sebevrahů, pijáků „světel nočních bárek na Vltavě“ – se k tomuto výrazu proměňují: „piják všeho krutého co štve a drtí / piják hrůz a smutku z života i smrti“. Na konci veršů – metafor, spojovaných společnou anaforou, se také smutek, melancholie, zmar a smrt dostávají do opačné významové polohy: „piják hrůz a smutku z života i smrti“. I hráčův a sebevrahův „pouliční stín“ , „stín jenž padal do hlubin“, je zadržen v tragicky zbytečném pádu, neboť životu dává smysl to, co ztělesňuje tvůrce – vynálezce: „půlnoc smrti hvězda mého obzoru“ jím bledne a proměňuje se v den „ v něco krásného co drtí“. Lyrický subjekt „já“, „ty“, „my“, vyznávající se ze vzrušení, nepokoje, z touhy naplňovat své sny činy, obrací se s oslovením nepřímo i ke čtenáři. Vyzývá dávat se beze zbytku celý, nespokojovat se s málem, s tím, čeho už bylo dosaženo: „vždy znovu žít a míti mánii…“, „spáváte pět hodin denně vám to stačí“. Žít pro dobrodružství chůze po neprošlapaných cestách, pro nejisté jistoty „tvořit vždycky znova“, aby svět v němž „fonomotory a mechaničtí ptáci / vzlétají až k hvězdám odkud se k nám vrací“, se vždy rodil znovu svěží tak jako v první den- plný barev a tónů, „jasných zvonů“ – jen tak lze překonat i svou smrt. Edison je v básni symbolem lidské tvořivosti. S každým dalším příměrem nebo metaforou v dlouhých řadách veršů (často anaforických) přibývá nový rozměr života. Přispívají k tomu objevy „podivuhodných přátelství“ slov, záblesky krátkých spojení mezi jejich vzdálenými významy, i harmonizující sdružené rýmy na koncích pravidelně členěných (šestistopých trochejských) veršů s proměnlivými mezislovními předěly a obměnami poslední stopy. Ani kompoziční rytmus a návraty a variacemi motivů, jaké jsou obvyklé v hudbě, nevede báseň Edison k jediné abstraktní tezi, k předem dané ústřední ideji. Spíš si uvědomíme polaritu života jako prostoru pro tvorbu. I pro to ji Hora nazval básní hrdinnou. Lyrický mluvčí Edisona, této nezvalovské varianty žánru pásma, se nespokojil s rolí zapisovatele prožitků moderního světa. Formuje jej promyšleným záměrem. Tomu odpovídá i struktura cyklické kompozice básně, inspirovaná přísnými pravidly hudební sonáty. Tento smysl pro řád se později, zejména v surrealistických Nezvalových sbírkách, výrazně proměňuje.

„Žena v množném čísle“ – Lyrický subjekt surrealistických sbírek Žena v množném čísle, Praha s prsty deště a Absolutní hrobař už nepůsobí v tak vyhraněné roli činitele sjednocujícího básnické významy. Nepodává také jejich výčty s hravou lehkostí jako kdysi. Nevyznává se už přitom ani z okouzlení šťastnou budoucností světa, který se stane básní. Spíš zaznamenává množství chaotických působících vjemů a znenáhla se vynořujících zážitků světa vnějších věcí, často jen podvědomých. Podle Mukařovského sémantického rozboru Absolutního hrobaře se u Nezvala jednotlivé významové celky – věty verše – osvobozují ze vzájemných souvislostí a vazeb. A protože v surrealistické básni jako by nám místo syntakticky  propojených slov byly předkládány přímo věci a jevy jimi označované, vyvstává úkol pro čtenáře –najít teprve jejich spojení. Ne každý však tento úkol hned přijme: „Naše básně budou proklínány / Jak baktérie tak divukrásné pod mikroskopem“(Fantómy, Žena v množném čísle). Tak jako tomu zpravidla bývá v polytematické básni, její lyrický subjekt  působí i v roli zprostředkovatele svého vlastního životního pocitu. V básni Košile uvede svou lyrickou situaci například zcela věcně do konkrétních časoprostorových souvislostí chodcova putování ulicemi noční Paříže: „V jedné z parných nocí na sklonku června 1935 / Šel jsem kolem Luxemburské zahrady / Odbíjela dvanáctá hodina / A ulice byly prázdné.“ Motivy prázdna, pustoty, nic – „Na nic jsem nemyslil / A na nic jsem si nepřál… / nikam jsem nespěchal a nic mě netížilo“ – připravují napětí lyrické situace obvyklé v surrealistickém automatickém textu. V této situaci vzpomínka, dávný zážitek, vjem právě teď, představa, fantazie, neskrývaný údiv nad tím, jak náhle „Stromy v Luxemburské zahradě byly plny bílých obvazů“, otevírají celou sérii asociativně navazujících, avšak zároveň zcela samostatných obrazů , vizí, útržků, snů, jejichž významový kontext je zřetelně erotický. Motiv bílých obvazů se spojuje s motivem pout (Prahy, Paříže, Leningradu, měst spoutaných mosty), ale také s přitažlivostí žen, jejichž „ovoce“ je chráněno zahradníky „na stromech v malých sáčcích“ tak, „jako vy přikrýváte nahá ňadra košilí“. Nemizí tu však z podvědomí ani motiv smrti, motiv košile jako rubáše, páchnoucí cupaniny. Každé přirovnání v následující dlouhé řadě vyvolává znovu a znovu další a připravuje čtenáři dobrodružství luštění hádanky a fantazijního dotváření, domýšlení souvislostí, jež lze sotva předem odhadnout. Významová spojení, obvykle zcela odporující zákonitostem logiky, mohou teprve díky čtenářově spoluúčasti získat neopakovatelně osobitý rozměr krásy.

„Pět minut za městem“ – V titulní básni sbírky Pět minut za městem, vydané až za okupace, hrají nezanedbatelnou významovou roli symboly a další prostředky obrazného sdělení, kromě jiného i stylové postupy důvěrného mluvního oslovení – návraty a variace motivů, opakování. Bezmála zrcadlový odraz celé úvodní strofy krátce před závěrem bezpochyby předznamenává celkový smysl: „Pět minut za městem ční prapor nad mostem…“ Motivy božích muk, smutku a beznaděje času, který se zastavil „pět minut za městem“, kontrastují s přirozeným plynutím času v dětských představách a fantazii, ve skandovaném rytmu říkadla a melodice písničky. Konečně ožívá jimi i hravost poetistických básní: „Husa má neděli a komín pondělek / Pondělek kominík jenž čítá výdělek.“ Báseň otevírající se a uzavíraná reflexemi na téma křižovatky či rozcestí životních hodnot i dalšího směřování tvorby, vyznívá jako vyznání o cestě lyrického hrdiny k sobě samému: „Pět minut za městem je malá křižovatka / I já i já dnes stál jsem na křižovatce,“ Mnohokrát zopakované motivy slz a pláče, lásky jako choroby i lásky k zemi, ke kraji, „jenž ti byl dětstvím vzat“, vyúsťuje do pocitu nostalgie ve verších s anaforami: „Se steskem po dětství se steskem po matce / Se steskem po vlasti se steskem po domově / Se steskem po lidech a po přátelském slově / Se steskem po lásce se steskem po tobě“, a vrší se až do chvíle náhlého obratu, který ohlašuje pointu: „Na hrobě zoufalství i já jsem tam dnes stál / Chýlí se k večeru na mezi sedí král.“ Znovu se navracející motiv krále, krále se symbolem vousů z ječmene (Král Ječmínek), pochopíme vlastně teprve nyní v plné jeho významové funkci, když se promění v závěrečné téma práce a zpěvu i znovunalezené jistoty (již signalizuje i rým lid –klid ), že zlo bude přemoženo.

„Manon Lescaut“ (1940), nejzřetelněji realizuje tehdejší Nezvalovy představy  o úkolech poezie, souběžně ovšem napovídají, že připomenutá syntéza jednotlivých  tendencí Nezvalovy těsně předválečné tvorby je provázena zřetelným přeskupením akcentů na jednotlivé složky niterného vybavení lyrického hrdiny - do popředí se více než dosud vysouvá jeho emotivní stránka. V Manon Lescaut dokonce do té míry, že se některé její pasáže ocitají až na samé hranici ještě přijatelné sentimentality. V pěti minutách za městem jsme pak v této spojitosti svědky tendence sugerovat čtenáři hodnotový vztah k takovým skutečnostem, jaké představují národ, vlast, dějiny, prostřednictvím emocionálně zbarvených záběrů jejich dílčích hmatatelných projevů. Pokud přitom zůstane sledovaný cíl ve skrytu nebo v náznaku, aby čtenář sám mohl nalézt styčné body svých postojů s postoji lyrického hrdiny, je vše v pořádku. Pokud ovšem obě složky synekdochicky spojí, stává se nezřídka, že konkrétní obraz ve spojení s abstrakcí pozbude své prvotní účinnosti a abstrakce naopak nezíská na pocitové důvěrnosti.

K tématu ohrožení lidstva válkou se vrátil ještě v polovině padesátých let dramatickým podobenstvím o zániku bájné Atlantidy „Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“ (knižně vyšlo v roce 1956). Členitější forma dramatu poskytla Nezvalovi více možností, jak zachytit filosofické a společenské souvislosti nebezpečí zániku vyspělé civilizace, ukázat jeho kořeny i v napětí mezi kulturou a mocí, přirozenou lidovou moudrostí a lumpenproletářskou vychytralostí, mezi ušlechtilostí, která se opírá o sílu myšlenky, a mocí, jež proti ní staví hrubou nadutost, nacionální sobectví a přesvědčení o svých neohraničených možnostech.

Vzpomínková kniha „Z mého života“ podává zasvěcený obraz cesty, jíž prošlo v meziválečném období moderní české umění. Zaujatý a přitom nepředpojatý přístup k rozsáhlému materiálu i s odstupem posuzované vlastní tvůrčí zkušenosti svědčí o tom, že Nezval i v pohnutých létech poválečného vývoje zůstává především a zejména fascinován realitou, že svou tvorbou vždy znovu chce odhalovat její prostou krásu a že je k tomu motivován především demokratickými tradicemi, jež do sebe vstřebal už v době dětství na moravském venkově. I když tlak okolností ho leckdy od těchto kvalit oddaloval a dával více promlouvat slabinám jeho talentu - sklonu k povrchnosti, pocitové nevázanosti a bezbřehé víře v hodnotu všeho, co vyšlo z jeho rukou.

  ::  Menu
:: Nahoru «
  ::  Vyhledávání
Vyberte oblast pro hledání




Vyber typ vyhledávání
Přesné ( výchozí )
S použitím náhodnosti znaku


Stránka byla načtena za: 0.004 sekund
© 2000-2006